Při rozboru neoklasické fáze sporu o socialistickou kalkulaci se je třeba vyrovnat především s otázkou, jak je možné, že neoklasická ekonomie mohla na jednu stranu sloužit jako nástroj k předvedení výhod a ospravedlnění laissez faire a na druhou stranu poskytla neoklasickým socialistům[2] rámec natolik robustní, že většina ekonomů, včetně těch, kteří ze socialismu nebyli zrovna nadšení, uznala jejich vítězství a na základě jejich argumentace přijala závěr, že přechod k socialistickému hospodářství, založeném na společenském vlastnictví, je myslitelný, možný, nebo dokonce nevyhnutelný (typickým shrnutím v tomto duchu je Bergson 1948). Zda nestačí konstatovat, že výhrady těch, kteří v kontextu dobové debaty racionalitu socialismu popírali, byly chybné nebo nepřesvědčivé. Stačilo, aby se některé okolnosti změnily, a masa ekonomů přehodnotila celou historii sporu a byla najednou ochotna přísahat na „prorocké“ argumenty Misese a Hayeka, považované o několik desítek let dříve, často těmi samými ekonomy, za bezpředmětné[3].
Okolnosti, kterým vděčí neoklasičtí socialisté za svůj dobový triumf, lze rozčlenit do dvou hlavních kategorií: teoretické okolnosti, související s metodologií a analytickým aparátem teorie celkové rovnováhy, a okolnosti společenské, související s tím, jak byly ekonomy vnímány a interpretovány praktické zkušenosti s vývojem různých ekonomických formací. Zatímco rozboru první třídy okolností jsou věnovány celé 3 následující kapitoly, postihnutí té druhé, formující intelektuální atmosféru na Západě od 30. let 20. stol., je poměrně jednoduché: na jedné straně naprostá deziluze z hospodářství volného trhu, které se utápělo ve vleklé krizi, na druhé straně nezpochybnitelné úspěchy sovětské industrializace spojené s více než slibným tempem růstu. Mluvíme o době, kdy The Wall Street Journal pěl oslavné ódy na Mussoliniho hospodářskou politiku a kdy byl Chruščovův výrok o dohnání a předehnání vnímán na obou stranách železné opony jako poměrně realistický.
Významné zkušenosti s rozsáhlou administrací výroby ve všech rozvinutých zemích přinesla 1. světová válka. Tehdy v USA vznikly orgány jako Správa pro válečný průmysl, Správa pro loďařský průmysl, Správa paliv, Správa potravin, Válečná pracovní komise, Korporace pro válečné finance atd.; mnohé z nich se později staly vzorem pro projekty New Dealu. V Evropských státech, které byly do válečného běsnění přímo zataženy, bylo převzetí otěží veškerého ekonomického života státní administrativou ještě výraznější. Mnozí se nijak netajili tím, že právě zkušenost válečné ekonomiky byla pro ně předstupněm potvrzujícím možnost nahrazení anarchie trhu centrálním plánováním, jak o tom svědčí samotný název Neurathovy knihy Skrze válečné hospodářství k hospodářství naturálnímu. Ostatně i v pozdějších letech čerpalo mnoho autorů, argumentujících ve prospěch plánování, ze zkušeností nabytých správou sektoru obrany (viz např. Koopmans 1951, s. 456-7).
V podmínkách, kdy bylo zavedení rozsáhlejší přímé kontroly průmyslu přeci jen mimo mísu, byla rozhodující pozornost věnována otázce, jak přimět manažery, jejichž zájmy se rozchází i se zájmy akcionářů, aby sledovali společenské cíle: „Proti nadřazeným zájmům společnosti nelze stavět ani vlastnické nároky, ani nároky lidí ve vedoucím postavení.“ (Means 1932, s. 312) Předpokládalo se, že v „národním“ zájmu se manažeři přestanou řídit jen svým zájmem soukromým: „Dovedeme si představit – a bude to téměř nezbytností, má-li systém korporací přežít – že se ´kontrola´ nad velkými společnostmi vyvine v čistě neutrální technokracii, která bude vyvažovat nároky různých společenských skupin a každé přidělí část příjmového toku na základě veřejného zájmu, nikoliv hrabivosti soukromníků.“ (tamtéž) [4] Toto byly názory, které utvářely veřejné mínění i oficiální politickou rétoriku; neoklasičtí socialisté šli samozřejmě ještě dál: k požadavku zrušení soukromého vlastnictví. Přestože v akademických kruzích byla jejich stanoviska akceptována, na reálnou hospodářskou politiku neměli žádný vliv ani v kapitalismu, který vsadil na Keynesovu „třetí cestu“, ani v zemích východního bloku.
Naznačená nálada se začala obracet až na sklonku 60. let pod dojmem informací o zadrhávání sovětského hospodářského modelu a v souvislosti se vzestupem monetarismu, v jehož logice bylo možno hájit přesvědčení, že Velká krize nebyla dílem nespoutaného trhu ani zločinných monopolů, nýbrž nekalých intervenčních praktik Federálního reservního systému (Friedman 1963).