1.3. Teorie celkové rovnováhy

Progresivismus Walrasova přístupu

Nařčení z konzervativního apologetismu sice vystihuje některé prvky, kterým marginalismus vděčí za své konečné přijetí širším publikem, ale rozhodně z něj nelze šmahem vysvětlovat všechny varianty neoklasické ekonomie, při jejímž teoretickém rozvoji a politickoekonomickém uplatnění sehrál roli i její progresivní a strategický moment.

(Nejen) pro Walrase nebyl Marginalistický model pouze nástrojem legitimizujícím status quo, ale představoval standard, se kterým mohla být poměřována realita, a jako takový poskytoval analytické prostředky k řízení kapitalistické ekonomiky a sloužil jako nástroj teoretizování možných reforem a jejich dopadů na její chod[9].

V rámci tohoto progresivistického směřování byly o to zásadněji odmítány takové přístupy k problematice ekonomických systému, které se odvolávaly na přirozené právo, věčnou morálku a podobně aprioristické a metafyzické koncepty. Tak přicházíme k jedné z okolností, které se dostaly neoklasické ekonomii do vínku a přitom otevřely neoklasickým socialistům dveře hlavního proudu dokořán:

Nový přístup v ekonomické metodologii vedl k tomu, že socialistické koncepce nemohly být hned zkraje zavrhovány na základě dogmatických odsudků. Jejich posouzení mělo napříště spadat pouze do kompetence empirických věd.

Protože se ale takové posouzení neobejde bez poukazů na efektivitu a spravedlnost, nemůže být předmětem čisté ekonomie, která aspirovala na zařazení po bok astronomie a mechaniky. Stejně jako se v průběhu staletí emancipovala mechanika od techniky, chemie od alchymie a astronomie od astrologie, měla se i čistá ekonomie stát pouze exaktní matematickou teorií determinace cen v podmínkách dokonalé konkurence. Měla popisovat zákony trhu stejně neangažovaně, jako fyzika popisuje přírodní zákony.

U Walrase se tak setkáváme se striktním rozdělením tří úhlů pohledu relevantních k problematice společenského bohatství, jak ilustruje následující rekonstrukce:

K tomu Walras poznamenává: „Především si musíme dávat obzvláštní pozor, abychom nestudovali společenské bohatství ze všech třech úhlů pohledu najednou, nebo z kterýchkoli dvou současně; protože ... nic nemůže být absurdnější.“ (Walras 1954, s. 68) Pro nás je toto striktní oddělení zajímavé především s ohledem na to, že tak byly z hájemství ekonomické vědy v nejužším slova smyslu vyštípány (a etice nebo sociologii napospas ponechány) mnohé instituce podstatné pro fungování kapitalismu[10]. Tento trudný osud stihnul vlastnictví, podnikatele, firmu i ekonomický růst. Způsob fungování těchto institucí (respektive význam daných momentů) se stal jen exogenním, nepodstatným a lhostejným činitelem, který nenacházel v rámci neoklasických modelů žádnou přiměřenou teoretickou reprezentaci[11]. Od toho se odvíjel výzkumný program „teorie alokace zdrojů nezávislé na institucionálním uspořádání“ (viz Koopmans 1993, s. 240). Nedá se ovšem říci, že by tento rys neoklasické ekonomie, který zrovna nepřispívá její přesvědčivosti, znehodnocoval argumenty použité v neoklasické fázi sporu. Se zazávorkováním významu institucí byl alespoň se stolu smeten veškerý balast ohledně jejich posvátnosti, a spor se tak mohl odehrávat na jiné, teoreticky přínosnější rovině.

Neoklasická ekonomie odsunula do pozadí fungování institucí a komplexní dynamiku ekonomických procesů redukovala na statický rámec rovnováhy. Srovnávání takto vyabstrahovaného modelu kapitalismu s obdobně konstruovaným modelem socialismu, jejichž rovnice rovnováhy se podobaly jako vejce vejci, přímo ponoukalo k závěru, že socialistické hospodářství může (a musí) co do alokace vzácných zdrojů fungovat obdobným způsobem, jako kapitalismus, a splňovat i stejná kritéria optimality.

Oba zmíněné momenty, hrající do karet neoklasickým socialistům, je možné ilustrovat i na způsobu, jakým Walras kritizoval klasické definice politické ekonomie. Nejprve podrobil kritice Smithovo pojetí politické ekonomie jakožto vědy, jejímž cílem je zabezpečit lidu bohatství a státu dostatečné příjmy. Podle Walrase určuje taková definice vědu skrze její aplikace, což je stejně zavádějící, jako kdyby bylo řečeno, že cílem geometrie je budovat pevné stavby. Namísto toho má být prvořadou úlohou vědce sledovat a osvojit si „čistě vědecké pravdy“ bez ohledu na jejich důsledky, dobré či zlé. (Walras 1954, s. 52-3)

Ještě kritičtější postoj zaujal Walras ke způsobu, jakým politickou ekonomii definoval J.B. Say, který na Smithův účet prohlásil: “Raději bych řekl, že cílem politické ekonomie je ukázat způsoby, jimiž je bohatství vytvářeno, rozdělováno a spotřebováváno.“ Walras kritizoval naturalismus a fatalismus takového pojetí, které nahlíží společenské uspořádání jako přirozený a spontánní řád, nezávislý na lidské vůli. Takové pojetí by bylo vhodné pro popis společenstva včel. Na rozdíl od včel, „člověk je stvoření nadané rozumem a svobodou, které je způsobilé k iniciativě a pokroku. Při tvorbě a rozdělování bohatství a obecně ve všech věcech týkajících se společenské organizace, má člověk volbu mezi lepším a horším a stále více a více spěje k výběru toho lepšího. Takto člověk pokročil od systému cechů, regulace obchodu a fixace cen k systému svobody průmyslu a obchodu ...; pokročil od otrokářství k nevolnictví a od nevolnictví k námezdnímu systému. Nadřazenost pozdějších forem organizace nad ranějšími formami nespočívá v jejich větší přirozenosti, ale spíše v jejich bližší shodě s materiálním blahobytem a spravedlností. “ (Walras 1954, s. 55) Jedním dechem Walras dodává, že stejná kritéria by měla platit také pro přijetí či odmítnutí socialismu.

Walrasovu libůstku v experimentální sociální vědě, snažící se uplatnit vědecké metody zkoumání při analýze praktických problémů společenského vývoje a reforem, rozhodně nesdílel jeho následovník na postu šéfa katedry politické ekonomie v Lousanne, konzervativní aristokrat Vilfredo Pareto. Přesto to byl právě on, kdo neoklasickou teorii kolektivistického hospodářství dále rozpracoval, aby dospěl k závěru, že z hlediska čisté ekonomie není možno mezi socialismem a kapitalismem zvolit (Pareto 1971, s. 269).