„Zkoumání příčin chudoby,“ poznamenal Alfred Marshall na přelomu století, „je zkoumáním příčin degradace velké části lidstva.“ Měl přitom na mysli tehdejší Anglii i ostatní svět. Konstatoval, že obrovské množství lidí ve městech, i na venkově nemá dostatek potravy a šatstva, špatně bydli a že tito lidé jsou „přepracovaní a nedostatečně vyškolení, unavení a ustaraní, nemají klid a možnost odpočinku”. Touha pomoci jim, uzavřel Alfred Marshall svou úvahu, dávala ekonomickému bádání „hlavní a nejvyšší smysl”.[1]
Žádný soudobý ekonom by asi nic podobného neřekl o Spojených státech. Při konvenčních ekonomických diskusích se však občas konstatuje, že chudoba ještě stále existuje. „Musíme mít na paměti, že u nás je stále ještě mnoho chudých lidí“ To má tu užitečnou stránku, že to rozptyluje pocit nejistoty o platnosti konvenčních ekonomických cílů, a zvláště ekonomické efektivnosti. Pro některé lidi musejí být potřeby uměle vytvořeny. Z toho vyplývá, že význam výrobků není sám o sobě velmi vysoký. Ale jiní jsou na tom daleko hůře. Proto nesmíme být přezíraví k jejich potřebám a musíme jim zajistit co nejvíc zboží za co nejméně peněz. Obratová daň může být dobrá pro bohaté, ale pro chudé je stále těžkým břemenem. A tak je chudoba při ekonomických diskusích do jisté míry stále oporou konvenčního způsobu ekonomického myšlení. Ve světě, kde týdenní mzda v průmyslu činí osmdesát dolarů a pro měrný roční příjem rodiny 3960 dolarů, nelze přece mluvit o bídě jako o všeobecném a masovém zlu. To jsou spíš jakési reminiscence.
Strádání, o němž mluvil Marshall, bylo před padesáti lety obvyklým údělem přinejmenším všech těch, kdož neměli žádnou kvalifikaci. Jako všeobecný zjev přestala bída existovat v důsledku zvýšení produkce, z niž přes všechno nedokonalé rozdělování připadal podstatný podíl lidem pracujícím pro svou obživu. Výsledkem toho bylo, že chudoba už není problémem většiny, nýbrž jen menšiny. Z obecného případu se stal případ zvláštní. Proto nabyl problém chudoby své zvláštní moderní podoby.
II.
Chudoba totiž stále ještě existuje. Nemáme pro ni žádnou přesnou definici, a žádné přesné definice není ani třeba, leda jako taktické zbraně proti intelektuálním opozičníkům. Zčásti jde o fyzickou bídu: lidé, kteří jsou takto postiženi, mají tak chudou a nedostatečnou potravu, jsou tak uboze ošaceni a bydlí v tak přeplněných a špinavých obydlích, že život je pro ně utrpením a poměrně brzo umírají. Ale stejně jako je nesprávné tvrdit (i když nás k tomu všechno svádí), že pokud jde o životní úroveň, je vše relativní, bylo by nesprávné mluvit vždy v absolutních pojmech. Lidé jsou nuzáky, jestliže jejich příjem, třebaže stačí k uhájení existence, klesne znatelně pod úroveň přijmu ostatních. Nemohou si pak dovolit to, co většina spoluobčanů považuje za minimum nutné k slušnému živobytí. Na takové lidi se pak hodně ostatních divá jako na šupáky. Jsou v pravém smyslu tohoto slova degradováni, vymykají se měřítkům, kategoriím, které společnost považuje za přijatelné. V polovině padesátých let měla ve Spojených státech podle solidního odhadu celkový peněžní příjem pod tisíc dolarů každá třináctá rodina. Kromě toho spadalo do této příjmové kategorie velké množství jednotlivců, kteří nebyli příslušníky žádné rodiny. Do jisté míry je vlastně rodinný život luxusem, který si mohou dovolit len lidé s přiměřeným příjmem. Počet těch nejchudších stále klesá, ale dost pomalu.[2]
Značná část těchto nízkých příjmů připadá na zemědělství: v roce 1954 mělo peněžní příjem pod 1000 dolarů 27,4 % všech farmářských rodin, kdežto městských rodin bylo pod touto úrovní jen 4,9 %. Tyto venkovské rodiny měly další příjem v podobě vlastního obydlí a potravin z vlastni farmy, takže jejich postavení bylo poněkud lepší, než by odpovídalo odhadnutému peněžnímu příjmu. Přesto je asi větší nebezpečí, že se hodnota zchátralých chatrčí, špatně krmeného dobytka a ubohých zahrádek, jimiž si venkovská chudina doplňuje své příjmy, spíš přecení, než nedocení.
Bída v zemědělství bývá obvykle koncentrována v určitých oblastech. Příkladem toho je Apalačská náhorní plošina a její údolí, některé končiny jižní pobřežní nížiny a Piedmontská plošina, pahorkatý kraj mezi Apalačskými horami a Mississippi, půda na vymýcených prostorách jezerních států a Ozarkská náhorní plošina. Roku 1950 mělo v takovýchto oblastech téměř milión farmářských rodin hrubý příjem pod 1200 dolarů a asi čtvrt miliónů farmářských rodin méně než 250 dolarů. V jižních Apalačských horách byl roku 1949 průměrný čistý příjem všech farmářů zabývajících se výhradně zemědělstvím nižší než 500 dolarů. V jižním Piedmontu byl průměrný příjem jen nepatrně vyšší. Roku 1950 mělo půldruha miliónu farmářských rodin, hlavně v těchto oblastech, čistý peněžní příjem ze všech zdrojů pod 1000 dolarů[3]. V moderní době má bída své sídlo spíš ve venkovských chatrčích než v městských brlozích.
III.
Moderní chudobu lze rozdělit zhruba na dvě kategorie. Předně známe kategorii chudoby, kterou lze nazvat individuální. Setkáme se s ni všude - na venkově i ve městě, a třeba i v bohatém kraji a dobrých časech. Do této kategorie patří chudá farmářská rodina se zahnojeným dvorkem a ušpiněnými dětmi, hrajícími si na smetišti, nebo rodina z polorozpadlé chatrče u železniční trati či ze suterénního bytu v některé ze zastrčených uliček.
Tato chudoba je obvykle důsledkem nějaké osobní vlastnosti postiženého jedince. Téměř všichni ostatní si dokázali podřídit své okolí, což dokazuje, že není nevyhnutelná. Ale tito jednotlivci si nedovedli zajistit dostatek, protože buď s nimi, nebo s celou rodinou není něco v pořádku - duševní méněcennost, choroba, neschopnost přizpůsobit se disciplíně moderního hospodářského života, alkohol, nedostatečné vzdělání, anebo kombinace několika těchto překážek.
Za druhé existuje chudoba, kterou mažeme nazvat oblastní chudobou, při níž je postižen chudobou celý „ostrov“ v zemi. Na tomto „ostrově“ je téměř každý chudák. Tady se věc zjevně nedá jen tak vysvětlit nezpůsobilostí jedince. O jednotlivcích mažeme říci, že jsou naprosto neschopní, ale nemažeme, a nebylo by to ani správné, označovat tak lidi v celém kraji. Lidé na takovém „ostrově“ jsou zřejmě tak či onak oběťmi prostředí,, v němž žijí.
Zde se nemažeme pouštět do podrobného rozboru příčin oblastní chudoby. Je to složitá věc a mnohé příčiny, které se obecně udávají, jsou buď příliš zjednodušené, nebo naprosto chybné. Přírodní zdroje anebo úrodnost země, na jejichž základě se obvykle vysvětluje, s tím nemají co dělat. Vždyť například Connecticut, stát s vysokými příjmy, je chudý na přírodní zdroje a má velmi kamenitou půdu. Západní Virginie je země přírodou bohatě obdařená. Ale Connecticut je už dlouho bohatý a Západní Virginie chudá.
Oblastní chudoba má do určité míry něco společného s touhou značné části lidi strávit svůj život v místě nebo poblíž místa, kde se narodili. Tento domovský komplex jim brání, aby odešli z tohoto ostrova chudoby, v němž se narodili, ačkoli všude, kde je povoleno emigrovat, to může být pro jedince východiskem. A dokud zastávají, pracují tradičním způsobem, ať už je to v zemědělství, v hornictví, v průmyslu nebo v jiném zaměstnání, a vykonávají toto zaměstnání, přestože je neproduktivní, jen občasné nebo jinak nevýhodné.[4] V tak chudém kraji bývají obvykle omezené možnosti vzdělání a ubohá zdravotní péče, takže ani další generace lidí nejsou s to změnit prostředí, v němž se narodili, ani vystěhovat se jinam, kde jsou vyšší příjmy. Vcelku se dá říci,, že domovský komplex je nejsilnější právě u lidí, kteří nemají vzdělání.
Někdy ani uniknout nelze. Zvláště v městských brlozích bývají lidé uvězněni v takových vpravdě beznadějných poměrech z rasových důvodů, anebo prostě pro svou chudobu. A tak se bludný kruh znovu opakuje: špatné školy, vliv špatného prostředí a špatná příprava pro život.
Jisté je, že moderní chudobu nelze účinně odstranit ani všeobecným zvýšením příjmu, i kdyby byl poměrně dobře rozdělen. Individuální chudobu tak nelze odstranit, protože lidé, kterých se to týká, nejsou pro svou zvláštní individuální neschopnost s to podílet se na tomto celkovém zlepšení. Oblastní chudoba se tím také přímo nezmírní, protože zvýšení přijme nemusí odstranit specifické nepříznivé stránky prostředí, které tyto lidi znevýhodňují. To ovšem neznamená, že to nemá vůbec žádný vliv. Jestliže jinde je dostatek pracovních příležitostí, což je průvodní jev průmyslového rozmachu, pak nechuť stěhovat se z rodného místa slábne. Ještě účinněji tady bezprostředně působí industrializace. Zprůmyslnění některých částí oblasti Tennessee Valley velmi zmírnilo „ostrovní“ chudobu těchto oblastí. Přesto však platí, že pokrok nemůže zlepšit postavení těch, kdož se vlastní vinou nebo vlivem prostředí nemohou na tomto pokroku podílet.
IV.
Tyto okolnosti způsobily v politické ekonomii bídy (lze-li použít tohoto výrazu) velmi zajímavou změnu, kterou si zatím málokdo uvědomuje. Tím, že se chudáci stali z většiny celkem vzato menšinou, automaticky se o ně přestali zajímat politikové. Jestliže měl někdo dříve politickou oporu v nejnižších vrstvách, pak na něj sice útočili bohatí, ale to mu nevadilo, protože měl za sebou velkou většinu. Háji-li dnes některý politik zájmy těch nejchudších, mluví za malou a nevýraznou menšinu. A tak moderní liberální politikové se už nehlásí k nejchudší části společnosti, nýbrž opírají se o lidi, jichž je daleko víc a kteří mají celkem slušné příjmy - řekněme takový příjem moderního odboráře. Ambrose Blerce označil ve svém spise The Devil‘s Dictionary (Ďáblův slovník) chudobu za „pilník, na němž si brousí zuby reformátorské krysy“. Dnes už se to říci nedá. Reformy jsou určeny pro poměrně bohaté lidi - ať už vzhledem k tomu, čím bývali, anebo ve srovnáni s těmi,. kdož jsou opravdu poslední na žebříčku příjmů.
Na ty nejchudší se dnes nemyslí také proto,. že se předpokládá, že když vzrůstá výroba, musí chudoba zmizet. Vzrůstající výroba vcelku zlikvidovala bídu u všech, kdo mají práci. A tak převládá názor, že dříve či později zmizí i bída, která dosud existuje. Jak už jsme viděli, je to iluzorní, anebo to bude rozhodně dlouho trvat, a výsledek není jistý. Moderní politická aritmetika svádí k tomu, aby se nedbalo zájmů chudých, a domněnka: že rostoucí výroba odstraní jejich problémy, tento názor ještě podporuje.
Vyjádříme-li to jinak, nerovnost bila do očí, když bylo mnoho strádajících a málo bohatých. Ale v době, kdy většina lidí se má slušně, už to není tak palčivý problém, i když jiní mají mnohem víc. Je smůla, že s tím, když se problém nerovnosti zmírňoval, nezmizela nerovnost úplně. Určitá nerovnost zůstala a její odstranění je v jistém smyslu těžší než předtím.
V.
Společnost hojnosti - to je také společnost, v niž vládne cit i rozum - bude nepochybně muset zajistit všem, kdo to budou potřebovat, minimální příjem nutný k slušnému a pohodlnému životu. Špatný vliv, který má na lidi byť i nepatrný nezasloužený příjem, se nesporně přeceňoval, podobně jako se příliš přeceňoval vliv hladu a nedostatku na utváření charakteru člověka. Kdyby společnost dokázala zajistit každé rodině jako zcela samozřejmou věc slušnou životní úroveň, nestíhal by nešťastný úděl rodičů, ať již zaviněný či nezaviněný, i děti. Pak by už chudoba neplodila dále chudobu. Většina lidí by se asi stavěla proti takovémuto opatření, ale jejich názor vyplývá ze zastaralých představ. V době, kdy byla bída hromadným jevem, by něco takového nebylo možno podniknout. V chudé společnosti, jak jsme si ukázali již dříve, musela platit zásada, že kdo nepracoval, také nejedl. A snad by bylo možné uplatňování této zásady vůči těm, kdož nemohli pracovat nebo kdož pracovali ve srovnání s jinými mnohem neefektivněji, i ospravedlnit, přestože to bylo kruté. Avšak ve společnosti hojnosti není podobná tvrdost na místě. Tato společnost může učinit gesto a zaopatřit lidi, kteří žijí v nedostatku. Nic ji nenutí k soucitu, ale neexistuje také žádné vznešené filosofické ospravedlnění pro bezcitnost.
Nicméně nelze čekat, že se tohoto prostředku k odstranění chudoby použije. Bylo by to též v takových případech, kdy jde o vliv alkoholismu nebo o duševní zaostalost, spojeno s obtížemi. K tomu, aby člověk vynaložil svůj příjem, je zapotřebí určitého charakteru a inteligence, stejně jako k tomu, aby si peníze vydělal. Odstranit nebo alespoň zmírnit bídu nebude asi možné takto přímo; nejschůdnější a téměř stejně účinné bude jiné řešení.
Především je třeba zabránit - a to je jakýsi strategický útok proti chudobě - aby se sama dále rozplozovala. To předpokládá, aby se do děti z rodin postižených chudobou investovalo přinejmenším stejně jako do jiných. Budou-li mít děti z chudých rodin prvotřídní školy a bude-li zajištěna jejich docházka do školy, budou-li tyto děti, které přicházejí z domova podvyživené, ve škole dobře živeny, bude-li v obci dobrá zdravotní péče a bude-li se pozorně sledovat fyzický stav dětí, budou-li mít ty děti, které prokáží nadání, možnost dále se vzdělávat bez ohledu na to, zda k tomu mají prostředky, a bude-li - což se týká zvláště takovýchto lidí ve městech - vůči nim správně uplatňován zákon a zaručí-li jim i právo na odpočinek, pak je naděje, že i děti z těch nejchudších rodin vyrostou ve zcela normální lidi. Pokud jde o tzv. oblastní chudobu, je zapotřebí, aby pomohla celá společnost. Chudoba tam existuje stále dál, protože právě v těchto nejchudších oblastech nejsou prostředky, které by ji pomohly odstranit. Abychom chudobu skutečně odstranili, museli bychom na děti z těchto chudých oblastí věnovat mnohem víc prostředků než na jiné děti. Jen dobré školy, velmi dobrá zdravotní péče a zvláštní opatření na úseku výživy a rekreace mohou těmto dětem vynahradit to, co jim nemohou dát jejich rodiče.
Budou-li mít lepší vzdělání a lepší podmínky, budou moci účinněji bojovat se svým okolím nebo z něho uniknout a začít žít jinde za stejných anebo téměř stejných podmínek, jaké mají jiní. Vzdělání je nesporně také protilékem proti domovskému komplexu, který způsobuje, že lidé setrvávají v kraji, kde jsou těžké podmínky a kde se jim špatně daří. Avšak do strategie boje proti oblastní chudobě patří také boj proti škodlivému prostředí. To je zvlášť patrné v případě brlohů. Zbourají-li se brlohy a budou-li se stavět byty dostupné lidem s nízkými a středně vysokými příjmy, odstraní se tím celá řada škodlivých jevů a mnoho lidí dostane novou příležitost. Podobné možnosti existují i pokud jde o obyvatele venkovských brlohů. Umožní-li úřady těmto lidem přejít na takové hospodaření na půdě, které jim zajistí slušný životní standard, a pomohou-li jim uskutečnit nutnou reorganizaci půdy a kapitálu, budou tito lidé moci překonat nepříznivé podmínky, v nichž dosud žili. Je to ovšem velmi nákladný a dlouhý proces. Není to však věc neproveditelná, je třeba jen chtít.[5]
V dnešní generaci se nelze smiřovat ani s individuální chudobou. Hodně lze udělat k odstranění vlastností, pro něž lidé odmítají moderní průmyslovou společnost nebo pro něž odmítá moderní průmyslová společnost je. Nedostatky ve vzdělání lze překonat. Duševní poruchy lze léčit. Fyzické nedostatky lze odstranit. Problém není v tom, že bychom nevěděli, co proti těmto věcem dělat, ale v tom, že na tyto účely dost neinvestujeme.
VI.
Je jasné, že požadavek odstranění chudoby se do značné míry kryje s požadavkem společenské rovnováhy. (Vskutku, velkou část případů individuální chudoby lze přičíst porušení této rovnováhy.) Tím, že se krátkozrace upínáme na výrobu a materiální investice, nevěnujeme dost pozornosti naléhavějším otázkám, jako je otázka využívání našich zdrojů, a zvláště pak opomíjíme fakt, že je třeba a možno víc investovat do lidí.
Dochází tu k paradoxní situaci. Začneme-li zkoumat potřeby lidí, kteří jsou nyní vyloučeni z hospodářského systému - ať už náhodou, pro svou neschopnost nebo prostě proto, že mají smůlu dojdeme k závěru, že normální způsob, jak to napravit, je udělat z nich nebo z jejich dětí produktivní občany. To znamená, že budou přispívat k zvýšení celkové výroby zboží. Vidíme tu opět, že dnešní zdůrazňování materiálních investic a opomíjení investic do lidí je i podle našich vlastních měřítek pochybené. Paralela s investicemi na výchovu a vzdělání pracovních sil, jak jsme o tom hovořili výše,[6] je očividná.
Ale zvýšení výroby není to hlavní. I čtenáři, který se valně nevyzná v těchto problémech, bude nyní jasné, že tento esej nechce prosazovat větší efektivnost výroby. Jedním z důvodů, proč nechce, je už sám fakt, že zvýšená výroba je vlastně vedlejším produktem snahy likvidovat chudobu. Nikdo by nepotřeboval psát tak obšírně o problému, který by se dal vyřešit tak snadno jako problém zvýšení výroby. To hlavní je v něčem jiném. Chudoba, hrůzná, degradující a nevyhnutelná chudoba není nic pozoruhodného v Indii. To proto, že jen málokomu tam je přán lepší osud. Ale ve Spojených státech je fakt, že tam dosud existuje bída, nápadný. Nevšímáme si toho, protože dovedeme, stejně jako všechny společnosti ve všech dobách, nevidět, nechceme-li vidět. Kdysi to umožňovalo šlechtici, aby si pochutnával na obědě a ani si nevzpomněl na žebráky prosící u jeho dveří. Totéž nám dnes dovoluje, abychom s klidnou myslí projížděli jižní částí Chicaga a cestovali po oblastech našeho Jihu. Ale i když svou nevšímavost můžeme vysvětlit, nelze ji omluvit. „Chudoba,“ řekl Pitt, „není ostudná, ale zatraceně nepříjemná.“[7] V dnešních Spojených státech není chudoba nepříjemná, ale je ostudná.
[1] Principles of Economics (8. vyd.), str. 2-4.
[2] Statistical Abstract, 1957, str. 312. Roku 1955 mělo podle odhadu příjem pod 1000 dolarů 7,7 % rodin, kdežto roku 1954 jich bylo 8,8 %, roku 19538,6 % a roku 1952 8,5 %. Tato čísla jsou nižší ve srovnání s 11,5 % roku 1950, tehdy však byly značně nižší ceny.
[3] Development of Agriculture‘s Human Resources, A Report on Problems of Low Income Formers (United States Department of Agriculture, 1955). V údajích o hrubých příjmech nejsou zahrnuti farmáři nad šedesát pět let.
[4] Tak na Apalačské náhorní plošině se lidé usidlovali v údolích na malých farmách, které se většinou hodily k hospodaření pro vlastní obživu. Ale časem takový způsob hospodaření zastaral. V jiných oblastech produkují stejnou úrodu mnohem efektivněji. Tím, že se změnily poměry, stala se dřívější celkem slušná životní úroveň velmi primitivní. Ale k rozsáhlé reorganizaci hospodaření, která by byla nutná - daleko větší farmy nebo pokud možno vysoce kapitalizovaná lesní hospodářství - nelze přikročit, protože lidé, jichž se to týká, k tomu nejsou způsobilí ani svou kvalifikací, ani finančně. A přitom zůstávají v kraji a nestěhují se odtud, alespoň většina z nich, protože lnou k domovu.
[5] Problém venkovských brlohů a jejich reorganizace je otázka, o níž by se dalo hovořit velmi dlouho. Tady jsem se musel omezit jen na minimum. Obšírněji jsem se tímto problémem zabýval v práci “Inequality in Agriculture - Problem and Program”, J. J. Morrison Memorial Lecture, Ontario Agricultural College, Guelph, Canada, 1956.
[6] Viz kapitolu XIX.
[7] William Pitt, anglický politik podporující expanzivní snahy Britského impéria. (Pozn. red.)