Jak již bylo řečeno, Baroneho článek nevyvolal v době svého publikování žádnou výraznější reakci. Znatelnější ohlas vyvolala až Misesova práce Ekonomická kalkulace v socialistickém společenství z r. 1921, což bylo dáno do značné míry i tím, že ve stejné době předložil obdobné argumenty proti nepeněžní ekonomice Max Weber.
Důvody, proč Mises zdvihnul hozenou rukavici a pustil se do principiální kritiky socialistického zřízení, jsou nasnadě: přestože s dobovým pozitivistickým přístupem měl jen málo co společného, sdílel s ním snahu o bezhodnotovou, ryze racionální analýzu. Musel se tedy obejít bez obezliček přirozeného práva, morální indignace apod. Narozdíl od Hayekova brojení proti sociálnímu inženýrství mu nebyl vlastní ani argument omezenosti lidského rozumu tváří v tvář naakumulované moudrosti spontánně vyvinutých a evolucí prověřených kapitalistických institucí. Aby mohl přesto dospět k blahoslavení laisez-faire kapitalismu, musel si dát záležet na tom, aby dokázal, že společenské vlastnictví výrobních prostředků nutně vede k fatálnímu narušení ekonomické racionality a že tedy jediným schůdným řešením je vlastnictví soukromé:
„Dojdeme-li k závěru, že jedině soukromé vlastnictví výrobních prostředků umožňuje zdárný rozvoj lidské společnosti, bude jasné, že to je totéž jako zjištění, že soukromé vlastnictví není výsadou vlastníků, ale společenskou institucí k užitku všech, třebaže je pro jednotlivce zvlášť příjemné a prospěšné. Liberalismus se nevyslovuje za zachování vlastnictví v zájmu vlastníků. Nechce zachovat soukromé vlastnictví proto, že by je nemohl zrušit bez porušení práv vlastníků. Kdyby považoval odstranění soukromého vlastnictví za užitečné v zájmu veřejnosti, zastával by se jeho zrušení bez ohledu na to, zda tím vlastníka poškodí. Zachování soukromého vlastnictví je však v zájmu všech vrstev společnosti. I chudák, který nic nevlastní, žije v našem společenském řádu nepoměrně lépe, než by žil ve společnosti, která by se ukázala neschopnou vyrobit i jen zlomek toho, co se vyrábí v našem společenském řádu.“ (Mises 1998, s. 35-6)
„Tím, že se snažíme dokázat společenskou funkci a nutnost soukromého vlastnictví výrobních prostředků a tím také nerovnost rozdělování majetku a důchodů, dokazujeme také současně mravní oprávnění soukromého vlastnictví a kapitalistického společenského řádu, jenž se na něm zakládá.“ (tamtéž, s. 38)
„Jakákoliv analýza různých možností jak uspořádat společnost založenou na dělbě práce, musí vždy dojít ke stejnému výsledku: pro společnost založenou na dělbě práce existuje jen volba mezi společenským vlastnictvím a soukromým vlastnictvím výrobních prostředků. Veškeré meziformy jsou nesmyslné a musí se při uskutečňování ukázat jako neúčelné. Když tedy dále poznáme, že i socialismus je neproveditelný, nemůžeme než uznat, že kapitalismus je jediné proveditelné uspořádání společenských vztahů v lidské společnosti založené na dělbě práce.“ (tamtéž, s.75) Tato linie argumentace je pak zakončena tvrzením, že soukromé vlastnictví je nezbytné pro zachování „společenské sounáležitosti lidstva, lidské kultury a civilizace.“ (tamtéž, s.76) Pokud by to někomu snad stále ještě nedocházelo, je pro něj přichystáno pregnantní shrnutí:„...buď soukromé vlastnictví výrobních prostředků, nebo smrt a bída pro všechny.“(tamtéž, s. 77)
Mises(1992) se tedy snaží dokázat, že „socialismus představuje zrušení racionálního hospodaření“, „samotná podstata socialistického výrobního způsobu neumožňuje vyjádřit podíl jednotlivých výrobních faktorů na celkovém výnosu výroby“ a že „kvantitativní přezkoumání vztahů mezi výdaji a výnosem je prostě nemožné“. „V socialistické společnosti,“ poznamenává Mises (1992, s. 72), „jsou výrobní statky výhradně ve vlastnictví celku; jsou nezcizitelným společným vlastnictvím a proto rex extra commercium.“ Jako takové tedy nemohou být předmětem směny, z čehož vyplývá, že „funkce peněz je tu nesrovnatelně menší [než v kapitalismu], neboť tím, že směna zahrnuje pouze spotřební statky, má v socialistické společnosti menší úlohu. … protože do směny nevchází žádný výrobní statek, je nemožné stanovit ceny výrobních statků, které by byly vyjádřeny v penězích. Úlohu, kterou mají peníze ve svobodném hospodářství v oblasti výrobní kalkulace, si v socialistickém společenství nemohou udržet. Tam je hodnotová kalkulace v penězích nemožná.“ (tamtéž, s. 72)
Poté, co Mises zamítne různé možnosti, jak by v socialismu mohla být na nepeněžní bázi realizována hodnotová kalkulace, nutná k tomu, aby bylo vůbec možno posuzovat účelnost a efektivnost různých variant ekonomické aktivity, dochází k závěru: „Každá změna v ekonomice socialistického společenství se … stává záležitostí, jejíž úspěch nemůže být odhadnut ani předem, ani později stanoven pohledem zpět. Vše tápe v mlze. Socialismus představuje zrušení racionálního hospodaření.“