Ekonomie se stala předmětem vážného studia na určitém historicky významném bodě v dějinách západní civilizace nikoli zcela náhodou. Dochází k tomu teprve tehdy, když bohatství národních společností poprvé v historii začíná vykazovat stabilní a trvalý přírůstek. Tuto změnu, kterou pokročilé země jako Anglie a Holandsko prožily někdy v osmnáctém století, nutno považovat za jednu z nejdůležitějších událostí v dějinách světa. „Od nejranějších dob, o nichž se nám zachovala písemná svědectví - řekněme od roku 2000 před Kristem - až k počátku osmnáctého století se životní úroveň obyčejných lidí, žijících v civilizovaných centrech země, příliš nezměnila. Ovšem až na výkyvy směrem nahoru a dolů. Přicházely pohromy, hlad a války, zlaté horečky. Leč žádná násilná progresivní změna.”[1]
Některé z intervalů se protáhly. Poněkud déle než sto let přibližně od roku 1380 do roku 1510 - se zdánlivě těšili období značné prosperity dělníci a v každém případě zruční řemeslníci ve středověké Anglii. Dobré časy však skončily jako vždy dříve. Koncem šestnáctého století poklesla kupní síla řemeslníkovy mzdy o více než polovinu. Na nízké úrovni se udržela za nepokojů občanské války a naděje na její vzestup nebyla ještě dlouho po válce. Teprve začátkem minulého století začínají tyto mzdy stoupat a jejich vzestup s malými přestávkami pokračuje dodnes.[2]
Existovaly příčiny pro odvěkou stagnaci právě tak jako důvody ke změně. Produktivita hospodářství spočívajícího na zemědělství a domáckých řemeslech měla své vnitřní meze. Dokud se neobjevil národní stát, byl přebytek, který mohl být akumulován, předmětem plenění různých ozbrojených band a mohl vskutku přitahovat jejich pozornost.
Koncem osmnáctého století začala továrna jako středisko výrobní aktivity ve stále rostoucí míře nahrazovat domácí hospodářství. Hodinovou výkonnost přestala omezovat jednoduchá technologie spolu s malým kapitálem domácnosti a potřebou spoléhat převážně na energii lidí a zvířat. Nový národní stát začal poskytovat účinné záruky vnitřního pořádku. Armády sice ještě mohly křižovat státní hranice a tropit rozsáhlé škody tam, kde bojovaly a kam šláply. Avšak ekonomické důsledky národních armád v době nacionalismu byly v podstatě nekonečně malé v porovnání se škodami způsobenými feudálními, lupičskými nebo křižáckými armádami v předchozích staletích. Životní úroveň západoevropských zemí, včetně poražených a zpustošených, byla několik málo let po obou světových válkách vyšší než kdy předtím. Hospodářský život Středního východu se nikdy nevzpamatoval z vysoce koordinovaného a vynalézavého ničení, plenění a masakrování obyvatelstva Čingischánem. V kontrastu s nedávnou zkušeností potřebovalo Německo celé století, aby se vzpamatovalo z ran třicetileté války. Budoucí válka mezi národy by však mohla velmi dobře přivodit ničení, jež by si ničím nezadalo s dřívějším uměním v tomto směru.
Bylo by ale s podivem, kdyby lidé s tím, jak se podmínky jejich života v osmnáctém a devatenáctém století postupně zlepšovaly, rychle zapomínali na lekce všech předcházejících věků a domnívali se, že toto zlepšení bude trvalé. Bylo to tím nepravděpodobnější, čím nerovnoměrněji byly rozděleny výsledky rostoucí efektivnosti v počátečních letech průmyslové revoluce. Všude se opěvovalo bohatství nových podnikatelů, a ne jejich dělníků. Vlastníci nových továren nebo surovinových zdrojů, železnic a bank, které jim sloužily, bydleli ve výstavných vilách, jimiž je toto století dosud poznamenáno. Jejich dělníci bydleli v temných a páchnoucích brlozích, nakupených podél špinavých a nedlážděných ulic, kam se misionáři a sociální reformátoři odvažovali jen s velkou dávkou osobní odvahy. V samotných továrnách pracovali staří i velmi mladí od časného rána do pozdního večera a prakticky za almužnu. V první polovině devatenáctého století v Anglii stoupala velmi prudce jak celková výroba, tak i výroba na hlavu. Rostl počet boháčů. Současně s blížící se polovinou století rostly i reálné mzdy. Avšak zlepšující se postavení mas bylo sotva patrné, srovnáme-li je s růstem průmyslového a obchodního bohatství. I když se chudí stávali méně chudými, byla tato změna malá ve srovnání s narůstajícím protikladem mezi bohatými a chudými.
Ekonomické myšlení začíná krystalizovat do své moderní podoby koncem osmnáctého a začátkem devatenáctého století. Dochází k tomu na pozadí staleté stagnace, kterou nyní vystřídalo rostoucí bohatství; bylo to bohatství menšiny, ne většiny, a pro tuto menšinu byly také ekonomické ideje vypracovány a ji předkládány. Vskutku indiferentně by ekonomové museli přistupovat k historii i vnějším podmínkám života, kdyby strádání a ekonomickou bezútěšnost mas nepokládali za samozřejmé. Neštěstí a úpadek národního hospodářství byly skutečnosti přirozené. Úspěch, jemuž se v nejpříznivějším případě mohlo těšit více než jen několik málo favorizovaných lidí, byl jevem, který bylo třeba teprve vysvětlit. Trvající úspěch byl v rozporu s veškerou dosavadní historií a nedal se očekávat. Takový byl odkaz okolnosti idejím, a jak uvidíme, těšil se pozoruhodné vitalitě.
II.
Adam Smith (1723-1790), první velká osobnost tradiční politické ekonomie,[3] je v dějinách ekonomického myšlení považován za optimistu, a také Jim v podstatě byl. Opájel se vidinou pokroku národní pospolitosti. Již v názvu Jeho knihy Pojednání o podstatě a původu bohatství národů jasně zaznívá tón bohatství a blahobytu. Podává sice obecnou, leč určitou formuli ekonomického pokroku. Byla jí liberální ekonomická společnost, regulovaná konkurencí a trhem, a nikoli státem, v níž každý člověk odkázaný na své vlastní zdroje pracoval efektivně pro obohacení společnosti.
Smith však mluvil o celkovém bohatství. Měl jen malou naději, že rozdělení mezi obchodníky, průmyslníky a pozemkové vlastníky na jedné straně a pracující masy na straně druhé bude takové, aby mohlo uspokojit pracující masy. Smith se domníval, že toto rozdělení závisí především na relativním poměru sil při uzavírání smluv. A nebylo mu zatěžko „předvídat, která z oněch dvou stran má nutně za normálních okolností v tomto sporu výhodu“. V obdivuhodně jadrném pojednání o rovnováze ekonomických sil osmnáctého století dodává: „Proti spolčování, jehož dílem je snížit cenu práce, parlamentní zákony nemáme, proti spolčování, jež má dopomoci k jejímu zvýšení. Jich máme mnoho.”[4] Za normálních okolností budou tedy důchody dělnických mas stlačovány stále níž a níž. Existuje však dolní mez, pod kterou nemohou klesnout. „Člověk musí vždycky žít ze své práce a jeho mzda musí přinejmenším stačit na jeho obživu. Ve většině případů musí být mzda o něco vyšší, jinak by nebylo možné, aby si založil rodinu, a vrstva takových dělníků by během jedné generace vymřela.”[5]
Na tom však není dosti. Ačkoli Adamu Smithovi bylo jen výjimečně připisováno autorství této myšlenky, byla jedním z počátků nejzoufalejšího a snad i nejvlivnějšího výroku v dějinách společenského myšlení, tj. představy, že důchody lidových mas - všech, kdo tím či oním způsobem pracovali, aby se uživili, ať už v průmyslu nebo v zemědělství - nemohou na příliš dlouhou dobu silněji stoupnout nad minimální úroveň, nutnou k zajištění existence třídy. Je to nesmrtelný železný zákon mzdový, formulovaný Ricardem a přetvořený Marxem, který se stal hlavní zbraní v konečném ideologickém útoku proti kapitalismu.
Smith netrval kategoricky na železném zákonu - nebyl kategorickým téměř v ničem; od té doby ekonomové v největším rozkvětu svých sil se vždy přidržovali tohoto jeho příkladu. Tak např. připustil, že menší část dělníků může po neomezeně dlouhou dobu udržet své mzdy nad existenční úrovní. Mzdy porostou také v podmínkách prudkého ekonomického rozvoje. Rozvoj svým účinkem na mzdy byl mnohem důležitější než bohatství samo o sobě. „Zvyšování mezd není důsledkem velikosti národního bohatství v té které době, nýbrž jeho neustálého růstu... Anglie je v současné době jistě mnohem bohatší zemi než jakákoli část Severní Ameriky. Mzdy jsou však v Severní Americe mnohem vyšší než kdekoli v Anglii.”[6]
III.
Adam Smith spolu se dvěma svými nejvýznačnějšími pokračovateli v tradiční ekonomii - Davidem Ricardem (1772-1823) a Thomasem Robertem Malthusem (1766-1834) - tvoří trojici zakladatelů ekonomické teorie. Ricardo, který jako první dal národnímu hospodářství jeho moderní strukturu - zkoumal faktory určující ceny, rentu, mzdu a zisk a měl smysl pro systém, jenž od té doby vždy sloužil a dosud ještě slouží ekonomům - má zvláštní zásluhu na tom, že razil cestu. Marxisté i nemarxisté jsou v tomto ohledu jeho dlužníky.
Představa nesmírného strádání a obrovské nerovnosti se pro Ricarda a Malthuse stala základní premisou. Jejich závěry v tomto směru nebyly nikdy bez výhrad, avšak výhrady byly jen výhradami. Když Carlyle v roce 1850 mluvil o „ctihodných profesorech ponuré vědy”, dělal tím narážku na Ricarda a Malthuse a dal národnímu hospodářství přezdívku, která nikdy zcela nevymizela, neboť nikdy nebyla tak docela bez oprávnění.
O Malthusovi se zmíním jen krátce. Po celé devatenácté století až po naše dny byl jednoznačně a téměř bez výjimky ztotožňován se svým Esejem o populaci (Essay on Population). I když bylo mnoho jiného a důležitého, co mohl říci k národnímu hospodářství a co se stalo předmětem objevů nedávných dnů, bude vždy znám pro své názory na populaci.
Počet lidí na světě je zřejmě omezen možnostmi jejich obživy.
Jakýkoli vzestup nabídky potravin povede, podle Malthuse, k vzestupu počtu lidí, kteří je spotřebují. Počet těch, kdož se narodí a nezaniknou, není omezován ničím jiným než nesnesitelnou bídou. Proto člověk bude stále žít na pokraji strádání. V pozdějších vydáních Eseje se Malthus trochu vykrucoval: vzestup populace vyvolaný přebytkem nad existenčním minimem může být zmírněn „morální zdrženlivostí“ a také, což zní poněkud nejasně, pomocí „neřesti“. Jinak řečeno, lidé mohou chránit svůj životní standard na úrovni pohybující se nad existenčním minimem po neomezeně dlouhou dobu, což se stane mnohem pravděpodobnější, jakmile zdrženlivost a neřest budou podpořeny účinnou antikoncepční technikou. Malthusovy výhrady, stejně jako Ricardovy, se ale rozplynuly v proudu jeho základních tvrzení. To znamenalo, že chudoba mas byla nevyhnutelná. Nutno vzít v úvahu také skutečnost, že pro velkou část světa zněla přesvědčivě jeho základní tvrzení, kdežto výhrady byly nepodstatné. Tak tomu bylo a je i nadále v převážné částí Asie. Můžeme dodat, že Malthus byl profesorem politické ekonomie na Haileybury College, tj. na instituci vydržované Východoindickou společností za účelem vzdělávání jejích pracovníků, kteří měli být posláni do Indie.
Protože většina lidí byla vždy chudá, sotva překvapí, že Malthuse jeho vlastní závěry vůbec nezneklidňovaly a že se necítil být povolán k tomu, aby navrhoval protiopatření. (Spokojil se s tím, že vyžadoval odklad sňatků a doporučoval, aby do sňatkového obřadu bylo vtěleno varování, že manželé, a ne stát ponesou odpovědnost za děti, které vzejdou z tohoto svazku, a bude-li jich mnoho, mohou rodiče očekávat, že bída bude jejich trestem) „Tón sklíčenosti a pesimismu, který tak poznamenal ekonomickou doktrínu devatenáctého století, je v nemalé míře odkazem Malthusovým.”[7]
IV.
Adam Smith i Malthus měli smysl pro zkoumání národního hospodářství jako celku - tedy pro zkoumání sil, které působily k obohacení národa. Malthus se snažil dokázat, že přírůstek národního bohatství by mohl být vyčerpán populační explozí, kterou vyvolává; přitom se nikdy blíže nezabýval otázkou, jak se jednotlivci a třídy mohou podílet na produkci národního hospodářství. Pro Ricarda měla tato otázka význam prvořadý. Jaké byly zákony, jimiž se řídilo rozdělování produktu nebo důchodu mezi pozemkové vlastníky, podnikatele a dělníky, kteří si na ně dělali nárok? „Domníváte se, že politická ekonomie je pojednáním o podstatě a příčinách bohatství; podle mého názoru by se měla zvát spíše zkoumáním zákonů, které určují rozdělování výsledků výroby mezi třídy podílející se na jejich tvorbě.”[8] Tyto zákony, jak je formuloval Ricardo, vyvolávaly vrcholnou nerovnost.
Ricardo - a v tom se shodoval s Malthusem - považoval populaci za závislou proměnnou: je „regulována pomocí fondů určených k jejímu zaměstnání, a proto vždy roste nebo se zmenšuje zvětšením nebo zmenšením kapitálu“.[9] Rostoucí bohatství a produktivita tak vyvolávají růst počtu obyvatelstva; nerozmnožují však půdu, ze které toto obyvatelstvo žije. Proto je-li její kvalita dána, pozemkoví vlastníci si mohou přivlastňovat stále větší část výtěžku z toho, co je stále vzácnějším zdrojem. Současně s tím i trval mezi mzdami a zisky - podle Ricardova názoru - otevřený konflikt o zbytek produktu. Vzestup zisku za jinak stejných okolnosti znamenal snížení mezd; vzestup mezd musel jít vždy na úkor zisků. Na druhé straně „každé zvýšení zisku podporuje akumulaci kapitálu a další růst obyvatelstva, a proto nakonec s veškerou pravděpodobnosti vede ke zvýšení renty“.[10] Nyní se ukazuje výsledek těchto vzájemných vztahů. Předpokladem zvýšení kapitálu a výroby jsou vysoké zisky. Vzestup výroby bude mít však za následek růst obyvatelstva. Rostoucí poptávka obyvatelstva po potravinách bude vytvářet zvýšený tlak na půdní rezervy vhodné k obdělávání a vynutí si zvýšení renty ve prospěch pozemkových vlastníků. Neboli, má-li dojít k pokroku, musí kapitalisté prosperovat,ale pozemkoví vlastníci si nemohou od pustit, aby nesklidili plody tohoto pokroku. Dětmi tohoto nevyhnutelného neštěstí jsou lidé vůbec. Ricardo shrnul tuto perspektivu v odstavci, který je jedním z nejvíce citovaných v ekonomické literatuře: „Práce má tak jako všechny ostatní věci, které se kupují a prodávají a jejichž množství se může zvětšovat nebo zmenšovat, svou přirozenou a svou tržní cenu. Přirozená cena práce je cena, která je nutná, aby dělníci mohli existovat a udržovat svůj rod, aniž by se zvětšoval nebo zmenšoval.”[11]
Byl to železný zákon mzdový. U Ricarda jako u Smithe (a Malthuse v otázce populace) výhrady následují za tvrzením. V „bohatnoucí” společnosti tržní mzda může být vyšší než přirozená mzda po neomezeně dlouhou dobu, a kdyby Ricardo ještě žil, mohl by poměrně snadno dokázat, že nezbytné podmínky působení železného zákona natrvalo pozbyly platnosti jíž v době vydání Zásad politické ekonomie a zdanění, tj. devatenáctý den měsíce dubna 1817. Ačkoli pravda zřídka vítězí nade lží, přece jen má křídla v porovnání s výhradami vznikajícími při hledání odvážného tvrzení. Železný zákon se ve své nekompromisní čistotě stal součástí intelektuálního pokladu světa.
Navíc - a zde se shodují s Malthusem - se nic v tomto směru nedalo udělat. Ricardo uzavřel své zkoumání kategorickou poznámkou: „Takové jsou tedy zákony, které řídí mzdu a štěstí [abychom patřičně zdůraznili toto slovo], zdaleka největší části každé společnosti.[12] Mzda by měla být tak jako každá jiná smlouva přenechána slušné a svobodné konkurenci na trhu a nikdy by neměla být kontrolována zásahy zákonodárství.”[13] Na nikoho nelze svalovat vinu. Ricardo si v řadě případů stěžoval na Malthuse, že jej nečestně obviňoval z nepřátelství vůči pozemkovým vlastníkům - „z jeho řeči by se mohl někdo domnívat, že jsem je považoval za nepřátele státu”.[14] Pozemkoví vlastníci byli pouze pasivními a přirozenými uživateli svého velkého bohatství. Taková byla povaha věci a takový byl Ricardův odkaz.
V díle Adama Smithe je mnoho rozporů a nejasností. Rovněž Ricardova logika vykazuje mnoho kazů, jakmile ji aplikujeme na Ricardův svět. Jeho pojednání o kapitálu a ziscích není ani zdaleka dokonalé. Přitom se převážně zabýval půdou, a to prakticky k onomu historickému okamžiku, kdy otevřením nového světa začala ztrácet svůj někdejší význam. Přesto si lze jen těžko představit, že by se někdy ekonomové více přiblížili k objasnění světa, v němž žili, než Ricardo, Smith a Malthus. Žádný z nich se nevázal na apriorní doktrínu a rázně skoncovali s konvenční moudrostí tradicionalistické a merkantilistické společnosti. Nechtěli konejšit veřejné mínění. Výsledná interpretace světa, jak jej našli, a návrhy na jeho léčení byly drastické.
Ve světě tak dlouho chudém nebylo důležitějšího úkolu než zajistit vzestup bohatství. Recept - zbavit člověka pout a ochrany feudální společnosti a postavit ho na vlastní nohy - byl oprávněný, neboť se již osvědčil. To nebyl svět soucitu; mnozí trpěli a mnohé ničila tvrdá a nevypočitatelná pravidla konkurence a trhu. Leč mnozí vždy z toho či jiného důvodu zanikali. Nyní se však některým dařilo dobře, a to bylo rozhodující. Člověk přestává hledět na nebezpečí a neštěstí, neboť nebezpečí a neštěstí existovaly odjakživa, a začíná si všímat příležitostí. V žádném případě se nedalo nic udělat v otázce nerovnosti, neboť nebyla zakořeněna v proměnlivých sociálních institucích, ale měla ráz biologický. To bylo v pořádku, protože stát byl zbaven možnosti intervence svým dřívějším závazkem zajistit svobodu podnikání.
Kupodivu jen málo věcí týkajících se tehdejší ekonomické společnosti zůstalo nedotčeno. Sotva proto překvapí, že systém, zdánlivě tak dokonalý a praktický a tolik subjektivně závislý na ověřování skutečností světa, se nesmazatelně vryl v lidskou mysl.
V.
Po třicet let od Ricardovy smrti se národní hospodářství vyvíjelo pevně v tradicích, které založil. Méně významní ekonomové spolu se svědomitým a vysoce vzdělaným Johnem Stuartem Millem jeho ideje vytříbili, rozvinuli a uspořádali. Jejich myšlení i nadále směřovalo k liberální ekonomické společnosti - společnosti, v níž ekonomický život řídil trh, a ne stát. Na kontinentě se uvažovalo o socialismu, kdežto Anglie a anglosaská tradiční ekonomie považovaly trh téměř za samozřejmost.
Asi v polovině století se ekonomické myšlení navazující na Ricarda štěpí na dva velké směry. Tradiční ekonomie kráčela po vyšlapaných cestách. Skýtala a i nadále skýtá základní rámec ekonomickým idejím. Tím jim dává systém a kontinuitu a velmi přispívá k pochopení ekonomického života. Současně ale odbočuje doleva revoluční tradice Karla Marxe, navazující rovněž na Ricarda. Od svého založení byla zdatným soupeřem tradiční ekonomie při konečném formování stanovisek vůči ekonomickému životu, a přitom ji silně ovlivňovala.
Není smyslem těchto kapitol sledovat vývoj jednotlivých idejí. To je úkol jiných prací a ještě více jiných autorů. Spíše nás zajímá, jak se ekonomie ve svých počátcích dívala na normálního jednotlivce a jeho osud. Neboť mezi raným světem Ricarda a světem Marxe nebylo v tomto směru žádného rozdílu.
Oběma se při daném a nepřetržitém působení skrytých sil rýsovala perspektiva nebezpečí spojeného s beznadějí. Lišili se tím, že Ricardo a jeho přímí žáci věřili v trvalou existenci řádu, kdežto Marx nikoli. U Ricarda však řád přežívá nikoli proto, že by sloužil obyčejnému člověku. Pochopitelně že ne. Udržoval se jen proto, že nebyla jiná očividná alternativa, především pak taková, která by byla lepší. Každé úsilí o modifikaci řádu snižovalo jeho účinnost.
S postupem času se názor na další existenci liberální ekonomické společnosti změnil. Vyšší efektivnost, kterou umožňovala, byla stále ještě argumentem. Téměř nepozorovatelně se však začalo diskutovat o tom, nebo se to alespoň naznačovalo, že by měla být také snesitelná. Tím se otvíraly přiměřené perspektivy pro obyčejného člověka a poněkud lepší vyhlídky pro jednotlivce výjimečných schopností. Podle rozšířeného názoru to byla předzvěst věku optimismu v otázce hmotných perspektiv lidstva. Při hlubším rozboru, k němuž nyní přistoupíme, se ukáže, nakolik se udržel při životě přirozený pesimismus.
[1] J. M. Keynes, Essays in Persuasion. Economic Possibilities for Our Grandchildren. (London: Macmillan, 1931), str. 360.
[2] E. H. Phelps Brown ond Sheila V. Hopkins, „Seven Centuries of the Prices of Consumables, Compared with Builders’ Wage Rates“. Economica, New Series; sv. XXIII, čís. 92 (listopad 1956).
[3] Použil jsem termínu „central tradition“, abych označil hlavní proud myšlení, jehož počátek nacházíme u Smithe. Běžněji používaného výrazu „classical tradition“ nelze použít pro rozdílnost v názorech, podle našeho názoru víceméně nepodstatnou, zda klasická ekonomie končí nebo nekončí Johnem Stuartem Millem aJ. E. Cairnesem. Máme i jinou možnost - odvolávat se na termín „orthodox tradition”. Tím však bychom v konečných důsledcích vylučovali Keynese a jemu podobné, kteří - třebaže je počítáme ke stejnému myšlenkovému proudu učinili krátký proces s přijatými názory.
[Termín „central tradition“ budeme nadále překládat jako tradiční ekonomie. Výrazy „classical tradition“ a „orthodox tradition“ lze překládat jako klasická ekonomie a ortodoxní ekonomie. (Pozn. překl.)
[4] A. Smith, Bohatství národů. SNPL 1958, str. 85.
[5] Tamtéž, str. 86.
[6] Tamtéž, str. 88. Smith podotýká, že toto slova no psal roku 1773, před „vypuknutím pozdějších nepokojů”, čímž měl na mysli americkou revoluci.
[7] Alexander Gray, The Development of Economic Doctrine (London: Longmans, Green. 1931), str. 163.
[8] Dopis Malthusovi z 9. října 1820. Otištěn v The Works and Correspondence of David Ricardo, vyd. Piero Sraffa (Cambridge, Eng.; Cambridge University Press) sv. VIII. str. 278. Tyto spisy budeme nadále citovat jako Works and Correspondence.
[9] D. Ricardo, Zásady politické ekonomie a zdanění, SNPL 1956, str. 61-62.
[10] Tamtéž, str. 296.
[11] Tamtéž, str. 73.
[12] V českém překladu je uvedeno: „...zákony, které řídí mzdu a blahobyt každé společnosti”. D. Ricardo, Zásady politické ekonomie a zdanění, SNPL 1956, str. 82. (Pozn. překl.)
[13] Autorův citát je z Works and Correspondence, sv. I, str. 105.
[14] Tamtéž, sv. II, str. 117.