V Hayekově pojetí hrají zásadní úlohu „znalosti konkrétních okolností času a místa“, které jsou známy jednotlivcům zapojeným do ekonomického procesu. Problém ekonomické alokace je „problém využití znalostí, které nejsou nikomu dány ve své totalitě“.(Hayek 1992, s. 96) „Je to spor o to, zda se má plánovat centrálně, pomocí jediné autority pro celý ekonomický systém, nebo jestli má být plánování rozděleno mezi mnoho jednotlivců. … Konkurence … znamená decentralizované plánování prováděné oddělenými osobami. … To, který z obou systémů bude pravděpodobně efektivnější, závisí hlavně na otázce, ve kterém z nich můžeme očekávat, že budou plněji využity existující znalosti.“(tamtéž, s. 96-7) Povaha těchto znalostí podle Hayeka vylučuje jejich statistické zpracování a tedy i jejich zprostředkování centrální autoritě. Na druhou stranu je třeba zajistit mechanismus, který samostatně jednajícím jednotlivcům zprostředkuje informace o změnách v celém ekonomickém systému, aby mohli svá rozhodnutí zasadit do kontextu těchto změn. Tímto mechanismem má být právě cenový systém, jehož podstatnou funkcí je telekomunikace potřebné míry informace o významu každého druhu vzácného zdroje z hlediska celé struktury vztahů mezi prostředky a účely. Aby mohl cenový systém fungovat co nejefektivněji, musí být ceny schopné flexibilně se přizpůsobovat všem změnám na straně nabídky a poptávky, z čehož plyne kontraproduktivita jakéhokoli omezení volného působení tržních sil, které má za následek nárůst cenové rigidity nebo přímo odchýlení ceny od její tržní úrovně (do této kategorie spadají cla, minimální mzda, daně, cenové regulace atd.).
Už samotný vztah argumentů Misese a Hayeka zaslouží bližší pozornost. Z hlediska neoklasických socialistů zastával Mises stanovisko logické nemožnosti socialismu, zatímco Hayek nakonec argumentoval z pozic jeho praktické nerealizovatelnosti, čímž „přešel do druhé linie obrany“. Soudobí misesovci, přesvědčení, že spor s konečnou platností rozhodly již Misesovy argumenty o nezbytnosti soukromého vlastnictví, zase Hayeka obviňují z „ultrasubjektivismu“. Jeho přínos, který do sporu podle misesovců „toliko vnesl zmatek“, je tak „chybným od samého začátku“ (Hoppe).
Hayekova argumentace je také kritizována stoupenci participativní ekonomiky: když Hayek definuje svobodu jako „stav, ve kterém může každý užívat své znalosti pro své vlastní účely“, a efektivní ekonomiku jako takovou, ve které má každý možnost v co nejvyšší míře využívat jen jemu vlastní znalosti, proč by se tato svoboda a efektivnost měla vztahovat pouze na kapitalisty a nikoliv na pracující? [39]
Podle mého názoru žádná z těchto kritik, z nichž každá by si jistě zasloužila bližší pozornost, nejde k jádru problému: komunikuje trh založený na vzájemné konkurenci jednotlivých subjektů (ať už se jedná o samostatné kapitalisty, akciové společnosti nebo podniky řízené pracujícími) skrze cenový mechanismus takovou míru informace, která je dostatečná pro koordinaci ekonomických aktivit? Na tuto otázku se snaží odpovědět J. O´Neill, ve snaze zvrátit dojem sdílený těmi, kteří sice celkově Hayeka odmítají, ale souhlasí s tím, že jeho argumenty prokázaly nutnost decentralizace na úroveň jednotlivých podniků. Na mušce má tedy především soudobé tržní socialisty, jejichž argumentace v ekonomické rovině vždy explicitně či implicitně zahrnuje motivy rozpracované z pozic rakouské školy. Přestože Hayekův koncept kritizují v mnoha detailech, přijímají tržní socialisté obecné pojetí trhu jakožto vhodného mechanismu komunikace informací:
„Trh je presentován jako samoregulující se ekonomický homeostat, zajišťující informační zpětnou vazbu mezi spotřebiteli a výrobci, nutnou ke vzájemnému slaďování jejich aktivit. Trh možná není dokonalý, ale je přesto nejefektivnějším možným společenským mechanismem k zajištění toho, aby se výroba a spotřeba zvyšovala nebo snižovala na patřičných místech.“ (O´Neill 1989, s. 201)
Přijetí tohoto modelu fungování trhu se u tržních socialistů druží s odmítnutím Marxova pojetí povahy ekonomických krizí v kapitalismu. Hospodářský cyklus v tomto pojetí není vlastní tržnímu systému jako takovému, ale je průvodním jevem jakéhokoliv komplexního, vyvíjejícího se a inovativního ekonomického systému. O'Neill oproti tomu dokazuje, že „jak přijetí rakouského modelu trhu, tak i odmítnutí Marxovy kritiky trhu je chybné.“(tamtéž, s. 201)
Podle Hayeka je charakteristickým rysem tržního prostředí skutečnost, že znalosti potřebné pro racionální rozhodováni subjektů jsou mezi tyto subjekty rozptýlené a je principiálně nemožné je formalizovat nebo centralizovat. Přesto je nutné zajistit, aby byly každému subjektu komunikovány „informace, které potřebuje k tomu, aby zasadil své rozhodnutí do souvislosti všech změn v celém ekonomickém systému“. (Hayek 1992, s. 101) Úlohu takového „telekomunikačního systému“ plní cenový mechanismus a cena je právě tou informací, kterou jednotlivé subjekty potřebují k tomu, aby jejich plány byly koordinovány s ohledem na co nejefektivnější využití vzácných zdrojů.
Toto Hayekovo pojetí jistě postihuje podstatný rys reality - trh vskutku zajišťuje šíření informace o relativních vzácnostech statků a jejich změnách ve formě ceny a výrobci a spotřebitelé skutečně reagují na tyto změny přizpůsobováním jejich plánované výroby a spotřeby těchto statků. Otázka, kterou si O'Neill klade, je jestli informace komunikovaná cenovým mechanismem skutečně vede ke koordinaci aktivit nezávislých agentů. Tato otázka má dva aspekty, kterým se věnuji popořadě v příslušně očíslovaných oddílech:
1. V tržním prostředí je jakákoliv komunikace mezi vzájemnými konkurenty překračující nezbytně nutný rámec blokována skutečností, že pokud by někdo komunikoval více informací než druzí, ocitl by se oproti nim v konkurenční nevýhodě. V souladu s teorií her je jedinou stabilní strategií, vycházející z této situace, omezit šíření informací na minimum, potřebné k udržování interakce s potencionálními zákazníky a dodavateli. Otázka poté zní, zda je trh samotný schopen komunikovat takové informace, které postačují ke koordinaci plánů a aktivit všech výrobců a spotřebitelů. Odhlédněme teď od informací vědeckého a technického rázu, jejichž udržování v tajnosti může ovlivnit technický pokrok, ale těžko bude mít dopad na možnost koordinace v Hayekově smyslu. Druhou významnou sférou utajovaných informací jsou plány budoucí výroby...
Výrobci, kteří budoucí výrobu kalkulují, tak nečiní s ohledem na poptávku v současnosti (t0), ale s ohledem na očekávanou poptávku v budoucnosti (t1), kdy vyrobené zboží přijde na trh. Ovšem informace, kterou jim poskytuje cenový mechanismus, se vztahuje pouze k poměru nabídky a poptávky v čase t0. Přestože je i tato informace významná pro odhad poměru poptávky a nabídky v čase t1, není veškerou relevantní informací - mnohem spolehlivější odhad a lepší koordinace by byla zajištěna, kdyby měli výrobci k dispozici plány výroby ostatních výrobců na trhu[40].
„… problémem není to, že by ekonomičtí agenti činili množství vzájemně nesouvisejících chyb v předvídání budoucí poptávky. Problémem je spíše to, že trh zprostředkovává agentům, kterých se to týká, tu samou informaci, na jejímž základě je racionální strategií každého z agentů zvýšit výrobu nebo snížit spotřebu, zatímco kolektivně není racionální, aby tímto způsobem jednali všichni agenti. V konkurenční ekonomice vede simultánní šíření informace o nabídce a poptávce v čase t0, ve spojení s potlačením vzájemné výměny informací o plánovaných reakcích, k nadvýrobě.“(O´Neill 1989,s. 206-7)[41]
Mechanismus, který Hayek popsal ve svém příkladu s výrobou a spotřebou cínu, pak vede k tomu, že lokální krize a boomy se šíří jako vlny po celé ekonomice. Spíše než informace potřebná ke koordinaci s ohledem na co nejefektivnější využití vzácných zdrojů je takto ovšem komunikována dezinformace.
„Poptávka průmyslových výrobců po zboží, jako jsou stroje, nebo po surovinách, jako je cín, jsou v jekémkoliv časovém okamžiku založeny na jejich očekáváních týkajících se poptávky po jejich výrobcích v nějakém budoucím čase t1. V té míře, v jaké jsou tato očekávání chybná (z popsaných důvodů týkajících se toku informací), nezajišťuje cenový mechanismus komunikaci adekvátní informace producentům strojů a surovin, nýbrž jim komunikuje dezinformaci. Následky poruchy koordinace v jedné oblasti se tak šíří po celém systému. Lokální propad tak přerůstá ve všeobecnou krizi, paradoxně právě díky tomu, že trh spoje výrobce způsobem, jaký zdůrazňuje Hayek.“ (O´Neill 1989, s. 207-8)
Ostatně právě tohoto rysu svého modelu fungování trhů Hayek využívá při traktování problematiky hospodářského cyklu. Ten je iniciován, když výrobci začnou nadměrně rozšiřovat investice do výrobních prostředků a oklikovost výroby v závislosti na dezinformaci komunikované cenovým mechanismem. Zásadní rozdíl mezi Hayekovým přístupem a přístupem prezentovaným v O'Neillově práci spočívá ve vysvětlení zdroje dezinformace šířené od výrobců spotřebního zboží k výrobcům kapitálových statků. Zatímco O'Neill odmítá předpoklad, že cenový mechanismus tržního systému (byť by byl prostý všech „poruch“) komunikuje veškeré informace relevantní pro koordinaci plánů a aktivit, podle Hayeka cenový systém veškeré tyto informace skutečně komunikuje. Dezinformace vzniká pouze tehdy, pokud je cenový mechanismus „zvnějšku“ (státním zásahem) vychýlen způsobem, který vede k „umělým“ změnám relativních cen. Od tohoto bodu se odvíjí také dodnes aktuální spor mezi hayekovci a friedmanovci (viz Šíma 2000, s. 23-31). Na rozdíl od Friedmana považoval Hayek za škodlivou i takovou monetární politiku, jejímž cílem by bylo pouze udržovat stabilní cenovou hladinu. Jakákoliv emise nových peněz měla vést k snižování úrokové míry, působící neadekvátní zvyšování oklikovosti výroby, které nemohlo být kryto reálnými úsporami obyvatelstva.
2. Ve své obhajobě volného trhu Hayek nejenom předpokládá, že komunikace relevantní informace je nutnou podmínkou ke koordinaci plánů, ale že je i podmínkou dostačující. Ale i zde je třeba rozlišovat - i kdyby měl někdo k dispozici plány ostatních, neumožňovalo by mu to samo o sobě rozvrhnou své aktivity takovým způsobem, který by zabezpečil vzájemnou koordinaci. „Musí zde být nějaký mechanismus, jehož prostřednictvím by výrobci mohli vzájemně slaďovat své plány, aby byly jejich aktivity skutečně koordinované. Trh, jakožto konkurenční řád, žádný takový mechanismus vzájemného slaďování neposkytuje, ze stejného důvodu, z jakého zamezuje pohybu informací. Zatímco vzájemné slaďování by prospělo všem stranám, pokud jedna nebo více kooperují, zatímco jiná nikoliv, ceteris paribus má z toho prospěch právě nekooperující strana. Za předpokladu, že všechny strany sledují vlastní zájem, konkurenčně stabilní strategií je nekooperovat.“ (tamtéž, s. 208-9, tučné zvýraznění P.G.)
O´Neill uzavírá, že právě díky své konkurenční povaze trh selhává v komunikaci veškerých relevantních informací a v zajištění koordinace plánů ekonomické činnosti. „Tento rys trhu mu je vlastní jakožto systému nezávislých výrobců, vzájemně si konkurujících v prodeji zboží. Není to tedy důsledek komplexity nebo změny.“ (tamtéž, s. 209)
Od této problematiky se odvíjí Marxova kritika tržního systému ve smyslu inherentní tendence k ekonomickým krizím. O'Neill souhlasí, že Marxova kritika tržního hospodářství by byla neudržitelná, pokud by její podstata tkvěla v požadavku nahradit tržní přizpůsobování ex post plánováním ex ante - tak jak Marxe interpretují i četní stoupenci tržního socialismu (např. Selucky, Hodgson a Nove). Představa, že se lze spokojit pouze s plánováním ex ante, je udržitelná pouze v kontextu jednoduché ekonomiky nepodléhající změnám. Na druhou stranu, ani v tržním prostředí nereagují subjekty pouze ex post na probíhající změny, ale neustále se snaží předvídat, plánovat a ovlivňovat budoucí vývoj. Podle O´Neilla je Marxova kritika založena právě na tom, že informace komunikované trhem nemohou vést k potřebné koordinaci ekonomických aktivit v čase.
Předpokládejme, že v čase t0 nastane růst poptávky po určitém zboží nad jeho nabídku. Vzroste cena zboží - výrobci na tento signál zareagují zvyšováním produkce, zatímco spotřebitelé sníží v reakci na ten samý signál spotřebu. Každý ovšem jedná bez návaznosti na plány a reakce ostatních výrobců a spotřebitelů. Výsledkem je, že v čase t1, kdy jsou plány jednotlivých subjektů realizovány na trhu, dojde k převisu produkce daného zboží vůči jeho efektivní poptávce. Dochází k realizační krizi. Zboží nemůže být prodáno za původně předpokládanou cenu a výrobci tak nemohou realizovat hodnotu své produkce. Továrny jsou zavírány a výrobní prostředky přesouvány do jiných výrobních sfér nebo likvidovány. Destrukce výrobních procesů omezuje nabídku a stimuluje ziskovou marži těch, kteří dovedou situace využít, zatímco propad cen podporuje opětovný růst poptávky. Krize se tak odráží od svého dna, dochází k opětovnému růstu poptávky vůči nabídce a nastartování dalšího boomu[42].