Přitažlivost teorie mezní produktivity spočívala zase v možnosti jejího apologetického zužitkování. Ricardova teorie hodnoty zachycovala třídní antagonismus a dalo se z ní odvodit, že snaha pracujících o dosažení co nejvyšší mzdy na úkor kapitalistova zisku je zcela racionální a oprávněná, protože výše mzdy není přímo závislá na podmínkách výroby. Sám Ricardo se tomuto momentu nevěnoval, neboť předpokládal, že populační zákon udržuje mzdy na existenčním minimu. S rozvojem kapitalismu se stala strategie absolutní nadhodnoty nepoužitelnou, což vedlo k opuštění populačního zákona. Argumenty ricardovských socialistů se tak mohly vydat výše naznačenou cestou (na kterou ostatně ještě v 60. letech 20. století navázal Pierro Sraffa). Ricardovská ekonomie tak přestala být z pohledu kapitálu vhodným teoretickým aparátem a dny její vlády byly sečteny. Stupňování mzdových požadavků se pro kapitalisty stalo obzvláště nepříjemným v období rozmachu odborového hnutí, které svými nátlakovými akcemi hrozilo ukusovat stále větší podíl z hubnoucí míry zisku. Je nasnadě, že v takové situaci přišla vhod ekonomická doktrína, jejíž teorie rozdělování byla založena na teorii mezní produktivity[7]. Tak bylo rozdělování pomyslně učiněno závislým na podmínkách výroby – v ideálním případě měla být odměna výrobního faktoru (takto již nejen práce, ale i půdy a kapitálu) rovna jeho mezní produktivitě. To mělo být zajištěno působením „svobodného“ trhu práce, kde by byly mzdy určovány pouze přetahováním se kapitalistů o zaměstnance a podbízením se zaměstnanců kapitalistům. Jakékoliv „umělé“ zvýšení mzdy nad její „rovnovážnou“ úroveň, způsobené například tlakem odborů nebo legislativní intervencí, se tak mělo odrazit ve škodlivém narušení mechanismu ustavování ekonomické rovnováhy, na kterém v konečném důsledku prodělali i sami pracující, ať již růstem nezaměstnanosti nebo – v pozdějších variantách - inflace.[8]