Při formování Langeho přístupu sehrál klíčovou roli jeho názor na povahu monopolního kapitalismu. Lange nijak nezpochybňoval efektivitu a inovační potenciál konkurenčního kapitalismu. Neobdivoval pouze Walrase, ale také Schumpetera, s nímž si nezadal v líčení blahodárné role tvůrčích podnikatelů, uvádějících invence v život. Navíc předpokládal, že praktické problémy spojené s centrální administrací ekonomických odvětví mohou snižovat jejich efektivitu pod úroveň, které by bylo dosaženo, pokud by tato odvětví byly ponechány v hájemství konkurenčních trhů. V souladu s tím nepovažoval za moudré, aby došlo k zrušení soukromého vlastnictví v těch oblastech, kde se bylo možno nadít skutečně konkurenčního prostředí – tj. v případě drobného průmyslu a zemědělství – a kde mohlo být podle Langeho soukromé podnikání efektivnější než úřední administrace[37].
Ovšem mimo tuto oblast bylo podle Langeho konkurenční prostředí věcí minulosti. Místo toho dala koncentrace kapitálu vzniknout mamutím korporacím a monopolům, jejichž ekonomická pozice jim dávala možnost (které samozřejmě využívaly) maximalizovat monopolní zisk na úkor zbytku společnosti. Trh tak přestal být mechanizmem, zajišťujícím inovační, alokační a produkční efektivitu[38]. Státy se tuto situaci snažily řešit intervencemi a regulací; s takovým řešením se ale neoklasický teoretik blahobytu nemohl spokojit. Jako jedinou možnost, jak efektivitu a další rozvoj zajistit i v takovýchto odvětvích, viděl jejich zespolečenštění a řízení na základě jím popsaných mechanismů.
Samozřejmě i v tomto bodě se Lange zásadně rozcházel s přístupem liberálů, kteří tradičně ve snaze delegitimizovat státní regulaci monopolů popírají, že by volný trh mohl vést k nežádoucí monopolizaci odvětví. Podle Misese se může monopol udržet jedině v případě, že má některá korporace výhradní přístup k nějaké surovině, což podle něj ale není vůbec na škodu, neboť díky vyšší monopolní ceně je daná surovina užívána úsporněji. (Mises 1994, s. 79) „Strašidlo monopolu, které se pokaždé vytahuje, hovoří-li se o svobodném hospodářském vývoji, nás nemusí znepokojovat. Skutečně proveditelné světové monopoly se mohou týkat jen několika mála druhů prvovýroby. Nelze jen tak bez dalšího rozhodnout, zda je jejich vliv příznivý či nepříznivý.“ (tamtéž, s.80)
„Národní a mezinárodní monopoly, jež mají dnes praktický význam, se liší od těchto světových monopolů zásadně tím, že nevznikají v důsledku vývojové tendence hospodářství, jež je ponecháno samo sobě, nýbrž jako výsledek antiliberální hospodářské politiky. Bezmála všechny pokusy monopolisticky ovlivnit trh určitého výrobku jsou možné jen proto, že cla rozkládají světový trh na malé národní trhy.“ (tamtéž, s.81)
„Ať otáčíme nebo obracíme problém monopolu jakkoliv, vždy zase zjistíme, že monopolní ceny jsou možné jen tehdy, jde-li o dispozici nerostným bohatstvím jistého druhu anebo vytvoří-li zákonodárství nebo administrativa předpoklady pro tvorbu monopolu. V hospodářském vývoji samotném nemůže být řeč o tendenci k vyloučení konkurence, s výjimkou dolů a příbuzných odvětví.“ (tamtéž, s.82)
Podle Misese a jemu podobných, kteří tak bagatelizují problematiku přirozených monopolů, má být jediným a naprosto spolehlivým lékem na monopoly svobodný obchod. Vedle sebe jsme si tak postavili dva extrémní názory o vlivu koncentrace kapitálu na efektivitu kapitalismu, z nichž ten Langův považuji za principiálně výstižnější, i když poněkud přehnaný; závažnější je ale kritika Langem sdíleného názoru na efektivitu skutečně konkurenčních tržních struktur, kterou podávám v následující kapitole.
O efektivitě monopolů lze také pojednat v souvislosti se vzrůstajícím významem informačních odvětví. To, že si státy uvědomují ohrožení, které pro ekonomickou efektivitu a společenský blahobyt vyplývá z působení monopolů, je možno ilustrovat na existenci Shermanova zákona a jeho čerstvé aplikaci proti společnosti Microsoft (viz Lízal 2001). Detailnějším rozborem problematiky je ale možno dojít k mnohem závažnějším důsledkům.
Ekonomie informačních odvětví (v dalším výkladu se soustředím na vývoj aplikačního software, ale s drobnými modifikacemi platí to samé např. pro vědecký výzkum a neadekvátnost současného modelu ochrany duševního vlastnictví vůbec), jejichž výstup se neváže k jedinečným případům, se liší od ekonomie klasických průmyslových oborů v několika významných ohledech: mezní náklady jsou zde prakticky nulové, zatímco fixní náklady vysoké. Na rozdíl od síťových odvětví (např. dopravní infrastruktury nebo distribuce el. energie) zde navíc nehrozí, že by uživatelé mohli vůči sobě představovat negativní externality; naopak, každý další uživatel přináší pozitivní externalitu standardizace vůči všem ostatním uživatelům (a tím i vůči výrobci) daného produktu. Výhody standardizace se spolu s nulovými mezními náklady odrážejí ve značných výnosech z rozsahu, které formují prostředí vhodné pro etablování přirozeného monopolu a predátorské praktiky vůči konkurenci. Standardy jsou navíc soukromým vlastnictvím monopolní firmy, která tak může účinněji uplatňovat bariéry vstupu do odvětví. V době, kdy si monopol není příliš jistý ve své pozici (čímž si nemůže být zcela jistý nikdy) a kdy k jejímu udržování a posilování skrze standardizaci s úspěchem využívá pozitivní externalitu z rostoucího počtu uživatelů, nemá ještě důvod k vyloženě restriktivní cenové politice, dokonce je pro něj výhodné do jisté míry tolerovat počítačové pirátství (jako formu cenové diskriminace). Ale díky tomu, že je tak jako tak schopen dosahovat ziskovosti na základě výnosů z rozsahu, chybí zde konkurenční tlak stimulující produkční efektivitu. Alokační efektivita je zase narušena extrémním rozdílem mezi zanedbatelnými mezními náklady a poměrně vysokou cenou: užívání určitého produktu se určitému uživateli vyplatí pouze v případě, že je pro něj čistý přínos vyšší než je cena produktu, zatímco z hlediska společenského blahobytu by bylo optimální, aby byl produkt „spotřebováván“ jakmile je jeho čistý přínos pro dodatečného uživatele vyšší, než jsou mezní náklady na jeho výrobu. Tím, že je se softwarem nakládáno jako se soukromým, nikoliv veřejným statkem, jsou vyřazeni mnozí potenciální uživatelé, jejichž užívání daného produktu by, ceteris paribus, vedlo k paretooptimálnímu růstu celkového blahobytu. Ekonomická teorie by tak mohla dospět k závěru, že ponechat investování do vývoje software na bedrech trhu je méně efektivní, než by bylo zahrnutí těchto investic do veřejných rozpočtů a distribuce software jako veřejného statku (jako je například distribuováno veřejnoprávní vysílání), přičemž tento závěr nevyplývá z hrozby monopolizace (která jej ale ještě posiluje), nýbrž ze samé povahy informačního zboží a jeho „spotřeby“.