Úvodem tohoto oddílu zdůrazňuji, že nechci kritizovat užití matematických modelů jako takové, pokud je mu v rámci celku ekonomické teorie vyčleněno patřičné místo. Matematické modely, za předpokladu, že si jejich formalizace nevynucuje přijetí axiomů odporujících realitě, hrají významnou roli při konstrukci čisté ekonomie[18]. Předmětem kritiky této a následující kapitoly je matematická ekonomie „utržená ze řetězu“ reality.
Zakladatelům neoklasické ekonomie nelze přičíst na vrub, že by snad nerozlišovali mezi předmětem přírodních věd a předmětem věd společenských, nebo že by za všech okolností preferovali indukci před dedukcí nebo naopak; zcela v souladu s modernější metodologií vědy odlišovali také postup samotného objevu od postupu jeho dokazování. Přestože nešetřili kritikou tzv. literárních ekonomů, byla klíčová pozornost v jejich dílech věnována slovnímu vysvětlení rozebíraných principů. Veškerý složitější matematický aparát uváděl Pareto v příloze a u Marshalla byl vtěsnán do poznámek pod čarou. Důvody, proč se vůbec k použití matematického aparátu uchýlili, nebyly zapříčiněné snahou o formalizaci za každou cenu: „Kde je při vyvozování běžná logika adekvátní, tam se s ní také spokojíme; kde není, tam ji bez rozmrzelosti nahradíme matematickou metodou." (Pareto 1971, s. 19) Walras používal soustavy rovnic proto, že oprávněně nepovažoval za možné postihnout jiným způsobem vzájemnou závislost mezi ekonomickými veličinami[19]. Ve stejném smyslu se vyjádřil Pareto: „... je mnohem snazší zkoumat vztah příčiny a následku nežli vztahy vzájemné závislosti. Běžná logika obvykle postačuje pro první, zatímco pro druhé je často nutné užít zvláštní formu logického dokazování, totiž dokazování matematické."(Pareto 1971, s.31, viz také s. 104) Marshall, který si se vzájemnou závislostí hlavu nelámal, užíval to, co nazýval matematickou zkratkou, jen poskrovnu - u vědomí toho, že přílišná závislost na tomto nástroji může svést na scestí intelektuálního hračičkovství ve sledování pomyslných problémů bez vztahu k realitě; a co více, může vést k zanedbávání podstatných rysů, které není možno jednoduše zapracovat do matematického aparátu. (viz Pigou 1966, s. 84)
Jak je vidět, zakladatelé neoklasická tradice byli na hony vzdáleni nejhorším výstřelkům matematizující ekonomie 20. stol., která na cestě v jejich šlépějích odhodila břemeno snahy o aproximaci k realitě. Teorie raných neoklasiků měly sice k realitě daleko, ti se však nesnažili metodologickými triky učinit z nouze ctnost a přesvědčit čtenáře, že to, co se může nevycvičenému oku jevit jako nedostatek, ve skutečnosti nedostatkem není. Zčásti si takovéto nedostatky neuvědomovali, zčásti je považovali za nevýznamné, zčásti za příhodné abstrakce, zčásti za mouchy, které bude možno vychytat v dalších aproximacích[20], zčásti si lhali do vlastní kapsy, ale vždy vycházeli z toho, že realističnost je podstatným kritériem při posuzování jakékoliv teorie.