Výrazný pokrok přírodních věd, započatý vědeckou revolucí 16. stol., který se v 18. a 19. stol. ještě akceleroval a začal přinášet ovoce v průmyslové praxi, se odrazil ve značné prestiži, kterou takto přírodní vědy získaly. Tato vědecká revoluce byla od svých počátků spojena s nutností kritického vymezení vůči rigiditě zakládané vládnoucími teologickým a metafyzickým koncepcemi.
Není divu, že i mnozí autoři působící na poli společenských věd, zasažených v 2. pol. 19. stol. krizí způsobenou rozpadem německého idealismu, se snažili napodobit úspěch přírodní vědy – a to přijetím její metody. To ale neznamená, že by se tito autoři snažili pro postup ve společenských vědách vytvořit přesnou kuchařku otrocky napodobující postupy věd přírodních; šlo jim především o nalezení prubířského kamene, díky kterému by bylo možné oddělit zrno vědy od plev metafyzických spekulací - tímto kritériem se měla ve společenských stejně jako v přírodních vědách stát empirická evidence. Je proto vhodné odlišovat i v samotné metodologické problematice různé úrovně konkrétnosti, přičemž v tomto období se monismus vědecké metody týkal jen té nejabstraktnější úrovně. Jednalo se tak spíše jen o heuristický přístup, jehož užíváním se empiristé domnívali vyvést společenské vědy ze slepé uličky, kam je zavedla letitá tradice metafyzických spekulací.
Pojem pozitivismus jako takový byl zaveden v souvislosti s filosofií A. Comta. Podle něj se konečně jako jednotná metoda všech věd ustavuje metoda pozitivní, která se na rozdíl od tzv. negativní filosofie vzdává hledání prvotních či konečných příčin a nevysvětluje fakta nefaktickými silami nebo entitami, které nelze bezprostředně verifikovat, nýbrž se omezuje pouze na studium faktů a vztahů mezi nimi[12]. Na rozdíl od empiristů před ním a J.S.Milla po něm, kteří pojímali fakta jako „data vědomí“, byla Comtovi introspekce jakožto metoda vědeckého poznání zcela proti mysli. Podobně se štěpily i názory koryfejů neoklasické ekonomie. První marginalisté kladli do základů svého systému koncepci užitku, aniž by se znepokojovali tím, jestli je vhodnější pojímat jej kardinálně nebo ordinálně. Užitek, sice neměřitelný a nevykazatelný, byl pro ně ze stejného těsta, jako ostatní prvky teorie matematickými formulemi sklenuté v novou ekonomickou doktrínu. Matematizaci introspekce dovedl ad absurdum Jevons, který ekonomii samotnou chápal jako "matematiku slastí a strastí" a operoval pojmy jako „jednotka užitku“ nebo „množství pocitu“ (plocha pod křivkou vytknutou v rovině intenzita/trvání). Takovýto přístup patrně působil ekonomům více strasti než slasti a vývoj matematické ekonomie šel jinou cestou. Na základě toho, zda autor připisoval vědecký status (často poněkud divokým) konstrukcím odvozeným pouze z formalizované introspekce, nebo v takových postupech spatřoval neblahé dědictví metafyziky, kterého se je třeba vystříhat, lze za pozitivistickou označit až generaci neoklasických ekonomů, počínající Paretem a Baronem, kteří se ze všech sil snažili význam užitku oslabit, předefinovat jej v duchu pozitivismu, nebo se tohoto břemene zbavit úplně.
Pro Paretovu pozitivistickou orientaci jsou charakteristické výroky jako:
„Neexistuje a nemůže existovat žádné jiné kritérium platnosti teorie než její více či méně naprostá shoda s konkrétním jevem." (Pareto 1971, s. 11 – 12)
„...co se týče pravdivosti teorie, nemůže existovat žádné jiné kritérium než její shoda s fakty a je zde pouze jeden způsob [experiment a pozorování] poznání této shody. Z tohoto úhlu pohledu nelze nalézt žádný rozdíl mezi politickou ekonomií a ostatními vědami." (Pareto 1971, s. 19)
Stejně jako v jiných oborech, i v ekonomii se pozitivisté uchylovali k nemístně ambiciózním výrokům o epistemologických možnostech empirické vědy: „Veškeré přírodní vědy dosáhly bodu, kdy jsou fakta studována přímo. I politická ekonomie jej dosáhla, alespoň z větší části. Pouze v ostatních společenských vědách lidé stále ještě lpí na handrkování se o slovech; my se ale této metody musíme zbavit, pokud chceme, aby se tyto vědy rozvíjely." (Pareto 1971, s. 10) Pareto se již nezmiňuje, co je myšleno tím, že věda studuje fakta přímo, jak toho bylo dosaženo a co to ta fakta vůbec jsou. O to také vůbec v této fázi nejde. Z kontextu vyplývá, že Pareto má „přímým studiem faktů“ na mysli především negativní vymezení vůči takové analýze faktů, která vychází z aprioristických pomyslů o těchto faktech a jejich podstatě. Poznámka k uvedené tezi vypovídá o pozadí a motivaci pozitivismu - dříve než přistoupí k explicitní kritice vědy po způsobu Platóna a Hegela, reaguje Pareto na kritiku M. B. Croceho, že člověk přeci vždy přemýšlí prostřednictvím koncepcí, vyjadřovaných zase jen prostřednictvím slov: „Konečně, odhlédneme-li od veškerých sporů o způsobech pojmenovávání věcí, existují různé druhy `přediva koncepcí a slov`. Máme tu způsob, který je běžný mezi metafyziky a od kterého se snažím držet tak daleko, jak je to jen možné; a máme tu jiný druh, který nalézáme v pracích o fyzikálních vědách, a to je ten způsob, ke kterému se chci přiblížit při práci ve vědách společenských." (Pareto 1971, s. 10)
Také Paretova demarkace mezi vědeckým a nevědeckým byla odlišná od Keynesova rozlišení pozitivní a normativní ekonomie; v Paretově případě mohl rozdíl často spočívat pouze ve způsobu formulace: tvrzení, že „stát by neměl vydávat špatné peníze" je nevědecké, zatímco tvrzení, že „stát by neměl vydávat špatné peníze, pokud má na mysli dosažení maximální užitečnosti pro společnost" může podléhat experimentální verifikaci a je tudíž vědecké za předpokladu, že bylo fakticky definováno, co je myšleno touto maximální užitečností. (viz Pareto 1971, s. 21) Tím byl tento přístup obzvláště vhodný k založení neoklasické teorie blahobytu, k jejímuž rozvoji přispěli a o níž se výrazně opírali právě neoklasičtí socialisté.