Zrod neoklasického paradigmatu započal s „marginalistickou revolucí“ v 70. letech 19. století, kdy William Jevons, Carl Menger a Léon Walras publikovali nezávisle na sobě práce, poprvé systematicky a komplexně spojující principy předznamenané již autory jako Bernoulli, Cournot, Dupuit, Thűnen a především Gossen. Základními znaky nové ekonomie byla subjektivní teorie hodnoty a důraz na mezní veličiny. Na rozdíl od ekonomie klasické, která se soustředila na stranu nabídky a středobodem jejího přístupu byla teorie reprodukce a ekonomického růstu, se tak do popředí dostala ekonomie strany poptávky a kritéria alokace vzácných zdrojů. K rozšíření a vítězství neoklasické ekonomie přispěl rozhodující měrou až na konci 19. stol. zakladatel cambridgeské školy A. Marshall, který si, narozdíl od Jevonse a představitelů lausannské školy, vysoce cenil odkazu klasiků a nezdůrazňoval rozdíly mezi jejich učením a novou doktrínou. Ta si díky tomu vysloužila od T. Veblena označení neoklasická[5], přestože se s klasickou tradicí radikálně rozcházela.