Spor o ekonomickou kalkulaci se nesmazatelně zapsal do vývoje ekonomické teorie 20. stol. Otázkou po vhodnosti či nevhodnosti soukromého a společenského vlastnictví i teoretickým srovnáváním efektivity kapitalismu s efektivitou různě koncipovaného socialistického hospodářství se zabývali mnozí autoři již dříve; teprve spojení těchto otázek s problematikou racionální alokace vzácných zdrojů umožnilo sporu vyvstat v podobě, která nejenom vytyčila charakter základních problémů, se kterými se bude muset vypořádat plánovité hospodářství, činící si nárok na překonání kapitalistického způsobu výroby, ale výraznou měrou ovlivnila také chápání funkce trhů v kapitalismu[1]. Spor tak zásadním způsobem formoval pozici rakouské školy, respektive její opozici k mainstreamové neoklasické ekonomii. Zatímco ještě na začátku století se rakouští autoři vůči neoklasické ekonomii nevyhraňovali, na základě reflexe sporu dospěli až k jejímu zásadnímu odsouzení, neboť tím, že na jejím základě bylo možno hájit socialismus, se stala pro rakušany nepřijatelnou: "Pokud platí neoklasická obrana [trhu], pak může fungovat i model tržního [myšleno neoklasického] socialismu. Pokud model tržního socialismu selhává s ohledem na okolnosti týkající se informací a podnětů, pak to samé platí pro neoklasické pojetí trhu.... Žádné důležité rysy tržní společnosti, v kontrastu se společností netržní, nemohou být adekvátně zachyceny modelem, o kterém se většina domnívá, že je základem pro studium tržní společnosti." (Boettke 2000, s. 37)
Pro zajištění alokační efektivity hraje zásadní roli schopnost ekonomiky zajistit racionální ekonomickou kalkulaci, tj. zajistit, aby jednotlivým druhům zboží byly přiřazeny takové „ceny“, které odpovídají jejich nákladnosti s ohledem na čerpání vzácných zdrojů nutných k jejich produkci. Bez toho, aby „ceny“ výrobků a služeb byly takto nutné a objektivní, by neexistovalo žádné vodítko k posouzení, jestli by nebylo vhodnější využít vzácné zdroje vypotřebované při jejich produkci jiným způsobem.
Ve společnosti, založené na dělbě práce, jsou produkty spotřebovávány někým jiným, než jejich bezprostředním výrobcem. V důsledku toho nemá kupující představu o tom, jaké množství vzácných zdrojů bylo při výrobě konkrétního produktu spotřebováno a zda by toto množství vzácných zdrojů nemohlo být využito jiným způsobem, který by mu přinesl větší užitek. Jediné, co je kupující schopen posoudit, je pak to, zda je za produkt ochoten zaplatit požadovanou „cenu“, přičemž se snaží maximalizovat užitek, kterého je schopen dosáhnout na základě svého rozpočtového omezení. V kapitalismu tak existuje jediné kritérium pro posouzení, zda bylo využití daného množství vzácných zdrojů k výrobě určitého zboží efektivní s ohledem na možnosti jejich alternativního využití. Tímto kritériem je skutečnost, za jakou cenu může být zboží realizováno na trhu. Pokud a dokud je možno zboží prodávat za částku, která umožňuje realizovat zisk, pak je do jeho výroby vtahováno stále více vzácných zdrojů. Pokud zisk realizovat možno není, výroba se snižuje a vzácné zdroje jsou uvolňovány pro jiné způsoby využití. Takto spotřebitelé svými „peněžními hlasy“ určují strukturu výroby.
Pokud připustíme, že také socialistická ekonomika musí fungovat v souladu s preferencemi spotřebitelů, pak je zde také jediné kritérium, určující alokačně efektivní využití vzácných zdrojů: ochota spotřebitelů uhradit objektivní společenské náklady aktuálně nebo potenciálně nabízených produktů. To neznamená, že by „ceny“ vybraných druhů produktů nemohly být na základě politického rozhodnutí subvencovány. Ovšem přínosy takových kroků, v egalitářské ekonomice zdůvodnitelných pouze v případech, kdy samotné preference spotřebitelů nejsou sto zajistit optimální skladbu spotřeby, je možno racionálně vyhodnocovat pouze na základě znalosti zmíněných objektivních nákladů. V socialistické ekonomice tedy také musí fungovat spolehlivý cenový mechanismus.
Pro spor o ekonomickou kalkulaci tak byla klíčová problematika, jakým způsobem fungují (nebo mohou fungovat) kapitalistické trhy, respektive některá z variant jejich socialistické alternativy, co do schopnosti koordinace výroby a spotřeby skrze cenový mechanismus. Alokační efektivitu ovšem nelze oddělovat od efektivity produkční a inovační, kterým byla samozřejmě také věnována pozornost.
Záměrem této práce, která je jen velmi neúplným úvodem do problematiky, nebylo podat souhrnný přehled stanovisek jednotlivých účastníků sporu. Takovýchto shrnutí, jejichž autoři se rozcházejí nejenom ve vyhodnocení výsledků sporu, je k dispozici nepřeberné množství (kromě těch, na která se v textu přímo odkazuji, uveďme ještě např. Hoff 1981, Lavoie 1985, Cottrell&Cockshott 1993a). Snažil jsem se spíše postihnout okolnosti, kterým lze přičíst na vrub, že určitá teorie, která mohla být v určité době všeobecně přijímána, se v jiné době jevila jako zcela nepřesvědčivá (a naopak). V práci tak věnuji značnou pozornost nejen historickému pozadí sporu, ale také, a to především, otázkám ekonomické metodologie. Přestože jádro neoklasické fáze sporu, který ovšem - jak se v této práci snažím ukázat - není dodnes ukončen, spadá do období před 2. sv. válkou, mnohé jeho významné momenty jsou dodnes aktuální a teoreticky i prakticky živé.
Při charakteristice jednotlivých postojů jsem se snažil v co největší míře vycházet z primárních pramenů a uvádět původní citace. Jak jen to bylo v rámci omezeného rozsahu možné, snažil jsem se naznačovat přesahy k širšímu kontextu ekonomické teorie a její filosofické fundace.
Trh – instituce, jejímž prostřednictvím dochází ke směně výrobků za peníze nebo jiné výrobky.
· V kapitole 1.1. provádím základní charakteristiku okolností, které byly určující pro mainstreamový postoj k otázce ekonomické racionality socialismu.