V své práci se Mises zabývá také otázkou, zda by řešení hodnotové kalkulace nebylo v socialismu možné na jiném než cenovém základě. Připouští sice, že „z hlediska pracovní teorie hodnoty existuje pro tento problém … jednoduché řešení“, ale dodává: „Tento způsob rozdělování [v závislosti na odpracovaných hodinách a práci zpředmětněné ve výrobcích] by však byl neuskutečnitelný, neboť práce není jednotná a stejnorodá. Mezi různými formami vynaložené práce existují kvalitativní rozdíly… Nelze připustit, aby dělník, který vynaložil hodinu nejjednodušší práce, spotřeboval výrobek, který je výsledkem [hodiny] kvalifikovanější práce. V socialistické společnosti je naprosto nemožné vytvořit vazbu mezi významem vynaložené práce pro společnost a jejím podílem na výnosu společenského výrobního procesu. Odměňování práce za socialismu je tak pouze věcí libovůle, nelze je opřít o hospodářské ohodnocení výnosu…“ (Mises 1992, s. 74).
Pokud se Mises s neoklasickými socialisty v něčem shodnul, pak to byl právě názor na nepoužitelnost kalkulace na bázi zpředmětněné práce. Podívejme se tedy blíže na otázku, jak je v marxistické literatuře řešena problematika redukce složité práce na jednoduchou, resp. kvalifikované na nekvalifikovanou.
Marx sice poukázal na kvalitativní rovnost a kvantitativní rozdílnost mezi časově totožným množstvím kvalifikované a nekvalifikované práce, stejně jako na společenský charakter procesu, kterým je kvalifikovaná práce redukována na práci jednoduchou, ale nepouštěl se do detailního popisu tohoto mechanismu[29].
Tím se naskytl prostor Böhm-Bawerkově kritice, podle které nutně upadají všechny pokusy o redukci složité práce na jednoduchou do bludného kruhu: aby bylo možno určit poměry redukce, je nutné znát velikost hodnoty produkované tím kterým druhem práce, ovšem k určení množství zpředmětněné práce a tedy hodnoty produktu je zase nutné znát právě tyto poměry, v nichž se kvalifikovaná práce redukuje na nekvalifikovanou.
Pokud bychom se opírali o publikace sepsané o této problematice za minulého režimu, museli bychom dát za pravdu Misesovi a Böhm-Bawerkovi: studie k této problematice se buďto zaobíraly zcestným tříděním druhů práce a jejich odměňování podle namáhavosti (Halaxa 1963, s. 15), nebo vykazovaly záměrnou bezradnost: „Vztah jednoduché práce ke složité práci není vztahem, který by měl pouze technickopočetní stránku, ale promítá se v něm velmi mnoho vyvíjejících se společenských hledisek, podle nichž vystupuje ta či ona práce jako jednoduchá a jiná v různém pořadí jako složitější.“ (Šik 1968, s. 33)
Přesto existuje formální teoretické řešení, které zajišťuje, aby při hodnotové kalkulaci byly racionálně zohledněny náklady utopené v různě kvalifikované práci, ovšem protože implikuje výraznou příjmovou nivelizaci, nebylo v intencích minulého režimu jej realizovat. Toto řešení vychází z Hilferdingovy odpovědi na Böhm-Bawerkovu kritiku a zdůrazňuje společenský charakter práce i samotného procesu redukce:
„Hodnototvorná kvalita netkví jako taková v jakékoliv práci. Práce vytváří hodnotu pouze ve spojení s určitým způsobem společenské organizace procesu výroby. Z tohoto důvodu nemůžeme vypracovat koncept hodnototvorné práce jenom na základě hloubání nad izolovanou prací v její konkrétní podobě. Proto musí být kvalifikovaná práce, pokud má být považována za hodnototvornou, nahlížena nikoliv jakožto izolovaná, ale jako součást společenské práce.“ (Hilferding 1984, s. 140-1)
Hilferding dále vyvozuje, že principy, kterými se sociální redukce práce řídí, musí odpovídat zákonu hodnoty. Vlastní proces redukce popisuje takto:
„Průměrná nekvalifikovaná práce je vynaložením nekvalifikované pracovní síly, ale kvalifikovaná práce je vynaložením kvalifikované pracovní síly. K produkci kvalifikované pracovní síly bylo nicméně zapotřebí množství nekvalifikovaných prací. Ty jsou svázány s osobou kvalifikovaného pracovníka a teprve když začne pracovat, začnou tyto formativní práce plynout ve prospěch společnosti. Práce technického školitele tedy nepřenáší pouze hodnotu (která se projevuje ve formě vyšší mzdy), ale také její vlastní hodnototvornou schopnost. … Následkem toho vynaložení [kvalifikované práce] představuje vynaložení všech různých nekvalifikovaných prací, které jsou v ní souběžně kondenzovány. … tímto způsobem je vytvořena suma hodnoty a nadhodnoty odpovídající celkové hodnotě, která by byla vytvořena vynaložením všech nekvalifikovaných prací, které byly nutné k produkci kvalifikované pracovní síly a její funkce, kvalifikované práce. Z hlediska společnosti a ekonomicky vzato se proto může kvalifikovaná práce jevit jako násobek nekvalifikované práce, jakkoliv různorodě se může kvalifikovaná a nekvalifikovaná práce jevit z jiného pohledu, psychologického, technického nebo estetického.“ (tamtéž, s. 144-5) Zdůrazňuji, že v Hilferdingově přístupu je vyšší hodnototvornost složité práce vysvětlována nikoliv vyššími mzdami kvalifikovaných pracovníků, ale převodem hodnototvorné kapacity během procesu vzdělávání. Na základě Hilferdigova přístupu byl formalizovaný rámec redukce složité práce rozvinut s využitím nástrojů lineárního modelování autory jako Okishio, Rowthorn a Fujimori (viz Fujimori 1982).
Kromě kvalitativních rozdílů mezi různými formami vynaložené práce uvádí Mises proti užití pracovní teorie hodnoty ještě rozdíly ve věcných nákladech na různé výrobky. Jako příklad uvádí Mises výrobky P a Q, kdy k výrobě výrobku P je zapotřebí 8 hodin přímé práce a 2 jednotek materiálu a, zatímco k výrobě výrobku Q je nutno vynaložit 9 hodin práce a 1 jednotku materiálu a. K výrobě každé jednotky materiálu a je přitom zapotřebí 1 hodiny společensky nutné práce. Výrobky P a Q jsou tak zpředmětněním stejného množství 10 hodin práce, přesto ale je třeba v racionální kalkulaci hodnotit výše výrobek P, jehož produkce je spojena s většími věcnými náklady, které nelze v rámci pracovní teorie hodnoty zohlednit.
Jde o to, že pracovní teorie hodnoty se vztahuje pouze na volně reprodukovatelné výrobky a nemůže tedy sama o sobě postihnout nejen vzácnost uměleckých děl, ale ani vzácnost nereprodukovatelných a přitom omezených přírodních zdrojů. Tuto okolnost si však plně uvědomovali již klasičtí ekonomové. V Ricardově systému se tak diferenční renta z půdy neustanovuje nahodile, ale v závislosti na produktivitě práce na nejhorší obdělávané půdě, čímž se v hodnotě zemědělské produkce odráží vzácnost a nereprodukovatelnost bonity půdy. Na argumentaci J. Robinsonové (1942, s.27-33) lze ilustrovat, že diferenční renta (narozdíl od renty absolutní) má své místo i v socialistické ekonomice, pokud má být dosaženo racionální kalkulace v případě odlišných přírodních podmínek a klesajících výnosů. [30]
Zatímco je tedy možno ukázat, že zavedení diferenční renty v socialismu bude mít na hodnotu výrobků obdobný efekt, jako působení diferenční renty v kapitalismu[31], obtížnější situace nastává u přírodních zdrojů, které nejen že jsou dostupné pouze v omezené míře, ale perioda jejich obnovy je natolik dlouhá, že může dojít k jejich vyčerpání či znehodnocení. Diferenční renta z dolů sice zvyšuje hodnotu surovin s ohledem na stále se zhoršující podmínky, za nichž je těžba dané suroviny ještě účelná, ovšem samotný fakt vyčerpatelnosti suroviny tím zohledněn není (v socialismu ani v kapitalismu). Ještě horší situace platí v případě životního prostředí, jehož hodnotu nelze vyčíslit v ekonomických kategoriích, ale jehož ničení má výrazný dopad na zhoršování kvality života. Socialistická ekonomika se tak bude nucena uchylovat k administrativním opatřením, kdy bude např. užití každé suroviny zatíženo hodnotovou přirážkou na zajištění výzkumu a vývoje alternativních zdrojů a každé průmyslové výrobě budou přičteny na vrub náklady na ochranu a obnovu životního prostředí, úměrné neblahým vlivům toho kterého procesu. Toto řešení trpí obdobnými neduhy, jako ekologické daně v kapitalismu (které ovšem díky odporu buržoazie dosud existují pouze v rovině proklamací). Nikdy totiž není možno zcela přesně postihnout veškeré dopady určitého procesu na životní prostředí a nákladnost jejich odstraňování. Přesto lze předpokládat, že v kolektivistické společnosti by bylo možno ochranu životního prostředí zajistit principiálně lépe, než jak to možné v kapitalismu, který obdobné problémy s externalitami nedokáže uspokojivě řešit – ve funkčním plánovaném hospodářství externality jednoduše neexistují. Přestože je tedy socialismus nucen používat v těchto otázkách nedokonalých administrativních metod, kapitalismus stojí před stejnými problémy s prázdnýma rukama[32], o čemž svědčí nerušeně pokračující devastace životního prostředí a krachy pokusů přispět k řešení těchto problémů na nadnárodní úrovni.