Ve velkém proudu poznávání a idejí, jehož zdrojem je Ricardo, je sociální darwinismus odklonem od jeho učení doprava.
Marx představoval prudkou erupci doleva a jeho kořeny vězely také hluboko v tradiční ekonomii. Se socialisty jsme se mohli setkat již před Marxem, mnohem více jich však bylo po Marxovi. Zčásti je tomu tak proto, že Marx vybudoval socialismus na Ricardově uspořádané soustavě ekonomických idejí, a zejména na jeho smělé koncepci v otázce rozdělování důchodů. Přinejmenším proto mělo jeho dílo nesrovnatelně větší autoritu a přesvědčivost než dílo jeho socialistických předchůdců.
Ricardovi obdivovatelé se po pětasedmdesát let po jeho smrti zabývali obhajobou Ricarda před nařčením, vzneseným mimo jiné Ruskinem, že byl chladnokrevným makléřem, který bezcitně a neúčastně předpověděl lidstvu věčnou chudobu. Obvinění mohlo být nespravedlivé, avšak nikdo nenaznačoval, že by Ricardo byl mužem vášní. Karel Marx (1818-1883) byl člověkem vášně a jupiterského hněvu. To je mimořádně důležité si uvědomit proto, že Ricardovy závěry - nezbytné zbídačování mas, postupující obohacování vlastníků přirozených podmínek výroby, nevyhnutelný konflikt mezi mzdami a zisky a priorita zisků v zájmu pokroku se mohly v hlavě rozhořčeného člověka přeměnit ve volání po revoluci. Marxova koncepce kapitalismu, jak jsme již naznačili, nebyla o nic chmurnější než koncepce Ricardova nebo Malthusova. Ale na rozdíl od Ricarda a Malthuse Marxovým posláním bylo dokázat chyby, stanovit vinu, vyžadovat změnu a především pak získat disciplinované věřící. V tomto směru dosáhl úspěchu, jenž předčil úspěch kterékoli osobnosti, počínaje Mohamedem.
II.
Se železným zákonem mzdovým se setkáváme i u Marxe, ale v pozměněné podobě. Dělník je udržován na pokraji chudoby ani ne tak proto, že se do těchto poměrů rodí, jako pro svou naprostou slabost při jednání s kapitalistickým zaměstnavatelem a proto, že by systém nemohl fungovat, kdyby byl placen dobře. Příležitostně může dostat více než pouhé minimum, a to ze stejného důvodu, z jakého mlékař dává svým kravám více krmiva, než odpovídá záchovné dávce: aby dostal více mléka. Smluvní postavení dělníka vis-à-vis zaměstnavateli je právě takové jako postavení krávy vis-à-vis mlékaři.
Zčásti je tomu tak proto, že pracovní síla je rezervoárem, do něhož jsou postupně také zatlačováni nezávislí řemeslníci a rolníci. Jejich bezmocnost se udržuje dík průmyslové rezervní armádě - rostoucímu a klesajícímu, leč trvalému přebytku nezaměstnaných, který je organickou součástí systému. Kterýkoli dělník a kdykoli může být splaven do této rezervy, čímž je zaručeno, že bude ochoten pracovat a že přijme nabízenou mzdu.
Rozvoj výroby a akumulace kapitálu nepřinášejí prospěch obyčejným lidem. Právě naopak. Podle jednoho z Marxových charakteristických vyjádření „... mrzačí dělníka v necelého člověka, snižují ho na přívěsek stroje, stupňuji úmornost práce a tím ji zbavují obsahu... jeho ženu a dítě vrhají pod Džagannáthovo kolo kapitálu... jsou zároveň akumulací bídy, útrap práce, otroctví, nevědomosti, zesurovění a morální degradace...”[1]
Marx používá obratu, který se již mnohokrát osvědčil. Cituje svého zjevného oponenta, aby s jeho pomocí posílil své argumenty. Prominentní konzervativec Destutt de Tracy poznamenal: „Chudé národy jsou ty, kde se lidu vede dobře, a bohaté národy jsou ty, kde je lid obyčejně chudý.”[2]
Kapitalistický systém má dále, což v jeho konečném působení je snad ze všeho nejdlůežitější, přirozenou tendenci k pustošivým depresím. Velký historik, filosof a ekonom Sismondi vydal začátkem století knihu, v niž se zrcadlilo mnohé z nadějného postoje Adama Smithe. Po šestnáctileté přestávce spojené s rozsáhlým cestováním po západní Evropě vrátil se k předmětu svého zkoumání naplněn dojmy o důležitosti průmyslových krizí a přesvědčen, že se budou prohlubovat. Nesnáz spočívala v tom, že kupní sílo dělníků nedržela krok s tím, co vyráběli. Proto se hromadilo zboží, pro něž nebyli kupci. Krize se stala nutností. Marxův názor na krize, který propracovával až do své smrti, byl zhruba podobný a až donedávna se s nim téměř všichni ztotožňovali.
Marx však zdůrazňoval ještě jiné příčiny. S akumulací kapitálu dochází k poklesu ziskové míry. To má za následek oslabení iniciativy a vede k obdobím ochromení a stagnace. Za konjunktury se průmyslová rezervní armáda - nezaměstnaní - zmenšuje; z toho plynoucí konkurence na straně poptávky po pracovní síle si vynutí zvýšení mzdových sazeb, a tím i výrobních nákladů, což zpětně přivodí konec konjunktury.[3] Nemůže být lepšího dokladu Marxova nesmlouvavého pesimismu v otázce perspektiv dělníka za kapitalismu. Dočasné zlepšení dělníkova postavení je příčinou bezprostředně následujícího zhoršení. Deprese vyvolává jak chudoba dělníků (a jejich nedostatečná kupní síla), tak i dočasné zlepšení jejich postavení.
Protože vláda, podle Marxe, byla služkou buržoazie, bylo málo pravděpodobné, že by ji mohl někdo přinutit, aby pomohla nezaměstnaným tím, že pro ně vytvoří pracovní příležitosti. I kdyby tak učinila, projevilo by se to jen zmenšením průmyslové rezervní armády, zvýšením nákladů a ve svých konečných důsledcích novou depresí. Zmírnit nedostatek kupní síly - nedostatek, který bránil dělníkům, aby kupovali produkty své práce - tj. dát do rukou lidí větší kupní sílu cestou veřejných opatření nebo formou veřejné potřeby, by bylo z týchž důvodů bezúčelné. V procesu produkce a reprodukce existují totiž také hlubší příčiny nemoci, které takováto povrchní opatření ponechávají nedotčena, a proto jsou bezcenná.[4] To je pro Marxe a ještě více pro jeho žáky věc zásadní důležitosti. Kdybychom mohli krizím předcházet tím, že nedostatečnou kupní sílu dělníku budeme kompenzovat např. veřejnou spotřebou, pak by kapitalismus mohl prosperovat. Místo revoluce bychom měli rozpočtový deficit. Každý bystrý marxista viděl nebezpečí a popíral možnost lehkého vyváznutí. Stejné stanovisko zaujímají totiž také nejvěrnější zastánci konzervatismu. Je to přiklad podivných spojení, která učinila ze studia ekonomie tak zajímavou záležitost.[5]
S dlouhodobými marxistickými perspektivami je každý obeznámen. Kapitalistická koncentrace pokračuje; výrobní závody a přírodní bohatství se dostávají do rukou vždy menšího počtu stále bohatších lidí. Marxův kapitalista je po všech stránkách nekonečně vychytralý a úskočný, až na otázky týkající se jeho konečného přežití. Ty jsou nezávislé na jeho schopnostech. Tvrdošíjně razí cestu svého vlastního neodvratného zániku. Naproti tomu dělník, jehož degraduje a ubíjí k úplné beznaději, je nadán citlivým vnímáním a schopností učit se. Ty vrstvy vládnoucí třídy, které vytlačuje proces kapitalistické koncentrace do řad proletariátu, „dodávají proletariátu velké množství prvků osvěty a pokroku“.[6] Centralizace výroby produkuje posléze beznadějnou slabost buržoazie tváří v tvář masám dělníků, kteří se nyní stali disciplinovanou průmyslovou armádou. Tehdy odbíjí poslední hodina kapitalistického soukromého vlastnictví a vyvlastňovatelé jsou vyvlastňováni. Dále pokračuje Marx již jako optimista. Cesta pro úplnější uplatněni laissez-faire než za Ricarda je nyní volná. Existence státu byla totiž dříve podmíněna potřebami kapitalismu a hrabivou mentalitou, již kapitalismus produkoval. Protože už není zapotřebí vykonávat policejní dozor nad masami nebo stíhat krádeže, které jsou projevem hrabivého způsobu myšlení, může stát postupně odumírat. Bohužel, nejdříve však musí dojít k revoluci. Mnoho lidí se neumělo přenést přes tuto znepokojující perspektivu. A protože Marx veřejně proklamoval „... násilné svržení dosavadního společenského řádu. Nechť se třesou panující třídy před komunistickou revolucí...”[7], bylo to velmi znepokojivé.
III.
Marxův vliv byl naprosto nedoceněn. Že se zmocnil mysli miliónů, s tím ovšem souhlasíme, současně je ale silně rozšířena domněnka, že těmito věřícími Marxův vliv také končí. Konvenční moudrost přirovnává jeho ideje k jakémusi druhu infekce obdobné neštovicím. Buď je člověk dostane a zanechají na něm trvalé stopy, nebo se mu vyhnou zásluhou účinného očkování a zůstane nedotčen. Nic nemůže být této „moudrosti“ více vzdáleno! Marx hluboce zapůsobil i na ty, kdo jeho systém nepřijali, a jeho vliv zasáhl dokonce i lidi, kteří nejméně předpokládali, že by k tomu byli náchylní.
Příčinu Marxova vlivu nutno hledat zčásti v ohromující velikostí jeho díla, které nemá v sociální teorii obdoby. Nikdo předním, a abych pravdu řekl, ani po něm nepoužil takového množství pramenů z oblasti lidské činnosti, aby z nich upředl jednolitý celek - sociální třídy, ekonomická činnost, podstata státu, imperialismu a válek, a to vše v monumentální fresce, která počíná hluboko v minulosti a pokračuje daleko do budoucnosti. V otázkách třídního boje, imperialismu nebo příčin válek mezi státy nemohl nebýt autoritou, neboť byl jediný, kdo nabízel vysvětlení, jež bylo zcela shodné s ostatní lidskou zkušeností. Tak např. veškeré americké myšlení bylo hluboce poznamenáno marxistickým názorem na imperialismus; jinak tomu ani být nemohlo. Rozpad britského imperialismu proběhl na ekonomických základech. Jedinou alternativou pro vysvětlení imperialismu v kategoriích ekonomických soukromých zájmů je až dodneška argument o benevolenci imperialistické mocnosti, o jejích závazcích, které se uskutečňují na úkor bělocha, a jejích obavách, že národy dosud nejsou na nezávislost připraveny. Takováto obrana koloniální mocnosti vyvolává největší podezření u pravicových republikánů, kteří jsou schopni hledat ekonomickou motivaci za každým argumentem.
„Jako ekonom-teoretik byl Marx především velmi vzdělaný člověk.”[8] Jeho cíle byly cíli revolucionáře, jeho metoda byla však metodou vědce a odborníka. Díky tomu pomohly jeho představy pochopit realitu všem sociálním badatelům. Ve světě jen trochu zbaveném bídy, který si váží bohatství, musí mít většina konfliktů nutně ekonomické pozadí. Bylo jen málo otázek, kolem nichž vzniklo tolik sporů. Dalo se očekávat, že pouze pronikavější nebo cynický pohled maže postřehnout nějaký ekonomický motiv i tam, kde na povrch vystupovala jiná příčina - láska, čest, vlastenectví nebo náboženství. Taková byla v hrubých rysech Marxova materialistická koncepce dějin. Marx ji učinil slavnou, třebaže - jak sám prohlásil - nebyl jejím původcem. Moderní obchodník ji považuje za něco zcela běžného. Setká-li se s někým, kdo agituje pro změnu ať už doma či v cizině, ptá se téměř automaticky: „Co dobrého to přinese agitátorovi?” Podezřívá morální křižácká tažení reformátorů, rádoby dobrodinců, liberálních politiků a státních úředníků, že přes všechny vznešené protesty jsou konec konců založena na soukromých zájmech, a ptá se: „V čem spočívá jejich úskok?”
Marx předvídal, že v procesu kapitalistické koncentrace bude kontrola kapitálových zdrojů společnosti mít tendenci přecházet do rukou stále menšího počtu osob. Tak jako materialistický názor na lidské pohnutky je základem amerického konzervatismu, je kapitalistická koncentrace první zásadou amerického liberalismu. Právě Marx je to, kdo rok od roku agituje, přinejmenším do značné míry, za prosazení, protitrustových zákonů. Pokud tradiční ekonomická teorie existenci sociálních tříd - kapitalistů, střední třídy a proletářů - vůbec připouštěla, pak jen potají. Třídy nicméně existovaly objektivně a stejně tak objektivně existovalo něco, co vyhlíželo podezřele jako třídní konflikt. K pochopení těchto otázek se svět musel rovněž opírat o Marxe.
Konečně zdrojem Marxova věhlasu byla předpověď vskutku hrůzyplných depresí. Pro tradiční ekonomii byla deprese, jak jsme již ukázali, běžným neštěstím. Pro Marxe byla stále pustošivější skutečností kapitalistického života. Posléze deprese zničí existující řád (nebo alespoň předznamenávají jeho zánik). V každém případě bylo těžké říci, že se Marx v tomto směru zmýlil; již proto, že deprese třicátých let neměly obvyklý průběh. John Strachey, nejvýznamnější anglický marxista, podal v roce 1934, třetím roce Velké deprese, přehled o tehdejší ekonomické situaci a vyvodil z ní, nikoli bez zadostiučinění, že „celý kapitalistický svět je na nejlepší cestě k barbarství”.[9] Leč ani mínění nejortodoxnějších anglických ekonomů v témž roce se nelišilo, až na to, že bylo spojeno s politováním. Sir Arthur Salter dospěl k závěru, že vody kapitalistického řádu nás stále rostoucí měrou připravovaly o jeho dobrodiní. V současné době ohrožují samu jeho existenci.”[10]
IV.
Kdyby se Marx povětšině mýlil, jeho vliv by brzy vymizel. Tisíce těch, kdo se zaměřili na dokazování jeho chyb, by udělali lépe, kdyby svou pozornost zaměřili jiným směrem. Naopak, v mnohém měl naprostou pravdu, zejména ve vztahu ke své době. Poslední část věty je třeba zdůraznit. Většina ekonomických filosofů si dělala nárok jen na to, aby správně vysvětlovala vlastní dobu. Nikdo nebude hájit Adama Smitha za jeho přesvědčení, že obchodní - akciové - společnosti nemají budoucnost. Marxisté si však činí nárok na to, že Marx má pravdu nejen ve své době, ale po všechny časy. To je vpravdě hrozná zkouška pravosti.
A protože Marx měl tak prokazatelnou pravdu v některých otázkách, mohl jen málokdo potlačit naléhavý dotaz: Nemůže mít pravdu také v jiných otázkách - včetně perspektiv kapitalismu? Neobracel se snad Marx ke skutečnostem, zatímco druzí se chytali nejistého útočiště, v němž přání bylo otcem myšlenky? Takovéto otázky spolu s přesvědčením jeho vyznavačů byly měřítkem Marxova vlivu. Jeho umění vyvolat pochybnosti v těch, kdo odmítali věřit, nemělo sobě rovna. Zcela pod povrchem mysli každého nemarxisty - nebo alespoň každého, kdo byl náchylný k nějaké formě myšlení vůbec - doutnala jiskérka otázky: Nejsem já ten doktor Panglos[11]?
A k těmto pochybnostem přispěli i na víru obráceni. Zatímco přívrženci tradiční ekonomie se divili, marxisté nikoli, neboť si byli jisti sami sebou. Jejich myšlení neznepokojovala touha po příjemné a nenásilné budoucnosti. Dobrovolně hleděli vstříc perspektivě pokračujícího zbídačování mas, prohlubování hospodářských krizí a posléze krvavým revolucím. Bezútěšnost těchto perspektiv a skutečnost, že se k nim postavili čelem, zjednaly marxistům postavení opravdových realistů, lidí zcela bez iluzí. Tento zjevný realismus posílilo morální nadšení. „Náboženský charakter marxismu... vysvětluje typický postoj ortodoxního marxisty vůči oponentům. Podle marxisty jako podle kteréhokoli vyznavače víry se odpůrce nejen mýlí, ale také hřeší. Odlišné mínění je odmítáno nejen rozumově, ale též morálně.”[12] Člověk, který diskutuje s marxistou, jako by útočil na skalní pevnost gumovým obuškem.
Ostatně bylo vždy možné vzdát se těch, kdo o Marxovi pochybovali, neboť se provinili nedostatkem porozumění. Rozumět Marxovi není lehké. Nepochopili ho především ti, kdo se domnívali, že se Marx mýlí. Tak např. podle Marxe jednou z příčin kapitalistických krizí byla sestupná tendence míry zisku, doprovázející akumulaci kapitálu. Marx trval na významu zisku pro investice a výrobu jako každý president Národního sdružení průmyslníků. Pokles míry zisku musí nutně vést ke stále se opakujícím poruchám v procesu expanze, k poruchám, které se budou prohlubovat a prodlužovat.
V tomto století neměly zisky vůbec tendenci k poklesu, a přece akumulace kapitálu i nadále pokračovala. Proto klesající míru zisku nelze brát vážně jako příčinu deprese. Jeden, resp. jedna, z nejsympatičtějších Marxových moderních interpretů byl nucen konstatovat, že „jeho vysvětlení klesající tendence míry zisku vůbec nic nevysvětluje”.[13] Avšak jen málo marxistů toto přiznalo. Marx se podle jejich názoru nemýlil i přes to, že svá pozorování založil na minulém století, kdy se zdálo, že míra zisku jeví sestupnou tendenci. Jen odpadlík nedovedl pochopit celou hloubku a komplikovanost Marxových argumentů a poněkud zjednodušil nebo zvulgarizoval Marxovo pojetí.
O přitažlivosti Marxe - a přibližně stejným způsobem o přitažlivosti komunismu - pro intelektuály bylo napsáno mnoho slov. Jak ale doktrína, která tak nápadně nabyla charakteru dogmatu, může přitahovat zvídavé a rozumové bytosti! Odpověď je poněkud složitější. Kromě zjevné skutečnosti, že marxismus je pro marxisty konvenčním učením, jeho obhájci vystupují s dávkou zdánlivého realismu, s přesvědčením a jistotou, a toto učení obsahuje velkou část živé pravdy. Velká síla Marxe byla však také v tvrzení jeho žáků, že ti, kdož se domnívali že se Marx mýlí, byli ve skutečnosti sami hloupí, naivní nebo prosťáčkové. To jsou zlá obvinění; nesčetní intelektuálové se neodvážili je riskovat. Oč lepší je přesvědčit sebe a jiné o své vlastní schopnosti poznat podstatu věci. To mohlo znamenat souhlas, tím, že Marx měl na mysli, co neřekl, co však bylo důkazem, že člověk není bezmezným tupcem. Tak se přijeti Marxe nestalo věcí ochoty následovat dogma až k zjevné nerealitě a chybám. Spíše bylo otázkou, zda jednotlivec byl ochoten odvážit se proniknout jemnou pavučinou Marxových slov, vyjadřujících podstatu jevů, tak zřetelně odlišných od forem jejich projevu, a zda měl schopnosti tak učinit. To bylo silné kouzlo pro intelektuály a byl to také jeden ze zdrojů jeho vlivu.
V.
Je čas přistoupit k závěrům. Ještě před dvaceti nebo pětadvaceti lety - řekněme do poloviny třicátých let - se zřetelně rýsuje široké střetnutí ekonomických idejí. Nutně muselo zanechat v člověku dojem hloubky, pronikavosti a tíhy ekonomických problémů s tím, že šťastné východisko je celkem nepravděpodobné. Jak poznamenal dr. Johnson, „člověk, který ví, že má být za čtrnáct dnů oběšen, dovede svou mysl obdivuhodně soustředit”.[14] Z téhož důvodu se lidské myšlení koncentruje na nebezpečí ekonomického života. I když tradiční ekonomie již nehlásala, že lidé budou strádat, neučila také, že se jim bude žít dobře. Strádání bylo stále normální. Člověk se mohl pozvednout, musel však zvýšit svůj mezní produkt; s růstem efektivnosti a rostoucími vklady kapitálu mohla růst mezní produktivita, a tím i mzdy. Nedalo se očekávat, že by výsledek mohl být lepší než jen přiměřený. Nedalo se ovšem také předpokládat, že tato příležitost k zlepšení by se dala přehlédnout. Naopak, povolit v takovém úsilí, byť i jen nepatrně, by bylo krajním zanedbáním sociálních povinností. Strádání, již tak dost velké, by bylo ještě větší - a přitom to ale není nutné. Má-li člověk jen trochu svědomí a soucitu, musí hledět, aby se efektivnost zvětšovala všemi možnými prostředky. Zanedbat to by bylo krajně necitelné, ne-li kruté.
Strádání dále zvětšuje těžko překlenutelná nerovnost v rozdělení důchodů. Nuzná spotřeba chudých souvisí zčásti s ostentativními požadavky bohatých. Není vyrobeno dosti pro oba, a přitom bohatí dostávají mnohém více, než potřebují. Proto podle možnosti by se mělo něco udělat v otázce nerovnosti, neboť jen necitlivý člověk může zůstat lhostejným k sociálním konfliktům a napětí, jež vyvolávaly, a s největší pravděpodobností způsobily stav, kdy proletariát je si stále více vědom svého porobeného postavení. Dá se však v této otázce udělat něco opravdu vážného?
A konečně tu máme nervy drásající problém nejistoty. Konkurenční model učinil z epizodické nezaměstnanosti dělníků a příležitostné insolvence farmářů a podnikatelů součást systému. Nejistota se zvětšovala s prohlubujícími se depresemi, a zejména pak, v třicátých letech, s nejničivější depresí vůbec. Deprese třicátých let byla obzvláště strasti plná proto, že soudobá teorie odmítla považovat ji za takovou, která by sama od sebe přerostla do nové konjunktury. Kdyby tak mohla učinit, musela by být nevyhnutelná, a jako taková by byla nesnesitelná.
Bylo zřejmě mnoho důvodů pro to, aby se produktivita, nerovnost a nejistota staly středem pozornosti lidí a předmětem jejich převládajícího zájmu. A měla-li někdy tradiční ekonomie tendenci konstatovat, ze nakonec všechno směruje k lepšímu, ozývaly se hlasy z křídel, že tomu tak být nemůže. Zprava to byla ozvěna sociálních darwinistů, kteří tvrdili, že boj není jen nevyhnutelný, ale také prospěšný. Ze světa marxistů přicházelo v tónech hromového přesvědčení varování, že nerovnost a nejistota se budou zvětšovat tak dlouho, až jejich oběti nakonec zboří celou stavbu a v jejich troskách pohřbí i hrstku těch štěstím obdařených obyvatel.
Tyto otázky - produktivita, nerovnost a nejistota - jsou odedávna předmětem zájmu politické ekonomie. Nikdy o ně neměla větší zájem než v třicátých letech, kdy jako bychom stáli v hlubokém údolí a dívali se zcela nevědomky na strmou cestu k blahobytu. Dnes je tato strmá cesta za námi. Přitom do značné míry staré starosti zůstávají. Sotva nás to překvapí. Právě nastal okamžik, kdy můžeme očekávat, že konvenční učení ztratí svůj kontakt s realitou. V tom jsme se nezklamali.
Tím nechci říci, že by se změna nijak neprojevila v konvenčních názorech. Zejména došlo k jejich podstatné modifikaci v otázkách nerovnosti a nejistoty. Jimi se teď budeme zabývat.
[1] K. Marx, Kapitál I, SNPL 1954, str. 680.
[2] K. Marx, Kapitál I, SNPL 1954, str. 683.
[3] Marxovo vysvětlení konjunkturního cyklu je roztroušeno po celém jeho díle a v jistém směru, jak poznamenal prof. Schumpeter, víceméně nahodile. Za toto shrnutí vděčíme nepostradatelné knize paní Joan Robinsonové An essay on Marxian Economics (London: Macmillan, 1952).
[4] Snad bude dobře čtenáři připomenout, že se zde zabývám charakteristikou Marxova stanoviska a jeho vlivem na názory druhých, nikoli jeho kritikou. Vyjádření k celému Marxovu dílu by si vyžádalo mnohem více místa.
Otázka: Nevěříte tudíž v náhradní spotřebu?
Ministr Humphrey: Co tím máte na mysli?
Otázka: Jinak řečeno, rostoucí úroveň státní spotřeby v období, v němž podnikání všeobecně ochabuje...
Ministr Humphrey: Ne, myslím že ne, Joe. Nemyslím, že byste se mohl vydat ze svého bohatství.
[Výňatek z tiskové konference bývalého ministra financí Georgea M. Humphreyho, Congressional Record, 17. ledna 1957, str. 695.]
[6] Komunistický manifest, str. 32. Svoboda 1949.
[7] Tomtéž, str. 61.
[8] Joseph A. Schumpeter, Capitalism, Socialism and Democracy (2. vyd., New York: Harper, 1947), str. 21.
[9] John Strachey, The Coming Struggle for Power (4. vyd.: London: Gollancz, 1934), str. 8.
[10] Arthur Salter, Recovery: The Second Effort (London: G. Bell a synové, 1934), str. 209.
[11] Postava z Voltairova Candida, (Pozn. red.)
[12] Schumpeter, Capitalism, Socialism and Democracy, str. 5. Tradiční ekonomie považovala naopak takovouto nadšenou víru za neslučitelnou s vědeckým racionalismem, i když nikoli bez výjimky. Marx kdysi, ne bez jistého oprávnění, poznamenal: „Ekonomové... podobají se v tom teologům... Všechna náboženství, která nevyznávají oni, jsou výmyslem lidským, kdežto jejich vlastní náboženství je zjevením božím.” (Bída filosofie, Svoboda 1950, str. 109.)
[13] Joan Robinson, An Essay on Marxian Economics, str. 42.
[14] Toto rčení vděčí za svou novou slávu Winstonu Churchillovi, který uvedl, že takové soustředění mysli vyvolaly u něho vyhlídky na invazi do Británie v roce 1940.