v jednom smyslu byl hlavní úkol tohoto eseje splněn. Týkal se myšlenky, že jsme porobeni mýtem, a to takovým, že produkce je svým převládajícím významem a svou vrozenou obtížností ústředním problémem našeho života. Zjistili jsme prameny tohoto mýtu a některé jeho důsledky - napjatý a snad i nebezpečný proces tvorby spotřebitelské poptávky, stálou inflaci a společenskou nerovnováhu, ke kterým vede. Osvobození mysli není méněhodnotnou záležitosti než osvobození těla. Nevolník, který dostal svobodu a je přesvědčen o její neporušenosti, je obvykle ponechán sám sobě, aby ji vychutnal. Jeho osvoboditeli se neklade za vinu, že mu nepředepsal, co má dělat.
Zájem o nové cíle, když už ty staré začaly být podezřelé, to není pouze vedlejší záležitosti filosofie, to je nevyhnutelné. Společenská filosofie se hrozí prázdnoty mnohem víc než přírodní filosofie. Lidé musí vidět cíl svého snažení. Tento cíl muže být i nesmyslný, a třeba je, jak jsme viděli, značně nesmyslný, je to přesto dobré. Lidé pracují, aby dodali na významu jednotlivým prostředkům, kterými se přibližují k cíli, pracují, aniž by se zastavili a zjistili, že cíl sám je absurdní. Oni jej však nesměji zkoumat, protože kdyby tak učinili, museli by začít hledat cíl nový a vhodnější. Proto má podobný esej mnohem větší význam tím, co ničí - neboli přesněji řečeno odhalením, které zde vykrystalizovalo - nežli tím, co tvoří.
To ostře odporuje konvenčnímu způsobu myšlení. Ten nadělá mnoho povyku s tím, co nazývá konstruktivní kritikou, a odmítá vše, co lze nazvat čistě destruktivním nebo negativním stanoviskem. Tak často vyjadřuje svůj zdravý pud sebezáchovy.[1] Útok na konvenční nebo přijaté myšlenky je zamítán jako nízká a zbytečná činnost, a proto je něčím, co není třeba brát vážně. Zároveň jsou vítány „konstruktivní alternativy“. Ty jsou mnohem méně nebezpečné. Nebezpečím pro konvenční způsob myšlení je vždy jeho vlastní irelevantnost, a nikoli vyhlášení relevantní alternativy. Ve srovnání s výmarským režimem stavějí vlády v poválečném západním Německu na odiv svou zřejmou stabilitu. Na to má značný vliv opatření ústavy, takzvané „konstruktivní veto”. Jeho důsledkem je, že parlament rozhoduje o novém vedení dřív, než dá absolutorium starému. Rozhodnout mezi oběma alternativami předem je nesnadné nebo i nemožné. Proto nemá parlament jinou možnost nežli zachovat daný status quo. Konvenční způsob myšlení vyvíjí podobné úsilí při obhajováni morální nadřazenosti konstruktivní kritiky.
Jako vždy je rozumné vycházet při jednání s konvenčním způsobem myšlení z jeho vlastního stanoviska. Dotazuje-li se, jak se dostaneme ze současného zaujetí výrobou nebo jak unikneme závodům v tvorbě zvýšených požadavku po větším množství zboží a potom ještě většího množství přání po ještě větším množství zboží, anebo čím naplnit zdánlivě rozsáhlé vakuum, které by v našem životě vzniklo, kdybychom těchto závodu zanechali, či jaké by měly být symboly štěstí, jestliže za ně jíž nelze považovat zboží, pak je dobré mít na tyto otázky odpověď. Námitky konvenčního způsobu myšlení jsou hrozné a neměly by být uznány ani v jednom bodu. Co nahrazuje velký zájem o výrobu?
II.
v poněkud bláznivém světě se zdá být chování jak zcela rozumných lidí, tak lidí úplně nepříčetných stejně výstřední. Zjištění, že náš svět je nutně světem hluboké bídy, ve kterém je výroba „nejvyšší nutností, to je starý objev. Stejně starý je i postoj k němu. Odhalení, že výroba není nadále takovou nutnosti, že to je něco, o čem jsme rozumně přesvědčeni a co je zcela paradoxně nejvíce ohroženo naší neschopností vidět to v náležité perspektivě[2], způsobuje hlavní změnu našeho postoje. Co bylo rozumným hospodářským postojem dříve, nemůže jím být nyní. Co „bylo dílem jednotlivce, organizace a snad ještě v mnohem větší míře vlády dříve, nemůže být stejné dnes. Mnozí z těch, kdož uvěří, že výroba ztratila svou dávnou nezbytnost, objeví změny ve stanoviscích a politice, které budou těžko chápat. Tato stanoviska a tato politika jsou obklopeny ovzduším bezmocností a dokonce i nebezpečí. A toho silně využívá konvenční způsob myšlení.
Bylo tomu tak vždycky. Je možno souhlasit s tím, že v letech deprese byl zřejmou a bezprostřední příčinou potíží nedostatek poptávky po zboží. Zdálo se být zcela přijatelné, že soukromé hospodářství by mohlo získat svou rovnováhu nikoli na základě poptávky, která dostatečně zajišťuje plnou zaměstnanost, ale i za situace, kdy budou milióny nezaměstnaných. I když jsme to připustili, nebylo stále ještě jednoduché souhlasit s tím, že vláda nahrazovala nedostatek soukromé poptávky veřejnými půjčkami a výdaji. Vypadalo to velmi lehkomyslně. Keynesovská diagnóza byla něco jiného než keynesovská opatření k nápravě.
Ve třicátých letech se pokles nutnosti vyrábět projevil v rostoucích přebytcích zemědělských výrobků. Po určitou dobu bylo možné, a to nikoli bezdůvodně, přičítat tyto přebytky Velké depresi. Ve čtyřicátých letech se však ukázalo, že rostoucí produktivita v zemědělství převyšovala potřeby spotřebitelů, a to i tehdy, když byla poptávka na úrovni plné zaměstnanosti. Produktivita byla zřetelně vyšší nežli vyrovnávající kapacita zemědělského průmyslu. Mnozí tuto diagnózu v té či oné formě přijali.Avšak dvě z nejsamozřejmějších opatření k nápravě - kontrola produkce nebo darování přebytků lidem, kteří je mohou spotřebovat - byla nadále přijímána s hrůzou. Na začátku období New Dealu způsobilo porážení selat, které je v podstatě primitivní formou kontroly výroby, mírnou politickou kolizi. Kdykoli potom se jevila kontrola jako zřejmé a nevyhnutelné opatření k nápravě, obhajovali ji státníci vždy po velkém váhání a mnoho pečlivě vypracovaných prohlášení bylo určeno k usmíření bohů a k uspokojení konvenční moudrosti. Kdekoli bylo použito eufemismu místo toho, aby část půdy zůstala ležet ladem, stavělo se na písku.
Když se poprvé debatovalo o druhém opatření, tj. o darování potravin, bylo také zcela zamítnuto. Přání dát mléko Hotentotům bylo po určitou dobu symbolem největší hospodářské neodpovědnosti. Nakonec zvítězila nezbytnost tohoto opatření. Pod vedením bezúhonně konzervativního tajemníka ministerstva zemědělství pana Ezra Taft Bensona se stalo rozsáhlé obdarovávání celého světa potravinami uznávanou politikou. Jestliže Hotentoti dosud nedostali sušené sbírané mléko, bylo to jedině proto, že svou žádost dostatečně nezdůraznili. Opět však bylo důležité pečlivě tuto záležitost zamaskovat. Přijímající země „kupovaly” tyto produkty za vlastní měnu, což znamenalo, že platily penězi, které je nic nestály; a Spojené státy souhlasily s tím, že nebudou použity ve velkých částkách. Na tomto světě by sotva byli chudí lidé, kdyby mohli uspokojovat svá přání prostřednictvím nákupů za peníze vlastní výroby, které by dobře zásobení prodávající bez námitek přijímali.
Život a vzájemné dorozumění by byly jistě jednodušší, kdy bychom byli schopni souhlasit se změnami a z nich vyplývající politikou podle jejich „skutečné hodnoty. Odstranilo by to také téměř orientální charakter našeho politického života, který nás vede k tomu, abychom zahalovali potřeby současnosti do symbolů minulosti. I když význam výroby poklesl, budeme nepochybně nadále předstírat, že tomu tak není.
III.
Objevilo se nesčetné množství problémů, které hodláme řešit v souvislosti s otázkou, zda je výroba podporována či bržděna nebo zda je více či méně důležitá. To, co zřetelně přispívá ke zvýšení produkce, je dobré. Jestliže to nedělá, je to věc neužitečná. Škodí-li produkci, pak je to věc špatná. Když je možno dokázat, že určitá daň škodí stimulům, a tedy i výrobě, znamená to, že je tato daň sama o sobě špatná; a i když to nemůže být dokázáno, alespoň se to tvrdí. Našim nejstarším a do určité míry i nejoblíbenějším tématem diskuse jsou cla. Jejich nepřátelé vždy tvrdili, že odvětví, která jsou pod celní ochranou, jsou neefektivní - že by bylo účinnější využít příslušných zdrojů jinde. Nikdy nepochybovali o tom, že efektivnost je rozhodujícím kritériem. Když oponenti cel různým způsobem hájili vyšší efektivnost volného obchodu, nikdy nevznášeli námitky proti vlastnímu kritériu.
Rovněž debata o velké korporaci byla téměř výlučně soustředěna na její efektivnost. Obhájci korporace opravňovali její existenci její kompetenci jakožto výrobce. Kritici se dotazovali, zdali snad nepřekročila optimálně efektivní velikost. Korporace je však dílem nemalého kulturního a politického významu. Až donedávna byl tento aspekt její existence jednohlasně zamítán jako bezvýznamný. Podobně jako s korporacemi bylo tomu i s odbory. Byly obhajovány nebo zamítány podle toho, jaký vliv měly na produktivitu svých členů. Skutečnost, že vytvářely podmínky k tomu, aby práce byla snesitelnější, že zdůrazňovaly důstojnost svých členů a že pomocí pravidla věkového pořadí obhajovaly své členy v tom, co se zdá být přirozeným právem pokročilého věku, to vše nebylo rozhodující. Rozhodující bylo, jaký vliv mají na produktivitu.
Když se určitá společnost rozkládá - jestliže energetika, doprava, dodávky surovin, vkus spotřebitelů nebo daně zvýhodňují jiné oblasti či země - měli by být lidé povzbuzováni k tomu, aby ji opustili. Pohyb znamená efektivnost. Je pravda, že rodinná pouta, přátelé, pastor či kněz, okolí i pouhá setrvačnost činí z něčeho takového drakonické a snad i kruté opatření. Je to však opatření efektivní. Zhruba až do dnešní doby mohl být velký počet průmyslových a pracovních neduhů ospravedlňován tím, že hledisko nákladů neumožňovalo je omezit. Podobný názor není již pro konvenční způsob myšlení přijatelný. Tento způsob myšlení nebude však váhat zdůraznit, že ústupky od tohoto hlediska se prosadily během období, kdy sami horníci urychlili relativní zánik uhelného průmyslu. Jestliže si uvědomíme význam výroby, tedy to bylo velmi nevhodné.
Nejsou-li však předměty, které vyrábíme, nezbytné, vede to k tomu, že efektivnost procesu, v jehož průběhu jsou vyráběny, přestává být rozhodující. Musí být používána nová kritéria, která jsou obvykle i mnohem složitější. Není nepravděpodobné, že to bude mít rozhodující, i když skrytý význam, a to již není možno přehlížet.
Také argumenty v debatě o progresívní důchodové dani byly dlouho soustředěny na to, jaký vliv má na efektivnost. Někteří lidé prohlašovali, že od zvyšování efektivnosti odrazuje. Jiní opět tvrdili, že nikoli. Není-li však efektivnost rozhodujícím kritériem, musí být debata vedena jiným směrem. Tato debata by musela obsahovat i prostou, ale nepohodlnou otázku - kolik kdo má platit. Je to však právě tato otázka, o kterou se ve skutečnosti zajímají ti, kdo nyní mluví o efektivnosti.
Kromě toho, není-li již efektivnost primérním kritériem, musí být i celní politika řešena v souvislosti s otázkou, jak dalece ještě chceme dělat z obchodu služku větší národní politiky, jaké místo chceme dát soucitu v usnadňování problémů odvětví či oblasti. které jsou v tísni. Avšak ve skutečnosti je obchodní politika ještě částečně podřízena jednak mezinárodnímu soužití, jednak i místní dobročinnosti. Efektivnost již byla zčásti zatlačena do pozadí těmito dalšími a mnohem významnějšími měřítky.
Jestliže musí moderní korporace vyrábět nejen zboží, ale i poptávku po něm, přestává být rozhodující efektivnost její první činnosti. Bylo by možné tvrdit, že by se lidské štěstí stejně efektivně zvětšilo neúčinnou tvorbou poptávky jako efektivnosti výroby. Za těchto okolností vztah moderní korporace k lidem, kteří ji tvoří - k jejich důstojnosti, individualitě a možnostem plného rozvoje osobnosti - by měl být přinejmenším stejně důležitý jako její efektivnost. Vyplatilo by se to dokonce i při vyšších nákladech na výrobu. Odbory byly vedeny ve své snaze učinit život v zaměstnání přijatelnějším zdravým instinktem. Proč by měl být život nepřijatelný proto, aby mohly být vyráběny ne příliš potřebné věci?
Rovněž postoj k rozkládající se společnosti je třeba revidovat. Štěstí a spokojenost obyvatel starých maloměst Nové Anglie, bohaté tradicemi, a jejich láska k těmto městům se nyní stává kritériem postaveným proti efektivnosti jejich zaměstnání. Racionální a citlivá společnost by se měla snažit vyhnout otřesným následkům průmyslové diaspory. Můžeme stroze poroučet lidem, aby opustili své domovy jen proto, aby vyráběli s maximální efektivnosti zboží, které přestalo být nezbytným?
Za uhlí máme už mnoho náhrad nich surovin. Mezní nezbytnost zaměstnanosti v tomto odvětví je tedy v současné době nízká. Dělníci, kteří zlepšili své životní podmínky na základě efektivnější produkce uhlí, mají snad důvody na své straně. V každém případě je práce s naftou, vodní a atomovou energii čistší a příjemnější.
Benthamův test veřejné politiky zněl: „Co způsobuje největší štěstí největšímu počtu lidí”, a štěstí bylo víceméně implicitně ztotožňováno s produktivitou. Je to doposud oficiální test, i když již nebyl v současné době přísně uplatňován. Bylo to pochopitelné, přestože jsme si neuvědomovali klesající význam zboží. Dokonce i za těchto podmínek jsme se drželi tohoto testu. Je to mnohem jednodušší nežli nahradit jej jinými kritérii - soucitem, štěstím a blahobytem jednotlivce, snížením občanského nebo jiného společenského napětí která jsou v současné době stále závažnější.
IV.
V sázce je mnohem více nežli pouze rozhodnutí o hospodářské politice; v sázce je celý mravní systém. To, co považujeme za dědictví puritánství, bylo jednoduše založeno na hospodářských podmínkách. V zemi, která byla v podstatě divočinou, byly hospodárnost a práce povinností každého, protože uchovávaly a zvětšovaly zásobu zboží, jež bylo životní nezbytností. Ústřední myšlenkou nebo klasickou tradicí ekonomie bylo více nežli pouhá analýza hospodářského postoje a souhrnu pravidel hospodářského řádu. Měla také svůj morální kód. Svět nikomu nic nedaroval. Jestliže člověk nepracoval, pak také nejedl. To ho nutilo k práci pro sebe, a tím zároveň i pro jiné. Neschopnost pracovat byla urážlivá pro toho, kdo byl nazýván viktoriáncem, i když si to mohl dovolit; stejně dobře to však mohlo být nazváno hospodářskou morálkou. „Žít v zahálce, i když máš k tomu prostředky, je nejen škodlivé pro tebe, ale je to i určitý druh podvodu vůči společnosti.”[3]
Jestliže však zboží přestalo být nezbytností, kde zůstal podvod? Může být farmář z Nové Dakoty obžalován pro nechuť těžce a dlouho pracovat proto, aby vyrobil pšenici, kterou si jeho vláda nepřeje koupit? Jsme skutečně beznadějně závislí na píli dělníka, který leští kaštanově hnědé a růžové lakování na zbytečných vypouklinách moderního automobilu? Zahálčivý člověk může být sám sobě nepřítelem. Lze však těžko říci, že ztráta jeho úsilí poškozuje společnost. Nicméně je to právě tato škoda, která nás vede k odsouzení zahálky.
Skutečnost, že člověk škodil společnosti tím, že nebyl schopen vyrábět, byla v předchozím rozboru příčinou značné části velmi pohodlné lhostejnosti a dokonce i krutostí našeho postoje. Církev byla dlouho hlasatelem ctnosti - miluj svého bližního! Avšak praktický duchovní uznával také potřebu sladit tuto ctnost se základními hospodářskými potřebami. Mnoho praktické bezcitnosti posloužilo společenskému dobru. Mnoho lidí vždy považovalo práci za neštěstí. Projevit jim soucit by mohlo poškodit výrobu.
Obtíže plynoucí z migrace při hledání pracovních příležitostí jsou pravděpodobně velké, avšak oč horší je neefektivnost produkce na nevhodném místě. Nad farmáři, kteří udělali úpadek. Nesmějí být prolévány žádné slzy. Je to cesta k vyšší efektivnosti zemědělské výroby. Ve Spojených státech stejně jako v ostatních západních zemích existovalo dlouho vážené světské duchovenstvo, jehož funkcí bylo vyhlašovat problémy náboženské etiky, laskavosti a soucitu a ukázat, jak musí být obětovány na oltář většího dobra. Tímto větším dobrem byla samozřejmě efektivnější výroba. Tato oběť pochopitelně ztrácí něco ze svého kladného významu, jde-li ve prospěch efektivnější výroby zboží k uspokojení požadavků, které si lidé dosud neuvědomili. V podstatě je ještě mnohem horší, jestliže to umožňuje účinněji vymýšlet požadavky, jichž si lidé nejsou vědomi. A to v naší době není bezvýznamná činnost.
Na tomto místě bude i ten nejméně citlivý čtenář pociťovat sympatii k tragickým důsledkům vžitých idejí, které vyjadřují odmítání chudoby a souhlas s hojností. Téměř neuvěřitelně usilovná snaha konvenčního způsobu myšlení chránit současný mýtus se stává pochopitelnou. Když jej ničí, má člověk pocit, že je neloajální, že je téměř zrádce.
Avšak ani únik z poroby produktivní efektivnosti a neustálé práce není bezvýchodný. Musí však být konečně postaven most mezi světem chudoby a světem hojnosti. Bylo řečeno, že potřeba zboží ve světě chudoby byla úspěšně posílena povinností pracovat. Jednotlivec, který nepracoval, pokud k tomu nebyl výjimečně přinucen okolnostmi, byl potrestán úplnou ztrátou důchodu. Tento trest stále ještě existuje, i když v současné době vede k výrobě poměrně nepříliš důležitého zboží. Nutnost poskytovat pracovní příležitosti nás však nutí k nemilé volbě: buď vystavit hospodářství neustálému inflačnímu tlaku, nebo odsoudit část pracovních sil k nezaměstnanosti a nízkému důchodu. Je zřejmé, že nebudeme moci sklízet plody hojnosti, dokud nevyřešíme tento problém.
[1] Stejný instinkt způsobil, že se konvenční způsob myšlení velmi snaží zbavit veřejné mínění falešné citlivosti. Obvykle je člověk, který se z psychologických, obchodních nebo jiných příčin zajímá o oddělení pravdy od fikce při obhajobě lidské dokonalosti, velkou hrozbou člověku s konvenčním způsobem myšlení. Toto nebezpečí může být v moderní době snadno omezeno tím, že zařadíme falešnou citlivost až na úroveň literárního párii, i když má nesporně pravdu.
[2] Dovoluji si zopakovat, že napjatý proces tvorby soukromých požadavků způsobuje společenskou nerovnováhu, přispívá k hospodářské nestabilitě a mezi jiným ohrožuje nabídku odborné pracovní síly .
[3] William A. Alcott (moralista a učitel z Nové Anglie v minulém století), jehož cituje Irving G. Wyllie v knize The Self-Made Man in America (New Brunswick: Rutgers University Press, 1954), str. 41.