O samostatné americké tradici v ekonomii můžeme mluvit jen ve velmi omezeném rozsahu. Myšlenky nerespektuji státní hranice, zvláště ne tehdy, jsou-li jazyk a jiné tradice různým zemím společné. Americké ekonomické myšlení, právě tak jako anglické, navazuje na Smithe, Ricarda, Milla a Marshalla, od nichž převzalo základní poučky tradiční ekonomie. Američané vepsali jejich myšlenky do učebnic a v dílčích otázkách je rozšířili nebo vylepšili, avšak v minulém století přidali jen málo nového. Spolu s idejemi byly oběma zemím společné starosti, obavy a pochybnosti, jež tyto ideje probouzely.
Tím nechci říci, že by se mezi Američany nenašly vynikající osobnosti, avšak v porovnání s majestátní autoritou tradiční ekonomie byl jejích vliv poměrně malý. Většinou se shodneme v otázce, kdo patří k oněm třem, jimž bylo popřáno nejvíce sluchu. I když nevytvářeli veškeré mínění Ameriky, stáli současně značně vysoko nad jeho průměrem. Dva z nich se nijak nepřičinili o to, aby odmítli předpoklad strádání a pocit neblahé předtuchy, jež se udržely v tradiční ekonomii. Učinili naopak vše pro jejich zdůraznění.
Výjimkou byl Henrey Charles Carey (1793-1879). Který zcela jasně vyjádřil svůj svěží optimismus, a ten je nutno považovat za optimismus vlastní nové republice. Podle něho Ricardo z okna své pracovny nikdy neviděl pokrok nového uspořádání; v opačném případě by musel změnit svůj názor na perspektivy lidstva. Při rozvíjení těchto poznatků Carey argumentoval tím, že lidé nemusí, jak tvrdil Ricardo, postupně přecházet na stále horší a horší půdu, což vede k zhoršování výsledků jejich práce a nutí je odvádět majitelům půdy stále vyšší rentu z veškeré půdy, která je lepší než půda nejhorší. Právě naopak, nejprve obdělávali mělkou, zato však volnou půdu na vrcholcích kopců. Teprve v pozdějším období se dali do boje s hustou vegetací v údolích; vymýtili stromy a začali obdělávat tuto bohatší aluviální půdu. Výsledky jejich plahočení byly větší, ne menší. Ve své první knize z roku 1835. Která se shodně s knihami jeho anglických současníků zabývala problematikou mezd, a tedy, jako obvykle, perspektivami bídy nebo blahobytu mas, argumentoval tím, že za posledních čtyřicet let reálné mzdy projevovaly vzestupnou tendenci. To rovněž kontrastovalo s Ricardovými předpověďmi.
Leč ani Carey nepatřil k bezvýhradným optimistům. Povětšině souhlasil s Malthusem v otázce plodivých sil lidstva a ve svých raných pracích koketoval s domněnkou, že může přijít doba, „kdy člověk nebude mít ani místa, kam by se postavil”[1]. Přitom vliv Careyho, ať už jako optimisty nebo pesimisty, nebyl velký: Sám si toho byl dobře vědom a hořce si stěžoval na vlastní zemi, která jeho myšlenkám věnuje malou pozornost. Cítil, že Evropa o jeho myšlenkách diskutovala mnohem vážněji, a nemáme důvodu tomu nevěřit.[2] Americké tradiční ekonomické myšlení převzalo z Careyho jen málo nebo téměř nic. Jeho knihy práchnivěly a upadly v zapomenutí. Za posledních padesát let byl uváděn pouze jako kuriozita - raný americký ekonom, který měl odvahu nesouhlasit s Ricardem v otázce renty a s Adamem Smithem v otázce kladných stránek svobodného obchodu.
II.
Vliv Henryho Georgea a Thorsteina Veblena, dvou dalších významných amerických osobností, byl trvalejší. Daleci toho, aby hlásali přemrštěné naděje pionýrů z pomezí, oba byli proroky temna, v určitém ohledu ještě hlubšího, než bylo temno Ricardovo, Henry George (1839-1897) byl - a v tom se podobá Marxovi - zakladatelem víry, a věřící se ještě dnes shromažďují k uctění památky svého proroka. Svoje stanovisko k sociálním perspektivám lidstva vyjádřil jako Adam Smith již v záhlaví své pozoruhodné knihy Pokrok a chudoba. Pátrání po příčinách průmyslových depresí a po souvislosti mezi vzestupem bídy a růstem bohatství.[3] V úvodní kapitole, psané za deprese roku 1873 o v letech po ní následujících, si klade základní otázku: Proč v době všeobecného ekonomického rozvoje musí být tolik pracovních sil „odsouzeno k nedobrovolné zahálce”, proč musí „podnikatelé pociťovat takovou peněžní tíseň“ a proč se nutně hromadí „tolik nouze, bídy a úzkosti u pracujících tříd”.[4] Proč v zájmu pokroku mohou mít nejchudší vrstvy obyvatelstva jen tak malý prospěch z rostoucích produktivních sil. „Ba co více”, proč jeho výsledkem musí být „ještě větší omezování životních podmínek nejnižších vrstev”.[5]
Původ tohoto zvráceného aspektu pokroku musíme opět vidět jako součást téměř nekonečného odkazu Ricardova. Produktivita práce a kapitálu se zvýšila, ale množství půdy se nezměnilo ani co do kvality, ani co do kvantity. V důsledku toho vzrostla renta více než proporcionálně a pozemkoví vlastníci se tak mohli nezaslouženě přiživovat na dosaženém pokroku. Očekávaný růst renty a s nim spojená spekulace s pozemkovými majetky byly také jednou z příčin deprese. (Stojí za povšimnutí, že devatenácté století bylo poznamenáno opakujícími se spekulačními horečkami s nemovitostmi, zvláště na Západě, a že Henry George prožil větší část svého života v Kalifornii. Ekonomické ideje vždy úzce souvisejí s prostředím, v němž vznikly.) Bída a deprese budou tak dlouho představovat perspektivu lidstva, dokud bude existovat soukromé pozemkové vlastnictví. Pokrok je bude ještě prohlubovat.
V jednom směru byl Henry George zásadně optimističtější než Ricardo. Na titulní stránce jeho knihy najdeme ještě další slovo - léčení - jež nemá místa v Ricardově slovníku. Dojde-li k znárodnění půdy - přesněji řečeno, bude-li stanovená daň úměrná roční užitné hodnotě pozemkového vlastnictví z titulu jeho zlepšení, takže nebude přinášet čistý výtěžek, a tím ztratí i kapitálovou hodnotu - bude pokrok zcela namístě a jeho plody budou spravedlivě rozděleny. To však byl zřejmě příliš drastický recept. Kdyby se předepsaného léku nepoužilo, což byla odůvodněná perspektiva, přihlédneme-li k předpokládané reakci pozemkových vlastníků, mělo by to za následek trvající chudobu, spolu s prohlubující se nerovností a rostoucí nejistotou. Byl-li; toto sen Ameriky, sotva potřeboval nějaké doporučení ve srovnání se skrovnými vyhlídkami klasika. Ve skutečnosti také žáci Henryho Georgea vystupovali často jako misantropičtí nebo zklamaní radikálové.
III.
V tradičním lidovém americkém radikalismu se vedle Henryho Georgea setkáváme s dalšími vlivnými osobnostmi - zvláště připadají v úvahu Henry Demarest Lloyd a Edward Bellamy jako význačné postavy posledních desetiletí minulého století. Jejich závěry se silně podobaly závěrům Henryho Georgea: velká nerovnost a velká bída byly bez velkých reforem nevyhnutelné. Na rozdíl od něho však s jejich smrtí většinou zanikla i jejich slova. Zbývá nám Thorstein Veblen (1857-1929), jehož mnozí považují za čistě amerického ekonoma.[6]
Veblen nahradil netrpělivé úsilí o opětné nabytí jistoty, které následovalo po ricardovské sklíčenosti, nabubřelým obrazoborectvím. Ricardo předpověděl většině lidstva nezáviděníhodný osud. Jeho žáci doufali, že tomu tak být nemusí, aniž měli pro tuto naději reálný důvod. Veblen se povznesl nad tuto diskusi. Osud člověka mu byl něčím, s čím se alespoň z hlediska svého postoje nechtěl ztotožnit. Také se však jasně vyslovil v tom smyslu, že ti, kdo diskutovali o pokroku, byli většinou hlupci nebo podvodníci.
Za tím účelem přesně vymezil mnohá z neštěstí, která se skrývala v pozadí tradiční ekonomie. Chudoba, nebo přesněji řečeno morální i materiální znehodnocení člověka tvořilo součást systému a s pokrokem by se zvětšovalo. Konflikt mezi strojovou velkovýrobou a byznysem - mezi „nadměrným rozšířením a efektivnosti strojového průmyslu” a jeho „politováníhodnou” tendencí k nadprodukci, která ohrožuje základní cíl byznysu, jímž je dělání peněz - je nevyhnutelný.[7] V tomto konfliktu vítězí vždy byznys. Monopolistická omezení jsou uvalena na ta odvětví, kde by z čistě technických důvodů mohl vzniknout nadbytek. Tím se usměrňuji důchody k majitelům a veřejnost za to platí relativním zbídačením.
Mnohem závažnější než ekonomická cena, kterou musí společnost za pokrok zaplatit, jsou jeho kulturní následky. Strojový průmysl nemusí nezbytně požadovat dělníky s menší inteligencí, vyžaduje však specificky úzký a mechanický proces myšlení. Čímž potlačuje všechny ostatní duševní projevy. Dále podrývá rodinu a církev (zde hrají klíčovou úlohu odbory), někdejší základy práva a pořádku. Koncentrování dělníků je velkým počinem pro „socialistické obrazoborectví”, které je stupněm na cestě k anarchii.
Hluboké deprese nelze považovat za nahodilá neštěstí. Jejich základ spočívá v konfliktu mezi průmyslem a byznysem. A proto tvoří organickou součást systému. Vznikají „při normálním chodu hospodářstvi”.[8]
Konečně ve své nesmrtelné Teorii zahálčivé třídy[9] Veblen zkomponoval drama nerovnosti jako nikdo před ním ani po něm. Bohatí a úspěšní se vzdali jakékoli vážnější ekonomické funkce a Veblen prohlásil každý útok proti nim, i vážně míněný nebo rozhorlený, za nedůstojný. Místo toho se stali předmětem objektivního, ohlupujícího a snad i mírně opovržlivého zkoumání. Máme sice možnost sledovat ve výběhu pro drůbež boj mezi slepicemi za společenské vyniknutí, příliš nám to však nepomůže pro poznání sociální hodnoty ptactva. Obdobně se Veblen staví k bohatým.
Leč, stejně jako Ricardo, považoval bídu a bohatství za přirozené. Přirozenými byly pak mimoto i jejich nejméně příjemné stránky. Okázalost, rozmařilost, zahálčivost a amorálnost - vše mělo svůj účel; byly reklamními vizitkami úspěchů peněžní kultury. Naopak práce byla pouhým kastovním znamením méněcennosti. „Ve vykořisťovatelských společnostech[10] se práce v lidském myšlení začíná obvykle spojovat se slabostí a podřízeností vůči pánovi. Proto dává člověku punc méněcennosti a proto se začíná považovat za nehodnou člověka vyššího postavení.”[11] Tradiční ekonomie ověnčila dělníka slávou počestné dřiny. Veblen upřel dělníkovi i to.
Všechny tyto okolnosti byly organickou součástí peněžní kultury a naděje na nějakou změnu vůbec neexistovala. Tam. kde Marx hleděl kupředu s nadějí na revoluční přeměnu, Veblen nikoli. Ve svých posledních letech se spokojil pouze s myšlenkou, že vyvíjející se ekonomická společnost musí zničit nejen sebe samu, ale veškerou civilizaci vůbec. Takové byly názory největší postavy z dob pionýrské Ameriky.
O Veblenově vlivu bychom se mohli přít donekonečna. Nepochybně byl národní postavou amerického ekonomického myšlení. Tato skutečnost ho vždy doporučovala těm, kdož nechtěli pochopit enormní autoritu ortodoxně klasické tradiční ekonomie a domnívali se, že dominující vliv v americkém myšlení musí mít Američané.[12] Nicméně bude to asi pravda, i když nikdo nemohl hůře odpovídat kulturnímu stereotypu optimistického extrovertního Američana než Veblen. Ve skutečnosti se Veblenovy striktně ekonomické závěry příliš nečetly ani neučily. Nikdy nevešly do učebnic, aby v nich konkurovaly idejím tradiční ekonomie. Nicméně ho nestihl osud Careyho, neboť ovlivnil generaci vědeckých pracovníků, spisovatelů a učitelů, kteří vnesli něco z jeho obrazoborectví do myšlenek své doby. Učitelé ovlivnění Veblenem vyučovali doktrínu tradiční ekonomie, vnesli však do ní nevíru a často i opovržení vůči představě, že ekonomický pokrok může značně prospět masám nebo že k něčemu podobnému již ve skutečnosti došlo. U Veblena tak vykrystalizovaly pochybnosti a pesimismus, které se skrývaly v pozadí tradiční ekonomie. V americkém sociálním myšlení před Velkou depresí se můžeme setkat se silnými sympatiemi, manifestovanými například v tak liberálních denících, jako byl The Nation a The New Republic, k tvrdohlavému intelektuálovi, který se nikdy nenechal podvést představami o reformách a pokroku za kapitalismu. Pokud se nabízely, byly buď fasádou, léčkou nebo iluzí, která musela brzy přinést rozčarování. Tyto názory, jež byly v nemalé míře Veblenovým odkazem, pozvolna mizely s New Dealem, ne však dříve, dokud Rooseveltovy reformy nebyly znovu a podrobně prodiskutovány a dokud se od nich neupustilo.
IV.
Takový byl čistě americký přínos. Musíme si však povšimnout jiného druhu sociálních idejí - idejí, které sice nebyly svým původem americké, které však přesto téměř jedinečně zakořenily v americké půdě a které koncem minulého a začátkem tohoto století hluboce ovlivnily názory na osud obyčejného člověka. Máme na mysli doktríny sociálních darwinistů.
Ricardo ani Malthus před nikým neskrývali, že jejich svět je světem boje. Někteří, a snad i mnozí, v tomto boji padnou a není naděje, že by se osud těch, kdož mají padnout, mohl zlepšit pomocí veřejných opatření. Když Ricardo mluvil o chudinských zákonech, později podporovaných fondy, jež upisovala každá obec na pomoc chudým, konstatoval, že žádný návrh na reformu chudinských zákonů, „jehož konečným cílem není jejích zrušení, nezasluhuje ani tu nejmenší pozornost”, a dodal, že „chudinské zákony mají tendenci, a tato tendence není méně jistá než zákon gravitace, měnit bohatství a sílu v chudobu a slabost.”[13]
Ale Ricardův přistup - ponechat vše volné hře tržních sil, tj. zabránit, aby se soucit vměšoval do ekonomických procesů byl v podstatě funkční, boj a neštěstí nebyly pro něho ničím samoúčelným. Nebýt toho, že zahálčivost je podporována a majetek se zbytečně utrácí, mohlo by se více vyrobit, čímž by se zvýšil všeobecný blahobyt. Boj a neštěstí nebyly vrtány jako samoúčelné!
Jiný byl postoj sociálních darwinistů. Ekonomická společnost byla arénou, v níž se setkávali lidé, aby spolu soupeřili. Podmínky boje stanovil trh. Vítěze čekala odměna ve formě přežití, a pokud se jim podařilo přežit úspěšně, stali se bohatými. Kdo prohrál, propadl. Tato konkurence kromě toho, že vybírala silné, rozvíjela i jejich schopnosti a postarala se o to, aby tyto schopnosti došly svého zvěčnění. Vyřazováním slabých zajišťovala, aby se jejich druh nereprodukoval. Tak byl boj společensky prospěšný, a čím byl nemilosrdnější, tím prospěšnější byly jeho následky, alespoň v tom směru, že tím více slabochů vyřazoval.
Anglie devatenáctého století byla rodištěm těchto idejí a Herbert Spencer (1820-1903) jejich hlavním představitelem a zastáncem. Spencer, a ne Charles Darwin dal světu rčení „zánik méněschopného“, a toto rčení bylo prvně aplikováno na lidstvo a teprve potom na nižší živočichy. Spencer věřil, že nabyté i zděděné rysy se geneticky přenášejí.
Spencer byl rozhodným a nekompromisním exponentem velmi nekompromisního vyznání. Vystupoval proti státnímu vlastnictví pošt a mincoven. Byl proti veřejnému vzdělání, neboť bylo na překážku tomu, aby rodiče měli možnost výběru mezi různými školami, a ovšem aby mohli zvolit mezi vzděláním a nevědomosti svých dětí. Veřejná chudinská podpora a dokonce i veřejné zdravotnictví měly tendenci zajistit další existenci choulostivějších členů společnosti.
Zčásti tím, že vyřazuje nejméně vyvinuté jedince, a zčásti i tím, že zbylé jedince podřizuje nikdy nepolevující disciplíně zkušenosti, zajišťuje příroda růst rodu, který bude rozumět podmínkám existence a bude i schopen podle nich jednat. V žádném ohledu není možné nahradit tuto disciplínu tak. že budeme přešlapovat mezi nevědomostí a jejími důsledky, aniž tak příslušným způsobem zabrzdíme pokrok. Kdyby bylo stejně dobré být tupcem jako být moudrým, nikdo by se moudrým nestal.[14]
Před zavrhováním veškeré soukromé dobročinnosti odrazovala Spencera pouze znepokojivá myšlenka, podle které by se tím omezila svoboda dárce, a to stejně spolehlivě, jak spolehlivě by se tím vymýtili slabí jedinci lidského rodu. Bída a neštěstí nejsou jen bídou a neštěstím o sobě, nýbrž jsou příčkami žebříku, po kterých člověk stoupá vzhůru. Snažit se o zmírnění chudoby by mělo stejné následky, jako kdyby základní mechanismus, jimž příroda zajišťuje pokrok, přestal působit. „Nemůže být větší absurdity než navrhovat zlepšení sociálního života tím, že porušíme základní zákony společenského života.”[15]
I když Spencer byl Angličan, sociální darwinismus vděčí za své největší úspěchy Spojeným státům. Tam také v osobě Williama Grahama Sumnera (1840-1910) z Yale našel svého největšího proroka. K němu se připojuje velká řada menších. Vlastní Spencerovy knihy se hodně četly nebo alespoň diskutovaly v posledních desetiletích minulého a v prvních letech tohoto století. Když Spencer v roce 1882 navštívil Spojené státy, dostalo se mu od jeho věřících přijetí, jaké sluší mesiáši. V roce 1904, kdy Nejvyšší soud nechal padnout zákon státu New York, omezující pracovní dobu pekařů na deset hodin denně, poznamenal soudce Holmes, že „čtrnáctý doplněk zákona neuzákoňuje Společenskou statiku pana Herberta Spencera“.[16] To bylo kacířské mínění.
Této své popularity v nové republice dosáhl z celé řady důvodů. Ve Spencerově době Anglie již ustupuje od ničím nerušeného panství trhu. Odborové svazy, tovární inspekce, regulování pracovního dne žen a dětí byly tam již tehdy zcela běžné, kdežto ve Spojených státech se lidská rasa zušlechťovala nemilosrdnými způsoby.
Mnozí si přáli vidět, jak pokračuje zdokonalování se všemi svými důsledky pro ty, kdož byli voleni. „Zvláštní podmínky americké společnosti.” řekl Henry Ward Beecher Spencerovi již v roce 1866, „způsobily, že vaše spisy zde prospívají mnohem lépe než v Evropě.”[17] Ve skutečnosti nikdy nemohly ideje lépe posloužit okolnostem.
Rozvoj sociálního darwinismu ve Spojených státech spadá časově vjedno s rozvojem ohromných bohatství. Byla to doba heroické nerovnosti a současně i nepředstavitelné okázalosti. V New Yorku vyrůstaly velké mramorové paláce. v New Portu se stavěly ještě impozantnější chrámy zábavy. Paní William K. Vanderbiltová pořádala v roce 1883 ples, který ji přišel na 250000 dolarů. Ples Bradley Martinové roku 1897 byl ještě rozmařilejší. Pro tento ples byl plesový sál staré Waldorf-Astorie přeměněn v kopii Versailles. Oblek jednoho z hostí měl zlatem vykládaný erb, jehož cena se odhadovala částkou 10000 dolarů. O něco dříve u Delmonicových - kam byl pozván i Spencer - dostávali hosté cigarety zabalené ve stodolarových bankovkách, kterými si zapalovali s legitimním pocitem zámožnosti.
Byla to však také doba nezměrné chudoby a degradace. Dělníci, z jejichž mozolu se toto bohatství udržovalo, žili v páchnoucích brlozích. Všude se potulovalo množství žebráků. Nedalo se ani vždy říci, že bohatství nebylo získáno na úkor druhých. Technika byla někdy velmi primitivní. Nebylo zapotřebí opírat se o něčí důslednost; působil přirozený výběr a bohatl se mohli považovat za produkt jeho působení - jak s potěšením připomenul Chauncey Depew účastníkům jedné z velkých hostin na počest miláčků Štěstěny v New Yorku. A co je důležité, za takové se mohli považovat i jejich synové, neboť nejlepší kvalitativní znaky se geneticky přenášely. To dávalo legitimní právo na zděděné bohatství, neboť činilo šťastnými jen biologicky nejvyvinutější. Problém chudoby se mezitím řešil jedinými prostředky, jimiž mohl být řešen; neschopní byli odstraněni. Veřejná, jakož i soukromá dobročinnost, která, pokud byla vynucena soucitem, mohla být velmi nákladná, byla dána do klatby, nikoli pro necitelnost, ale kvůli tvrdošíjnému lpění na přírodních zákonech. „Zákon zániku méně schopného nebyl vytvořen lidmi. Zabezpečit trvání méně schopných můžeme jen v rozporu s tímto zákonem.”[18] Oč lepší je bránit se zdanění a dobročinnosti, a co je s tím totožné - hlídat své peníze. Člověku, který odmítá žebráka a farizejsky poznamenává: „Bylo ml řečeno, že toto je to nejhorší, co můžete dělat”, ještě dnes připadá jako užitečné vyznání víry vnuknuté mu Spencerem a Sumnerem.
Stejně tak nepotřebuje člověk trapně přemýšlet o metodách, jimiž bylo dosaženo růstu a nabyto bohatství. John D. Rockefeller obšťastnil účastníky nedělní školy slovy: „Růst velkého podniku je pouhý zánik méně schopného... Růže ,Americká krasavice‘ muže být vypěstována do nádhery a vůně jen tehdy, obětujeme-li raná poupata, která vyrustají kolem ní.“ Jak s růží, tak i se Standard Oil Company. „To není žádná krutá tendence podnikání. Je to pouhé působení zákonů přírody a zákonů božích.”[19] Tím spojoval boha a „Americkou krasavici“ s železničními dividendami, výhradní kontrolou ropovodu, systematickou cenovou diskriminaci a některými jinými pozoruhodně agresivními obchodními praktikami.
V.
Odstupující president Národního sdružení průmyslníků[20] pan Cola G. Parker v roce 1956 jménem Herberta Spencera slavnostně vyzýval pracující ve Spojených státech, aby odmítli otrocky se podřizovat svým odborovým svazům, a podnikatele, aby se zřekli poručnictví Washingtonu. Na adresu podnikatelů se vyjádřil v dynamické větě: „Dříve než budeme Schopní solidně uspořádat vznešenou budoucnost, je toto jiná nezdravá část naši struktury, již budeme nuceni se zbavit i za takovou cenu, že způsobí velké bolesti nám podnikatelům, chceme-li se vzdát federálních berlí, o něž jsme se opírali.” Dělníci ani podnikatelé nepřijali žádné konkrétní opatření v odpověď na jeho zapřísahání.
Jména Spencer a Sumner přestala již dlouho předtím vyvolávat jakoukoli odezvu. Demokracie a moderní korporace jim zasadily zdrcující rány. Masy projevovaly zjevnou nechuť hlasovat pro politiku sebezapření, jež by přispívala k jejich vlastní záhubě. Jednotlivci vždy vystupovali před veřejností s heslem omezení boje a na této platformě dosahovali volebních vítězství. Měl-li sociální darwinismus fungovat, muselo by také dojit k určitému omezení demokracie, neboť k tomu, aby bylo možné vynutit si poslušnost v neštěstí, bylo zapotřebí policie, jejíž loajálnost byla patřičně zajištěna sociálním zabezpečením a systémem seniority.
Korporativní podniky zaměřily úder jiným směrem. Konkurenční boj jako nástroj oddělování silných od slabých měl jisté prvky přijatelnosti ve světě individuálního podnikání. A lze si snadno představit, že drsné rysy těch, jimž v této souvislosti umožnily přežít, přešly na následující generace, a tím je posilovaly. Není tak snadné uplatnit tyto argumenty na General Electric nebo General Motors, neboť u nich se projevují patrné známky nesmrtelnosti. Není také jasné, jak by měl v procesu reprodukce fungovat výběr, aby bylo možno přivést na svět novou generaci mladých a průbojných společností, jež by zdědily silnou krvelačnost svých korporativních rodičů. Dalo by se snad použit argumentu, že přirozený výběr působí v tom směru, aby se do čela těchto společnosti dostali takoví jedinci, kteří budou v boji za vyniknutí nejúspěšnější - že tedy odměňuje další existenci nejzkušenější, nejhouževnatější, všestranné a duchaplné talenty, jež takové vyniknutí často vyžaduje. Kdyby tomu tak mělo být, pak by sociální darwinismus musel stejně působit i ve vládě, kde tvrdost byrokratického boje je proslulá, což není možné.
Sociální darwinismus přesto vážně ovlivnil názory, jež si Američané přinášejí s sebou do věku hojnosti. Amerika byla zemí, kde bohatství rostlo nejrychleji. Byla tou zemí, kde znovunastolení tradiční ekonomie se mohlo zdát nejpřijatelnější. Právě tady měl normální člověk příležitost - měl-li ji vůbec někde. Snad měl, leč musel také čelit skutečnosti, že veškerý ekonomický život byl bojem na život a na smrt. Mohl sice zvítězit, mohl však také prohrát a přijmout plné následky prohry - hlad, strádání a smrt, které byly pro něho sociální nutností. Chudoba a nejistota se tak staly přirozenou součástí ekonomického života i v zemi největších možností. Tak ovšem působila nerovnost, což bylo posvěceno skutečností, že radost nad tím projevoval ten, kdo se měl lépe. Jestliže běžné pozorování vnukalo myšlenku, že ekonomický život ve Spojených státech by nemusel být tak krutý, sociální darwinismus zdůrazňoval pravý opak.
To mělo další trvalé následky. Americké myšlení bylo vždy náchylné přisuzovat trhu mystiku. Neomezené působení nabídky a poptávky nezahrnuje v sobě jen efektivnost, v sázce jsou ještě jiné hodnoty. Sociální darwinismus ztotožnil života schopnost lidského rodu s trhem. Tato představa odumírala, až nakonec zcela zmizela. Ale jiným nebylo zatěžko ztotožnit s trhem ještě další stejně vnější hodnoty a na základě toho varovat před pronikavými následky něčeho, co by se mohlo jménem blahobytu nebo soucitu vměšovat do volné hry tržních sil. Opatření, která zmírňují úskalí ekonomického života pro jednotlivce, již neohrožují biologický pokrok, svobodu však dosud ohrožují. Tak je například - podle jednoho rozšířeného názoru - ohroženo křesťanství s jeho nadějí na věčné spasení. Právě sociální darwinismus prosazoval takovéto rozšíření požadavků na trh. Tím zužoval pole působnosti pro sociální opatření určená k záchraně jednotlivce před strádáním nebo k jeho ochraně před riziky ekonomického života.
Nemáme v úmyslu vyčerpat zde všechny vlivy, které výrazně poznamenaly americké ekonomické názory. Jak jsme poznamenali, pomezí a Západ měly své vlastní způsoby rozpínání. Takovou ve svém celku byla i americká politická diskuse v poslední části minulého a prvých desetiletích tohoto století. Mnohé z této diskuse bezesporu vyjadřovalo přesvědčení, že kterýkoli Američan - přinejmenším každý přiměřeně energický Američan anglosaského a protestantského původu - mohl být dík vlastnímu přičinění dostatečně zámožným. Avšak myšlenky, jež byly vyučovány a čteny a jimiž se příslušné vrstvy řídily, měly daleko do optimismu. Nejvlivnější kritikové byli buď misantropové, nebo se věnovali otázkám důkladných reforem. Uzákoněné právo zobrazovalo a schvalovalo boj, který se proti boji Ricardovy doby zlepšil jen v tom směru, že byl heroičtější a okázalejší a že nacházel potěšení v obětování nešťastných.
[1] Citováno podle Grayovy knihy The Development of Economic Doctrine, str. 256.
[2] Viz Joseph Dorfman, The Economic Mind in American Civilisation, 1606 -1865 (New York: Viking, 1946), str. 804.
[3] Progress and Poverty. An Inquiry into the Cause of Industrial Depressions ond of Increase of Want with Increase of Wealth.
[4] Henry George, Progress and Poverty (Fiftieth Anniversary Ed.; New York: Robert Shalkenbach Foundation, 1933), str. 5.
[5] Tamtéž, str. 9.
[6] Mohli bychom se zmínit o vlivu dalších tří, kteří stáli vůbec stranou tradiční ekonomie; byli to: Simon N. Patten (1852-1922), John R. Cammons (1862-1945) a Wesley C. Mitchell (1874-1948). Leč Patten, mimořádně zajímavá a svérázná postava, sdílel osud Careyho a zemřel v zapomenutí určeném americkým kacířům. Commons a Mitchell se z důvodů buď principiálních, nebo metodických převážně vyhnuli jakýmkoli obecnějším teoretickým formulacím o perspektivách lidstva, a proto nelze říci, že by přispěli k formování stanovisek, jimiž se zde zabýváme.
[7] Thorstein Veblen, The Theory of Business Enterprise (vyd. z r. 1932; New York: Scribner). str. 234.
[8] Tamtéž. str. 183. Závěry, které jsme výše načrtli, jsou v zásadě rozvinuty v The Theory of Business Enterprise.
[9] The Theory of the Leisure Class. Uveřejněno v r.1899.
[10] Predatory culture. Veblen nepoužívá termínu vykořisťovatelská společnost, ale loupeživá (kořistnická) kultura. (Pozn. překl.)
[11] The Theory of the Leisure Class. str. 36.
[12] Podle mého mínění by s takovýmto kriticismem mohl dobře vystoupit profesor Commager. Viz jeho diskusi o Veblenovi v The American Mind (New Haven: Yale University Press, 1950), str. 227-246.
[13] D. Ricardo, Zásady politické ekonomie a zdanění. str. 83-84.
[14] Social Statics (New York: D. Appleton, 1865), str. 413.
[15] Principies of Ethics, sv. II (New York: D. Appleton and Co., 1897), str. 260.
[16] Již uved. Social Statics. Citováno podle Lochnera, New York. 1904.
[17] Cit. podle knihy Richarda Hofstadtera Social Darwinism in American Thought (Boston: Beacon Press, 1955), str. 31.
[18] William Graham Sumner, Essays in Political and Social Science (New York: Henry Holt. 1885), str. 85.
[19] Hofstadter, Social Darwinism in American Thought, str. 45.
[20] The National Association of Manufacturers. (Pozn. překl.)