Kapitola VII
Nerovnost

Jen málo věcí plodilo po staletí více polemik než zmínka, že bohatl by se měli podle toho či jiného hesla podělit o své bohatství s chudými. Bohatí se tomu bránili, až na poměrně vzácné a obvykle výstřední výjimky. Z mnoha rozličných důvodů, které se zásadně vyznačovaly tím, že přísně obcházely důvod nejdůležitější, a to prostou neochotu vzdát se požitku z toho, co mají. Chudí byli obecně zastánci větší rovnosti.

Ekonomický a společenský zájem o nerovnost, jak ukázaly předcházející kapitoly, má své hluboké opodstatnění. Ve společnosti založené na volné konkurenci - společnosti tradiční politické ekonomie navazující na Ricarda - měla být odměnou za efektivnost. Schopní dělníci a podnikatelé byli automaticky odměněni. Stejně automaticky byli potrestáni ostatní pro svou neschopnost nebo netečnost. Při vysoce efektivním využití práce, kapitálu a půdy se mohl každý podílet na krátkodobém výsledku hospodářství pro tanto, ne více nebo ne o mnoho více. A dlouhodobější pokrok nemusel nezbytně prospívat obyčejnému člověku; v původní doktríně připadaly jeho plody jiným.

Jestliže tedy byli lidé chudí, jak také ve skutečnosti byli, jejich jediná naděje spočívala v redistribuci důchodů, zejména pak těch, které byly produktem akumulovaného bohatství. Jakkoli se různily názory Ricarda a jeho žáků, vyskytli se vždy jednotlivci - a jejich počet stále rostl - kteří věřili v možnost redistribuce. (Ricardo a jeho žáci v tradiční ekonomii nikdy nebyli imunní proti podezření, že háji určité zájmy.) Všichni marxisté považovali drastickou redistribuci za přípustnou. Proto po celé devatenácté století sociální radikálové neměli jiné volby než hlásat rozdělení bohatství a důchodů podle toho či onoho hesla. Jestliže chtěli změnit stav věcí, pak toto byla jejich jediná možná cesta. Vyhnout se této sporné otázce znamenalo vyhnout se všem sporným otázkám.

Konzervativci hájili nerovnost odlišně. Podkladem obrany bylo vždy tvrzení, že vše, co člověk dostal jako věc přirozeného práva a spravedlnosti, vyjma zjevné krádeže, patří zákonitě jemu. Ricardo a jeho bezprostřední žáci považuji pohádkové důchody pozemkových vlastníků a kapitalistů za součást nezbytného uspořádání věcí. Je možno se do něho vměšovat, ale jen za cenu eventuálního narušení řádu a značného zhoršení osudu každého jednotlivce (včetně chudých).

Toto byla v podstatě pasivní obrana. S postupem času (a agitaci) se otázka nerovnosti stává mnohem vece funkční záležitostí. Nerušené užívání důchodů mělo významnou úlohu jako pohnutka. Z toho plynoucí úsilí a vynalézavost přinesou větší produkci, a tím i větší odměny všem. Téměř stejný význam měla nerovnost pro tvorbu kapitálu. Kdyby byl důchod všeobecně rozdělen, pak by se spotřeboval. Jestliže však koncentrovaným proudem poplyne bohatým, jeho část se jistě ušetří a bude investována.

Setkáváme se i s dalšími argumenty. Přílišná rovnost vede ke kulturní uniformitě a monotónnosti. Bohatí hrají důležitou roli, jedná-li se o potřebnou podporu vzdělání a umění. Rovnost zavání komunismem, a tím i ateismem, a je proto duchovně podezřelá. Každopádně i Rusové upustili od rovnostářství, kterého se nedalo použít. Konečně můžeme slyšet, že za pomoci důchodové daně jsme dosáhli skutečné nebo (v závislosti na řečníkovi) zcela nadměrné rovnosti. Budoucí trend musí směřovat k obnovení přiměřeného stupně nerovnosti dobře promyšlenými daňovými úlevami ve prospěch nositelů zvláštní důchodové daně.

Kulturní škody zaviněné příliš velkou rovností nemohou být nikdy dost zdůrazněny. Jak poznamenal Tawney; „Ti, kdo mají hrůzu před úplnou nivelizací důchodů nebo bohatství... nemají, jak se zdá, strach z úplné nivelizace práva a pořádku, jakož i životní a majetkové jistoty. Nestěžují si na to, že osoby obdařené od přírody neobyčejnou silou, odvahou nebo chytrostí nemohou sklízet veškeré ovoce těchto sil.“[1] Vskutku také obrana nerovnosti v konvenčním učení se opírá především o svou funkční úlohu jako pobídku a jako zdroj kapitálu.

Tak se rovnostářství dnešní daňové soustavy považuje za silnou brzdu individuálního snažení, iniciativy a inspirace nebo za nebezpečí, že se takovou brzdou stane. „Ničí ambice, penalizuje úspěch, odrazuje od investiční činnosti, jež by vytvořila nové pracovní příležitosti a mohla by právě tak dobře změnit národ podnikatelů podstupujících riziko v národ změkčilců...“[2] „Ničí pohnutky lidí k práci... Stále více ztěžuje, pokud vůbec neznemožňuje, aby lidé spořili... Má umrtvující vliv na podnikatelskou odvahu která vytvořila Ameriku.“[3]

Tento názor má však své vady. Důchodové daně jsou na své dnešní úrovni přibližně po dvě desetiletí, což obecně byla léta rapidního ekonomického vzestupu. S největší pýchou poukazují na tento pokrok ti, kdo mají na daních největší zájem. I mnozí podnikatelé sotva budou chtít přiznat, že pro nedostatek peněžních podnětů nevydávají plně své nejlepší schopnosti. Typický manažer korporativního podniku se dere kupředu po zádech svých kolegů. Ohrozil by své naděje na postup. kdyby byl podezříván z podvodů vzhledem k svému odporu proti daním nebo z jiného důvodu. Požaduje se na něm, aby veškeré své schopnosti věnoval společnosti, a obvykle to také dělá.

Nelogické prvky má i názor, že velké důchody poskytnuté jednotlivci podporují spoření. Boháč spoří proto, aby mohl uspokojit všechna svá přání a kromě toho mít nějaký přebytek. Jinými slovy, takovéto spoření je přebytkem nad luxusní spotřebou. To zjevně není zvlášť účinný způsob, jak podporovat tvorbu kapitálu. A nejen to, empirický důkaz o účinku rovnostářství na tvorbu kapitálu není spolehlivý. Jako nešťastný příklad se často uvádí Anglie. Avšak Norsko, kde je rovnostářství na ještě vyšším stupni, dosahovalo po válce jednoho z nejvyšších přírůstků kapitálu a jednoho z nejvyšších temp ekonomického růstu mezi všemi zeměmi nekomunistického světa.[4] Země Středního východu, kde je nerovnost největší, patři mezi země s nejnižší mírou akumulace kapitálu. Všechno nebo téměř všechno se spotřebuje.

Formální stanovisko liberálů vůči nerovnosti se s postupem času poněkud změnilo. Zčásti přijali hledisko zámožných, podle kterého je poněkud nevkusné žádat politiku ždímání bohatých. Nicméně bohatí ve svém celku zůstávají přirozenými odpůrci chudých. Ekonomické zákonodárství, především pak daňová politika, je i nadále bojem mezi zájmy obou dvou. V ekonomické politice není důležitější otázky než účinnost opatření na úseku rozdělování důchodů. Nenechat se nikým zesměšnit a nikdy nepovolit v otázkách preferování bohatých je stále ještě prubířským kamenem dobrého liberála. Na tom se nic nemění, i když jeho aktivní pozornost upoutávají jiné problémy. Za zády slyší cynický hlas marxismu, neustále ho provokující a přitom naznačující, že ať dělá co dělá, stále to ještě nestačí. Kapitalistická koncentrace bude pokračovat navzdory jeho úsilí a bohatí se stanou ještě bohatšími a mocnějšími. Mohou prohrát bitvy, ale vyhrávají válku.

II.

Moderní dějiny společnosti znají jen málo věcí, které by vystupovaly tak evidentně, jako pokles zájmu o nerovnost jakožto ekonomickou otázku. Pokles zájmu se projevil zejména ve Spojených státech, a jak si ještě ukážeme, z ostatních západních zemí to bude nejméně platit pro Spojené království. Třebaže v konvenčním způsobu myšlení konzervativců i liberálů hraje nerovnost stále ještě velmi významnou úlohu rituální, lidé se o tuto otázku přestali zajímat. Samotný konvenční způsob myšlení učinil určité ústupky vzhledem k změněné situaci.

Ke skutečnosti, že zájem o otázku nerovnosti klesá, je třeba jen poznamenat, že asi po patnáct let nedošlo k nějakým vážnějším snahám o změnu současného rozdělení důchodů. Zatímco čítanky amerického liberalismu často a taktně pomlčují o této otázce, zatímco i pouhá zmínka o ní hýbe žlučí konzervativců, progresivní důchodová daň působí jako základní nástroj společnosti k redistribuci důchodů. Není známo, že by se od druhé světové války vyskytly nějaké větší snahy o změnu této daně v zájmu větší rovnosti. Příležitostí bylo mnoho, překážek málo. Liberálové však nenavrhovali nic, čím by daňovou progresi prohloubili, a tak posílili její rovnostářskou tendenci. A konzervativci, přes svá četná drobnější vítězství, nebyli schopni podniknout větší útok proti dani samotné. Na druhé straně, i když současné nominální sazby zvláštní důchodové daně jsou stejné jako za války, kdy byly zavedeny jako dočasné opatření za účelem rovnoměrnějšího rozdělení válečných obětí, mnoho lidí - ne-li většina - je považuje za permanentní.

Liberálové se ve své dnešní kompromisní politice nesnaží prohloubit progresi běžných daní, ani neusilují o odstraněni nesrovnalostí nebo mezer v jejich aplikaci. Budou se však stavět do opozice proti jakémukoli snížení daňových sazeb ve prospěch příjemců vyšších důchodů. Stále silněji zní hlasy těch, kdo se domnívají, že v prosazování rovnosti zašla společnost příliš daleko. Bohatí se pravidelně obracejí k veřejnosti se žádostí o sympatie a podporu a hlasitě vyzývají k odvaze a akci. „Hodina je pozdní, není však ještě úplně pozdě. Nesmíme již déle váhat. Veškerá spravedlnost a logika jsou na naší straně. Ekonomický pokrok naléhavě volá po svržení daňových okovů. Můžeme převzít iniciativu, máme-li odvahu se jí zmocnit.“[5] Leč ani tak konzervativní vláda, jakou byla vláda presidenta Eisenhowera, nepovažovala za rozumné šířeji se zabývat otázkou snížení zvláštní důchodové daně.

Až na důchodovou daň nebyl v posledních letech vydán prakticky žádný zákon, jehož hlavním úkolem by bylo zmírnění nerovnosti, a dokonce se o něm ani nediskutovalo. Před padesáti lety, kdy diskuse o kapitalismu a socialismu vrcholily, bylo by těžké představit si nějaký jiný závěr.

Pokles zájmu o otázku nerovnosti si nelze vysvětlovat tím, že by rovnost zvítězila. Nerovnost je stále ještě velká, nehledě na pravidelné připomínky konvenční moudrosti konzervativců a neustálé nářky podnikatelů, podle nichž by se dalo usuzovat na pravý opak. V roce 1955 se desetina rodin a svobodných jednotlivců s nejnižšími důchody po zdanění podílela na celkových peněžních důchodech asi 1 %. Desetina s nejvyššími příjmy dostávala 27 % úhrnu, to znamená, že jejich důchody byly 27krát vyšší než důchody nejnižších deseti procent rodin. Polovina domácností s nejnižšími příjmy pobírala po zdanění pouhých 23 % veškerých peněžních důchodů. Druhá polovina dostávala 77 %. Tři procenta rodin měla roku 1954 před zdaněním důchod, který převyšoval 15000 dolarů, a pobírala 15,5 % celkového úhrnu důchodů. 16,7 % domácností na druhém krajním pólu mělo před zdaněním méně než 2000 dolarů a podílelo se pouze 3,6 % na úhrnném důchodu.[6] Přírodní zdroje, a zejména nafta - kde proslulé odškodné za vyčerpání ložisek ve výši 27,5 % efektivně osvobozuje tuto a někdy i mnohem větší část důchodu od veškerého zdanění - dodnes přispívají k tvorbě obrovských majetků. Platné zákony jsou dále neobyčejně výhodné pro osoby, které již mají bohatství, na rozdíl od těch, které je teprve získávají. Je-li už člověk bohatý, nepotřebuje příliš mnoho důvtipu k tomu, aby běžně pobíral svůj důchod ve formě kapitálových zisků a omezil tak daňovou povinnost na 25 % svého důchodu. Kromě toho na rozdíl od lidí, kteří musejí vydělávat, není k vytváření kapitálového fondu nijak nucen ani kvůli zajištění stáří nebo rodiny, ani pro zadostiučinění, jež takový fond přináší, neboť již jeden kapitál má. Proto šetřit nepotřebuje. Nicméně žádná z těchto otázek není schopna vyvolat takový zájem, který by vyústil v agitaci a posléze v čin.

III.

Skutečnost, že očekávaná tendence k zhoršení se nedostavila, tvoří první příčinu toho, že otázka nerovnosti ustupuje pozvolna, a nepozorovaně do pozadí. A tak ani marxistická předpověď, která se počátkem tohoto století zdála být tak hojně potvrzena empirickými zkušenostmi, nevyvolává již tolik obav. Nezdá se být už pravděpodobné, že by vlastnictví materiálních statků země a jejích důchodů, a disponování s nimi přecházely do rukou nepatrného počtu lidí, vzdor souhlasnému mínění těch, kdo by chtěli zrušit progresivní důchodovou daň nebo rozšířit její mezery. Mezitím se podíl nejvyšších vrstev na použitelných důchodech poněkud snížil a velmi podstatně vzrostl podíl středních a nižších vrstev. Zatímco daně zmírnily koncentraci bohatství u nejzámožnějších špiček společnosti, plná zaměstnanost a tlak na zvýšení mezd zvýšily blahobyt nejspodnějších vrstev. V roce 1928 podíl jednoho procenta obyvatel s nejvyššími příjmy na celkovém úhrnu použitelných důchodů, tj. důchodů po zdanění, činil podle odhadu 19 %. V roce 1946 to bylo necelých 8 %. Roku 1928 celkem 5 % obyvatelstva s nejvyššími příjmy získávalo více než 1/3 všech důchodů, v roce 1946 klesl jejich podíl zhruba na 18 %.[7] Válečná, a zejména poválečná léta byla obdobím podstatného zlepšení pro příslušníky nižších vrstev. V období let 1941-1950 vzrostl důchod nejnižší pětiny obyvatel o 42 %; druhá dolní pětina vykázala růst důchodu o 37 %. Následují podrobné údaje za tato léta:

Průměrný důchod rodiny po zdanění (v dolarech, v cenách z r. 1950)[8]

Soupeření, popřípadě závist, pokud soupeření bylo znemožněno, počítali ekonomové velmi dlouho k významným motivům lidského jednání.[9] Předpokládali, že jednotlivec nebude se svým osudem spokojen dotud, dokud druhý bude mít více než on. Vynasnaží se dostat se do jedné řady se svým výhodněji postaveným současníkem a bude nespokojen, jestliže se mu to nezdaří. Je ovšem docela dobře možné, že tyto povahové rysy zbavující, člověka iluzí nejsou natolik rozšířeny; jak se obecně předpokládalo. Závist se probudí téměř určitě jen ve vztahu k nejbližším sousedům, a není namířena proti vzdáleným boháčům. Proto v době vzestupu individuálního důchodu nebude asi nejdůležitější skutečnost, že neznámý obyvatel New Yorku nebo Texasu je nesmírně bohatý. Je snadné nebo alespoň pohodlné přistoupit na stanovisko konvenčního způsobu myšlení, podle něhož bohatí v Americe jsou vysokými funkcionáři a současně také velmi pronásledovanými členy společnosti. Kromě toho, jak jsme poznamenali, zkoumat bohatství bohatých a navrhovat jeho omezení se začíná považovat za nevkusné. Jednotlivec, jehož reálný důchod roste, nemá reálný důvod vydávat se v nebezpečí, že se v této diskusi zostudí. Proč by se měl ztotožňovat s davovými řečníky, nespokojenci, agitátory, komunisty nebo jinými nežádoucími lidmi, třeba jen vzdáleně?

Něco jiného by bylo, kdyby rostly pouze důchody bohatých, kdežto důchody ostatní části obyvatelstva by stagnovaly nebo klesaly. Dobře to můžeme ilustrovat na reakci farmářů, kteří byli v polovině padesátých let postiženi poklesem důchodů, a to v době, kdy důchody téměř všech ostatních skupin rostly. I když v mnoha případech nebyli na tom tak zle v porovnání s dřívějším standardem, nesmířili se ani se svým osudem, ani s ministrem zemědělství, který považoval jejich osud za přijatelný.

IV.

Nedávno proběhnuvší drastická změna politického a sociálního postavení bohatých je bezpochyby další příčinou poklesu zájmu o nerovnost. Zhruba řečeno, bohatství skýtá jednotlivci tři základní blaha. Prvním z nich je uspokojení z moci, kterou propůjčuje jednotlivci, druhým - fyzická držba věcí, jež může za peníze koupit, a třetím jsou vyznamenání nebo pocty, kterých se dostane boháčům z titulu jejich bohatství. Všechny tyto prospěšné stránky bohatství byly rozsáhle a kolem dokola popisovány v posledních padesáti letech, a to způsobem, který rovněž značně zmírňuje závist nebo odpor proti bohatým, či dokonce proti samotnému poznání jejich života.

Přibližně před půl stoletím dosáhly velké podniky vrcholu své moci a tomu odpovídala i moc jednotlivců, kteří je řídili. Lidé typu Morgana, manažerů Rockefellerovy společnosti, Hilla, Harrimana a Hearsta měli velkou moc v pravém slova smyslu, to znamená, že mohli řídit činnost a vyžadovat poslušnost nesčetného počtu jiných jednotlivců.

Za posledních padesát let roste moc a prestiž vlády Spojených států. Už samotným procesem dělení se prestiž moci náležející soukromému majetku snížila. K tomu se pojí určité podřízení soukromého vlastnictví autoritě Washingtonu. Současně odbory narušily moc podnikatelů z jiné strany. Ze všeho nejdůležitější však je, že profesionální ředitel nebo manažer odňali majitelům kapitálu moc, kterou mlčky předpokládá provozování podniku. Ještě před padesáti lety Morgan, Rockefeller, Hill, Harriman a jiní byli nespornými vládci podnikových koncernů, které vlastnili, popřípadě bylo nesporně v jejich silách, aby se těmito vládci stali. Jejich synové a vnuci sice dosud zůstávají majiteli bohatství, ale moc spojená s provozováním firmy, až na řídké výjimky, přešla na zaměstnance. Nová rovnocenná generace podnikatelů - vlastníků se vedle nich neobjevila.

Kdyby bohatí nebyli jen bohatými, ale měli moc jdoucí ruku v ruce s aktivním řízením korporativního podniku, přinášelo by bohatství více vedlejších důchodů, než je tomu dnes, a z téhož důvodu by více podněcovalo antagonismy. Vedle svého soukromého bohatství odpovídal J. P. Morgan i za výsledky United States Steel Corporation, kterou dal dohromady a kterou nakonec kontroloval. Silně vynikal i jako představitel výkonné moci této společnosti. Podíly United States Steel Corporation tvoří dodnes základ několika ohromných bohatství. Avšak prohřešky U. S. Steel Corporation nikterak nepostihují její majitele, neboť ti ji neřídí, a téměř nikdo neví, kdo jsou. Se ztrátou moci spojenou s aktivním řízením podniku mizí i nepřátelství.

Moc, která jednou bohatství náleží, ztratila i svůj někdejší intimnější ráz. Křižácký kníže Henri de Champagne navštívil v roce 1194 hlavní stan Assassinů na zámku poblíž al-Kahfu, na rozeklaném vrcholu Nosairských hor. Assassinové, třebaže byli fanatickou muslimskou sektou, udržovali obvykle dobré vztahy s křesťany, jimž podle dohody poskytovali často výhodné služby při řešení sporů metodou vyloučení jednoho z odpůrců. Henri byl přijat s velkými poctami. Nejvíce na něho zapůsobila scéna, v níž na pokyn šejka řada vyznavačů kultu mistrně předvedla sebeobětování. Dobrovolná poslušnost rodové koterie byla dříve i později stálým zdrojem podobného uspokojení pro ty, kdož byli pověřeni ji vládnout. Jedním z nejvýznačnějších zařízení, jež tomu napomohlo, bylo bohatství. I když tomu tak mohlo být u al-Kahfu, neznamená to ještě, že by moc učinila pána dražším v očích lidí, kteří jsou mu podřízeni.

K tomu, aby bohatství mohlo takovou službu poskytovat, je v každém případě nezbytný rezervoár přiměřeně poslušných nebo servilních jednotlivců. Vyprázdnění tohoto rezervoáru může způsobit, že bohatství ztratí svou absolutní moc, což je stejné jako ztráta bohatství samotného. Vzestup jistoty a důchodů Američanů nižších příjmových kategorii účinně omezil - a ve skutečnosti z mnoha hledisek eliminoval - poddanou třídu. A zase naopak jednotlivci, kteří již nepracují pro bohaté (nebo kteří ještě pracují či mají obavu, že mohou být přinuceni pracovat), už nepociťují odpor, který taková závislost vyvolávala.

V.

Radost z fyzické držby věcí bude asi jedním z privilegií bohatství, které jen málo utrpělo. Pravděpodobně se nic nestalo s majetkem člověka, který se může těšit ze svých Rembrandtů a doma vypěstovaných orchidejí. Avšak radost z věcí byla vždy Intimně spojena s třetím privilegiem bohatství. tj. s výjimečným postavením, které jejich držba propůjčovala. Ve světě, kde téměř každý člověk byl chudý, byly tyto výsady neobyčejně velké jako přirozený důsledek ojedinělosti. V Anglii panuje obecné mínění, že hraběcí rodiny nemají jednoznačně nejlepší vlastnosti a že u nich poměr mezi inteligencí a stupiditou, dobrým a špatným vkusem, morálkou a amoralitou, homosexualitou a krvesmilstvem odpovídá zhruba společenskému průměru. Avšak jen málokdo se může stát hrabětem nebo vévodkyní, i když možnost stát se vévodkyni je větší vzhledem k zmírnění rozvodových zákonů. Proto i přes jejich přirozenou obyčejnost se na ně díváme s jistou dávkou posvátné bázně, stejně jako až dosud na bohaté. Kdyby bylo vévodů mnoho, jejich postavení by se zhoršilo. Když se počet bohatých zvýšil, museli se nutně stát devalvovanou měnou.

Navíc bohatství samo o sobě nebylo nikdy dostatečným důvodem pro uctívání. Muselo mít reklamu a normálním prostředkem této reklamy bylo nápadně drahé zboží. Ke konci minulého století byla tato reklama ve Spojených státech prováděna s neobyčejnou virtuozitou. Jejím účelům sloužilo vše: bydlení, ekvipáže, elegance žen i cestování. Silně se zdůrazňovala velká vydání. „Dovídáme se nyní, že pan Gould připlul na své jachtě v ceně 500 000 dolarů do jistého přístavu nebo že pan Morgan vyrazil na cestu ve svém salónním voze, jehož cena představuje 100 000 dolarů, anebo že pan Vanderbilt dokončuje své sídlo v ceně 2 000 000 dolarů, v němž jsou obrazy po 50 000 dolarech a bronzové dveře za 20 000 dolarů.“[10] Paláce, nádherné jachty, velké plesy, dostihy a spousta drahocenných šperků, to všechno mělo dokazovat právo bohatých na pocty.

Taková podívaná je již za námi, a to z vnějších příčin. Americká zámožná třída byla dlouhou dobu neobyčejně náchylná k obavám z vyvlastnění - obavám, jež mohou být spojovány i s nejmírnějším opatřením reformistů, které konvenční moudrost konzervativců považovala za předzvěst revoluce. Deprese, a zvláště pak New Deal, vážně vyděsily americké boháče, kteří proto zahajují éru pozoruhodné diskrétnosti v osobních vydáních. Začínají věřit, že čistě okázalé výdaje, zejména na bydlení, jachty a ženy, mohou s velkou pravděpodobností vyprovokovat masy k násilí. Delikátnější lidé jim vytýkali nemoudrost a nevhodnost. Mnohem rozumnější bylo vzít na sebe masku užitečného občana, průmyslníka a státníka, či případně obyčejného člověka.[11]

Hlavní však byly hlubší příčiny. Vystavovat na odiv drahé zboží jako odznak prozrazující bohatství se v poslední čtvrtině devatenáctého století začíná odsuzovat jako vulgární. Termín je zcela přesný, neboť vulgární znamená „přiklánět se k prostému lidu, stádu nebo zástupu, popřípadě být z jeho řad“. Tím se vysvětluje, jaká změna se odehrála. Vyhazovat peníze si mohlo dovolit tolik lidi, že to přestalo být znakem výjimečného postavení. Elegantní, bohatě čalouněný a vysoce výkonný automobil naprosto nemůže vzbuzovat dojem bohatství, když se takové automobily vyrábějí masově, po tisících. Dům na Palm Beach není předmětem obdivu, když sazby tisíce hotelových pokojů na pláži v Miami nejsou o mnoho vyšší než jeho běžné provozní náklady. Kdysi i nejotylejší a nejodpudivější osoby mohly vzbudit pozornost, jestliže dovedně vystavily na odiv diamanty, neboť diamanty byly známkou příslušnosti k vysoce privilegovaným kruhům. Dnes si stejný diamant může dopřát televizní hvězda nebo talentovaná call-girl. Moderní hromadné sdělovací prostředky, zejména film a televize, umožňují všem vrstvám obyvatelstva vidět nejrozmařilejší šaty ne na dcerách boháčů, ale na dcerách horníků a obchodních cestujících, které dosáhly svého bohatství zásluhou vlastního talentu nebo něčeho, co se za talent považuje. Zcela pochopitelně se ovšem okázalost běžně pěstuje v Jižní Americe, na Středním východě, zčásti v socialistické Indii, a dále v Nice, Cannes a Deauville. Většina lidí v těchto zemích žije dosud v bídě a nemůže si dopřát zboží, které je reklamní vizitkou bohatství. Zde má okázalost ještě svůj smysl, neboť je dostupná jen málo lidem a nestala se proto vulgární.

V honbě za poctami není zámožný Američan tak docela bez výhod. Bohatství si vynucuje pozornost dotud, pokud je věnováno na technické nebo kulturní účely, popřípadě na obecně prospěšné záliby. Zámožný Američan si může vysloužit ostruhy, dosáhne-li na své farmě pozoruhodných výsledků, nikdy však nesklidí úctu za svůj pozoruhodně pěstěný zevnějšek. Lidé si ho budou spíše vážit za velkolepé a moderně vybavené chlévy než za přepychové stáje závodních koní. Bohatství sice usnadňuje politickou kariéru, jenže kdo příliš otevřeně spoléhá na své bohatství, s tím se počítá jen jako s nižším státním úředníkem. Harrimanové nebo Lehmanové zvolení do veřejných funkcí požívají mnohem větší autority než takoví Aldrichové nebo Whitneyové, jejichž jmenování do vyslaneckých funkcí, ať už bylo či nebylo podloženo jejich zásluhami, by bylo sotva tak jisté bez velkých peněžních příspěvků do volebního fondu. Tedy byla-li kdysi okázalost a záměrná nákladnost ve spojení s bohatstvím, které je umožňovalo, zaručeným zdrojem poct, dnes jím být přestala, což se muselo nutně projevit ve změně stanoviska vůči nerovnosti. Okázalý přepych obracel pozornost chudých na bohatství bohatých, což ovšem bylo i jeho účelem. S ústupem okázalosti a její vulgarizací ztrácí bohatství postupně i svou barnumskou reklamu. Čím mírnější je reklama, tím méně jsou na očích a tím více slábne odpor proti nim. Sami bohatí napomohli udělat z nerovnosti problém; dnes je již k tomu nic nenutí.

Podobné důsledky má i skutečnost, že bohatl lidé musí o dosažení úcty a poct bojovat. Dříve intelektuálové, politici nebo lidé s nezkrotnou ctižádostí si všímali, jak bohatí dosahují poct, aniž hnuli malíčkem a v rozporu s výsledky svého vlastního úsilí, a proto napomáhali podněcovat proti nim odpor celé společnosti. Nyní pozorují, že bohatí musí o svou prestiž soutěžit. Bohatí mají v této konkurenci na své straně sice nesporné výhody, nemohou ale vyniknout automaticky. Tím vzali vítr z plachet oněm jedincům, kteří hledali kariéru v útoku proti nerovnosti. Ctižádostivý člověk, když byl absolvoval cestu vzhůru po příčkách hierarchie moderní korporace a byl jmenován do funkce jejího profesionálního manažera, má naději utkat se s vnukem zakladatele společnosti za přibližně rovných podmínek.

Bylo by neplodné naznačovat, že boháč nemá v americké společnosti žádná privilegia. Taková tvrzení byla někdejšími krátkodechými zázraky konvenční moudrosti a jejich hlasatelé získávají sice jepičí, zato však ohromující pověst sociálních proroků, což samo o sobě ukazuje, že podobné objevy mají poněkud zmírnit pocit viny. Dnes ale vidíme, že prestiž a moc jsou mnohem více a intimněji ztotožňovány s lidmi, kteří bez ohledu na vlastní bohatství řídí výrobní činnost. Vysoký činitel korporativního podniku je zcela zákonitě významnou osobností, kdežto bohatý člověk může být, a často také bývá, naprosto bezvýznamný.

VI.

Ve světě Ricardově, jak známo, pokrok vyžadoval zisky a jeho plody připadaly pozemkovým vlastníkům. Ekonomický pokrok expanze výroby - obvykle neprospíval obyčejnému člověku. Jeho jedinou nadějí byly reformy, považované Ricardem a jeho žáky za vysoce destruktivní nebo násilné svržení řádu. Až dosud skýtá ekonomický rozvoj jen málo vyhlídek na zlepšení osudu normálního člověka v mnoha zemích, ne-li v jejich většině. Alespoň ještě donedávna bylo zemědělci, který obdělával půdu na andských haciendách, v arabských končinách, v Indii nebo v Číně, málo platné zvyšovat produkci, byl-li jeho vlastní podíl nepatrný. Nemělo cenu zvyšovat výrobu, když veškerý její přírůstek, až na nepatrné drobty, připadl někomu jinému a zemědělec měl oprávněné obavy, že by tím své postavení ještě zhoršil: jakýkoli přebytek nad nejnuznější obživou si mohli přivlastnit pozemkoví vlastníci, obchodníci a lichváři ad hoc prostou revizí pravidel rozdělování. Je to stále týž svět Ricardův, v němž zjevná naděje na zlepšení závisí na změně dosavadního způsobu rozdělování důchodů. Ze stejného důvodu je zbytečné uvažovat o podnětech ke zvýšení výroby - např. k využití lepších metod obdělávání půdy - neboť jsou nepatrné nebo žádné, dokud se podíl obyčejného člověka na rozdělování produkce nezvýší. Rádcové z ekonomicky vyspělejších zemí, kteří by podle všech předpokladů měli být také vyspělejší, často nabádali lidi v takzvaně zaostalých zemích, aby byli trpěliví v otázce sociálních reforem se všemi jejich rušivými momenty včetně revoluce a místo toho se zaměřili na zvyšování výroby. Taková rada je naprosto nevhodná, neboť reformy nemohou čekat na dobu, až se zvýší výroba, ale naopak, budou spíše předběžnou podmínkou takového zvýšení.

Zvýšení výroby v pokročilých zemích je alternativou redistribuce, a jak jsem uvedl, stalo se významným činidlem rozpouštějícím sociální napětí spojené s nerovností. I když nerovnost dosud trvá. můžeme se vyhnout nepříjemnému konfliktu, jaký by náprava znamenala. Oč lepší je tedy dohodnout se na zvyšování výroby, tj. na programu, na němž mají stejný zájem jak chudí, tak bohatí, neboť přináší prospěch oběma stranám.

Nebude snad takovým překvapením, že pro boháče, na něž se měla redistribuce vztahovat, má tato doktrína v sobě cosi podobného legendě o božském zjevení. Vztah mezi podnikateli a ekonomy ve Spojených státech se po mnoho let vyznačoval jistou dávkou jízlivosti. Ekonom dával přednost nízkým tarifům, důchodové dani, protitrustovým zákonům a velmi často odborům. To z něho dělalo přinejmenším nepohodlného přítele. Avšak zvyšování výroby náhradou za větší rovnost se později stalo základem pro pozoruhodné obnovení přátelských vztahů. „Z hlediska centů a dolarů je zcela jasné, že po určité době mohli i příslušníci záporného pólu nerovnosti dosáhnout většího prospěchu z urychlení tempa růstu než z nějaké pochybné redistribuce důchodů.“[12]

Někteří z nich reagovali spíše podezřívavě. Miláčkové Štěstěny po staletí vypracovávali mnohá pozoruhodná a důvtipná ospravedlnění svých obrovských majetků, přičemž liberál se instinktivně stavěl k těmto odůvodněním nepřátelsky. Nicméně fakta se v tomto případě nedala přeskočit. Vzestup výroby v posledních desetiletích, a ne redistribuce, zajistil velký vzestup materiální úrovně obyčejného člověka, jeho blahobyt.[13] A jakkoli se to může zdát neuvěřitelné, liberálové začali tuto skutečnost uznávat. Proto význam rozšiřování výroby zakořenil hluboko také v konvenčním způsobu myšlení americké levice. Navíc zvítězil názor, že takovýto přístup k ekonomii má všeobecně blahodárné účinky. Materiální stránka života obyčejného člověka se zlepšuje a nastává pro všechny konec chudoby a strádání. Poslední část věty neodpovídá plně pravdě. Vzestup výroby ponechává automaticky na dně důchodové pyramidy určitý stupeň chudoby. Této spodině se nevěnuje žádná pozornost, neboť její osud je osudem menšiny, která má sotva možnost se ozvat, a liberálové mívali ve zvyku čekat, až chudí promluví hromovým hlasem převážné většiny. K těmto otázkám se musíme ještě vrátit.

Prozatím stačí poznamenat, že nerovnost jako předmět ekonomického a sociálního zájmu ztrácí na naléhavosti, což má svůj odraz i v konvenčním způsobu myšlení. Pokles pocitu naléhavosti měl mnoho příčin, ale všechny jsou tím či oním způsobem spjaty s rostoucí výrobou. Výroba eliminovala nejakutnější napětí spojené s nerovností. Liberálové i konzervativci měli možnost ověřit si, že růst celkové výroby je alternativou redistribuce a dokonce i zmírněním nerovnosti. Nejstarší a nejvíce zdůrazňovaný ekonomický problém, i když nebyl vyřešen, pozbyl alespoň hodně na síle a odpůrci mohli zaměřit svou pozornost na zvyšováni produktivity. Tato změna má dalekosáhlý význam. Růst zájmu o výrobu v poslední době by byl pozoruhodný sám o sobě. Výroba však získala před kupní právo na půdu, kterou dříve okupovaly úvahy o tom, kdo má mít méně a kdo více.

[1] R. H. Tawney, Equality (4. vyd.; London: Allen and Unwin, 1952), str. 85.

[2] „Taxes and America‘s Future“. Vystoupení Freda Maytaga na zasedání Národního sdružení průmyslníků 1. prosince 1954.

[3] „The Relation of Taxes to Economic Growth“. Řeč Ernesta L. Swigerta na zasedání Národního sdružení průmyslníků 6. prosince 1956.

[4] Alice Bourneuf: The Planned Revival (Cambridge, Mass.: Harvard University Press, 1958).

[5] Maytag, „Taxes and America‘s Future“.

[6] U. S. Department of Commerce. Statistical Abstract of the United States, 1957, str. 309. Procentní rozdělení důchodu po zdanění bylo převzato z Board of Governors of the Federal Reserve System a je založeno na statistice rodinných účtů. Údaje před zdaněním jsou odhady ministerstva obchodu.

[7] Pramen: National Bureau of Economic Research. Všimněme si, že tyto údaje se vztahují na jednotlivce, ne na domácnosti.

[8] Pramen: Selma Goldsmith, George Jaszi, Hyman Kaitz, and Maurice Liebenberg, „Size Distribution of Incomes since the Mid-thirties“. Review of Economics and Statistics, roč. XXXVI (únor 1954).

[9] Kapitola XI.

[10] Matthew Jasephson, The Robber Barons (New York: Harcourt, Brace and Co., 1934), str. 330. Josephson parafrázuje řádky W. A. Croffuta, životopisce admirála Vanderbilta, psané roku 1885.

[11] Viz C. Wright Mills, The Power Elite (New York: Oxford University Press, 1956), str. 117. Pan Mills naznačuje, že snahy o ochranné maskování v letech deprese vynesly techniky a manažery korporativních podniků do postavení frontových bojovníků, za jejichž zády mohly zámožné vrstvy přežít v klidu a míru. Pan Mills, jak se domnívám, vkládá příliš mnoho úmyslu a lsti do takové změny.

[12] „Learning to Multiply and to Divide“. Projev Rogera M. Blougha, předsedy správní rady United States Steel Corporatlon, z 15. ledna 1957, v němž cituje profesora Henryho C. Wallicha z Yalské university.

[13] V desetiletí 1900-1909 zaměstnaní dělnici jako třída pobírali přibližně 55 % veškerých důchodů. V desetiletí 1930-1939 stoupl jejich podíl na 67 % a ad té doby se pohybuje víceméně na stejné výši. Zvýšit podíl dělníků z 55 % na 67 % všech důchodů vyplacených v prvním desetiletí by se neprojevilo příliš velkým vzestupem. Naopak 55% podíl na současných důchodech by stále ještě představoval velký pokrok ve srovnání s tím, co dostávali dělníci v prvním desetiletí. Propočty převzaty z článku G. Johnsona „The Functional Distribution of Income in the United States, 1850-1952“. Rewiew of Economics and Statistics, sv. XXXVI (květen 1954). Odhady jsou přibližné.