Zbývá se ještě krátce zastavit u některých rozdílů, které byly významné pro přechod mezi spíše intuitivním positivismem, který formoval rané neoklasické ekonomy, a logickým empirismem vzešlým z Vídeňského kruhu, který vtisknul svou pečeť neoklasické metodologii o několik desítek let později[26].
Rozdíl, ze kterého plynulo výrazné zostření kritiky takových koncepcí, které neprošly sítem vědecké demarkace, lze popsat následujícím způsobem: Pokud určíme výroky druhu X jako takové, které jsou experimentálně ověřitelné a jsou tedy součástí vědy, a výroky typu Y takové, které experimentálně ověřitelné nejsou a jsou tedy hájemstvím víry, pak rozdíl mezi pozitivisty 19. stol. a logickými empiristy 20. stol. spočíval v tom, že zatímco první pojímali tyto oblasti jako svébytné a striktně oddělené s tím, že věda nemůže rozhodovat o platnosti výroků typu Y (např. Pareto (1971, s.21) se dokonce zastával pojetí credo quia absurdum), druzí prohlásili výroky typu Y za nesmyslné. S tím, jak se takto rozšířila bojová linie, stal se postoj ekonomů k vlastní „páté koloně“, představované Misesovým apriorismem, ještě nesmiřitelnějším.
Dalším významným momentem, ze kterého vychází kritika Misesova syntetického apriorismu, byl způsob, jakým logický empirismus pojímal vztah apriorní/aposteriorní a analytický/syntetický. Ranní pozitivističtí ekonomové považovali i logiku za experimentální vědu (Pareto 1971, s. 25), patrně v návaznosti na Milla, který jako induktivní vědu charakterizoval i matematiku, která se od ostatních empirických věd měla lišit pouze kvantitativně v tom, že její (aposteriorně syntetické) věty byly verifikovány v řádově mnohem větším počtu případů. To byl ještě dosti nepřesvědčivý způsob, jak se v rámci empirismu vyvléknout z Kantovy klasifikace geometrie a aritmetiky jakožto apriorně syntetických soudů. Oproti tomu již Frege argumentoval, že věty aritmetiky jsou analytické, přestože na druhou stranu vychvaloval Kantův počin v určení geometrie jakožto apriorně syntetického vnějšího smyslu. Teprve logičtí empiristé byli schopni díky svému soustředění na fenomén jazyka a s využitím poznatků o neeukleidovské geometrii předložit přesvědčivější argumenty, že jak aritmetika, tak i geometrie (a samozřejmě i logika) sestávají z analytických soudů – tj. tautologií – a jedině díky tomu mohou být apriorně pravdivé (viz Ayer 1995). Tedy: soudy, které lze klasifikovat jako syntetické, musí mít nějaký faktuální obsah a podléhat empirické evidenci. Nemohou být tedy pravdivé apriorně ale jedině aposteriorně. Apriorně pravdivé (tj. empiricky nevyvratitelné) mohou být pouze analytické soudy, které žádný faktuální obsah nemají a jsou tedy tautologiemi. To ale vůbec neznamená, že by rozvíjení tautologií, jak se děje v matematice nebo geometrii, nemělo smysl nebo bylo triviální – právě tímto způsobem je totiž možno rekonstruovat strukturu jazyka. Analytické výroky jsou nutně pravdivé, ale nikoliv proto, že by popisovaly nutnou strukturu světa nebo našeho rozumu, ale proto, že je bereme za základní pravidla našeho popisu a tím i chápání světa. Wittgenstein vyjádřil tento přístup metaforou přirovnávající analytické výroky ke koleji kladené do jazyka.
I v současnosti zajímavé podnětné práce snažící se pro matematiku i filosofii uhájit apriorně syntetický status (např. Katz 1998); je ale zřejmé, že v době, kdy se logičtí empiristé mohli přetrhnout, aby takovéto nároky vyvrátili (a nutno dodat, že se jim to dařilo), působily Misesovy proklamace o apriorně syntetické pravdivosti výroků typu „člověk jedná“ jako pěst na oko.
Jak tedy spor mezi empiristy a aprioristy rozlousknout? Vezměme si např. tvrzení, které Rothbard (2001, s. 19-23) zvlášť houževnatě hájí proti logickým empiristům jakožto instanci apodikticky platného apriorně syntetického výroku, který je nám zprostředkován dobrodiním praxeologie, totiž Fisherovu sentenci „každý jednotlivec jedná tak, jak si přeje“. Nyní si představme několik reálných případů a posuďme, jestli některý z nich může daný výrok vyvrátit:
(A) Jedinec podléhající přímému silovému nebo psychickém donucení, může činit věci, které si činit nepřeje, ale nemůže jednat tak, jak si nepřeje jednat, protože pojmu jednání je rozuměno jako činnosti uvědomělé a účelové.
(B) Jedinec, který je vystaven nepřímému donucení – je např. vydírán na způsob „peníze nebo život“ – může činit i jednat tak, jak by nebýt tohoto donucení určitě nejednal (např. věnovat peněženku neznámému člověku). To ale není v rozporu s naším výrokem. Pojmová definice nepřímého donucení předpokládá možnost volby – vydíraný si vždy může na základě vlastního uvážení zvolit některou z více alternativ, přičemž je smysluplné říci, že variantu jednání, kterou si zvolí, si zvolit přeje (účelově ji upřednostňuje oproti ostatním variantám), třebaže jejím následkem může být i jeho smrt.
(C) Jedinec, který má vymytý mozek, pokud vůbec jedná, tj. chová se účelově, pak jedná jak si přeje, i když jeho přání mu byla naočkována někým jiným.
Je zřejmé, že výroku „každý jednotlivec jedná tak, jak si přeje“ (na rozdíl od výroku „každý jednotlivec činí tak, jak si přeje“) lze rozumět způsobem, který jej činí apriorně platným, tak aby toto porozumění bylo slučitelné s běžným územ přirozeného jazyka. Stejně tak je zřejmé, že Fisherův výrok je apriorně platný právě tehdy, když mezi porozuměním pojmu jednání a pojmu přání existuje výše naznačený analytický vztah (který v běžném úzu neexistuje např. mezi pojmy činnost a přání), tj. tehdy a na základě toho, že je tautologický[27]. Aniž by výrok pozbyl platnosti, je za „jedinec“ možno dosadit cokoliv: „otrok“, „nevolník“, „dělník“, „spotřebitel“, „znásilňovaná žena“ atd. Má to snad znamenat, že z hlediska ekonomické analýzy vyjde nastejno, jestli člověk pracuje pod vidinou zisku, nebo pod vidinou karabáče?