Vliv pozitivismu na neoklasickou ekonomii lze nejlépe ilustrovat na způsobu, jakým byl z její teorie hodnoty vyháněn ďábel metafyziky.
První na ráně byla hodnota jako taková, kterýžto pojem nebylo možno očistit od jeho konotací, ve kterých v rámci klasické ekonomie figuroval jako vlastní hodnota [intrinsic value]. Pro neoklasické ekonomy měla smysl pouze směnná hodnota, tj. poměry, v jakých je směňováno dané zboží se všemi ostatními druhy zboží[13]. Vlastní hodnota, jakožto něco odlišného od směnné hodnoty, byla nemyslitelná[14]. Zatímco směnná hodnota je ryze relativní, vlastní hodnota měla být v určitém smyslu objektivní a teprve z ní se měly odvozovat soustavy směných hodnot. To si neoklasikové nedovedli představit jinak, než že vlastní hodnota by měla být podobnou vlastností zboží, jako jsou jeho vlastnosti fyzikální:„Neexistuje žádné entita připomínající to, co literární ekonomové nazývají hodnotou, a která je objektivně závislá na věci obdobně jako hustota nebo jakákoliv jiná taková fyzikální vlastnost dané věci."(Pareto 1971, s.178)
Dřívější teorie hodnoty byly považovány za jednostranné tím či oním způsobem: buďto se soustředily pouze na stranu nabídky a odvozovaly cenu od výrobních nákladků (jako obzvláště pochybná podmnožina tohoto přístupu byla nahlížena pracovní teorie hodnoty), nebo se soustředily na stranu poptávky a odvozovaly cenu od užitečnosti: „Cena neboli směnná hodnota je určena ve stejném okamžiku jako ekonomická rovnováha, která povstává z opozice mezi choutkami a omezeními. Ten, kdo se dívá pouze na jednu stránku a uvažuje pouze choutky, věří, že pouze ony určují cenu a shledává příčinu hodnoty v užitku (ophelemitě). Ten, kdo se dívá pouze na druhou stránku a uvažuje pouze omezení, věří, že pouze ony určují cenu a nachází příčinu hodnoty ve výrobních nákladech. A pokud mezi omezeními uvažuje pouze práci, spatřuje příčinu hodnoty výlučně v práci."(Pareto 1971, s.176-7)[15] Teprve zavedením pojmu ekonomické rovnováhy a aplikací matematického aparátu, zachycujícího vzájemnou závislost mezi veličinami a mezi trhy, se neoklasičtí ekonomové domnívali tuto jednostrannost překonat a skloubit preference spotřebitele s podmínkami výroby v procesu determinace rovnovážných cen. „K určení rovnováhy stanovíme podmínku, ve chvíli jejíhož splnění jsou posuny umožněné omezeními zamezeny choutkami; nebo naopak, což je v důsledku totéž, jsou v té chvíli posuny umožněné choutkami zamezeny omezeními. Samozřejmě je jasné, že těmito dvěma způsoby jsme vyjádřili podmínku pro neexistenci pohybu, což je, podle definice, charakteristikou rovnováhy.“ (Pareto 1971, s.110)
Cena zboží měla být napříště určována skrze mžik rovnováhy střetávajících se protichůdných tendencí, choutek a omezení (nebo rovnou nabídky a poptávky). Jevons namísto výrazu směnná hodnota používal raději směnná míra [rate of exchange], Walras cena výrobku B vyjádřená prostřednictvím výrobku A, a Marshall už rovnou jenom rovnovážná resp. nerovnovážná cena. V tomto ohledu již není možno mluvit o teorii hodnoty, ale pouze o teorii relativních cen: "Pojem hodnota ... získal příliš mnoho vágních a občas dokonce vzájemně si odporujících významů, že je lepší jej při studiu politické ekonomie nepoužívat." (Pareto 1971, s.177)
V tomto procesu vzala za své nejenom hodnota jakožto vlastní hodnota, ale i subjektivní užitná hodnota (užitek, utility). Jevons, Menger i Walras (jako jediný z nich explicitně) odvozovali poptávku přímo z užitku, u něhož předpokládali kardinální měřitelnost. Pro další generaci neoklasiků se stal takový přístup nepřijatelným. Hlavním důvodem nebyla snaha o větší realističnost, ale to, že pojetí užitku začalo být nahlíženo jako kukaččí vejce metafyziky. Poté, co teprve v 80. letech 19. stol. ekonomická obec vzala marginalismus vůbec na vědomí, se na přelomu století zdálo, že mu již dochází dech. Na vině byl především právě užitek – pozitivismem ovlivnění ekonomové jej byli ochotni po určitou dobu brát na milost jako pracovní hypotézu, která bude v dalším vývoji neoklasiky přislíbené „konečně vědecké ekonomické teorie“ odhozena jako žebřík, po němž se vyšplhalo vzhůru. Namísto toho hrál užitek, jehož vědecký status jakožto nepozorovatelné, neměřitelné a netestovatelné veličiny byl z pohledu vládnoucího pozitivismu více než pochybný, v neoklasickém přístupu stále ústřední roli. Ekonomická obec se cítila takovým šarlatánstvím podvedena – favoritem „seriózní vědy“ se stávala opět historická škola a institucionalismus. Pod tímto tlakem se v rámci neoklasické teorie rozvinuly Paretovy indiferenční křivky, Hicksův a Allenův ordinalismus i Samuelsonovy odhalené preference. Jedině díky vyštípání užitku se z neoklasiky mohla až ve 30. letech 20. stol. stát teorie, která prakticky smetla všechny ostatní ekonomické přístupy.
Aparát indiferenčních křivek poprvé použil F. Y. Edgeworth, který ovšem předpokládal existenci (kardinálně měřitelného) užitku a teprve z něj odvozoval indiferenční křivky, které ve formě krabicových diagramů používal ke konstrukci kontraktační křivky při izolované směně dvou jednotlivců. Oproti tomu Pareto považoval indiferenční křivky za empiricky dané a z nich odvozoval vše, co potřeboval k ustanovení teorie rovnováhy, aniž by bylo nutné uchýlit se k užitku. Pareto nevyužil indiferenčních křivek proto, aby lépe zachytil možnosti subjektivního posuzování užitku; zavedl je proto, aby v základech teorie celkové rovnováhy nahradil metafyzický pojem užitek empirickým (tzn. empiricky testovatelným) pojmem indiference. V Paretově výkladu pak užitek figuroval jen jako "učební pomůcka" pro lepší názornost při úvodu do nové teorie, ale i tak si neodpustil alespoň to, že jej nahradil výrazem ophelimity [schopnost uspokojovat potřeby], který mu připadal méně zatížený zavádějícími konotacemi běžné řeči(viz Pareto 1971, s. 111). „Pojetí užitné hodnoty, utility, ophelimity, indexů ophelimity atd. významně usnadňuje výklad teorie ekonomické rovnováhy, ale není ke konstrukci této teorie nutné. Díky užití matematiky spočívá celá tato teorie, tak jak je rozpracována v příloze, pouze na faktech zkušenosti, to jest na určení množství zboží tvořících kombinace, mezi kterými je jedinec indiferentní. Teorie ekonomické vědy takto nabývá přesnosti racionální mechaniky; odvozuje své výsledky ze zkušenosti, aniž by přiváděla na pomoc jakoukoliv metafyzickou entitu." (Pareto 1971, s. 112-3; viz také Barone 1975, s. 247)
Již v této fázi vývoje ztratilo užívání pojmu hodnota v jakémkoliv spojení smysl a z celé slavné teorie subjektivní hodnoty se stala pouhá teorie chování spotřebitele. Aby toho nebylo málo, pokračoval v pozitivizaci neoklasické teorie Enrico Barone, který se obešel nejenom bez metafyzického užitku, ale i bez indiferenčních křivek, aby se tak opíral pouze o "autenticitu faktu"[16]. Tím byl završen „dialektický návrat“ ke Cournotovi. Ten jako první algebraicky vyjádřil poptávku jako funkci ceny a načrtl nabídkové a poptávkové funkce v prostoru množství/cena. Při analýze tržních struktur zavedl také pojmy mezních nákladů a mezního příjmu; vyhýbal se však odvolávkám na užitek: „doplňkové ideje užitku, vzácnosti a vhodnosti k uspokojení potřeb a potěše lidstva... jsou proměnlivé a svým založením neurčité, z čehož vyplývá jejich nevhodnost jakožto základů vědecké teorie.“ (Cournot 1927, s. 10)
Jak již bylo řečeno, v procesu "vymítání metafyziky" z teorie cen si přihřál polívčičku i J.R. Hicks, který z ordinalistických pozic zpochybnil pojem mezní míry užitku s tím, že implicitně zahrnuje nutnost kardinalistické měřitelnosti užitku, a v rovnici rovnováhy spotřebitele ji nahradil mezní mírou substituce. Skutečnost, že všechny koncepty užitku (ať již kardinalistické nebo ordinalistické), byly vždy vzásadě mentalistické a subjektivistické, nedával spát pozitivisticky orientovaným ekonomům ani později. Samuelson se tedy snažil použít svou operacionalistickou metodologii v teorii odhalené preference, která měla být základem „teorie chování spotřebitele osvobozené od jakkoliv zakrnělých pozůstatků konceptu užitku". Ten byl nahrazen sadou „operací" umožňujících agentům empiricky „zjevit" jejich preference.
Zbývá tak již jen podotknout, že v poválečném období vzal Samuelson užitek opět na milost a teorie odhalených preferencí – místo aby jej nahradila – se stala jen způsobem, jak jej lépe uchopit ve sféře empirie[17]. Tento comeback mentalismu a subjektivismu nesouvisí pouze s úspěchem teorie očekávaného užitku, ale i s opadnutím vlivu striktního pozitivismu v metodologii vědy po 2. sv. válce. O tom, že ekonomie nebyla takto jediná oblast vědy, které se to týká, svědčí skutečnost, že obdobný osud potkal ve stejném období i operacionalisticky orientované přístupy v psychologii samotné.
Nevyvíjel se ovšem pouze přístup hlavního proudu, ale i pozice na rakouské straně barikády: od Misesova apriorismus k Hayekově evolucionismu. Ten byl vůči hlavnímu proudu mnohem smířlivější, kteréžto city nezůstaly mainstreamem neopětovány.