Již u Baroneho jsme se setkali se zárodečnou variantou metody pokus/omyl ve způsobu, jakým je řešeno zajištění akumulace výrobních prostředků, aniž by došlo k narušení svobodné vůle spotřebitelů[33]. V adrese Americké ekonomické asociaci předložil v r. 1928 Fred Taylor esej Směrnice výroby v socialistickém státě, ve které Beronem naznačenou metodu pokus/omyl rozšířil na celé hájemství aposteriorní úpravy cen v závislosti na nepředvídatelném vývoji poptávky. Tento přístup byl přejat také O. Langem, který k jeho obhajobě úspěšně využil paralelu s walrasovským aukcionářem.
Zde hrála Langemu do karet skutečnost, že Walras ani jeho následovníci nedokázali uspokojivě řešit problematiku procesu konvergence k rovnovážnému stavu. Walras v tomto směru zavedl zcela nerealistický předpoklad, že obchodování na trzích se odehrává po způsobu Pařížské burzy, kde je nejprve aukcionářem vyvolána cena, na kterou kupující a prodávající reagují stanovením nabízených a poptávaných množství. Aukcionář tato množství agreguje a upravuje cenu tak dlouho, dokud se nerovnají. Teprve potom dochází k zobchodování na základě ceny, která „čistí trh“. Na reálných kapitalistických trzích je ovšem standardem obchodování za nerovnovážné ceny, což zásadně zpochybňuje koncepci směřování k ekvilibriu. V rámci ekonomik s centrální administrací cen je ovšem možno se s tímto problémem vypořádat a walrasovský model jim tedy paradoxně padne mnohem lépe než kapitalistické ekonomice, pro kterou byl původně koncipována.
Na základě aplikování metody pokus/omyl je pak vcelku jedno, jak jsou zpočátku stanoveny ceny[34]. Pokud totiž nastane nesoulad mezi množstvím určitého zboží, které je za administrativně určenou cenu nabízeno, a množstvím, které je za tu samou cenu poptáváno, projeví se to buďto v jeho nedostatku, nebo v nárůstu jeho nadnormativních zásob. Jedno i druhé následně poskytuje administrátorům informaci o nutnosti cenu zvýšit nebo snížit, což dále působí na změny ve struktuře výroby[35]. Úlohou manažerů v tomto modelu je brát administrované ceny jako parametry, na jejich základě zvolit takovou kombinaci výrobních faktorů, která minimalizuje průměrné náklady, a zajistit takovou velikost výstupu, při které se mezní náklady rovnají jeho jednotkové ceně.
Pro neoklasické ekonomy nebylo lze jinak, než tuto argumentaci, která je zde podána jen v těch nejelementárnějších obrysech, přijmout. Známý je Langeho bonmot, ve kterém Misesovi sliboval sochu v sále Plánovacího úřadu za roli, kterou sehrál při rozvinutí sporu, který vedl socialistické autory k uznání významu a snaze o řešení problematiky racionální alokace zdrojů.[36] Jak si asi musel připadat silný v kramflecích, když psal, že by učitelé dialektického materialismu takto zvěčnělého profesora předváděli studentům, aby tak demonstrovali „List der Vernunft, která způsobila, že i ten nejvěrnější z buržoazních ekonomů nevědomky sloužil věci proletariátu“?