Bohatství má své výhody a případy svědčící o opaku nebyly nikdy příliš přesvědčivé, i když se vyskytovaly často. Nesporně však je nesmiřitelným nepřítelem porozumění. Chudý má vždy jasný názor na své těžkosti a jejich odstranění: trpí nedostatkem a potřebuje se mít lépe. Bohatý si může osvojit nebo představit mnohem více a rozmanitějších nešvarů a podle toho si také bude méně jíst v otázce způsobu, jak je léčit. Dokud se se svým bohatstvím nesžije, bude mít zjevnou tendenci využívat je ke špatným účelům, případně se jinak zesměšní.
Co platí o jednotlivcích, platí i o národech. Přitom zkušenosti národů s blahobytem nemají dlouhé trvání. Téměř všechny národy byly po celou svou historii chudé. Výjimku - v dlouhé existenci lidstva prakticky bezvýznamnou - tvoří několik posledních generací v poměrně malém koutku světa obývaném Evropany. Hojnost zde, a zejména ve Spojených státech dosažená nemá obdoby.
Ideje, jimiž lidé této favorizované části světa vysvětlují svou existenci a jimiž do jisté míry řídí své chování, se nezrodily ve světě bohatství. Jsou produktem světa, kde chudoba byla vždy obvyklým údělem lidstva a kde bylo těžké představit si jiné poměry. Tato chudoba nebyla pouze duševní trýzní vznikající při pozorování rozsáhlejšího majetku jiných lidí. Umrtvování tělesnosti - hladem, nemocemi a zimou - nepovznášelo. Pokud se někdo takovýchto břemen dočasně zbavil, nemohl vědět, kdy k němu zase zavítají, neboť v nejlepším případě hlad jen hrozivě ustupoval před strádáním. Je nepravděpodobné, že by se bída lidových mas mohla stát snesitelnější zásluhou skutečnosti, že několik málo jednotlivců - o jejichž činech pojednává téměř veškerá psaná historie - bylo velmi bohatých.
Sotva bude někdo chtít dokazovat, že myšlenky, které vysvětlovaly tento svět hrozné chudoby, mohou stejně dobře posloužit pro dnešní poměry Spojených států. V onom světě byla chudoba vše pronikající skutečností. V našem světě, to zřejmě neplatí. Nedá se očekávat, že zájmy světa ovládaného chudobou budou mít svou platnost i ve světě, kde obyčejný jedinec má přistup k příjemným stránkám života - potravě, zábavě, osobní dopravě a hygienickým zařízením - k nimž před sto lety neměli přistup ani bohatí. Změna je tak veliká, že jednotlivec si mnohé z požadavků již ani neuvědomuje. Začíná si je uvědomovat teprve tehdy, jsou-li uměle vyvolány, pečlivě zpracovány a živeny reklamou a uměním prodávat. Reklama a umění prodávat se tak řadí k našim nejdůležitějším a na talent nejnáročnějším profesím. Začátkem devatenáctého století jen málokdo potřeboval, aby mu nějaký další člověk připomínal, co potřebuje.
Bylo by chybou domnívat se, že ekonomické ideje, které kdysi vysvětlovaly svět hromadné chudoby, se nijak nepřizpůsobily světu hojnosti. Přizpůsobování probíhá v mnoha směrech, včetně těch, které se odehrávají bez povšimnuti nebo jsou mylně chápány. Pozoruhodné přitom je, jak lpíme na starých pozicích. Proto jsme se nedovedli podívat zpříma do očí celkové zásadní změně poměrů. Proto se částečně řídíme idejemi, které odpovídají jinému světu; dále pak děláme mnohé z toho, co ne ni nutné, mnohé, co je nemoudré, a několik málo věcí, jež jsou přímo šílené. Značně přeháníme nebezpečí deprese, a tím i hrozbu samotné naší hojnosti.
II.
Z předchozích řádků lze vyčíst, jaké cíle v této knize sledujeme. Především chceme zjistit, jak hluboko jsou současné ekonomické názory zakořeněny v bídě, nerovnosti a ekonomickém nebezpečí minulosti. Potom budeme zkoumat, nakolik částečné a mlčky předpokládané použiti těchto názorů vyhovuje zámožné společnosti. Dalším úkolem je zvážit návrhy a argumenty, z nichž některé jsou pečlivě promyšleny, jiné bezcenné a některé i poněkud nebezpečné; ty nás přiměly k tomu, abychom v podstatných otázkách udržovali spojení se staršími idejemi, jejichž původ musíme hledat ve světě, v němž zdrcující většina lidí žila v chudobě. Přece nebudeme předstírání bohatství považovat za něco vhodného nebo chvályhodného. Právě naopak! Vždyť ohrožuje prestiž a společenské postavení mnoha významných lidi, a tím řadě z nás nahání ještě větší hrůzu z nových myšlenek. Stojíme zde před největším bytostným zájmem, zájmem na způsobu myšlení.
Konečně teprve tehdy, až se zbavíme původních a zastaralých představ spojených s předpokladem chudoby, budeme schopni vidět nové úkoly a příležitosti, jež před námi stojí. Není to tak povzbudivé, jak by se mohlo zdát. Budit dojem, že se pilně zabýváme věcmi, které již byly vyřešeny, je jedním z nejlepších způsobů, jak se vyhnout nutným, ne-li naléhavým úkolům.
Takové jsou naše záměry. Nejprve však musíme provést některé přípravy, neboť lpění na zastaralých a nehmatatelných domněnkách o naší společnosti nelze vysvětlit čistě jako důsledek naší hlouposti a nevědomosti. Tak silné zase tyto vlivy nejsou, i když je nesmíme podceňovat. V diskusi o společenských otázkách působí naopak pronikavě a aktivně ty vlivy, které nás spojují s minulostí a dokonce nás čas od času nutí, abychom se pokusili oživit, co umírá. Musíme si především uvědomit, jak jsme těmito silami spoutáni, abychom se později mohli osvobodit. To je úkolem další kapitoly.
III.
Nechci, aby se někdo domníval, že tato kniha je plná zloby. Jiný v ní může postrádat onu ošidnou jemnost, která je tolik v módě ve společenských pojednáních. Čtenář však brzy zjistí, že mně velmi málo jde o některé ze základních ekonomických ideji a že se převážně zabývám jejich autory. Nedostatky ekonomie netkvi v tom, že by ideje, byly chybné již od svého zrodu, ale v tom, že zastarávají a nejsou korigovány. Pohodlné se stává svatosvatým. Proto i ekonomie zastarává. Každý, kdo takovéto ideje napadá, musí se zdát příliš sebevědomým, ne-li agresivním. Člověk, který vstupuje a opře se přitom o zpuchřelé dveře, získává nezaslouženou pověst násilníka. Něco se však musí připsat na vrub chatrného stavu dveří.
V originalitě se dá snadno přestřelit, zejména pak u autora, kteří se zamýšlejí nad vlastním dílem. V této publikaci najde čtenář několik myšlenek, které - jak se alespoň domnívám - nenajde u jiných ekonoma. Mnozí z nich uvítají rozpracování idejí, jež jsou natolik evidentní, že k nim samí také již dospěli. Leč žijeme v době, ve které pravděpodobně i umírněně kritické individuum bude kontrastovat s všeobecným míněním jako vlk mezi ovcemi. Žijeme v době, kdy představitelé všech společenských disciplin a všech společenských přesvědčení hledají věci pohodlné a přijatelné; kdy se na člověka odlišných názorů díváme jako na rušivý element; kdy originalita je znakem nestálosti a kdy prostřednost plodí prostřednost. Zastánci tohoto světa nebudou naším esejem tuze potěšeni. Možná že ho odloží nepřečtený do zásuvky. Neboť jsou v něm negativní myšlenky, a ty nutně musí udeřit na strunu ve světě pozitivního myšlení neznámou.
IV.
Žádný student společenských věd v dnešní době se nemaže vyhnout pocitu, jak nejistá je existence toho, čím se zabývá. Obyvatelům Západu - sotva vyváznuvším z bídy, která osudově poznamenávala celý jejich život - již opět hrozí, že nadpozemské světlo hrstky nukleárních výbuchů Je přivede zpět k naprostému strádání, pokud ovšem vůbec přežijí. Myšlenky, které zde předkládám, jsou založeny - jak si troufám tvrdit - na nadějích, že se tomuto osudu vyhneme. Iluze je velmi vážnou nemocí. Bohatý, který má sklon žit životem žebráka, může uchránit svůj majetek, i když nebude příliš šťasten. Zámožná země, která spravuje své záležitosti podle pravidel jiného, chudšího věku, promarňuje také své příležitosti. A neporozumí-li sama sobě, bude si nemilosrdně předpisovat špatné léky, kdykoli se vyskytnou nějaké těžkosti. Naší velkou snahou je upozornit na to čtenáře.
Nicméně bylo by chybou, kdybychom se nechali příliš deprimovat. Problémy světa hojnosti, který nerozumí sám sobě, mohou být velmi vážné a mohou zcela zbytečně ohrozit samu zámožnost. Pravděpodobně ale nejsou zase tak vážné jako problémy světa bídy, kde již jen krajní nouze chudiny vylučuje přepych nepochopení, kde však také současně žádné řešení není bohužel v dohledu.