Ve 20. stol. se neoklasická ekonomie stala vládnoucím paradigmatem a četní ekonomové se ujali mravenčí práce na odstraňování mnohých (a to dosti křiklavých) formálních nedostatků teorie, kterou jim zakladatelé neoklasiky zůstavili. Copak o to, po formální stránce bylo možno všelico vyžehlit, zato s realističností zůstávala neoklasická ekonomie stále na štíru. Ekonomové z toho byli kapku nesví, což vysvětluje úspěch, s jakým se setkal známý Friedmanův esej (1997), ve kterém se snažil dokázat, že realističnost předpokladů není pro kvalitu teorie relevantní a že empirická falsifikace se tak nemá vztahovat na předpoklady, ale pouze na predikce.[21] Kvalita teorie je podle Friedmana přímo úměrná její jednoduchosti a predikční schopnosti; a - považte - nepřímo úměrná její realističnosti. Friedman se tak snažil skloubit empirismus (v popperovské variantě) s instrumentalismem v duchu přístupu, který byl charakteristický pro změnu chápání axiomatických systémů souvisejícím s přechodem od tradiční logiky ke konstruktivistické logice formálně-matematické. Tato změna je patrná z dopisu D. Hilberta G. Fregeovi: „Píšete: ´Z pravdivosti axiomů vyplývá, že nemohou být ve vzájemném rozporu´ Zaujala mě právě tato vaše věta, protože pokud jde o mě, pak … jsem si zvykl říkat pravý opak: nejsou-li libovolně ustanovené axiomy ve vzájemném rozporu s celkem svých důsledků, pak jsou pravdivé.“(cit. v Peregrin 1995, s.17)
Takový přístup může být s úspěchem využit při konstrukci formálních jazyků, ale v případě věd, jejichž kritériem je přeci jen praxe, je neudržitelný. Teorie o fungování kalkulačky, která by byla založena na předpokladu, že výpočty provádí v ní ukrytý bleskurychlý počtář, není dobrou teorií, přestože je jednoduchá a dává přesné predikce o výsledcích procesů probíhajících v kalkulačce. Praktické projekty založené na takové teorii, snažící se zajistit produkci kalkulaček šlechtěním velmi malých a velmi rychlých počtářů, lze označit za suboptimální vůči současné praxi.
Je důležité si uvědomit, že skrze Friedmanovu metodologii se stává neoklasická ekonomie téměř imunní jakémukoliv způsobu kritiky (čímž jde zcela proti Popperově duchu). Nepravdivé axiomy nelze kritizovat z definice a empirická falsifikace ústředních hypotéz na základě jejich nepravdivých predikcí je zcela nepravděpodobná působením fenoménu nedourčenosti, charakterizovaném Duhem-Quineovou tezí (Duhem 1906; Quine 1995; viz také Harding 1976). Jde o to, že žádnou teorii nelze testovat izolovaně, ale vždy jen ve spojení s množstvím pomocných hypotéz – a pokud výsledky testů neodpovídají předpokladům, nelze jednoznačně určit, jestli je problém v teorii samé, nebo v některé z těchto (často implicitních) hypotéz. Pragmatickému založení lidské psychiky ovšem odpovídá snaha přizpůsobit mnohem spíše platnost těchto pomocných hypotéz, nacházejících se na samém okraji teoretické sítě, než odmítnout hypotézy vetknuté v jejím jádře, což by si vynutilo naprosté přepracování celé vědy.
Jako příklad lze uvést pokusy o testování neoklasické teorie poptávky, které v rozpětí více než 40 let podnikli ekonomové Shultz, Deaton a Muelbauer. Přestože ve všech případech byly výsledky empirických zjištění v rozporu s teorií, nevedlo to uvedené autory k odmítnutí teorie, ale pouze ke zpochybnění vlastních empirických testů s ohledem na možnou neplatnost některých předpokladů, které jsou nutně při každém testovaní tacitně učiněny. Podobně když Leontief (1953) testoval Hecksher-Ohlinův teorém, ukázalo se, že skutečnost je vůči předpovědi právě opačná: kapitálově relativně bohaté Spojené státy importovaly kapitálově intenzivní substituty a exportovaly pracovně intenzivní zboží. Je příznačné, že tato událost není v dějinách ekonomické analýzy označována jako „vyvrácení Hecksher-Ohlinova teorému“, ale jako „Leontiefův paradox“. Podobně traumatizující zkušenost zažili i další ekonomové, kteří se ujali nevděčné úlohy empirického testování neoklasické teorie mezinárodního obchodu: hned jak se vzpamatovali z překvapení, byli ovšem hotovi přispěchat s epicyklem o produktivitě práce, lidském kapitálu, přírodních zdrojích atp. (viz De Marchi 1976)
Copak o to, stejně jako lze konstruovat nespočet nestandardních matematik, geometrií i logik, lze konstruovat i nepřeberné množství axiomatických čistých ekonomií, jejichž jediným kritériem pravdivosti je jejich logická bezespornost. Takové teorie jsou ale „o ničem“, pokud nejsou a nemohou být patřičně vztaženy k teoriím empirických a aplikovaným, přičemž posouzení této patřičnosti pouze s ohledem na falzifikaci predikcí výsledného celku je (s ohledem na předestřené argumenty) příliš slabé a je tedy nutno posuzovat i to, zda axiomy čisté teorie nejsou v rozporu s realitou. To samozřejmě neznamená, že by bylo účelné (nebo vůbec možné) formulovat předpoklady teorií v popisném smyslu tak, aby vyčerpávajícím způsobem zachytily „celou pravdu“ - mezi smysluplnou teoretickou abstrakcí a nutným zjednodušením na jedné straně a přijímáním předpokladů, které zjevně odporují realitě, na straně druhé je významný rozdíl, který se Friedman snaží zamlžit.
Zde je na místě s Hayekem (1995) spojovaná kritika nepatřičného přejímání přístupů, které mají smysl v přírodních vědách, do ekonomie[22]. Např. v četných oblastech moderní fyziky neexistuje k realitě jiný přístup, než skrze dosti odtažité experimenty, a čistá věda tak zcela dominuje, protože není možno posoudit, jestli jsou její axiomy realistické. Výsledné teorie jsou pak vskutku instrumentální ve Friedmanově smyslu. V ekonomii (a praxeologii vůbec) máme ovšem díky introspekci přímý přístup k realitě fungování lidské mysli, což podmiňuje rozklíčování empirické evidence získané pozorováním ekonomických procesů a odráží se tak v základních axiomech každé smysluplné čisté ekonomie. Na základě toho je možné a nutné posuzovat ekonomické teorie podle silnějších a přísnějších kritérií, než např. teorii elementárních částic. Tento moment lze ilustrovat na pasáži, ve které Friedman „dokazuje“ nutnost testu predikcí a irelevantnost realističnosti: „Proč je například ´nerealističtější´ zanedbat při analýze chování podnikatelů výši jejich nákladů než barvu očí? Odpověď je zcela zřejmá: protože první má na jejich chování větší vliv než druhé. Neexistuje však žádný způsob, jak zjistit, že tomu tak je, budeme-li prostě pozorovat, že podnikatelé mají různě vysoké náklady a oči různé barvy. Je jasné, že to lze zjistit pouze tak, že porovnáme dopad jednoho či druhého faktoru, který bereme v úvahu, na rozdíl mezi skutečným a predikovaným chováním.“ Oproti tomu je zřejmé, že díky schopnosti introspekce a na ní založené sympatie (ve Smithově smyslu slova), jsme schopni posoudit to, co Friedman popírá – totiž skutečnost, že výše nákladů má na chování podnikatelů větší vliv, než jejich barva očí.
Nerad bych se při sledování vývoje metodologie neoklasické ekonomie nechal zatáhnout příliš daleko. Friedmanův vliv sice nejlépe vypovídá o tom, do čeho musela neoklasická ekonomie nakonec zabřednout, aby si uchovala zdání vědecké platnosti; spadá ale do pozdějšího období, než aby byl přímo relevantní pro neoklasickou fází sporu o ekonomickou kalkulaci, takže další rozvíjení jeho kritiky ponechávám na referenční literatuře (např. Sojka 1996, s.41-9.)