Prvním ekonomem, který poznamenal, že pokud chce socialismus racionálně využívat vzácné zdroje, musí dosáhnout stejných marginalistických kritérií optimality, jaké platí pro kapitalismus volné soutěže, byl Friedrich Wieser (1893, s. 60-66; 217-243).
Obdobné postřehy místy zmínil i Walras a zvýšenou pozornost jim věnoval Pareto, na nějž navázal Enrico Barone. Přestože žádná z těchto prací nevzbudila větší ohlas u autorů socialismu nakloněných a nelze tedy v jejich souvislosti ještě mluvit o „sporu o socialistickou kalkulaci“ v užším slova smyslu, Baroneho článek z r. 1908 stojí za bližší pozornost; v mnoha ohledech předznamenal argumenty pozdějších účastníků sporu a někteří ekonomové dokonce vyjádřili názor, že již v této práci byla prokázána schůdnost ekonomické logiky socialismu.
Barone se ve svém článku pokusil zformulovat teorii tzv. kolektivistického státu, aby tak mohl odpovědět na otázku, jak by za společenského uspořádání zřízeného v Marxově duchu (po eliminaci „marxistických absurdit“) byla zorganizována výroba. K tomu využil aparát teorie celkové rovnováhy, kdy nejprve definoval soustavu rovnic a možnost jejího řešení v individualistickém uspořádání (kapitalismus) a poté v kolektivistickém (socialismus), kde nepředpokládal existenci peněz a cen, ale pouze stanovení relativních směnných poměrů, tzv. ekvivalentů.
Nikoho, kdo se s obeznámil s přístupem „matematické školy“ jak byl nastíněn v předchozích kapitolách, nepřekvapí, že na základě takovéhoto rozpracování problematiky kolektivistické ekonomiky považoval Barone za evidentní:
„Že systém je dokonale určený: je zde stejně rovnic jako neznámých.
Že ministerstvo výroby při zlepšování prvního aproximativního a neurčitého řešení (jediným kritériem tohoto zlepšování je maximalizace kolektivního blahobytu) dochází k závěru, že výroba by měla být organizována tak, aby výrobní náklady byly minimalizovány a aby ekvivalenty[ceny] výrobků a přírůstků kapitálu byly takové, jak by odpovídalo jejich příslušným výrobním nákladům.
Že sytém rovnic kolektivistické rovnováhy se neliší od toho v případě volné soutěže.“ (Barone 1975, s. 274)
Povšimněme si způsobu, jakým se Barone staví k možnosti výpočtu cen a vyráběných množství „na papíře“; pokud by nebyl brán ohled na ekonomickou variabilitu technických koeficientů výroby a vzala by se do úvahy pouze jejich technická variabilita, řešení ex ante by bylo sice náročné na sběr dat, ale v principu možné:
„... bylo by možné dát dohromady individuální seznamy [schedules] pro každou danou soustavu ekvivalentů včetně prémie za odloženou spotřebu. Proto není nepředstavitelné, že s těmito seznamy pohromadě - za předpokladu, že jsou technické koeficienty známé a neměnné - by bylo možné kalkulací na papíře nalézt soustavu ekvivalentů, která by splňovala rovnice vyjadřující fyzikální podmínky výroby a vyrovnání výrobních nákladů s těmito ekvivalenty... Na tom není po analytické stránce nic složitého: jedná se o řešení velmi jednoduchých lineárních rovnic. Obtíž vzniká spíše kvůli obrovskému množství jednotlivců a zboží, které musíme vzít do úvahy.“ (tamtéž, s.287)
Podle Baroneho je zde ale ještě jeden, mnohem zásadnější problém, kterým je ekonomická variabilita technických koeficientů - předpokládá totiž, že pouze některé technické koeficienty figurující v rovnicích rovnováhy mají povahu konstant, zatímco jiné jsou proměnné v návaznosti na možnost substituce výrobních faktorů. Proto je nutné uchýlit se k velkoplošnému experimentování, zakládání různých variant výrobních procesů různým způsobem kombinujících výrobní faktory a rušení těch procesů, které byly na základě srovnání nákladových cen produkce vykázány jako neefektivní. Jedině tak bude moci Ministerstvo zjišťovat, jaké technické koeficienty jsou z ekonomického hlediska nejvýhodnější s ohledem na minimalizaci výrobních nákladů.
Baroneho cílem nebylo ukázat, že kolektivizované hospodářství může fungovat stejně dobře jako volný trh; jeho záměrem bylo ukázat, že nemůže fungovat principiálně lépe. Tím se snažil vyvrátit „fantaskní doktríny“ spoléhající na to, že s odstraněním „anarchie trhu“ bude možno zorganizovat fungování ekonomiky na zcela odlišných základech. Snažil se ukázat, že i v kolektivizovaném hospodářství budou hrát roli obdobné ekonomické kategorie jako cena, mzda, úrok, renta, zisk, úspory atd. (s.289), že „systém rovnic kolektivistické rovnováhy se neliší od systému volné soutěže“ (s.274), že jsou shodná i kritéria dosažení maximálního celkového blahobytu a že celková spotřeba v kolektivizovaném hospodářství se nemůže lišit od celkové spotřeby v tržní ekonomice, pokud má být zajištěna stejná míra akumulace kapitálu. (s.290) I kdyby ovšem zastánci kolektivizace přijali veškeré Baroneho argumenty za své, otevřely by se jim přinejmenším dvě možnosti, jak právě na základě Baroneho argumentace prokázat, že přechod od volného trhu ke kolektivizovanému hospodářství je žádoucí:
1. Mohli by poukázat na to, že v tržním hospodářství nutně dochází k centralizaci a monopolizaci kapitálu, což vede k narušování Baronem použitého schématu „maximální volné soutěže“ způsobem, který sám označil v duchu problematiky „ztrát mrtvé váhy“ jako „ničení blahobytu“: „...monopoly a syndikáty vytváří rozdíl oproti rovnováze dokonalé konkurence, který může být popsán jako ničení blahobytu v tom smyslu, že pokud díky němu někteří (monopoly) realizují zisk, jiní (spotřebitelé) přicházejí o víc.“ (tamtéž, s. 263) [28]
2. I kdyby souhlasili s tím, že celková (a tedy ani průměrná) spotřeba by se oproti tržnímu hospodářství nezměnila, zcela jistě by výrazně vzrostla spotřeba mediánová. I když odhlédneme od přínosu spojeného s možností eliminace okázalé spotřeby (která pro svého konzumenta nemá jiný užitek, než je signalizace a tím i udržování jeho společenského postavení), pozitivní efekt vyšší míry nivelizace příjmů na celkový blahobyt vyplývá z klesající míry užitku z mezní jednotky příjmu.
Oba tyto momenty také opravdu hrály svou roli v pozdějším vývoji sporu.