Ekonomické vyhlídky obyčejného člověka, jak je zůstavili Malthus a Ricardo, byly nápadně chmurné. Za normálních okolností mohl očekávat, že bude žít na pokraji strádání. Lepší osud by byl abnormální. Pokrok mohl posílit bohatství těch, kdo celkem vzato byli již bohatí, nemohl však prospět širokým masám. Na tom se nedalo nic měnit. A to nebyly jen nahodilé závěry dvou mužů. Jsou právem považovány za propozice, na nichž je založeno moderní ekonomické myšlení.
Od poloviny devatenáctého století začali ekonomové, podle rozšířeného názoru, nabývat více naděje, ba přímo optimismu. Střediskem podnětné diskuse byla Anglie, která prožívala svou velkou éru obchodní a průmyslové expanze. Reálné mzdy stoupaly a objevil se jasný a zřejmě i trvalý přebytek nad pouhým existenčním minimem. Hrůzy malthuziánství ustupovaly do pozadí i v Západní Evropě a Americe, i když se dalo ještě předpokládat, že to způsobilo náhodné a v několika desítiletích dosažené otevření severoamerických planin a prérií, jihoamerických pamp a jihoafrických stepí, novozélandských pastvin a nekonečných australských stepí, jež mohly zachránit svět jen jednou, ne vícekrát. Když obyvatelstvo obsadilo tato nová území, populace začala znovu vyvolávat tlak na zvyšování produkce potravin. Teprve v našem století, kdy vztah mezi reálnými důchody a přírůstkem obyvatelstva je stále méně určující, zanikly i důvody k obavám, že by se Malthusův duch mohl vrátit, aby strašil západní země, i když stále ještě obchází asijskou vesnici.
Odmítnutí železného zákona v užší oblasti ekonomické teorie můžeme pozorovat v druhé polovině devatenáctého století. Dočasně panoval názor, že důchod těch, kdo pracovali, byl omezen výší činného kapitálu, který byl nějakým způsobem určen k zaměstnávání pracovních sil v průmyslu nebo zemědělství. To byl pověstný mzdový fond, který John Stuart Mill nejprve zastával a který později odmítl. V té době začínají vznikat pochybnosti, zda v otázce mezd vystačíme s pouhou generalizací. Objevuje se názor, že k získání vzdělání a speciální zručnosti je zapotřebí vynaložit náklady, které musí být uhrazeny. Z toho pak vyplynul závěr, že speciální schopnosti, podobně jako půda, by měly přinášet rentu. Konečně ke konci století se náhrada za dělníkovu práci - přitom máme vždy na mysli důchody lidových mas - začala vztahovat k hodnotě jeho mezního produktu. tj. dostával právě tolik, kolik přidal k hodnotě produktu svého zaměstnavatele. Kdyby byl placen méně, než odpovídá hodnotě jeho příspěvku, zavdalo by to podnět pro konkurenty, aby mu nabídli více, neboť ve světě volné konkurence existují jiní podnikatelé, jejichž produkt by mohl zvýšit o větší částku, než odpovídá jeho mzdě. Proto - a tento výsledek mohou velmi silně ovlivnit odbory efektivním uzavíráním smluv - budou mít mzdy tendenci odpovídat mezní produktivitě. Mzda bude vysoká při nedostatku dělníků a jejich vysoké výkonnosti nebo nízká, bude-li jich nadbytek nebo budou-li neschopní. To vše je pochopitelně na hony vzdáleno železnému zákonu a rozchod s ním se stal úplným tehdy, když se názor, že by blahobyt mohl vést k sebelikvidujícímu nadbytku dětí, přestal jevit jako opodstatněný.
Úsilí o vytvoření obecné teorie odměňování dosahuje prakticky svého vrcholu s rozvojem teorie mezní produktivity. Když se ekonomové přesvědčili o tom, jak tomu také bylo ve skutečnosti, že chudoba manuálně pracujících nebyla přirozeným projevem stavu věcí, obrátili se k jiným otázkám. V poslední době se soustřeďují na problematiku odborů a kupní síly, kterou již prozíravý Adam Smith označil za reálný problém.
Bylo by však velkou chybou domnívat se, že tradiční ekonomie mohla přeskočit svou historii. Z určitého důvodu představa o horní hranici důchodů lidových mas odumírá velmi pomalu: tyto důchody snad již nemohly být nelítostně stlačeny až na samé dno, nicméně stále ještě byly pod horní hranicí. Alfred Marshali (1842-1924), jehož Principles vychovaly starší příslušníky dnešní generace ekonomů, musel ještě koncem minulého století argumentovat: jestliže se „ekonomické podmínky země po dostatečně dlouhou dobu nemění... pak stroje i lidské bytosti budou obecně získávat částku odpovídající zcela nákladům na výchovu a výcvik, na životní potřeby, jakož i na předměty, které považujeme za naprosto nezbytné“.[1] Neboli mzdy musejí krýt náklady na děti a tyto náklady se také běžně počítají, nic více. Jako u Ricarda, tendence směřovala k minimu. V prvých desetiletích tohoto století byl vedoucí osobností tradiční ekonomie ve Spojených státech a nejuznávanějším učitelem své doby prof. Frank W. Taussig z Harvardu. Své závěry o perspektivách normálního jedince uveřejnil znovu ještě v roce 1936: „Obvyklá mzdová sazba průměrného dělníka ve Spojených státech v první dekádě dvacátého století dosahovala téměř 800 dolarů ročně. Bylo to sice mnohem více, než odpovídá žebrotě... ale... není-li naděje na nic lepšího, pak instituce soukromého vlastnictví se ocitá nejen v defenzívě, ale též v postavení, které se nedá dlouho uhájit. Nicméně něco lepšího je v každém případě neslučitelné se systémem.”[2] Na kategorické tvrzení, že něco lepšího se se systémem plně slučuje, nebyl ještě připraven.
II.
Zkrátka a dobře, přesvědčení, že ekonomický život nemusí být sice pro masy lidí přímo nesnesitelný, i když stále ještě není dobrý, se dochovalo až do našich dnů. V tomto směru Ricardův vliv dlouho panoval. Panoval i v jiném ohledu, neboť se též věřilo, že ve prospěch chudých se příliš mnoho udělat nedá. Jednotlivec mohl zvětšit svůj mezní produkt, a tím i mzdu, kterou mohl požadovat, dík své dovednosti, píli a výcviku. Tento faktor nabyl velkého významu při formování ekonomických stanovisek jako nejschůdnější cesta pro jednotlivce k vyváznutí z chudoby. K této otázce budeme mít ještě příležitost se vrátit. Pokud dělníkova mzda byla nízká, bylo tomu tak proto, že i jeho mezní produkt byl nízký. Zvýšit dělníkovi mzdu, aniž zvýšil svou mezní produktivitu, by znamenalo platit mu více, než odpovídá jeho přínosu. Pak by bylo pro zaměstnavatele výhodnější, kdyby dělníka propustil, a alternativou nízkých mezd by potom byla nezaměstnanost. Tento názor není nikterak zastaralý. „V podmínkách konkurence dostává každý dělník hodnotu svého mezního produktu. Má-li se minimální mzda udržet, musí se její efekt projevit jedním ze dvou způsobů: za prvé, dělníci, kteří poskytuji služby menší hodnoty, než odpovídá jejich minimální mzdě, budou propuštěni (takovýmto způsobem jsou vytlačováni do řad nepravidelně zaměstnaných nebo nezaměstnaných) nebo, za druhé, produktivita málo výkonných dělníků vzroste.”[3] Druhá pravděpodobnost byla odmítnuta. Tak se zákonodárství jevilo jako škodlivé pro ty, v jejichž prospěch bylo zamýšleno. Tuto analýzu předkládal mladý a schopný vědecký pracovník v roce 1946.
Teorie mezní produktivity nedávala kromě toho záruky před druhou škodlivou tendenci v Ricardově systému, podle které se bohatl měli stát doopravdy velmi bohatými. Jako práce i kapitál se kompenzoval v měřítku odpovídajícím jeho mezní produktivitě. Z toho pak vyplývalo - ať už takové uspořádání věcí bylo přiměřené a oprávněné či nikoli - že pokud kapitál ve velkých částkách vlastnilo několik málo jedinců, plynul jim také důchod z kapitálu. Výsledná nerovnost mohla být značná a pozorování napovídalo, že tomu tak skutečně bylo. Za padesát let od občanské války se ve Spojených státech nahromadila bohatství neuvěřitelných rozměrů. Rockefellerovy osobní dividendy ze Standard Oil se v letech 1892-1899 pohybovaly mezi 30 až 40 milióny dolarů. V r.oce 1900 činil důchod Andrewa Carnegieho z jeho ocelářských závodů 23 miliónů dolarů.[4] Tyto důchody nepodléhaly zdanění a dolar měl tehdy mnohem větší hodnotu, než má dnes. Ohromné zisky vedle nafty a oceli přinášely železnice, nemovitosti, měď, bankovnictví a jiná odvětví. Zatímco jedna jejich část představovala výnos kapitálu, druhá část mohla být dobře považována za výsledek strategického ovládnutí „originálních a (i když ne doslova) nezničitelných sil půdy” a nitra země, od nichž právě Ricardo očekával dosažení nezměrného bohatství.
Tradiční ekonomie se touto nerovností cítila poněkud znepokojena. Obzvláštním zdrojem znepokojení bylo dědění bohatství. Bylo-li možné ospravedlnit bohatství jako odměnu jeho původnímu tvůrci za dovednost, píli, předvídavost a vychytralost. nic z toho nemohlo ospravedlnit, že zcela náhodně připadalo jednotlivci, který měl to štěstí být synem. Rovněž na monopoly se pohlíželo s nedůvěrou. neboť umožňovaly odměňovat ne výrobu, ale schopnost výrobu kontrolovat. Kromě toho pravidlo konkurence bylo základní a mělo být v té době zdůrazněno. Nemohlo být úplnějšího a kategoričtějšího zdůraznění logiky systému. Nerovnost vyplývající z monopolů mohla být varováním o osudných trhlinách systému samého.
Jen zřídka se nadchli otázkou rovnosti jako předmětem sociálního pojednání lidé, na které se vyrovnávání mohlo vztahovat. Proto i diskuse o této otázce byla kdysi vedena jen polohlasně. I tak představitelé tradiční ekonomie vyložili svůj postoj s určitou jasností. Neexistuje, poznamenal Marshall, „žádné morální ospravedlnění pro extrémní chudobu těsně vedle velkého bohatství. Nerovnoměrné rozdělení bohatství, i když je menší, než se často popisuje, představuje vážnou trhlinu v našem ekonomickém zřízení.”[5] Taussig ze Spojených států se vyjádřil určitěji. „Žádný výmysl psychologické analýzy hovořící o podněcování ctižádostivosti, o trvalé soutěživosti jakožto koření života, o zevšednělosti a nudě uniformity nemůže zvítězit nad obecným přesvědčením, že maximu lidského štěstí neprospívá velká, do očí bijící a trvalá nerovnost.”[6]
III.
Tradiční ekonomie pokládala volnou konkurenci za nezbytný předpoklad. I to se stalo zdrojem pochybnosti - pochybnosti často pracně mas kovaných, nicméně však akutních.
V tradiční ekonomii hrála konkurence přímo fundamentální úlohu a tradiční ekonomie ji zdůrazňovala se stále větším pedantstvím. Četné firmy soutěžily mezi sebou, aby zásobily trh za ceny, které nikdo nekontroloval. Schopní a progresivní byli odměněni tím, že přežili a zbohatli. Neschopné a zaostávající očekával trest záhuby. Zaměstnanci se podíleli na odměnách i „pokutách” svých zaměstnavatelů, a měli tak trochu stejné pohnutky k efektivnosti.
Konkurence byla též nástrojem změny. Protože se záliby suverénních spotřebitelů měnily, rostla poptávka po některých produktech, a tím i jejich ceny, kdežto poptávka po zboží, které bylo v menší oblibě, a jeho ceny klesaly. Odvětví poctěná novou poptávkou umožňovala expanzi firem a přitahovala firmy další. Tam, kde poptávka klesala, se podniky zavíraly nebo propouštěly dělníky a omezovaly svou činnost. Některé z nich, pokud to poměry dovolily, se přizpůsobily trhu a přešly do oblasti rostoucí poptávky. Týž proces vedl k rozdělení kapitálu, práce i podnikatelského talentu vzhledem k měnícím se potřebám.
V posledních letech minulého a prvních letech tohoto století se ekonomové stále více zabývali fungováním modelu společnosti založené na svobodné konkurenci. Tak jak byl propracován a idealizován, jevil se jako vzor přesnosti a harmonie, ba téměř krásy. Způsob, jakým se začal zmocňovat lidské mysli, byl mnohokrát zaznamenán[7]. Skutečnost, že svobodná konkurence uvalila na člověka značný stupeň nejistoty, nebyla plně doceněna. Bankrot byl trestem za zaostávání v honbě za vyšší efektivností. Mohl ale být také trestem za pouhou smůlu v případě výrobce, jehož zboží již nebylo požadováno. V případě dělníka se pak slepá náhoda znásobovala a nebyla jen odměnou nebo trestem za jeho výkonnost.
Nejschopnější dělník může náhle vstoupit do zaměstnání k neschopnému podnikateli. Oprávněné neštěstí zaměstnavatele se pak přenese zcela iracionálně na tohoto věrného služebníka. Může přijít o svou práci a živobytí, zcela lhostejno, zda pro vlastní nedostatky nebo pro nedostatky někoho jiného. Není třeba připomínat, že model svobodné konkurence nemá místa pro ty jedince. Kteří pro své stáří, churavost, pracovní úraz nebo vrozenou neschopnost vykazuji jen malou nebo nepatrnou mezní produktivitu.
Tato neštěstí neprobíhala bez povšimnutí. Bylo pak vlastně nutné prohlásit, že tvořila „součást systému“. Proroci modelu svobodné konkurence také objasnili - s určitou dávkou nemilosrdné logiky - že úsilí o zmírnění rizika a nejistoty systému by znamenalo podkopat sám systém. Honba za vyšší efektivností vyžadovala, aby zaostávající prohráli. Mají-li spotřebitelé diktovat, musí být odměněni ti výrobci, kteří drží krok s jejich vkusem, a pokutováni ti, kteří za ním zaostávají. Snaha o zmírnění trestu by znamenala podlomení iniciativy - zahodit bič a ponechat cukrátko.
Zmírnění tvrdosti konkurence by mohlo být dokonce, nesprávné a amorální. „Obchodníci nebo výrobci, kteří shledají, že soupeř nabízí zboží za cenu nižší, než jaká by jim mohla poskytnout dostatečný zisk, jsou podrážděni jeho dotěrností a stěžují si, že se jim děje křivda; a to i v případě, že kupci levnějšího zboží jsou ve větší nouzi než oni sami a že energie a vynalézavost jejich soupeřů je ku prospěchu společnosti.”[8] Je vskutku zvláštní, že model svobodné konkurence, tak jak byl nastíněn v učebnicích, byl ve skutečnosti ještě nejistější a nebezpečnější než cokoli, co mohla vytvořit soutěž v reálném životě. Konkurence v reálném světě byla omezena zvyklostmi, monopoly, odborovými svazy, strnulostí, zákonodárstvím a do jisté míry i soucitem. Tak se tresty za zaostávání v soutěži vynucovaly v praxi méně nelítostně než v principech.
Zásadní srážka těchto idejí se skutečnosti byla nevyhnutelná. Ekonomický systém zobrazený tradiční ekonomií znamenal nebezpečí pro všechny, kdo se na něm podíleli, a tedy pro tanto pro ekonomický život vůbec. Nebezpečí mělo své dobré stránky, a v čím ryzejší podobě vystupovalo, tím lépe fungoval celý systém. Nicméně vnitřní nejistota měla rušivý účinek ve dvou směrech. Nebylo možné zcela ignorovat zranitelnost nejslabších členů společnosti. Ekonomický systém, který byl z vrozené nutnosti tak necitelný a nesnášenlivý vůči slabosti, pobuřoval. Soucit se dá i v nejlepším případě těžko kontrolovat. Stejně rušivě působila neochota obyčejného člověka - podnikatele, farmáře, dělníka, reformátora - žít s tímto rizikem. Při každé příležitosti projevovali sklon vynutit si kolektivně nebo za pomoci vlády opatření, jež by jejich život učinila bezpečnějším. Úsilí o vlastní ochranu, které nejistota modelu svobodné konkurence vyvolala, existovalo se vší určitostí i tehdy, když vady tohoto modelu neměly škodlivý účinek.
Navíc hlodaly pochybnosti, zda svobodná konkurence vůbec existovala. Na přelomu devatenáctého a dvacátého století vzrostly podniky i majetky. Ukazovalo se, že kontrola nad ekonomickým životem přecházela do rukou menšího počtu lidí - vývoj, který předvídal Marx jako příznak zániku soustavy. Zatímco představy o konkurenci se myšlenkově zpřesňovaly, vývoj hospodářství se dostával do stále větších rozporů s modelem svobodné konkurence. Kde konkurenční model volal po mnoha firmách na trhu, tam jich ve skutečném ekonomickém životě bylo často jen málo. Kde tento model volal po cenách, které by žádná firma nemohla kontrolovat, tam v reálném ekonomickém životě existovaly některé firmy, jež alespoň budily dojem, že mají zcela podstatnou a libovolnou moc nad cenami. A odbory uplatňovaly svou sílu svým vlastním způsobem.
Ve dvacátém století začali ekonomové tradičního směru přizpůsobovat model svobodné konkurence těmto navenek se projevujícím skutečnostem života. Na místo ryzí konkurence nastupuje monopolní nebo neúplná konkurence. Kdo si však mohl být jist tím, že prolínání konkurence a monopolů bude mít příznivý účinek? Nebudou tak málo k sobě se hodící rodiče plodit znetvořené potomstvo?[9]
IV.
Konečným zdrojem znepokojení tradiční ekonomie byla hluboká deprese. Po celé devatenácté a v prvních desetiletích dvacátého století se deprese stávaly stále těžšími, než aby je bylo možné ignorovat. V důsledku opětovného zavedení plnohodnotných peněz po občanské válce postihl průmysl v sedmdesátých letech silný pokles. Devadesátá léta byla obdobím relativní stagnace a po finanční panice v roce 1907 následuje krátký pokles. Po první světové válce propukla nedlouhá, zato však těžká deprese. Potom přišlo nesmírné neštěstí let třicátých. Co znamenaly tyto vracející se zlé doby pro budoucnost systému? Lidé snad nemuseli umírat uprostřed malthuziánského nedostatku, nebylo ale dosud jejich osudem umírat uprostřed nadbytku, který si nemohli koupit? Což neodpovídal pravdě závěr, že ať dělali cokoli, byli předurčeni k chudobě?
Pojednání o tzv. konjunkturním cyklu v tradičním ekonomickém způsobu myšlení je jedním z nejzajímavějších v dějinách sociálního myšlení. Jeho studium bylo izolováno jako samostatný úsek. (Tato karanténa zčásti dosud trvá.) Ceny, mzdy, renta a úroky, bez výjimky hluboce postižené depresi, byly studovány za předpokladu, že k depresi nedojde. Předpokladem byly normální podmínky; normální znamenalo stálou prosperitu. Separátní studium konjunkturního cyklu zdůrazňovalo zvláštní a neopakovatelné podmínky, které stály v pozadí každé deprese - stažení papírových peněz před rokem 1873, nová měnová reforma po první světové válce, zhroucení mezinárodního obchodu a pohybu kapitálu, jakož i krach na burze cenných papírů v roce 1929. Co však bylo paradoxní, stejný důraz byl kladen - někdy i v téže práci - na rytmický a přirozený charakter střídání lepších a horších časů. Etymologie zdůrazňovala rytmus, jak jsme poznamenali, studium se nezabývalo depresemi, ale konjunkturním cyklem, což mělo každému připomenout, že právě tak jako zlé časy následovaly po dobrých, budou dobré časy následovat po špatných. Dokonce i slovo deprese samo o sobě bylo terminologickým produktem úsilí, jak zmírnit označení hlubokých nesnází. V minulém století byl běžně používán termín krize. Časem však tento termín nabyl nádechu neštěstí, jež vyjadřoval, Marxovy zmínky o „kapitalistických krizích“ daly pak tomuto slovu neblahý zvuk. Ani slovo panika, které bylo částečným synonymem krize před půl stoletím, neznělo již povzbudivě. Proto se postupně vžil termín deprese. Zněl měkčeji a zahrnoval v sobě výkyvy obchodní aktivity místo krachu. Za Velké deprese nabylo slovo deprese na podkladě událostí, jež vyjadřovalo ještě méně příjemného podtextu. Proto bylo nahrazeno slovem recese k označení mírnějšího poklesu průmyslové a obchodní aktivity. Leč i tento termín nakonec nabyl podoby předtuchy, a tak recese let 1953-1954 byla všeobecně charakterizována jako dunivě se ohlašující náprava. Kdybychom měli doopravdy vážnou dunivě se ohlašující nápravu, stala by se tato náprava tabu.
Dívat se na konjunkturní cyklus jako na normální rytmus znamená považovat jej za schopný vlastní nápravy. Proto je možné ponechat věcem volný průběh. Je-li si pacient jist svým uzdravením, nepotřebuje léky, a léčení by tudíž bylo nemoudré. Joseph A. Schumpeter a později i Wesley C. Mitchell, jeden ze dvou světově nejproslulejších autorit v otázce konjunkturního cyklu. Shrnuli zkušenosti minulého století a vyvodili následující závěr: „Ve všech případech... uzdravení přichází samo od sebe... To ale není vše: naše zkoumání nás vede k přesvědčení, že ozdravění může být důkladné pouze tehdy, přichází-li samo od sebe. Neboť jakékoli oživení, za které vděčíme umělým stimulům, způsobuje, že část úkolů, které měly deprese řešit, zůstává nevykonána a připojuje k nestráveným zbytkům poruch vlastní nové poruchy.”[10]
Představa o normálním rytmu, jemuž podle požadavků učení měl být ponechán volný průběh, by byla povzbudivá za předpokladu, že deprese budou vždy mírné. Protože však ničivost depresí stále narůstala, byl takovýto názor vším možným, jen ne něčím povzbudivým. Dělníci ztratili zaměstnání. Ceny zemědělských výrobků klesaly a mnozí farmáři přišli o farmu. Investoři ztratili i své úspory a četní podnikatelé, zejména menší, zkrachovali. A toto vše bylo bez uzardění vydáváno za normální. Z toho musel pak nutně vyplynout závěr: systém, který takovéto nedostatky považuje za normální, musí mít v sobě něco shnilého. Myšlenky tradiční ekonomie živily takovéto pochybnosti zvláště na počátku třicátých let. A ti, kdož byli vůči tomuto neklidu imunní, měli jiný důvod k znepokojení. I když ovlivňovat nějakým způsobem deprese by bylo nemoudré, nevědomost a obecná zloba snadno si mohly nějakou akci vynutit. To mohlo posloužit jen ke zhoršeni situace. Představa, že cyklus, který sám od sebe napravuje své chyby, je normální, musela tváří v tvář skutečně těžké depresi vyvolat neklid vhodný pro každý temperament.
Není třeba zdůrazňovat příliš důsledky. K trvajícím obavám, že chudoba se může stát normálním jevem, k rostoucímu přesvědčení, že nerovnost je nevyhnutelná, a k pocitu individuální nejistoty, která byla vnitřně spjata s modelem svobodné konkurence, připojil ortodoxní názor na průmyslový cyklus mnohem obecnější pocit znepokojení. Podobalo se to nejistotě majitele domu, jemuž bylo řečeno, že při obvyklém a pravidelném vývoji událostí musí očekávat, že jeho dům lehne popelem a že jeho majetek bude zčásti nebo zcela zničen. Ohni nelze předejít, nelze ho ani zastavit, neboť musí vykonat své dílo; volat požárníky by v tomto případě bylo stejné, jako navádět k pokusu hasit plameny benzínem.
Takové ideové dědictví zanechala velká tradiční škola ekonomického myšlení. Za fasádou naděje a optimismu strašila obava z chudoby, nerovnosti a nejistoty. Tyto pochybnosti, až dosud zčásti latentní, zčásti zatlačené do pozadí lidského vědomí, mohly snadno vyplout na povrch zásluhou takové události, jakou byla Velká deprese.
Čtenář se zcela určitě zeptá, zda neexistoval mnohem smělejší myšlenkový proud - proud, který by byl daleko důkladněji očištěn od veškerého nánosu ricardovské sklíčenosti. S touto otázkou se setkáváme zejména u Američanů: v americké tradiční ekonomii musel určitě existovat mnohem důslednější optimistický proud. Určitě se museli najít lidé, kteří odmítli pochybnosti kteří vyjadřovali úplnou a jim vlastní důvěru. Snad mezi těmi, kdo neuměli ani čisto ani psát, taková důvěra existovala. Avšak ti, kdo dali svůj hlas americkým idejím, k ní měli daleko.
[1] Alfred Marshall, Principles of Economics (8. vyd.; London: Macmillan, 1927), str. 577.
[2] F. W. Taussig, Principles of Economics (3. vyd.; New York: Macmillan, 1936), str. 223. První vydání bylo z r.1911.
[3] G. J. Stigler, „The Economics of Minimum Wage Legislation“, American Economic Rewiev, sv. XXXVI, čís. 3 (červen 1946), str. 358.
[4] New York Times, 4. března 1957.
[5] Marshall, Principles of Economics, str. 714.
[6] Taussig, Principles of Economics, str. 207.
[7] Sám jsem tak učinil v knize American Capitalism; The Concept of Countervailing Power (Boston: Houghton Mifflin, 1952), zejména v kapitole II. Vzhledem k odůvodněné domněnce, že člověk, který opakuje sám sebe, by měl být méně pardonován než člověk, který opakuje jiné, budou zde moje poznámky k modelu svobodné konkurence stručné.
[8] Marshall, Principles of Economics, str. 8.
[9] V knize American Capitalism se rovněž zabývám tímto zdrojem znepokojení a přikládám mu mimořádný význam.
[10] J. A. Schumpeter, Essays, vyd. Richard V. Clemence (Cambridge, Massachusetts: Addison-Wesley, 1951), str.117. Původně bylo toto pojednání uveřejněno v roce 1934 v The Economics of the Recovery Program (New York: Whittlesey House. McGraw-Hill). Podtrhl Schumpeter.