Od časného léta 1955, kdy jsem se plavil do Švýcarska, abych zde započal s prací na této knize, jsem povinován mnoha díky za pomoc přímo kosmopolitního charakteru, jíž se mi dostalo. Guggenheimova nadace usnadnila činnost mé ženě, Catherine A. Galbraithové, která mimo jiné přepsala na stroji rukopis, ověřila odkazy, provedla korektury a pomáhala mně vždy, kdykoli se mi problémy v hlavě jen rojily, aniž bylo v mých silách je řešit. Děkuji knihovníkům v Paláci národů a na Harvardské universitě za jejich ochotu, jakož i universitním studentům v Ženevě, na nichž jsem poprvé vyzkoušel jádro těchto idejí. Mnohé z myšlenek jsem použil také v přednáškovém cyklu na Kalifornském technickém institutu v lednu 1957, pořádaném pod patronancí Heynesovy nadace. Chtěl bych zde poděkovat této nadaci, institutu a svému dlouholetému příteli Alanu Sveezymu za uspořádání tohoto zkušebního přednáškového cyklu a za možnost publikovat jej v této podobě. Kapitola o chudobě, zařazená ke konci knihy, se v podstatě opírá o výzkum financovaný dotacemi Carnegieho korporace. Moje dobrá přítelkyně a asistentka Ruth M. Parksová si vzala na starost celou úmornou práci s přípravou rukopisu, za což jsem jí rovněž velmi zavázán.
Nedovedu dost dobře pochopit trpělivost nakladatelů, kteří jsou také jen lidmi, a přece se nezdají být dotěrnosti autorů unaveni. Snad někdy i jsou, ale nakladatelé, s nimiž jsem měl tak dobré spojení, to skrývali se vzácnou a laskavou dovedností.
Velmi cenné připomínky mi poskytli Arthur M. Schlesinger ml. a Carl Kaysen, dva moji kolegové, kteří četli rukopis nebo korekturu. Většinu jejich připomínek jsem akceptoval. Musím poděkovat i početnější skupině lidí, kteří formou připomínek nebo diskuse mě uváděli na stopu problémů či jejich řešení, jež jsem dříve neviděl. Např. můj kolega Seymour E. Harris, jeden z nejpilnějších a nejprospěšnějších ekonomů, začal před několika lety zkoumat běžné stereotypy veřejných financí. Nebýt jeho, liberálové by byli ušetřeni dnešních návrhů na značně rozšířené využití obratové daně. Podíváme-li se dále, pak guvernér Luis Muños-Marin jako prvý mě přesvědčil, abych se zabýval otázkou, nakolik moudré je naše zaujetí stále větším množstvím zboží jakožto cílem. Konečně mnoho jiných, podstatnějších či méně podstatných věcí mi navrhli moji kolegové, přátelé a studenti. Každé autorství je fantastická záliba ve vlastním já. Je proto bezpochyby dobré si připomenout, nakolik za své úspěchy vděčíme jiným.
Cambridge, Massachusetts, březen 1958
J. K. Galbraith