Porozumět současnému ekonomickému a společenskému životu předpokládá především učinit si jasnou představu o vztahu mezi událostmi a idejemi, které je interpretují. Neboť každá z nich má svůj vlastní život a každá je schopna - jakkoli se to může zdát vnitřně protikladné - jít poměrně dlouhou dobu svou vlastní cestou.
Není těžké odhalit příčinu tohoto rozporu. Ekonomický, stejně jako ostatní společenský život není prostým souborem sourodých vzorků. Často se jeví jako nesourodý, jako by právě začínal a odporoval zdravému rozumu. Člověk však potřebuje vysvětlení nebo interpretaci ekonomického jednání. Zůstat chladně přezíravým ke všemu, co je velmi těsně spjato s jeho životem, mu nedovoluje ani lidská zvědavost, ani jeho vlastni já.
Protože ekonomické a společenské jevy jsou nebo se alespoň zdají být tak těžko přístupné a protože skýtají jen málo možností ověřit si, co skutečně existuje a co ne, dovolují jednotlivci přepych, který mu nemohou dát fyzikální jevy - do značné míry může totiž věřit, čemu chce. Může trvat na jakémkoli názoru na tento svět, který považuje za nejpřijatelnější nebo který je mu jinak po chuti.
A tak při vysvětlování veškerého společenského života trvají a nikdy nekončí spory mezi tím, co je podstatné, a tím, co je pouze přijatelné. Zatímco existující má v tomto sporu výhodu strategickou, na straně přijatelného jsou veškeré výhody taktické. Publikum všeho ražení tleská nejvíce tomu, co se mu nejvíce libí. A společenská pojednání jsou stále více ovlivňována zkouškou obecného souhlasu než zkouškou pravdy. Řečník nebo spisovatel, který se obrací na své obecenstvo s proklamovaným záměrem sdělit mu tvrdé, otřesné skutečnosti, zcela určitě bude pokračovat tím, co si obecenstvo přeje slyšet ze všeho nejvíce.
Jako pravda napomáhá vytvářet všeobecnou shodu s konečnou platností, tak z krátkodobého hlediska ji pomáhá vytvářet přijatelnost. Ideje se začínají seskupovat kolem toho, co společnost jako celek nebo vybrané posluchačstvo považují za přijatelné. Podobně jako laboratorní pracovník věnuje své síly odhalení vědeckých pravd, tak námezdný pisálek a veřejný činitel se snaží ztotožnit se s přijatelným. Sklidí-li jejich klienti potlesk, svědčí to o zručnosti těchto řemeslníků. V opačném případě zklamali. Nebezpečí omylů se však nyní může značně snížit tím, že předběžně zkoumáme reagování veřejnosti, nebo tím, že si předem ověřujeme projevy, články či jiná sdělení.
Přijatelnost idejí zvyšuje nesčetné množství faktorů. Pravdu zcela určitě spojujeme do značné míry s vhodnosti - s tím, co se nejvíce shoduje s osobními zájmy a individuálním blahobytem nebo skýtá naději, jak nejlépe se vyhnout nevhodnému úsilí nebo nepříjemnému uspořádání života. Za vysoce přijatelné považujeme i to, co nejvíce přispívá k zvýšení pocitu osobní důstojnosti. Řečníci na zasedání Obchodní komory Spojených států zřídkakdy označují obchodníka za ekonomickou sílu. Řečníci, kteří vystupují před AFL-CIO[1], jsou ochotni ztotožnit společenský pokrok se silným odborářským hnutím. A co je snad nejdůležitější - lidé si nejvíce pochval ují to, čemu nejlépe rozumějí. Jak jsme právě poznamenali, ekonomické a společenské chování je složité a je přioděno do duchovního hávu. Proto se jako voru na vodě přidržujeme těch idejí, které odpovídají našemu chápání. Je to jedinečný projev bytostných zájmů. Neboť bytostný zájem na pochopení je chráněn bezpečněji než každý jiný podklad. Je tomu tak proto, že lidé na obranu toho, čemu se pracně naučili, reaguji často způsobem poněkud se podobajícím náboženskému nadšení. Důvěrnost může vyvolávat opovržení v některých oblastech lidského chování, kdežto na poli společenského myšlení je zkušebním kamenem přijatelnosti.
Přijatelné ideje jsou proto tak stabilní, že důvěrná známost je tak důležitou prověrkou přijatelnosti. Můžeme je dobře předpovídat. Bude dobré dát idejím, jež v některé době požívají vážnosti pro svou přijatelnost, název, v němž by byla zdůrazněna jejich předpověditelnost. Nadále budu pro tyto ideje používat termínu konvenční moudrost.[2]
II.
Konvenční moudrost není majetkem nějaké politické skupiny. V celé řadě moderních sociálních otázek, jak dále uvidíme, je všeobecná shoda neobyčejně široká. Rozdíly mezi konzervativci a těmi, kdo v obecně politickém určení patří k liberálům, nejsou příliš veliké. Zkouška přijatelnosti je v podstatě táž pro obojí. V některých otázkách se však ideje musejí přizpůsobovat politickým zájmům určité části veřejnosti. Tendence k tomuto přizpůsobení - ať už bylo dobře uváženo nebo častěji probíhá nepoznáno - se u různých politických skupin příliš neliší. Konzervativec, nikoli bez vlastních postranních finančních zájmů, je veden snahou držet se obecně známého a nepopiratelného. To je podkladem jeho zkoušky přijatelnosti. Naopak liberál vnáší do ideji, s nimiž je nejvíce srozuměn, morální horlivost a nadšení a často i smysl pro spravedlnost. I když ideje, které má v lásce, se liší od idejí konzervativců, je málo pravděpodobné, že by důvěrnost jako zkušební kámen přijatelnosti měla pro něho menší význam. Odchylky směrem k originalitě se pokládají za zradu nebo prohřešek na víře. „Dobrý“ liberál či „osvědčený a pravý“ liberál nebo „liberál stojící neochvějně při „své straně” patří k těm, jejichž chování se dá dobře předpovídat. Znamená to mimo jiné, že se zříká jakéhokoli vážnějšího úsilí po originalitě. Liberálové ve Spojených státech a jejich britští dvojníci z levice se nechali nedávno slyšet, že hledají nové ideje. Proklamace potřeby nových myšlenek značnou měrou sloužila jako náhrada za samotné myšlenky.
Tak bychom podle potřeby mohli mluvit o konvenční moudrosti konzervativců a konvenční moudrosti liberálů.
S konvenčním způsobem myšlení se setkáme na všech stupních poznání. Na nejvyšších stupních společensko-vědního vzdělání některé nové formulace nebo tvrzení nenarážejí na odpor. Právě naopak, umění podávat starou pravdu v novém hávu se přikládá velký význam a menší kacířství se těší velké oblibě. Samotný ráz dílčích disputací umožňuje odmítnout každou námitku proti struktuře učení jako nepatřící k věci, aniž se tím vzbudí dojem nevědeckosti nebo omezenosti. Postupem času a zásluhou těchto debat jsou přijaté ideje stále propracovanější. Mají rozsáhlou literaturu, a dokonce i svou mystiku. Proto obhájci konvenčního způsobu myšlení mohou směle namítat, že jeho odpůrci se nevypořádali plně se všemi jemnostmi učení. Tyto ideje může doopravdy ocenit jen člověk stálý, ortodoxní a trpělivý -zkrátka a dobře někdo, kdo se silně podobá představiteli konvenčního způsobu myšlení. Postavení konvenční moudrosti, která se více méně ztotožnila s korektní učeností, je vskutku neotřesitelné. Vylučuje ze svých řad skeptika již kvůli jeho tendenci přecházet příliš rychle od starého k novému. Jako korektní učenec by zůstal věren konvenčnímu způsobu myšlení.
Současně nejčetnější představitelé konvenčního způsobu myšlení velmi vítají originalitu, ale jen teoreticky. Konvenční moudrost i zde vystupuje často v roli výřečného advokáta originality, záměnou za originalitu samu.
III.
Přijatelnost, jak jsme poznamenali, je puncem pravosti konvenční moudrosti. Má požehnání těch, jimž je určena. Z mnoha příčin je přejemné naslouchat zřetelně vyslovovaným myšlenkám, které sám schvaluji. Prospívá to mému vlastnímu já: je pro mne zadostiučiněním, vím-li, že jiní a mnohem slavnější lidé sdílejí mé názory. Slyšet to, čemu věřím, mi dodává odvahy. Jednotlivec ví, že jeho názory nacházejí podporu a že nebyl ponechán vzadu a sám. Dále se utvrzuje ve své víře, naslouchá-li tomu, co sám schvaluje. To znamená, že i ostatní naslouchají a že i oni se účastní procesu přesvědčování.
Hlásání konvenční moudrosti je určitou obdobou náboženského obřadu. Utvrzuje nás v našem přesvědčení stejně jako hlasité předčítání Písma svatého nebo návštěvy v kostele. Manažer obchodní společnosti, naslouchající při hostině proslovu o ctnostech svobodného podnikání a hříších Washingtonu, je již přesvědčen, stejně jako jeho spoluposluchači, a všichni jsou si jisti svým přesvědčením. Ačkoli se od něj vyžaduje, aby vystavoval na odiv upřenou pozornost, nemusí ve skutečnosti pociťovat potřebu naslouchat. Přesto si však smiřuje bůžky tím, že se rituálu účastní. Díky své přítomnosti, pozornosti a potlesku může se na chvíli oddat pocitu, že ekonomický život je poněkud bezpečnější. Učenci se shromažďují na učených zasedáních, aby ve formě vytříbeného projevu vyslechli to, co každý z nich slyšel již dříve. Nicméně tento ritus není bez významu, neboť jeho úkolem není sdělovat poznatky, ale oslavit učenost a učence.
Ze všeho, co jsme dosud uvedli, vyplývá, že při tak rozsáhlé poptávce velká část naších sociálních pojednání - a téměř všechna, která mají dobrý zvuk - je vždy věnována hlásáni konvenční moudrosti, jež bylo zčásti zprofesionalizováno. Znát a říkat s eleganci a předstíraným nadšením to, co posluchači považují za nejpřijatelnější, se stalo zaměstnáním pro některé jednotlivce, zejména komentátory velkých televizních a rozhlasových společností. Hlásat konvenční moudrost je však obecně výsadou akademického nebo veřejného postavení. Děkan fakulty nebo rektor university při zvolení do této funkce automaticky získává právo hlásat konvenční moudrost, pokud se k tomu rozhodne. Toto právo je součástí odměny vysokých akademických hodnostářů, ačkoli hodnost sama je současně odměnou za objasňování konvenční moudrosti s patřičnou dávkou sofistiky.
U vysokého veřejného činitele se předpokládá a ve skutečnosti se od něj do jisté míry i vyžaduje, že bude hlásat konvenční moudrost. Jeho případ vystupuje v mnoha ohledech v nejčistší podobě. Než se ujme svého úřadu, vynucuje si jen málo pozornosti. Jakmile však nastoupí své místo, okamžitě se o něm začíná předpokládat, že je nadán schopností pronikavého pohledu. Své vlastní projevy nebo články, až na vzácné výjimky, nepíše; ty plánuje, koncipuje a úzkostlivě zkoumá z hlediska jejich přijatelnosti někdo jiný. Použití jiného zkušebního hlediska, např: zda jsou účinné, zda nejsou pouhým popisem hospodářské nebo politické skutečnosti,. atd., by se považovalo za nejvýš výstřední.
Hlásat konvenční moudrost je konečně výsadou úspěšných podnikatelů. Je oprávněním šéfa téměř každého většího podniku - jako United States Steel Corporation, General Motors, Radio Corporation of America - který má privilegium mluvit jak o obchodní politice a ekonomice, tak i o úloze vlády ve společnosti, základech zahraniční politiky a povaze liberálního vzdělání. Výklad konvenční moudrosti ještě donedávna byl nejen výsadou, ale žádal se od podnikatelů jako jejich povinnost. „Jsem přesvědčen, že naši představitelé musí umět psát i mluvit, abychom mohli lidem na celém světě přinést vzrušující a smělé poselství naší víry ve způsob života založeného na svobodném podnikání... Jaká změna by mohla nastat v boji o duši člověka, kdyby ze světa amerického podnikání mohl náhle vy trysknout pramen inteligentního, kupředu hledícího myšlení!”[3]
IV.
Nepřítelem konvenčního způsobu myšlení je vývoj událostí, nikoli ideje. Jak jsem poznamenal, konvenční moudrost se nepřizpůsobuje světu, který by měla objasňovat, ale názorům posluchačstva na tento svět. Protože pak tyto názory se přidržuji toho, co je pohodlné a dobře známé, zatímco svět se pohybuje kupředu, hrozí konvenční moudrosti stálé nebezpečí, že zastará. To ještě nemusí být osudné. Osudový úder je zasazen konvenčnímu způsobu myšlení tehdy, když konvenční ideje trestuhodně opominou počítat s některou nahodilostí, pro kterou jsou, vzhledem ke své zastaralosti, zřejmě nepoužitelné. Tak musí dříve či později vzít za své ideje, jež ztratí kontakt se světem. V tomto stadiu budou někteří jednotlivci tuto ztrátu kontaktu často dramatizovat. Jim také bude patřit uznání za to, že svrhli konvenční moudrost a nastolili nové ideje. Doopravdy budou jen slovy vyjadřovat to, co se již vývojem událostí stalo skutečností, i když ani tuto úlohu nelze podceňovat. Mezitím konvenční moudrost, podobna staré gardě, umírá, ale nevzdává se. Společnost se sobě vlastní krutostí převede své exponenty z kategorie moudrých do kategorie starých podivínů nebo dokonce zkostnatělých šosáků.
Tuto následnost můžeme ilustrovat množstvím příkladů staršího i novějšího data. Před rokem 1776 se po celá desetiletí hnali lidé za vidinou liberálního státu. Řemeslníci a obchodníci v Anglii, v Nizozemí a v amerických koloniích již poznali, že jim lépe pomůže minimum státních omezení než maximum státní péče a ochrany, jak hlásala konvenční moudrost. Ukázalo se přitom, že moderním zdrojem národního bohatství jsou liberální obchod a řemesla, a ne hromadění zlata a stříbra, jak se domnívala konvenční moudrost. Lidé nezodpovědně originální to vyjádřili zcela přesvědčivě. Voltaire poznamenal: „Jen díky tomu, že Angličané se stali řemeslníky a obchodníky, mohl Londýn překonat Paříž svou rozlohou a počtem svých obyvatel: jen proto mohla Anglie spustit na moře 200 válečných lodí a pomoci spojencům.”[4] Své konečné podoby nabyly tyto názory u Adama Smithe v roce americké nezávislosti. Ale představitelé staršího učení pohlíželi i nadále nespokojeně a se znepokojením na Bohatství národů. James Kent v nekrologu za Alexandra Hamiltona v roce 1804 složil poklonu svému zemřelému příteli za to, že odporoval Smithově „temné filosofii“. Skutečnost, že představa liberální společnosti byla bezstarostnou idejí, by měla být vážnou výstrahou pro příští nebo několik příštích generací.
Po celé devatenácté století, kdy se konvenční moudrostí stal liberalismus ve svém klasickém pojetí, můžeme slyšet vážná varování před nenapravitelnými škodami, které vyvolá tovární zákonodárství, odbory, sociální pojištění a ostatní sociální zákonodárství. Liberalismus byl jako budova, kterou nemůžeme zbořit, dokud se v ní neobjeví trhliny. Leč požadavek ochrany a jistoty a některá opatření k vyrovnání smluvního postavení dělníků vůči kapitalistům se nedaly pohřbít. Nakonec se staly skutečnostmi, jež musela vzít na vědomí i konvenční moudrost. Přijetí nových skutečností ztělesňují manželé Webbovi, Lloyd George, La Follette. Roosevelt, Beveridge a jiní. Jejich produktem je to, co nazýváme státem blahobytu. Konvenční moudrost se nyní domnívá, že těmito opatřeními se stal kapitalismus mírnějším a civilizovanějším, a proto se dá lépe obhajovat. Nicméně varování, že rozchod s klasickým liberalismem je pro kapitalismus osudný, nikdy neumlkla.
Dalším zajímavým příkladem střetu událostí s konvenční moudrostí je otázka vyrovnaností rozpočtu v dobách deprese. Vyrovnaný rozpočet nebo jeho ekvivalent byl prakticky od samého vzniku organizovaného státu sine qua non zdravého a rozumného řízení státních financí. Marnotratné tendence princů i republik byly drženy na uzdě podle pravidla, že příjem peněz musí za každých okolností krýt jejich vydání. Dlouhodobé znásilnění tohoto pravidla mělo nešťastné následky vždy, krátkodobé často. Kdysi stát ke krytí deficitu obrušoval nebo znehodnocoval mince a kov takto, ušetřený spotřebovával. Nutným důsledkem takovýchto praktik byl růst cen a pokles národního sebevědomí. Ke stejným následkům v době novější vedla vydávání papírových peněz nebe uzavírání nekrytých půjček u banky. Proto konvenční moudrost kladla tak velký důraz na každoročně vyrovnaný rozpočet.
Mezitím se však základní skutečnosti postupně změnily. Pravidlo požadující vyrovnaný rozpočet bylo, určeno vládám, které si počínaly nezodpovědně ve fiskálních záležitostech, ať už pro svou přirozenou povahu nebo opakovaně. Až do minulého století jiné vlády nebyly. Teprve tehdy vlády Spojených států, Anglie a Britského společenství národů i jiné začínají kalkulovat fiskální důsledky svých akcí. Bezpečnost přestává záviset na spoutání jejich činnosti rámcem despotických pravidel.
Přibližně v téže době vstoupily na scénu skutečně ničivé deprese. Takové deprese znamenaly hromadné nevyužití lidí, továren i materiálu; zvýšená poptávka dík zvýšené spotřebě vyvolané deficitem - což je jen protějšek většího množství kovu získaného zlehčováním mincí - nezvýšila jen ceny. Většinou vrátila zahálející lidi a továrny práci. Její účinek byl spíše horizontální - na výrobu, než vertikální - na ceny. A vzestup cen, pokud k němu došla, ani zdaleka nemohl znamenat hotové neštěstí, ale naopak napravil dřívější bolestivý pokles.
Konvenční moudrost stále zdůrazňovala vyrovnaný rozpočet a posluchačstvo stále kladně reagovalo na varování před neštěstím, k němuž by mohlo dojít, kdyby toto pravidlo nebylo dodržováno. Velká deprese byla otřesnou událostí. Projevila se prudkým poklesem příjmů federální vlády; současně rostl tlak na zvyšování výdajů na chudinskou podporu a akce ke zvýšení blahobytu pracujících. Vyrovnaný rozpočet by znamenal zvýšení daňových sazeb a omezení veřejných výdajů. Díváme-li se na tuto otázku s odstupem času, je těžké představit si lepší návrh, jak omezit soukromou i společenskou poptávku po zboží, jak prohloubit deflaci, zvýšit nezaměstnanost, a tím i obecné utrpení. Přesto, požadavek vyrovnaného rozpočtu si podržel v konvenčním způsobu myšlení své významné postavení. Začátkem třicátých let jej president Hoover nazval „absolutní nutností”, „nejdůležitějším faktorem ekonomického ozdravění“, okamžitě nutným opatřením“, „nepostradatelným“, „první potřebou státu“ a „základem veškeré veřejné i soukromé finanční stability”[5]. Ekonomové a profesionální pozorovatelé s ním téměř bez výjimky souhlasili. Skoro každý na koho se v prvních letech deprese obrátili o radu, byl konvenčním způsobem myšlení nucen předkládat takové návrhy, které směřovaly k zhoršení situace. Liberálové i konzervativci se v tomto ohledu překrásně shodovali. Rooseveltův vládní kabinet byl zvolen v roce 1932 s důraznou připomínkou, aby omezoval výdaje a zajistil vyrovnanost státního rozpočtu. Ve svém nástupním projevu roku 1932 Roosevelt řekl; „Příjmy musí tak či onak krýt výdaje. Kterákoli vláda nebe kterákoli rodina může za rok spotřebovat poněkud více, než vydělá. Víte však stejně dobře jako já, že pokračovat v tomto zvyku by mělo za následek žebrotu.” Jedním z prvních činů jeho vládního kabinetu bylo úsilí o hospodárnost, zahrnující všeobecné omezení veřejných výdajů. Lewis W. Deuglas, za svého pozoruhodného života jedinečný příklad konvenčního způsobu myšlení, učinil z úsilí o vyrovnanost státního rozpočtu otázku osobní prestiže, až nakonec kvůli této otázce vystoupil z vlády.
Tehdy ale reálné poměry již triumfovaly nad konvenční moudrostí. Schodek rozpočtu v druhém roce Hooverovy vlády se už nedal žádným způsobem vyrovnat. Ve fiskálním roce končícím r. 1932 příjmy ani zdaleka nedosahovaly poloviny výdajů. Ani jednou za celé období deprese se nepodařilo dosáhnout vyrovnaného rozpočtu. Přesto však až do roku 1936 ani potřeba, ani přednosti tohoto způsobu státního hospodaření nenabyly vrchu na poli ideologickém. V tomto roce veřejně zaútočil John Maynard Keynes svou knihou Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz[6], a teprve pod jejím vlivem začíná ustupovat konvenční naléhání na vyrovnanost rozpočtu za každou cenu a při každé úrovni ekonomické aktivity. I Keynes, jak můžeme pozorovat v současné době, se svým způsobem přičinil o vytvoření nové větve konvenční moudrosti, jejíž některé části dnes již silně zastaraly.
V.
V dalších kapitolách budeme mít často příležitost poukázat na konvenční moudrost - na strukturu idejí založených na přijatelnosti - i na její nositele. Nechci, aby v těchto poznámkách hledal někdo nenávistný podtext. (Varování je nezbytné; neboť, jak jsem již poznamenal, intelektuálním novotám přikládáme naoko velký význam, ačkoli ve skutečnosti jim odporujeme. Proto i když si přísného lpění na konvenčních idejích ceníme, nikdy je hlasitě nechválíme.) Jen málokteří lidé jsou neužiteční, a představitelé konvenčního způsobu myšlení k nim rozhodně nepatří. Každá společnost se musí chránit před příliš lacinou záplavou nových myšlenek. Velký příliv intelektuálních novot na poli společenských věd by byl zhoubný, kdyby se měly všechny brát vážně. Člověk by se mezi nimi těžko vyznal; ekonomický a politický život by byl nepravidelný a postrádal by vůdčích zásad. Stability ideji a společenských cílů dosahují komunistické země formální věrnosti oficiálně hlásané doktríně. V naší společnosti se obdobná stabilita prosazuje mnohem neformálněji konvenčním způsobem myšlení. Myšlenky musejí být ověřeny z hlediska své schopnosti překonávat ve spolupráci s vývojem událostí setrvačnost a odpor. Tuto setrvačnost a odpor obstarává konvenční způsob myšlení.
Není třeba se též obávat, že představitel konvenčního způsobu myšlení je hoden politování. Kromě toho, že je pro společnost užitečný, má i dobrý vztah k životu. Může se právem považovat za společensky vyvoleného, neboť společnost jej zahrnuje potleskem a jeho ideje jsou uzpůsobeny tak, aby potlesk vyvolávaly. Je si tímto potleskem jist, a proto ho odlišné názory nemohou vyvést z míry. Silné, ne-li vznešené postavení v přítomnosti je mu náhradou za méně příznivou budoucnost. Dnes se ho kongresové výbory s velkým respektem a často i velmi podrobně dotazují na jeho mínění; chodívá v čele akademických průvodů; vídáme ho na symposiích; je respektovanou osobnosti v americkém Kongresu; dostává se mu poct na slavnostních banketech. Riskuje jen, že bude rozdrcen událostmi jemu nepřátelskými. To však už možná bude mrtev. Jen potomstvo se k představiteli konvenčního způsobu myšlení zachová odmítavě a vše, co pro něho udělá, je, že ho zahalí rouškou zapomenutí. V sázce jsou však poněkud vážnější věci.
VI.
Žádná společnost ještě na nudu neumřela. Lidé projevují pozoruhodnou schopnost vydržet mnohonásobné bombastické opakování otřepaných průpovídek. Konvenční moudrost chrání kontinuitu společenského myšlení a činnosti; hned v dalších kapitolách uvidíme, jak velká je tato kontinuita. Systém myšlení, který svou vlastní podstatou a určením odmítá přizpůsobovat se událostem, dokud se v něm změna dramaticky neprosadí, skrývá však v sobě vážné nedostatky a nebezpečí. Vývoj v rozhodujících oblastech ekonomického života - především růst našeho národního bohatství a obecného blahobytu - vždy znovu způsobuje, že konvenční učení až nepříjemně zastarává, což by mohlo nepříznivě ovlivnit samotný blahobyt. Dospíváme k tomu, že má vztah i k nejzávažnějším otázkám zachování lidské civilizace. A tak zatímco by bylo mnohem příjemnější (a též podstatně výnosnější) hlásat konvenční moudrost, v této knize se snažím proti ní zaútočit, což by bylo za jinak normálních okolnosti neplodné. Nejsem zcela bez naděje, neboť vývoj události zasadil konvenčnímu způsobu myšlení sérii nových těžkých úderů. Nové myšlenky mohou najít svou příležitost teprve tehdy, až dojde k tak těžkým škodám.
Keynes ve svém proslaveném výroku poznamenal, že se řídíme idejemi, a jen málo něčím jiným. Bezprostředně měl pravdu a měl pravdu i tehdy, když přisuzoval význam idejím v protikladu k těm, kdo uznávali jen vliv v peníze převtělených zájmů. Avšak panství idejí je všemocné pouze ve světě, který se nemění. Myšlenky jsou svou podstatou konzervativní; neustupují před útokem myšlenek nových, ale před hromadným náporem událostí, s nimiž jsou v rozporu.
[1] American Federation of Labor-Committee of Industrial Organizations (Americká federace práce-Výbor průmyslových organizací). (Pozn. red.)
[2] Conventional wisdom. (Protože autorův vztah k tomuto způsobu myšlení je poněkud ironický, budeme tento výraz překládat jako konvenční způsob myšlení nebo konvenční moudrost.) (Pozn. překl.)
[3] Clarence B. Randall, A Creed for Free Enterprise (Boston: Atlantic-Little, Brown,1952).str. 3 a 5.
[4] „Tenth Philosophical Letter”. Citováno podle knihy Henriho Séea Modern Capitalism, New York: Adelphi, 1928. str. 87.
[5] Arthur M. Schlesinger ml., The Crisis of the Old Order (Boston: Houghton Mifflin, 1956), str. 232.
[6] The General Theory of Employment, Interest and Money. Český překlad z r.1963 vydalo Nakl. ČSAV. (Pozn. překl.)