Teprve až bude objeveno, že vysoký příjem několika jednotlivců nemůže lidstvu zajistit odolnost vůči choleře, tyfu a nevědomosti, že mu tím méně může zabezpečit možnost vzdělání a hospodářskou jistotu, teprve pak začne společnost pomalu, váhavě a s hlasitým prorokováním morálního úpadku a hospodářské katastrofy pečovat o některé potřeby, které by žádný obyčejný jednotlivec, i kdyby pracoval celý svůj život přesčas, nemohl sám pro sebe zaopatřit.
R. H. Tawney[1]
Konečným problémem produktivní společnosti je to, co vyrábí. To již samo o sobě ukazuje na neúprosnou tendenci poskytovat hojnost některých věcí a velmi málo jiných. Tato nerovnost je dovedena až k bodu, ve kterém se stává příčinou společenského neklidu a společenského nebezpečí. Hranice, jež odděluje naši oblast bohatství od naší oblasti chudoby, je zhruba hranicí, která odděluje soukromě vyráběné a obhospodařované zboží a služby od veřejně poskytovaných služeb. Bohatství v prvé oblasti se neprojevuje pouze ve výrazném kontrastu s ubohostí druhé oblasti; bohatství v soukromě produkovaném zboží je do značné míry příčinou krize v nabídce veřejných služeb. To proto, že jsme nebyli schopní vidět význam a dokonce ani naléhavou potřebu zachování rovnováhy mezi nimi.
Rozdílnost mezi pohybem soukromého a veřejného zboží a služeb není záležitostí pouze subjektivního posouzení. Naopak je příčinou nejrozsáhlejší kritiky kontrastu, který zde byl uveden. V letech po druhé světové válce se noviny kteréhokoli většího města - ty z New Yorku byly výborným příkladem - denně zabývaly nedostatky a vadami v elementárních městských a metropolitních službách: Školy byly staré a přeplněné. Policie byla slabá a špatně placená. Byl nedostatek parků a hřišť. Ulice a prázdné parcely byly špinavé a zdravotnický personál byl nedostatečně vybaven a málo početný. Přeprava do centra města pro lidi, kteří tam pracovali, byla stále nejistější a nepohodlnější. Dopravní prostředky ve vnitřním městě byly přeplněné, nezdravé a špinavé. Také vzduch byl nezdravý a nečistý. Parkování na ulicích muselo být zakázáno a nikde nebyla volná stanoviště. Tyto nedostatky se neprojevovaly u nových a nově zaváděných služeb, ale u služeb starých a již zavedených. Avšak již dlouho čistí města své ulice, pomáhají svým obyvatelů m v přepravě, vzdělávají je, udržují pořádek a umožňují vozidlům, která hledají stanoviště, parkovat. Že by měli mít obyvatelé měst přísun netoxického vzduchu, to ještě není podnět k revolučnímu milkování se socialismem.
Diskuse o této ubohosti veřejných služeb konkurovala celkem úspěšně povídkám o stále vzrůstající hojnosti soukromě vyráběného zboží. Hrubý národní produkt rostl. Rostl i maloobchod a osobní příjmy. Vzrostla také produktivita práce. Neustále vzrůstala výroba automobilů, pro které nebylo parkovišť. Děti, pro něž byl nedostatek škol a které byly na hřištích vystaveny láskyplnému zájmu dospělých s výstředním vkusem a vydány napospas stále přitažlivějším formám zločinnosti, byly současně výborně vybaveny televizními přijímači. Přes národní sklony k tělnatosti jsme měli potíže při hledání skladištních prostor pro velké přebytky potravin. Potraviny byly produkovány a konzervovány pod soukromou záštitou, avšak péče o osvěžení mysli v protikladu k žaludku - byla zásadně veřejnou doménou. Naše vysoké školy a university byly nesmírně přeplněny a nedostatečně vybaveny a totéž lze říci i o psychiatrických léčebnách.
Tento kontrast byl a zůstává zřejmým nejen pro čtenáře. Rodina, která vytáhne z garáže svůj světle purpurový vůz, vyleštěný, automaticky ovládaný a opatřený klimatizačním zařízením, projíždí městy se špatně vydlážděnými ulicemi plnými smetí, s dusnými domy, ohavnými plakátovacími plochami a telegrafními sloupy s vedením, které už dávno mělo být umístěno pod zemí. Projíždí tudy na venkov, jenž se většinou stal uplatňováním komerčního způsobu reklamy nepostřehnutelným. (Zboží, které má reklamu, má v našem hodnotovém systému absolutní prioritu. Estetické úvahy o tom, jaký je vzhled našeho venkova, jsou podle toho až na druhém místě. V těchto věcech jsme důslední.) Na břehu špinavé řeky si pak naše rodina pochutná na vybraně zabalených potravinách z příruční ledničky a poté stráví noc v parku, který je hrozbou veřejnému zdraví a morálce.Těsně před tím, nežli začnou dřímat na nafukovacích matracích pod nylonovým stanem, uprostřed zápachu z rozkládajících se odpadků, snad neurčitě zauvažují o zvláštní nevyrovnanosti svého požehnání. Je tohle skutečně americký génius?
II.
V soukromém hospodářství se dlouho uznávalo, že při výrobě zboží musí být zachovávána určitá relace mezi produkcí různých druhů výrobků. Produkce oceli, nafty a nástrojů odpovídá výrobě automobilů. Investice do dopravy musí být v souladu s výrobou zboží, jež má být dopravováno. Dodávka energie musí odpovídat růstu odvětví, která ji vyžadují. Existence těchto vztahů - pro ekonoma koeficientu - umožnila zkonstruovat meziodvětvové tabulky, které ukazují, jak změny v produkci jednoho odvětví zapůsobí na růst nebo pokles poptávky v ostatních odvětvích. Těmto tabulkám, a především jejich geniálnímu autoru profesoru Wassilu Leontiefovi je svět zavázán za možnost jednoho z nejvýznamnějších moderních pohledů do ekonomických vztahů. Kdyby rozvoj jedné oblasti hospodářství nebyl provázen odpovídajícím rozvojem v jiných oblastech - kdyby nebyla respektována potřebo rovnováhy - vznikly by úzké profily a nedostatky, spekulativně by se hromadily vzácné zásoby a prudce rostly náklady. Naštěstí v mírovém období působí na udržení této rovnováhy snadno a efektivně tržní systém, a ten zároveň s existencí zásob a určitou pružností koeficientů (což je výsledkem substituce) zajišťuje, že nevzniknou vážné potíže. Existenci tohoto problému si připomínáme pouze tehdy, když pozorujeme, jak vážný je to problém pro ty země - například pro Polsko nebo v poněkud odlišné formě pro Indii - které hledají, řešení formou plánovitých opatření a s mnohem menšími zdroji.
Stejně jako musí být rovnováha v tom, co společnost produkuje, musí být také rovnováha v tom, co spotřebovává. Růst spotřeby jednoho produktu vytváří nevyhnutelně požadavky na jiné produkty. Budeme-li schopni spotřebovávat více automobilů, musíme mít více benzínu. Musí být zavedeno širší pojištění a musí existovat více možností, aby mohlo působit. Zdá se, že počínaje od určitého bodu, vede větší množství kvalitnějších potravin k vzrůstající potřebě lékařských služeb. Je to zaručeně následek rostoucí spotřeby tabáku a alkoholu. Větší možnosti využít dovolené vyžadují více hotelů a více rybářských prutů a tak podobně. Se vzácnými výjimkami - nedostatek lékařů je výjimkou, která potvrzuje pravidlo - je tato rovnováha zcela bez námahy zachovávána u zboží pro soukromý prodej a spotřebu. Zde působí opět cenový systém plus obklopující nás podmínky hojnosti.
Avšak vztahy, o nichž zde diskutujeme, nejsou omezeny na soukromé hospodářství. Působí souhrnně v celé oblasti soukromých a veřejných služeb. Jestliže růst produkce automobilů vytváří novou poptávku v ocelářském průmyslu, pak také vytváří novou poptávku ve veřejných službách. Podobně každý růst spotřeby soukromého zboží obvykle vyvolává určitá podpůrná nebo ochranná opatření státu. Jestliže se tyto služby nerozvíjejí, pak se v každém případě projeví na určitém stupni následky. Bylo by výhodné mít termín, který by vymezil uspokojující vztah mezi dodávkou zboží a služeb soukromě poskytovaných a státních a který by mohl znít společenská rovnováha.
Problém společenské rovnováhy je všudypřítomný a často velmi vtíravý. Jak jsme se již zmínili, vyžaduje růst spotřeby automobilů odpovídající silnice, dálnice, dopravní kontrolu a parkovací prostor. Musí být k dispozici ochranná služba policejních hlídek na dálnicích a také služby nemocnic. Ačkoliv zde je nezbytnost rovnováhy zvlášť zřetelná, používání soukromě vyráběných vozidel daleko předběhlo zmíněné veřejné služby. Důsledkem bylo nesmírné přetížení silnic, každoroční masakry ohromujícího rozsahu a chronické dopravní zácpy ve městech. Stejné problémy jsou i ve vzdušné přepravě. Když veřejná opatření pro kontrolu letecké dopravy nejsou v souladu se soukromým používáním letecké sítě, dochází k leteckým neštěstím s hořkými následky pro ty, kdož jsou v letadlech.
Avšak auto a letadlo versus prostor k jejich používání, to je mimořádně zřetelný příklad toho, co je v každém ohledu nanejvýš naléhavé. Čím více zboží si lidé obstarají, tím více obalů odloží a tím více smetí musí být odstraněno. Nebudou-li poskytovány odpovídající hygienické služby, budou rubem vzrůstající hojnosti množící se odpadky. Čím větší je bohatství, tím více bude špíny. To je nepochybně obraz tendence naší doby. Čím více zboží se vyrábí a vlastní, tím více je možností zcizení a tím více musí být vlastnictví chráněno. Jestliže tomu nebudou odpovídat donucovací opatření veřejného práva, můžeme si být jisti, že rubem rostoucího blahobytu bude vzrůstající zločinnost.
Město Los Angeles v moderní době se může stát téměř klasickou studií problému společenské rovnováhy. Pozoruhodně výkonné továrny a rafinerie nafty, spousta automobilů, rozsáhlá spotřeba pěkně balených výrobků zároveň s nedostatečnými veřejnými službami při odvozu odpadků, což si vynutilo používání domácích spalovacích pecí, to vše udělalo vzduch téměř nedýchatelným takřka po celý rok. Znečištění vzduchu by mohlo být kontrolováno pouze komplexním a vysoce vyspělým souborem veřejných služeb: lepšími znalostmi pramenícími z rozsáhlejšího výzkumu, lepší policejní službou, městským sběrem odpadku a pravděpodobně i hájením priority čistého vzduchu před produkcí zboží, které byla dlouho dávána přednost. Výsledkem pak byla agónie města bez vzduchu vhodného k dýchání.
Se společenskou rovnováhou souvisí i mnohé jiné běžné problémy. Jedním z aspektu vzrůstající soukromé produkce je existence řady věd, které vzbuzují zájem mládeže. Film, televize, automobily a rozsáhlé možnosti dané mobilitou zároveň s takovým méně potěšitelným zbožím, jako jsou drogy, comics a pornografická literatura, to všechno je součástí rostoucího hrubého národního produktu. Dítě z období menší hojnosti a větší technické primitivnosti mělo mnohem méně takovýchto rozptýlení. Pamatuje si červenou školní budovu zejména proto, že měla dominující postavení v životě těch, kdož ji navštěvovali, což u moderní školy již nelze očekávat.
V dobře vedené a dobře řízené společnosti se zdravým školským systémem, vhodnými možnostmi zábavy a s dobrou policii - stručně ve společnosti, kde jsou veřejné služby v souladu se soukromou produkcí - nemohou rozmanité síly působící na moderní mládež způsobit velké škody. Televize a násilné způsoby Hollywoodu a Madison Avenue musí zápasit s intelektuální disciplinou školy. Společenské, sportovní, kulturní a podobné akce školy rovněž přitahují zájem dítěte. Současně s ostatními možnostmi rozptýlení v době mimo vyučování to zmenšuje tendenci k zločinnosti.
Pokusy s násilím a nemorálností jsou omezeny účinným systémem zákonu dříve, nežli se stanou nakažlivými.
Ve společnosti, kde se veřejné služby nedostaly do souladu se soukromou spotřebou, jsou to záležitosti zcela rozdílné. V atmosféře soukromé hojnosti a veřejné zanedbanosti vládne soukromé zboží. Škola nekonkuruje televizi a filmu. Ideálem mládeže se stávají jejich pochybní hrdinové, a nikoli Miss Jones. Zbraň, z niž se kouři, a divoká jízda nahrazuji jiné, mnohem klidnější sporty, pro které nejsou dostatečná zařízení nebo opatření.
Comics, alkohol, drogy a ostré nože, jak jsme již řekli, jsou součástí rostoucího přílivu zboží a není nic, co by odstranilo tuto zábavu. Existuje rozsáhlé soukromé bohatství, které si lze přivlastnit, protože není třeba mít příliš velký strach z policie. Puritánská společnost je zbavena pokušení; muže být puritánská i ve svých veřejných službách. Zámožná společnost však nikoli.
Kromě toho ve společnosti, která má v důsledku své produkce velké zásoby a kde je vysoce účinná mašinérie pro umělé vytváření soukromých požadavků, existuje velmi silný tlak v tom směru, aby rodina měla co nejvíce výdělečně činných členů. Jako vždy je veškeré společenské chování součástí celku. Jsou-li oba rodiče zaměstnáni v soukromé výrobě, roste opět břemeno veřejných služeb. Děti jsou ve skutečnosti po značnou dobu v péči společnosti. Jestliže tomu nebudou služby společnosti odpovídat, bude to dalším zdrojem nepořádku.
Bydlení ve městech rovněž ilustruje problém společenské rovnováhy, i když v poněkud komplexnější formě. Jen málokdo by chtěl tvrdit, že Američané náležející k nižším nebo dokonce i střed nim mzdovým třídám bydlí dobře. Mnoho rodin by si přálo lepší polohu bytu nebo alespoň prostornější byt a nepotřebují reklamu, která by je v tomto přání utvrzovala. Ale poskytováni bytu je soukromou doménou. Na první pohled se zdá, že hranice, kterou jsme vedli mezi soukromým a veřejným, nebrání uspokojivému rozmístění zdrojů pro ubytování.
Avšak při bližším zkoumání se ukazuje, že se tento problém zvlášť neliší od problému vzdělání. Je nepravděpodobné, že by stavebnictví ve Spojených státech bylo méně schopné a mělo menší možnosti nežli v zemích, jako jsou Skandinávie, Holandsko nebo (a to nejvíce) Anglie, kde byly většinou zrušeny brlohy a kde minimální standard čistoty a pohodlí je mnohem vyšší než u nás. Jak ukazuje zkušenost těchto zemí a jak jsme také zjistili, funguje stavebnictví pouze ve spojení s rozsáhlým, komplexním a nákladným rozmístěním veřejných služeb. To zahrnuje nákup půdy a demolice pro novou výstavbu; dobré sousedství a městské plánování, účinné a dobře uplatňované zónování; rozmanitost financování a další pomoc stavitelům a majitelům domů; veřejně podporovaný výzkum a služby architektů pro odvětví, které již svým charakterem nemůže mnoho vykonat vlastními silami, a značný rozsah přímé nebo podpůrné veřejné výstavby pro rodiny z nejnižších příjmových skupin. Kvalita bydlení nezávisí na úrovni daného odvětví, ale na tom, co je investováno do těchto příplatků a podpor.
III.
Problém společenské rovnováhy jsme dosud vykládali pouze z jednoho hlediska. Neschopnost udržet veřejné služby v minimální relaci k soukromé výrobě a užívání zboží je příčinou společenských nepořádků nebo způsobuje hospodářské změny. Nyní může být problém vyložen i z jiné strany. Protože nebyla využita příležitost k rozšíření veřejné produkce, postrádáme příležitosti k zábavě, které bychom jinak mohli mít. Společnost může být patrně stejně dobře odměňována lepšími školami nebo lepšími parky, jako možností koupě výkonnějších automobilů. Společnost není schopna maximalizovat své uspokojení, protože se soustřeďuje více na druhou nežli na první možnost. Stejně jako se školami ve společnosti je tomu i s veřejnými službami v celé zemi vůbec. Není příliš rozumné chtít uspokojovat své potřeby v soukromém zboží s bezstarostnou hojností, zatímco u veřejného zboží, jak je očividné, uplatňujeme v praxi kraj ni sebezapření. A tak, vzdáleni od systematického využíváni těchto služeb k našemu užitku a potěšení, nejsme schopni nabízet ani takové služby, které by nás uchránily starostí.
Konvenční způsob myšlení tvrdí, že každá společnost, ať velká či malá, rozhoduje o tom, kolik věnuje na veřejné služby. Tohoto rozhodnutí se dosahuje demokratickým procesem. Vystavení nedokonalostem a nejistotám demokracie rozhodují lidé o tom, kolik ze svého soukromého příjmu a zboží chtějí obětovat na veřejné služby, které nezbytně potřebují. Tak nastává, i když neúplná, rovnováha mezi požitky plynoucími ze soukromého zboží a služeb a těmi, které poskytuje veřejná instituce.
Je však zřejmé, že toto hledisko závisí na představách o nezávisle určovaných potřebách spotřebitelů. V takovém světě je možno s určitým oprávněním obhajovat tvrzení, že si spotřebitel jako volič nezávisle vybírá mezi veřejným a soukromým zbožím. Avšak v souvislosti s daným účinkem závislosti (za předpokladu, že požadavky spotřebitele jsou tvořeny procesem jejich uspokojování) spotřebitel takový výběr neprovádí. Je ovlivněn sílami reklamy a konkurence, kterými produkce vytváří svou vlastní poptávku. Reklama působí výhradně a konkurence především u soukromě vyráběného zboží a služeb.[2] Jestliže řízení a konkurenční vlivy působí u soukromé výroby, veřejné služby musí mít vrozenou tendenci zaostávat. Poptávka po automobilech, která je s velkým nákladem uměle vyvolávána, bude mít nevyhnutelně mnohem větší požadavky na příjmy nežli parky nebo veřejné zdravotnictví či dokonce silnice, kde takový vliv nepůsobí. Masové ovlivňování rozhlasem a televizi v maximální míře útočí na oči a uši společnosti spíše ve smyslu propagace většího množství piva než většího počtu škol. Dokonce i konvenční moudrost bude stěží tvrdit, že to vede k rovnému výběru mezi oběma možnostmi.
Zvlášť nerovná je v tomto ohledu konkurence, když jde o nové výrobky a služby. Každý kout našeho myšlení je zkoumán vysoce nadanými lidmi proto, aby se zjistilo, nemůže-li být vypěstováno přání po některém z prodejných výrobků. Podobný proces neexistuje u neprodejných služeb státu. Opravdu, zatímco pěstování nových soukromých požadavků považujeme za samozřejmé, byli bychom nadmíru překvapeni, kdyby to bylo aplikováno na veřejné služby. Vědec, inženýr nebo reklamní pracovník, který se věnuje vývoji nového karburátoru, čisticího prostředku nebo depilátoru, po kterých veřejnost nepociťuje žádnou potřebu a nebude ji pociťovat, dokud ji nevytvoří nějaká reklamní kampaň, je jedním z vážených členů naší společnosti. Politik nebo státní úředník, který sní o nové veřejné službě, je marnotratník. Málo veřejných útoku je trestuhodnějších.
Tolik o vlivech, které působí na rozhodování mezi veřejnou a soukromou výrobou. Klidné rozhodování mezi veřejnou a soukromou spotřebou, jak je zobrazuje konvenční moudrost, je ve skutečnosti výrazným příkladem omylu, který vyplývá z posuzování chování společnosti bez ohledu na souvislosti. U veřejných služeb bude vždy existovat vrozená tendence k zaostávání za soukromou produkci. Zde máme tedy první příčinu společenské nerovnováhy.
IV.
Společenská rovnováha je také oběti dvou dalších rysů naší společnosti - příměří v nerovnosti a tendence k inflaci. Budeme se jimi nyní zabývat, neboť jejich vliv se brzy stane zřejmým.
Se vzácnými výjimkami, jakou tvoří například pošta, nebývají veřejné služby opatřeny cenovkou označující, kolik má jednotlivý uživatel platit. Svým charakterem musí být veřejné služby obvykle obecně přístupné. Jsou-li služby vylepšeny nebo jsou-li zaváděny služby nové, vyvstane obyčejně.stará a mrzutá otázka kdo to bude platit. To opět vyvolává dodatečnou a zbytečnou debatu o nerovnosti. Použitím zdanění jako nástroje fiskální politiky je porušeno příměří v nerovnosti. Liberálové jsou nuceni tvrdit, že služby jsou hrazeny z progresivního zdanění, což sníží nerovnost. Protože jsou ovlivněni nezbytností zboží (a také, jak uvidíme později, mechanickým pohledem na možnost, jak muže být úroveň produkce udržována v co nejbezpečnějších mezích), musí se stavět proti dani z obratu a spotřebním daním. Konzervativci se shromáždili k obraně nerovnosti (i když se nehodlají takovým neohrabaným pojmem třeba jen kompromitovat) a stavějí se proti používání důchodových daní. Oni ve skutečnosti neoponují výdajům z hlediska podstaty služeb, ale kvůli vadám daňového systému. Proto nemůže být debata o nerovnosti dovedena k řádnému konci, a tak nejsou pravidelně přidělovány peníze a nejsou poskytovány služby. Je to poškození ekonomických cílů liberálů a konzervativců, pro které je otázka společenské rovnováhy podřízena otázkám produkce a problému nerovnosti, jestliže tento problém vyvstane.
Skutečnost však muže být lepší nebo i horší, než naznačuje toto konstatování základních vztahů. Za dané daňové struktury rostou příjmy kterékoli vlády s růstem hospodářství. Na základě tohoto automatického přírůstku lze úroveň služeb zachovat a někdy dokonce mohou být služby i zlepšeny.
Tento účinek však muže být velice rozdílný. Příjmy federální vlády (pro jejich velkou závislost na důchodových daních) rostou více než úměrně k soukromému hospodářskému růstu. Kromě toho, i když konvenční způsob myšlení této skutečnosti velmi želí, má federální rozdělování příjmu pouze nepřímý vztah k daním. O veřejných službách se uvažuje a vybírají se v souladu s jejich zdánlivou nezbytností. Zavedení nebo zlepšení určité služby je zřídkakdy (pouze výjimečně pro řečnické účely) srovnáváno se specifickými účinky daní. Naopak, daňová politika je řešena z hlediska úrovně hospodářské aktivity, výsledných přijmu, účelnosti a dalších úvah. Mezi nimi je souhrn tisíců jednotlivě zvažovaných přídělů peněz pouze jediným faktorem. V tomto procesu jsou konečné daňové důsledky každého jednotlivého přídělu peněz minimální a tendence přehlížet tyto důsledky ilustruje náš jednoduchý přehled situace. Tak je možné, aby Kongres svými rozhodnutími ovlivňoval společenskou rovnováhu bez vyvolání problému nerovnosti.
Ve skutečnosti je však celá záležitost horší proto, že velká část federálních přijmu je předurčena pro obranu. Růst nákladu na obranu má tendenci pohltit velkou část normálního přírůstku daňových příjmů. Postavení federální vlády při zlepšování společenské rovnováhy bylo tedy od druhé světové války oslabeno pevným přesvědčením, že její daně jsou na umělé úrovni válečného období a že existuje nevyslovený závazek snížit daně při nejbližší příležitosti.
Ve státech a obcích je problém společenské rovnováhy mnohem vážnější. Zde daňové příjmy - a to se týká především všeobecné daně z majetku - nerostou proporcionálně s růstem soukromé produkce. Rovněž rozpočtování je mnohem omezenější, nežli je tomu v případě federální vlády; pouze finanční instituce požívají příjemného privilegia podepisovat vlastní půjčky. Proto vyvolávají zpravidla rostoucí služby u států a obci problém větších příjmů a větších daní. A zde se pravidelně problém společenské rovnováhy ztrácí v diskusi o rovnosti a společenské spravedlnosti.
Tak běžně nalézáme daleko nejvážnější společenskou nerovnováhu ve službách poskytovaných místními vládami. FBI se mnohem snadněji dostává k prostředkům nežli městská policie. Ministerstvo zemědělství může mnohem snadněji provádět svá opatření proti škůdcům v souladu s rostoucí zemědělskou produkcí, než nakolik je schopna průměrná městská zdravotnická služba držet krok s potřebami rostoucí průmyslové populace. Jedním z důsledků toho je, že federální vláda je pod neustálým tlakem, který ji nutí, aby pomáhala svými vyššími příjmy zlepšit rovnováhu na nižších vládních stupních.
V.
Společenská nerovnováha je konečně přirozeným důsledkem trvalé inflace. Inflace se svým charakterem dotýká různých jednotlivců a skupin a má vysoce diskriminační účinek. Největšími a téměř bezmocnými oběťmi jsou kromě těch, kdož žiji z důchodů nebo jiných pevných příjmů osobního zabezpečení, lidé, jež pracují pro stát. V soukromém hospodářství má firma, která prodává zboží, všeobecně bezprostřední schopnost přizpůsobovat se inflačním pohybům. Jejich cenové vzestupy - to je inflace. Příjmy majitelů a vlastníků takových firem se automaticky přizpůsobují vzestupnému pohybu. Pokud je součástí inflačního procesu růst mezd, platí to rovněž pro organizované průmyslové dělníky. Dokonce i neorganizovaní zaměstnanci „s bílými límečky“ jsou na úrovni, na níž ceny a příjmy stoupají. I když se jejich příjmy přizpůsobují pomaleji než příjmy promyslových dělníků, přece jen se to děje relativně rychle.
Postavení veřejných zaměstnanců představuje jinou krajnost. Jejich příjmová stupnice je pevně stanovena a bývá revidována pouze v dlouhodobých intervalech. Ve státech a obcích nepřináší inflace automaticky dodatečné: příjmy, ze kterých by mohly být vypláceny vyšší ploty a důchody. Revize plotů všech veřejných pracovníků je ovlivněno očekáváním, zda inflace nebude náhodou končit. Existuje patrně určitá obava - a tento faktor je pravděpodobně významnější v Anglii než ve Spojených státech - že zvyšování veřejných mezd bude špatným příkladem pro soukromé zaměstnavatele o odbory.
Inflace znamená, že zaměstnanost tlačí na nabídku práce o že soukromé mzdy o platy stoupají. V tomto období se objevuje zvlášť výhodná příležitost pro přechod ze zaměstnání ve veřejné oblasti do oblosti soukromé. Zaměstnání ve veřejné oblosti mělo kdysi zvláštní přitažlivost v dokonalém sociálním zabezpečení. Průmysloví dělníci byli vydáni napospas neúprosné hrozbě nezaměstnanosti během krize. Veřejní zaměstnanci však byli relativně bezpeční a toto bezpečnost stálo za určitý platový rozdíl. Avšak s všeobecným zlepšováním hospodářského zabezpečení se toto výhoda zmenšovala. Soukromé zaměstnání začalo poskytovat lepší ochranu před inflací a o něco horší ochranu před jiným rizikem. Odpovědní lidé ve veřejných službách zůstávají, opatrní odcházejí.
Zhoršování veřejných služeb v letech inflace neproběhlo nepozorovaně. Bylo však snaho považovat to za nahodilé neštěstí, za něco podobného, jako když prudká sprško všeobecně pokazí pěkný výlet. Platy zaostávaly, a to bylo škodo. Tento obraz je však velmi nedostatečný. Diskriminace veřejných služeb je organickým rysem inflace. Nic tak neoslabuje vládu jako stálá inflace. Po mnoho let byla státní správa ve Francii, v Itálii a v jiných evropských a četných jihoamerických zemích silně vysávána a ničena účinky dlouhodobé inflace. Společenská nerovnováha se projevuje v neschopnosti uplatňovat zákony, zejména takové, které chrání a podporuji základní společenskou spravedlnost, a v nemožnosti zachovat a zlepšit základní služby. Jedním z důsledků výsledné nerovnováhy je zklamáni a pronikavá nespokojenost. V mnoha zemích světa existuje určitý, a ne zcela náhodný vzájemný vztah mezi silou domácích komunistických stran nebo častými revolucemi a stálostí inflace.
VI.
Charakteristickým rysem let těsně po druhé světové válce byl silný útok na snahy rozšiřovat a zlepšovat veřejné služby. Během období deprese byly tyto služby rozpracovávány a zlepšovány částečně proto, aby vyplnily určitou malou část vakua, které vytvořil úbytek soukromé produkce. Úloha vlády během válečných let značně vzrostla. Potom přišla reakce. Mnohé z toho bylo nepochybně motivováno přáním rehabilitovat prestiž soukromé výroby a zároveň i výrobců. Není pochyb o tom, že někteří z těch, kdo se k útoku mlčky připojili, doufali, že by bylo možno obejít příměří ve zdanění vis-a-vis rovnosti tak, že by bylo méně daní všeho druhu. V určité době nebyl názor, že naše veřejné služby jsou nějak přebujelé a nadměrné, samozřejmý. Dokonce ani liberální politikové vážně neprotestovali. Zjistili, že je nutné tvrdit, že tyto služby jsou také ku prospěchu veřejnému hospodářství.
V této diskusi se uspokojování soukromě vytvářených potřeb přisuzovala určitá mystika. Rozhodnutí společnosti mít novou školu znamená, že jednotlivec chtě nechtě obětuje nezbytnou částku na daních. Je-li mu však celý příjem ponechán, je svobodným člověkem. Může se rozhodnout mezi lepším autem nebo televizním přijímačem. Bylo to prohlašováno s určitou vážností a stalo se to argumentem pro televizi. Obtíž je v tom, že tento argument neponechává společnosti možnost preferovat školy. Všechny soukromé požadavky, mezi kterými si může jednotlivec vybrat, stojí přirozeně nade všemi veřejnými přáními, která musí být zaplacena daněmi s nevyhnutelnou dávkou přinucení.
Náklady na veřejné služby byly také považovány za tíživé břemeno pro soukromou výrobu, i když to bylo v období jejího rozkvětu. Vydávala se naléhavá varování o nepříznivém vlivu zdanění na investice. „Neznám bezpečnější způsob, jak likvidovat snahu o investování, nežli je ukládání daní, které lidé považují za trest.“[3] To bylo v období, kdy tíž jednotlivci, kteří varovali před negativním vlivem daní, ostře obhajovali měnovou politiku zaměřenou na snížení investic. Avšak k pochopení naší ekonomické debaty je třeba objasnit jedno ze základních pravidel: vysoce postavení lidé mohou v důsledku zvláštní milosti přizpůsobovat svá zdůvodnění odpovědi, kterou potřebují. Logika se vyžaduje pouze u lidí v nižším postavení.
Dále se značně energicky debatovalo o tom, že rozvíjející se stát znamená velkou hrozbu pro individuální svobody. „Tam, kde hodností a postavení se téměř výlučně dosahuje ve státní civilní službě... nelze očekávat, že by mnozí dávali dlouho přednost svobodě před zabezpečením.“[4]
Během doby se tento útok na veřejné služby do určité míry utišil. Nepořádek spojený se společenskou nerovnováhou se stal zjevným, i když potřeba rovnováhy mezi soukromými a veřejnými službami je stále nedostatečně hodnocena.
Svoboda to zřejmě přežila. Bylo pravděpodobně zjištěno, že každá organizovaná činnost vyžaduje souhlas jednotlivce. Platí to u policisty, který vstupuje do policejního orgánu, u učitele, který přijímá zaměstnání na střední škole, i u manažera, který postupuje v hierarchii firmy Du Pont. Existují-li zde rozdíly mezi veřejnou a soukromou organizaci, jsou především ve způsobu, a nikoli v úrovni. Mezitím, co byly tyto řádky napsány, kyvadlo se ve skutečností vrátilo nazpět. Naše svobody jsou nyní ohrožovány souhlasem, který vymáhají velké podniky, a jejich snahou vytvořit organizátora pro své vlastní účely. Toto nebezpečí snad rovněž přežijeme.
Nicméně poválečný útok na veřejné služby zanechal dlouhotrvající dojem. Návrhy, abychom sčítali své veřejné potřeby proto, aby mohlo být zjištěno, kde může být naše pohoda zlepšena dokonalejšími službami a jejich větším počtem, měly ostře radikální zabarvení. Musely být dokonce obhajovány i veřejné služby zabraňující nepořádku. Naproti tomu člověk, který vymyslel prostředek na neexistující potřebu a pak úspěšně hájí své zájmy, se stává bezúhonným a váženým.
[1] Equality (4., revid. vyd.), str.134-135.
[2] Konkurence působí i mezi společnostmi. Nová škola nebo nová dálnice v jedné společnosti nutí jiné, aby se udržely na stejné úrovni. Avšak při srovnání s pronikavými účinky konkurence při rozšiřování poptávky po soukromě vyráběném spotřebním zboží bude, myslím, třeba považovat tento vliv mezi společnostmi za zanedbatelný.
[3] Arthur F. Burns, předseda presidentovy Rady hospodářských poradců, U. S. News and World Report, 6. května 1955.
[4] F. A. Hayek, The Road to Serfdom (London: George Routledge and Sons, 1944), str. 98.