Ekonomie rakouské školy, odvíjející se od Mengerových Grundsätze der Volkswirtschaftslehre z r. 1871, není v základních ohledech heterodoxní ve smyslu institucionalismu, marxismu nebo postkeynesiánství a historicky je spolu s neoklasickou ekonomií součástí tradice vyplývající z marginalistické revoluce. Obě tato pojetí vycházela z metodologického individualismu a metodologického subjektivismu, i když, jak jsme si ukázali, neoklasičtí autoři se v určitém období snažili některé rysy subjektivismu oslabit až eliminovat. Následuje neúplný výčet dalších rozdílů, které pokládám za významné:
Rakouští ekonomové nikdy nepovažovali koncepci ekonomické rovnováhy za zrovna smysluplnou a obešli se i bez složitého matematického aparátu, kterého je třeba k jejímu podchycení. Přestože v míře nevraživosti k matematice se lišili, nikdy své teorie neoděli do hávu matematických modelů a kritizovali také používání spojitých funkcí k ilustraci ekonomických fenoménů, které do ekonomické analýzy zavedl Jevons; místo toho si vystačili s tabulkami nespojitých hodnot, přestože to činilo výklad poněkud kostrbatějším.
Odmítnutí aparátu ekonomické rovnováhy s sebou neslo to, že ústředním momentem rakouského přístupu zůstávala i nadále teorie (subjektivní) hodnoty, akcentující mezní užitek. Rakouská teorie je natolik subjektivistická a srostlá se sférou směny[23], že se její stoupenci domnívají, že tržní ceny finálních výrobků determinují ceny výrobních nákladů, zatímco v klasické ekonomii je tomu naopak. Walras měl k tomuto rakouskému stanovisku blízko (viz Walras 1954, s. 400), ale z hlediska 2. generace lousannské školy je jakýkoliv koncept jednosměrné determinace v teorii hodnoty chybný a klasická i rakouská teorie hodnoty tak trpí stejným neduhem, když redukují zdroj hodnoty na jedinou příčinu, ať už se jedná o náklady, práci nebo užitečnost a ať už je považována za primární sféra výroby nebo sféra směny a spotřeby. Pareto v tomto ohledu peskoval právě i Walrase za to, že často uváděl jako příčinu směnné hodnoty rareté. (viz Pareto 1971, s.180)
Rakušané se staví kriticky k Robbinsovu vymezení předmětu ekonomie na problémy alokace vzácných zdrojů mezi konkurující si způsoby užití. Oproti neoklasické teorii rozhodování, vztahující se ke koncepci ekonomického člověka a daných nebo skrze cost/benefit analýzu uchopitelných informací, staví rakušané teorii jednání, v níž hraje ústřední roli tvůrčí podnikatel, který informace teprve vytváří. S tím souvisí subjektivní pohled na povahu nákladů (náklady ušlé příležitosti), který byl v rakouském přístupu více zohledňován než v neoklasickém.
Dále, zatímco pro neoklasické ekonomy jsou empirické predikce a jejich testování alfou a omegou, rakouští autoři jejich možnost a účelnost všemožně zpochybňují. Konkrétní predikce jsou podle rakušanů nástrojem sociálních plánovačů a tudíž od ďábla. Jediné, co jsou ochotni predikovat vždy a všude, je zhoubný vliv jakékoliv administrativní interference s působením volného trhu.
Přestože v mnohých bodech je tradiční rakouská pozice neudržitelná (což neimplikuje, že by v těch případech byl zrovna její neoklasický protějšek tím pravým), je její kritika neoklasických modelů přesvědčivá. To je dáno odmítáním nerealistických předpokladů, které zakládá metodologickou výhodu rakouského přístupu. Pozice rakušanů je v tomto směru značně usnadněna tím, že jejich vlastní teorie mají pouze verbální charakter a formalizaci se vyhýbají za každou cenu – ve verbální rovině je mnohem jednodušší zachovávat zdání konzistence a realističnosti zároveň. K neustálému omílání, že by mělo být upuštěno od veškerých snah ekonomii nějak aplikovat a místo toho vše ponechat na spontaneitě trhu, formálního aparátu také není zapotřebí. Naprosté odmítání statistiky a formalizovaných modelů je u těch rakušanů, kteří se k němu uchylují, zdůvodňováno nepřesvědčivě a dogmaticky.
Veškeré uvedené rozdíly mezi rakouským a neoklasickým paradigmatem nebyly v době sporu o ekonomickou kalkulaci zdaleka rozvinuté; ba právě mnohé z nich byly formulovány na základě a díky tomuto sporu. Mnozí představitelé rakouské školy měli k empiristickým východiskům mainstreamové ekonomie velmi blízko – např. Wieser kladl rakouskou školu na roveň německé historické škole v tom ohledu, že obě v souladu s "duchem doby" odmítají spekulativní teorie a svou látku čerpají z pozorováni a experimentu. To samé ovšem nelze říci o jiném představiteli rakouské školy, Ludwigovi von Mises, který sehrál významnou úlohu při rozpoutání sporu a zároveň jehož filosofická východiska byla s mainstreamem v nejpříkřejším rozporu.
Kromě výše uvedeného metodologického individualismu a subjektivismu se Misesův přístup vyznačoval ještě snahou o bezhodnotovost, metodologickým dualismem a apriorismem.
Co se týče bezhodnotovosti ekonomické analýzy, pak se Misesův přístup zcela kryl s dobovou normou a formoval i způsob argumentace, jaký ve sporu o socialistickou kalkulaci zvolil: ekonomové měli odhalovat nepatřičnost utopických projektů nikoliv na základě odmítnutí cílu, jichž se jejich proponenti snažili dosáhnout, ale na základě analýzy efektivnosti zvolených prostředků k dosaženi daných cílů. Metodologický dualismus byl sice v rozporu s pozitivistickým monismem vědecké metody, ale nebyl až tak neobvyklý; soudobá metodologie by hodnotila některé momenty Misesova přístupu, ve kterých anticipoval moderní pojetí zatíženosti dat teorií a nedourčenosti, v mnohem příznivějším světle než jeho doboví odpůrci. Zato s apriorismem si to Mises pěkně polepil.
Filosofická východiska Misesovy praxeologie jsou jednoznačně kantovská. Kant přistupoval k problému, jak naše koncepty a zkušenost odpovídají objektivním rysům vnějšího světa, tím, že otázku obrátil a nechal vnější svět odpovídat lidským konceptům a teoretickému rámci. Podle Kanta byly některé principy formující lidské poznání – jako např. pravidla logiky, kauzalita atd. – natolik zásadní pro naše chápání, že bez nich by zkušenost vůbec nebyla možná. A protože je tedy existence těchto principů nutnou podmínkou chápaní vůbec, nemohou být odvozeny z empirického pozorování, ale musí být a priori. Podle Misese mají také ekonomické znalosti základní podmínku, apriorně pravdivý syntetický soud lidské bytosti jednají (jsou činné v účelovém jednání). Z kategorie jednání pak lze podle Misese deduktivně odvozovat i všechny ostatní výroky praxeologické ekonomie, které tak nabývají imunity vůči empirickému vyvrácení: „Praxeologie je apriorní. ... Každý z teorémů praxeologie je odvozen logickým uvažováním z kategorie jednání. Tím nabývá apodiktické jistoty podmíněné logickou dedukcí vycházející z apriorní kategorie." (Mises 1978, s.44; viz také Hands 2001, s. 41-5)
S takovýmito argumenty se představitelům neoklasického hlavního proudu Mises nutně jevil jako dinosaurus vylézající z páchnoucích bažin metafyziky. T. Hutchison, jehož The Significance and Basic Postulates of Economic Theory z r. 1938 obsahovala první systematický úvod do myšlenek Karla Poppera a logického empirismu v literatuře k ekonomické metodologii, mířil touto prací především proti „dogmatickému a extrémnímu apriorismu profesora Misese“ (Hutchison 1960, s. xxi) Teprve v pozdějších obdobích přihodil do pavědeckého pytle, který původně ušil na Misese, ještě marxisty. Samuelson uvedl, že se musel „strachovat o pověst svého oboru“, když četl „přehnaná tvrzení, která byla v ekonomii činěna ohledně síly dedukce a apriorní argumentace“. (Samuelson 1972, s.736) Blaug zase považoval Misesovy metodologické spisy za natolik „výstřední a dogmatické, že se můžeme jenom divit, jak je vůbec někdo mohl brát vážně“ (Blaug 1992, s. 81).
Dlužno podotknout, že nahlížení na ekonomii jakožto odvětví praxeologie, tj. teorie lidského jednání, není vlastní pouze představitelům rakouské školy a nepojí se pouze s novokantovským apriorismem. Tato představa vznikla v kontextu širší tradice neoklasické ekonomie a s její artikulovanou podobou se setkáváme i u matematizujících ekonomů (počínajíc Slutským), uplatňujících ryze deduktivní přístup při konstrukci čisté ekonomie, které má u nich ovšem pouze analytický (a nikoliv apriorně syntetický) status a musí se družit s empirickou ekonomií, aby bylo vůbec možno mluvit o ekonomii jako takové. V rámci tohoto přístupu je podle mého názoru možno mnohem adekvátněji skloubit čistou ekonomii s empirickou ekonomií[24], matematiku s introspekcí, predikční schopnost s realističností…