Ve společnosti, kde je velká hojnost, jež stále vzrůstá, existují pokud jde o práci tři zjevné tendence. Protože výroba statků se nezdá tak naléhavá a protože lidé nepotřebují tak naléhavě peníze, aby si mohli koupit další zboží, budou pracovat méně hodin či dní v týdnu, nebo nebudou pracovat tak těžce, anebo konečně nebudou už možná všichni lidé pracovat po celý čas.
Za posledních sto let došlo k podstatnému zkrácení pracovního týdne. V roce 1850 byl podle odhadu průměrný pracovní týden kolem sedmdesáti hodin, což se rovná sedmi dnům po deseti hodinách, čili zhruba šesti pracovním dnům od šesti od rána do šesti do večera. O sto let později byl průměrný pracovní týden čtyřicetihodinový, čili pracovalo se pět dní po osmi hodinách.[1]
Toto zkrácení pracovní doby svědčí o tom, že byl tiše, ale beze vší pochyby přijat názor, že klesá mezní potřeba zboží. Jinak si to nelze vysvětlit. Ale výroba natolik ovládla naše myšlení, že se zřídkakdy setkáme s tímto vysvětlením. Zdůrazňuje se důležitost a výhody volného času, avšak téměř nikdy nebývá řečeno, že není důležité mít tolik zboží. Anebo proto, že výroba za hodinu vzrůstala, třebaže pracovní týden se zkracoval, říká se, že jsme schopni zkracovat pracovní dobu, protože vyrábíme za kratší dobu víc. Nikdo se nezmíní o tom, že za delší dobu by se vyrobilo ještě víc. Anebo konečně se zkrácení pracovní doby přičítá tomu, že je třeba dělit se o práci, která je k dispozici, když dělníkova produktivita stoupá. To rovněž neznamená nic jiného než to, že mezní potřeba výroby je malá nebo zanedbatelná, ale opět se to neřekne.
Zkracování pracovního týdne je jasným důkazem, že mezní potřeba produkce klesá. Přes ohromné úsilí, přes veškerou výchovu, přesvědčování, vtloukání do hlav a zaklínání se za celé dějiny lidstva nepodařilo přesvědčit obyčejné lidi, že práce je tak příjemná jako její opak. A tak je rozhodně velmi moudré, jestliže zlepšení postavení člověka vidíme v tom, že má jednak víc zboží, jednak víc volného času. Kromě toho instituce přesčasové práce dává dělníkovi možnost, aby si upravil svůj příjem do značné míry podle své chuti a potřeby. Tím se opouští barbarské heslo stejné týdenní mzdy pro každého, založené na předpokladu, že všechny rodiny mají stejný vkus, potřeby a požadavky. Jen málo věcí může rozšířit svobodu jednotlivce víc než možnost, aby do určité míry rozhodovalo výši svého přijmu.
Bohužel, konvenčnímu způsobu myšlení se zkrácení pracovní doby jevilo jako jediná přirozená reakce na vzrůstající hojnost výrobků. Je tomu tak, aspoň do určité míry, proto, že tento problém se nikdy neposuzoval z hlediska stále klesající důležitosti zboží. A tak sice věnujeme pozornost významu volného času, ale neděláme nic v jiných směrech, protože ty jsou zřejmě v rozporu s tradičními představami o efektivnosti výroby. Ve společnosti, která racionálně pečuje o své štěstí, se těmto alternativám musí věnovat značná pozornost.
II.
První z těchto alternativ je, že práci lze ulehčit a zpříjemnit. Dnešní průmyslové závody se už zdaleka nedají srovnávat s průmyslovými závody z minulého století, ba ani se závody z doby před pětadvaceti lety. K tomuto zlepšení došlo v důsledku řady faktorů, jako jsou např. státní předpisy a tovární dozor; všeobecný pokrok v technice a stavitelství; produktivitu bylo často možno zvýšit nahrazením těžké nebo mechanické ruční práce stroji; nutnost ucházet se o pracovní sílu a úsilí odborů o zlepšení pracovních podmínek (kromě zvýšení mezd a zkrácení pracovního týdne).
Až na případy, kdy zlepšení přispělo ke zvýšení produktivity, bylo však nutno každé zpříjemnění práce těžce prosazovat. Bylo dovoleno usilovat o odstranění riskantních, nehygienických, zdraví škodlivých a jiných závadných pracovních podmínek. Do určité míry bylo možno stavět se proti intenzifikaci práce. Ale přitom se nedalo operovat tím, že to zpříjemní práci, nýbrž jen tím, že takové pracovní podmínky jsou zdraví škodlivé nebo že přinejmenším způsobují velkou únavu. Proti úsilí prodloužit volný čas se celkem nic nenamítá, ale máme velmi silné námitky proti názorům, že by dělník měl v zaměstnání pracovat méně intenzívně. To je vliv starých názorů. Protože maximální výkon platil dosud za nejvyšší ekonomickou ctnost, díváme se na každou snahu, aby dělník nepracoval s vypětím všech sil, velmi podezíravě.
Přísně logicky vzato, mluví pro zpříjemnění a ulehčení práce právě tolik důvodů jako pro zkracování pracovní doby. Konec konců pro námezdního pracovníka je pravděpodobně stejně důležité, aby měl příjemné pracovní podmínky, jako aby měl příjemné prostředí doma. Do jisté míry lze říci, že může spíš uniknout domovu než práci - přitom je bezesporu obtížné určit, kde konči příjemné tempo a kde začíná zjevné lenošení. Kromě toho je v továrnách obvyklým zjevem, že nejvíc lidí se uchází o ty nejnudnější a nejtěžší práce, na které obvykle není třeba vůbec myslet a které nevyžadují žádnou kvalifikaci. Tento problém, jak hned uvidíme, lze vyřešit tím, že se zamezí dalšímu přísunu nekvalifikovaných pracovních sil, stojících na nejnižším stupni žebříčku. Nicméně to hlavní zůstává: na první pohled není pro prodloužení volného času o nic víc důvodů než pro zpříjemnění vlastní práce. Rozhodující - a to je nutné opakovat - není účinek, jaký to bude mít na produktivitu. Nikde se vážně neargumentuje faktem, že zkracováním pracovního týdne se zvyšuje produktivita, že lidé vyrábějí za méně hodin víc, než by vyrobili za delší pracovní dobu. Spíš je třeba vyzkoumat, zda je rozumné dávat vždy přednost kratší pracovní době před delší: ale příjemnější pracovní dobou.
III.
Třetí ze zjevných možností, které vznikají se vzrůstající hojností výrobků, je, aby pracovalo méně lidí. Také tato tendence se projevovala po řadu let, ovšem ve velmi různé formě. Od roku 1890, kdy byli výdělečně činní každý čtvrtý chlapec a každá desátá dívka ve věku od deseti do patnácti let, bylo z pracovního procesu vyloučeno velké množství mladistvých a dnes jich pracuje nepatrný počet. Zároveň však přibylo do řad pracujících velké množství žen. Roku 1890 bylo zaměstnáno 19,5 % obyvatelstva ženského pohlaví ve věku nad deset let, a v roce 1953 tento podíl stoupl na 29,7 %.[2] Tato změna ovšem obráží do značné míry fakt, že se různé funkce přesunuly z domova jinam - příprava jídla, výroba oděvů, a dokonce i výchova dětí. Ženy, které dříve vykonávaly tyto funkce, dělají dnes jiné práce. Žena, jež se stará o děti v denních jeslích, se zařadila mezi pracovní sily, stejně jako ženy, o jejichž děti pečuje.
Sedmdesát pět let se podíl mužského obyvatelstva na pracovní síle udržoval na stejné úrovni a činil asi sedmdesát pět procent mužů nad deset let. Je menší procento velmi mladých mužů a mužů nad šedesát pět let, ale to se vyrovnává zvýšeným počtem obyvatelstva ve věku mezi dvaceti a šedesáti pěti lety, u něhož je podíl zaměstnaných k celkovému počtu velmi vysoký.[3]
Je logické, že první, kdo by měli být vyňati z pracovního procesu, jakmile se sníží mezní potřeba zboží, by měli být staří a velmi mladí. Přesto však musíme posuzovat tuto tendenci neustále v celé její šíři. Můžeme se obejit bez práce lidí, kteří dosáhli věku, kdy mají odejít na odpočinek, protože zboží, které vyrábějí, není tak naléhavě zapotřebí, kdežto chudá společnost musí vyždímat všechny do poslední špetky sil. Ale obvykle všem, kdo odcházejí z pracovního procesu, velmi podstatně snižujeme příjmy a životní úroveň. Je-li možno propustit pracovníka do důchodu, protože už není zapotřebí jeho produktu, je přece možné, a to z téhož důvodu, umožnit odcházejícímu důchodci slušnou - to znamená obvyklou - životní úroveň. Podobně jsme vyloučili z trhu práce mladistvé; jednak proto, že práce v časném věku je příliš namáhavá a zdraví škodlivá, jednak proto, abychom mladým lidem umožnili dál se vzdělávat. Jsme přesvědčeni, že se můžeme obejit bez zboží, které mladiství vyrábějí, ale musíme jim je zajistit, alespoň v přiměřeném množství, spolu se vzděláním, které má jejich vynětí z pracovního procesu umožnit. Jsme-li tak bohatí, že se bez práce mladistvých můžeme obejít, plyne z toho opět, že jsme dosti bohatí, abychom jim zajistili vzdělání, které místo toho získávají.
Možná že budeme moci nejen propustit přestárlé a mladistvé, ale že také nebudeme stále potřebovat všechny pracovní síly. Tuto eventualitu jsme zkoumali v kapitole XVII. Je-li mezní potřeba zboží malá, není zapotřebí zaměstnávat všechny pracovní síly do posledního člověka či do posledního miliónu lidí. Jestliže si dovolíme takové uvolnění, snížíme tím opět úroveň ekonomického výkonu na úroveň lépe odpovídající kontrole, která je k dispozici k jeho řízení. A v takovémto rozšíření rámce toho, co se považuje za snesitelný výkon, spočívá naše největší naděje na snížení nebezpečí inflace se všemi dalšími a trvalými riziky, které představuje pro společenskou rovnováhu.
Takový krok vyžaduje, aby bylo daleko lépe než dosud postaráno o lidi dočasně nezaměstnané. Nicméně jsme viděli, že podobná opatření lze provést a že dokonce mají velmi důležitý stabilizační účinek. A toto odškodnění opět zcela logicky vyplývá z dané situace. Jestliže je produkce tak málo naléhavá, že si můžeme v zájmu zachování stability dovolit určitou nezaměstnanost mimochodem to je návrh, jehož předpoklady jsou dokonale konzervativní - pak si můžeme dovolit dát těm, kdo jsou nezaměstnaní, tolik zboží, aby si mohli udržet obvyklou životní úroveň. Jestliže nepotřebujeme to, co nezaměstnaní nevyrábějí, můžeme si zřejmě dovolit dopřát jim to, co obvykle snědí a.co potřebují na sebe.
IV.
Avšak největším úkolem, před nímž stojíme - a dnes je ho nutno považovat za ústřední ekonomický cíl naší společnosti je odstranit dřinu jakožto nezbytnou ekonomickou kategorii. To není utopická vize. Tuto cestu jsme už úspěšně nastoupili. A jen mimořádně obratná sociální kamufláž nám nedovolovala vidět, co se dálo.
Téměř všechny společnosti téměř ve všech dobách mívaly zahálčivou třídu - třídu lidí, kteří se nemuseli lopotit. V dnešních dobách, a zejména ve Spojených státech, tato zahálčivá třída, aspoň pokud to lze zjistit, zmizela. Zahálka se už nepovažuje za něco, co skýtá vnitřní spokojení, či dokonce za něco úctyhodného.
Ani jsme však takřka nezpozorovali, že zahálčivou třídu vystřídala jiná a daleko početnější třída, pro kterou práce není už synonymem dřiny, únavy či jiných duševních nebo fyzických trýzní, jako tomu bylo dříve. Dosud jsme nedocenili vznik této Nové třídy, jak ji lze prostě nazvat, a to hlavně v důsledku jedné z nejstarších a nejúčinnějších mystifikací v oblasti společenských věd, totiž že všechna práce - fyzická, duševní, umělecká či řídící - je v podstatě táž.
Tuto snahu vyhlásit rovnost veškeré práce podporovaly z nejrůznějších důvodů velmi početné a různorodé skupiny. Ekonomové to pokládali za neškodné a venkoncem nezbytné zjednodušení. Umožňovalo jim to operovat stejně se všemi těmi nejrůznějšími druhy produktivní činnosti a vypracovat obecnou teorii mzdy, platnou pro všechny, kdož dostávají za své služby úplatu. Čas od času vznikaly sice pochyby o pravdivosti tohoto tvrzení, ale byly vždy potlačeny, nebo se prohlásilo, že se týkají jen zvláštních případů.[4] Na tom, že všechny kategorie práce jsou totožné, se plně shodují kapitalistická i komunistická teorie. Presidentovi obchodní společnosti dělá dobře pomyšlení, že jeho příjemná funkce se považuje za stejnou dřinu jako práce na montážní lince a že velký rozdíl v jeho příjmu je odůvodněn jen tím, že jeho činnost vyžaduje větší nadání a větší vypětí. Komunistický funkcionář si nemůže dovolit, aby někdo pokládal jeho činnost za práci lišící se nějak podstatně od práce soudruha, který dělá na soustruhu nebo v kolchoze a s nímž je ideologicky zajedno. V obou společnostech umožňuje tato teorie zvýhodněným skupinám, aby uklidnily své demokratické svědomí a ztotožňovaly se s těmi, kdož vykonávají těžkou fyzickou prácí. Tíživý pocit viny, že mají příjemnější, lehčí a plnější život, mohou často uchlácholit tím, že si řeknou: „vždyť jsem také dělník”, nebo ještě odvážněji tím, že prohlásí: „duševní práce vyčerpává daleko víc než fyzická”. A protože manuálně pracující člověk je intelektuálně diskvalifikován, aby srovnával svou dřinu s prací duševního pracovníka, nelze toto tvrzení vůbec napadnout.
Ve skutečnosti jsou obrovské rozdíly v tom, co znamená práce pro různé lidi. Pro některé, a těch je pravděpodobně většina, je to úděl, který je třeba nést. Raději by asi, zvláště v kontextu různých sociálních postojů k výrobě, nedělali nic. Buď jak buď, je únavná či jednotvárná, anebo přinejmenším neskýtá zvláštní radost. Odměnu nevidí v tom, že pracují, nýbrž v tom, že dostanou zaplaceno.
Pro jiné je práce, jak se jí stále říká, něco úplně jiného. Považuje se za samozřejmé, že bude poskytovat uspokojení. Nesplní-li toto očekávání, je zdrojem nespokojenosti a zklamání. Nikdo nepovažuje za nic zvláštního, že když majitel reklamní kanceláře, průmyslník, básník či profesor přestanou náhle pociťovat ze své práce uspokojení, jdou se poradit s psychiatrem. Vedoucího pracovníka podniku nebo vědce urazíte, naznačíte-li, že jeho hlavním životním motivem je plat, který dostává. Plat není nedůležitý. Mimo jiné je hlavním ukazatelem prestiže. Prestiž, respekt, úcta a vážnost, které vám prokazují jiní - je opět jedním z důležitých zdrojů uspokojení u těchto druhů práce. Ale vcelku vzato, ti, kdož vykonávají tyto druhy práce, jsou přesvědčeni,že pracují, jak dovedou nejlépe, bez ohledu na odměnu. Velmi by se jich dotklo, kdyby o tom někdo zapochyboval.[5]
Takoví jsou příslušníci Nové třídy. Žádný aristokrat nikdy nenesl ztrátu feudálních privilegií tak bolestně, jako nese příslušník této třídy sestup mezi obyčejné dělníky, jejichž jedinou odměnou je mzda. V letech po druhé světové válce odešel určitý počet učitelů z obecných škol do továren, kde dostávali podstatně vyšší mzdu. To vyvolalo velký rozruch v tisku. Bylo to něco neobvyklého, vždyť opustili povolání, kterému se přiznávalo důstojenství Nové třídy. Universitního profesora, jehož příslušnost k Nové třídě je nespornější, než je tomu u učitele z obecné školy, by něco takového nikdy nenapadlo, a to ani aby se blýskl svou výstředností, i kdyby byl přesvědčen, že nedostává přiměřený plat.
Tak jako všechny dřívější třídy, i Nová třída se všemožně snaží udržet se věčně. I od dětí se očekává, že nebudou chtít v životě jen vydělávat hodně peněz. (Ty z nich, které se chtějí věnovat podnikání, jsou výjimkou, alespoň do určité míry, protože v podnikání je ukazatelem důstojnosti povýtce důchod.) Už od nejútlejšího věku se jim neustále vštěpuje, jak důležité je nalézt si povolání, v němž naleznou uspokojení, povolání, které pro ně nebude dřinou, nýbrž radostí. Nedosáhne-li syn akademické hodnosti a musí-li se spokojit s nějakým nudným a nezajímavým povoláním, je to pro příslušníka Nové třídy velká rána a zklamání. Na takového nešťastníka - například stane-li se syn lékaře pomocníkem v garáži - se jeho okolí dívá se soucitem, často smíšeným s hrůzou. Ale Nová třída má mnoho prostředků, jak něčemu takovému zabránit. Syn lékaře se zřídkakdy stane pomocníkem v garáži. Obvykle se mu nějak podaří udržet se, třeba dost neslavně, na okraji své třídy. A i když jako obchodní zástupce či poradce v otázkách investic nenajde přílišné zalíbení ve své práci, bude muset tvrdit opak, aby si udržel svou příslušnost k Nové třídě.
V.
Nová třída není výlučná. Prakticky ji nikdo neopouští, ročně však do ní přicházejí další tisíce lidí, většinou na základě vzdělání.[6] Jejím příslušníkem se může stát každý, kdo je na tom v době dospívání tak dobře, že se na jeho přípravu může vynaložit dost času a peněz, a kdo je alespoň tak nadaný, aby překonal všechna úskalí formálních akademických povinností. Uvnitř ovšem vládne hierarchie. Syn továrního dělníka, který se vypracuje na elektroinženýra, je na nejnižším stupínku. Jeho syn, který vystuduje a stane se doktorem fyziky, postoupí na vyšší stupínek, ale příležitost ke vzdělání je v obou případech tím zázračným „Sezame, otevři se!”.
Nová třída bezesporu za posledních sto let, a zejména v posledních několika desetiletích nesmírně vzrostla. Na začátku devatenáctého století představovala v Anglii a ve Spojených státech Novou třídu jen hrstka učitelů a duchovních a ještě pár spisovatelů, novinářů a umělců, neboť za Novou třídu se považovala kategorie lidí, kteří žili z toho, čemu se obezřele říkalo vydělaný důchod; nepočítala se mezi ně zahálčivá třída. V padesátých letech minulého století jich ve Spojených státech nebylo víc než pár tisíc. Dnes jde počet těch, kdož spatřují smysl svého života hlavně v práci, a nikoli v příjmu, který tato práce nese, nesporně do miliónů.
Jedním z důvodů, proč je příslušnost k Nové třídě tak lákavá, je zřejmě pocit nadřazenosti, který skýtá. Je to další projev třídního přístupu. Příslušnost k této třídě má bezesporu i jiné, důležitější přednosti. Její příslušníci nemusejí manuálně pracovat, nemusejí vykonávat jednotvárnou práci a podvolovat se kázni a přísnému režimu, mohou žít v čistém a fyzicky příjemném prostředí a mají možnost při práci a o práci do určité míry přemýšlet. To připadá málo důležité jen těm, pro něž je to všechno naprostou samozřejmostí. Proto se mohla Nová třída tak silně rozrůst, aniž znatelně ztratila na přitažlivosti.
Za těchto okolnosti je plně oprávněn názor, že další a rychlé rozšiřování této třídy by mělo být jedním z hlavních cílů společnosti, snad tím nejdůležitějším pro zachování míru. A protože vzdělání napomáhá rozmachu této třídy, jsou investice věnované na vzdělání - a to jak po kvalitativní, tak po kvantitativní stránce - snad hlavním ukazatelem společenského pokroku. Vzděláni umožňuje lidem, aby si uvědomili svůj hlavni cíl. To je naprosto logický směr vývoje.
Zkušenosti z posledních let ukázaly, že poptávka po lidech patřících do Nové třídy roste tím víc, čím víc rostou důchody a blahobyt. Kdyby si společnost vědomě vytkla za svůj cíl rozmach Nové třídy, pak by to, spolu s důrazem na vzdělání a jeho konečným účinkem na poptávku po intelektuálních, literárních, kulturních a uměleckých pracovnících, značně rozšířilo možnosti dostat se do řad této třídy. Přitom úbytek těch, kdo se zabývají prací jakožto prací, je něco, co bychom neměli jen registrovat, nýbrž co bychom měli vítat jako pozitivní jev, neboť Nová třída jistě také využije své intelektuální energie a vynalézavosti, aby objevila něco, co by nahradilo mechanickou a opakovanou fyzickou práci. A čím se takováto práce bude stávat vzácnější a dražší, tím víc se bude tato tendence urychlovat. Snaha co možná snížit počet lidí vykonávajících takovouto práci je jen jinou cestou vedoucí k témuž cíli, k rozšíření Nové třídy.
Zatím se nemusíme strachovat, že by snad příliš ubývalo lidí, kteří se zabývají prací jakožto prací. Dnes se stále ještě nemusíme bát, že bude nedostatek lidí ochotných dělat nádenickou práci, naopak je jich stále příliš mnoho. Máme obavy, aby takové technické vynálezy, jako je automatizace, tento výsledek už uskutečněného rozvoje Nové třídy, nebyly zaváděny příliš rychle a nevyřadily příliš mnoho těch, kdo ještě pracují. To by opravdu mohlo být nebezpečnější.
VI.
Troufám si tvrdit, že čtenáři-neodborníci budou myšlenky, které jsme tu nastínili, považovat za zcela rozumné a moudré. Proč by měli lidé bojovat za maximální důchody, budou-li za to muset zaplatit dlouhou a úmornou dřinou? Proč by to měli dělat, zvláště když je stále větší hojnost výrobků, a nejsou ani tak nutné? Proč by se raději neměli snažit, aby si co nejvíce zpříjemnili všechny chvíle svého života? A touží-li po tom zřejmě velký a stále se zvětšující počet těch nejinteligentnějších lidí, proč by to nemělo být ústředním cílem společnosti? A konec konců máme i plán, jak dosáhnout tohoto zářného cíle. Je to vzdělání anebo - jinak řečeno - investice do lidského, na rozdíl od hmotného kapitálu.
Ale lidé z vyšších sfér konvenčního způsobu myšlení, mezi něž bohužel patří i někteří profesionální ekonomové, budou každý takovýto cíl považovat za nanejvýš nežádoucí. Výroba hmotných statků, ať už je nutná nebo ne, je uznávaným měřítkem pokroku. Investice do hmotného kapitálu jsou hybnou silou pokroku. Tento produkt i prostředky k jeho zvýšení lze měřit a jsou hmatatelné. Co se dá měřit, je lepší. Řeči o tom, že by stále více lidí, kteří dosud utrácejí své životy většinou v klasické dřině, mělo mít možnost trávit většinu života příjemně, nejsou tak kvantitativně přesné. Protože výsledky investic do lidí nejsou vidět a nelze je vyhodnotit tak, jako se dají vyhodnotit investice například do vysoké pece, považují se za méně hodnotné. A tu konvenční způsob myšlení vyrukovává se svým posledním trumfem. Protože se tyto výsledky nedají dobře měřit, je prý tento cíl „mlhavý”. A to obecně platí za definitivní odsouzení. Zajisté to, co je přesné, nám obvykle také připadá známé a blízké, a protože známé a blízké, je to už určeno a změřeno. A tak je zdůrazňování přesnosti dalším tautologickým úskokem, jímž se konvenční způsob myšlení brání. A jeho sílu nesmíme podceňovat.
Přesto by však nikdo z těch, kdož pokládají tuto analýzu a tyto návrhy za rozumné, neměl zcela ztrácet naději. Jsme tu opět v situaci, kdy okolnosti daleko předběhly konvenční způsob myšlení. Viděli jsme, že snaha dostat se do řad Nové třídy je všeobecným jevem a že Nová třída se rychle rozrůstá. Nevytyčujeme zde nějaký nový ekonomický a sociální cíl, ale poukazujeme na cíl, který je už široce uznáván, i když se o tom nemluví. Za těchto okolností nemůže konvenční způsob myšlení vzdorovat donekonečna. Ekonoma, který je plně v zajetí tohoto způsobu myšlení a který věří, že neexistuje důležitější životní cíl než úhrnný a individuální reálný důchod, by nikdy nenapadlo, aby podobné měřítko uplatňoval sám na sebe. Ve vlastním životě plně sdílí všechny tužby Nové třídy. Sám vychovává a vede své děti k jednomu cíli, a tím není zbožnění příjmu. Naopak, vštěpuje jim, že něco takového je hrozné. Především chce, aby měly povolání, které by je zajímalo a v němž by našly smysl života. A pevně doufá, že si v tom vezmou za vzor své učené rodiče.
[1] J. Frederic Dewhurst and Associates, America‘s Need and Resources, A New Survey, str. 1053. Tyto údaje představují průměrný pracovní týden zemědělských i nezemědělských dělníků. Průměrný pracovní týden v nezemědělském podnikání se roku 1950 odhadoval na 38,8 hodiny.
[2] America‘s Need and Resources, str. 726-727.
[3] Tamtéž, str. 725-726.
[4] Marshall definoval práci jako „jakékoli vynakládání duševní či tělesné činnosti zaměřené zčásti či zcela na vytvoření nějakého zboží, a nikoli na uspokojení plynoucí bezprostředně z práce“ (Principles of Economics, str. 65). Tato definice zřejmě předpokládá kategorii lidí, pro něž je odměnou práce sama. Přestože však Marshall tuto skupinu lidí předpokládá, ve svém dalším rozboru už o ní takřka nemluví. Od té doby nehrála již v ekonomické teorii skoro žádnou zvláštní úlohu.
[5] Zde jsme u důležité věci, totiž u toho, proč daň z přijmu - přes její výši a přes četná varování, že může podlomit iniciativu - neměla dosud žádný škodlivý vliv, který by stál za zmínku. Zvláštní daně připadají téměř výhradně na příslušníky Nové třídy. To jsou lidé, kteří sami tvrdí (nemluví-li právě o účincích daní z přijmu), že hlavní pohnutkou, proč pracují, nejsou peníze. Proto tato daň, která ani nenarušuje prestižní strukturu - lidé se hodnotí podle příjmu před zdaněním nijak zvlášť nesnižuje iniciativu. Kdyby se vysoké daně uvalily například na přesčasový příjem dělníků v automobilkách, mohli bychom očekávat, že se tím zájem o práci přes čas silně sníží. Zde zůstává odměna důležitým činitelem iniciativy.
[6] Také na základě politického postavení, což je zvlášť důležité u těch, kdo se chtějí vyšvihnout až v zralejším věku. To vysvětluje, proč se vedou tak vehementně kampaně do místních politických funkcí - jako jsou funkce městských radních, členů školních rad, šerifů a pod., - o trvalý zájem o politické funkce, do nichž se jmenuje. Ti, kdož už příslušníky Nové třídy jsou, si často oni neuvědomují, že tyto funkce jsou jakousi vizitkou, která otevírá cestu do Nové třídy. Dívají se svrchu na to, jak se jejich méně vzdělaní spoluobčané perou o takové funkce. Neuvědomují si, že tyto funkce jsou pro takové lidi nejlepší příležitostí a že právě na těchto lidech záleží, jak dobře (či špatně) jsou spravovány veřejné záležitosti. Jinou významnou příležitostí pro lidi s politickými ambicemi jsou odbory. Srovnej zajímavé črty Horveyho Swadose v práci On the Line (Boston: Atlantic-Little, Brown, 1957).