Parsonsovo pojetí společnosti je součástí pokusu poválečné buržoazní sociologie a ideologie vytvořit makroteorii společnosti jako protiváhu marxismu-leninismu. Pokusy se zaměřují na postižení rysů společnosti jako celku, její struktury, určení typů, stadií a společenských změn. V těchto intencích vytváří T. Parsons své pojetí společnosti.
Talcott Parsons (nar. 13. 12. 1902) je přední americký buržoazní teoretik-sociolog. Vzdělání získal na Londýnské universitě, kde navštěvoval přednášky Hobhouse a Ginsberga. V Heidelbergu mu byla udělena hodnost doktora sociologie za disertační práci „Pojem kapitalismu u M. Webera a W. Sombarta“ (1927). V roce 1944 byl jmenován profesorem a pověřen vedením oddělení sociálních vztahů Harvardské university, které se stalo střediskem teoretické sociologie v USA. V řadě prací se T. Parsons zabývá teoretickou sociologií, ale také empirickým výzkumem sociální stratifikace, sociologie profesí aj.
Ve svém díle se T. Parsons pokouší rozpracovat jednak teoretické schéma „sociálního jednání“, jednak teorii obecných metodologických principů a pojmového aparátu sociologie. Hlavním problémem, kterým se T. Parsons zabývá, je otázka udržení společnosti v daném stabilním stavu. V těchto pracích navazuje na Spencera a Pareta a považuje za centrální kategorii v sociologii pojem „rovnováhy“. Jeho koncepce nejsou prosty teleologismu: podle T. Parsonse společnost vždy usiluje o stav jakési „absolutní rovnováhy“ a sociální konflikty a boj tendencí jsou projevy „nemoci“ společnosti. T. Parsons rozvíjí tyto ideje na základě principů funkcionalismu v sociologii, podle nichž podstata každého elementu a jevu v životě společnosti je určena jeho rolí v podpoře „rovnováhy“.
Spolu s tím T. Parsons formuluje tzv. „funkcionální předpoklady“ společnosti: uspokojení biologických a psychologických potřeb dostatečné části členů dané společnosti; efektivní činnost orgánů „sociální kontroly“, které vychovávají individua v souladu s vládnoucími normami v dané společnosti; soulad individuálních motivací členů společnosti s těmito normami, s nimiž daná individua plní společností určené role a úkoly. Konzervativní ideová orientace Parsonsových koncepcí na zachování existujícího společenského pořádku (status quo) brání však vědeckému uskutečnění principu funkcionálního rozboru jevů a procesů společenského života. Parsonsův rozbor takových problémů, jako je ,.socializace“, tj. získávání norem a hodnot nové společnosti individuem, „sociální kontrola“, „sociální změna“, „sociální úchylka“ (narušení norem dané společnosti individuem), je charakterizován důsledným uplatněním pozice konzervativizmu. Při rozboru „sociální struktury“ činí Parsons středem pozornosti problém podpory existujícího sociálního dělení. V učení o „sociální stratifikaci“ nepřekračuje rámec existujících buržoazních teorií a vyzvedá jako „specifické sociologické“ pojmy sociálního rozvrstvení dělení společnosti na „skupiny prestiže“, „skupiny autorit“ namísto skupin sociálně ekonomických. Vystupuje jako jeden z předních činitelů „sociologie institucí“, přičemž hlavní pozornost věnuje rozboru ekonomických a politických institucí a rodiny.
Podle T. Parsonse jsou základem všech zákonitostí v životě společnosti změny ve formě společenského vědomí, především psychologické a etické - změny hodnot, norem, zvyklostí ap. Jejich strukturu T. Parsons považuje za podstatu struktury „sociálních institucí“. Existenci vlastnictví chápe jako výsledek přítomnosti hodnot ve společnosti, které přiznávají jeho ,.přirozenost". Parsonsovy představy o jevech rozdělení moci a tříd v americké společnosti jsou dány rámcem „teorie technokracie“: moc v USA je podle něj soustředěna v rukou „specialistů“, kteří v důsledku „pokojné revoluce“ odňali moc vlastníkům.
Parsonsovy teorie představují apologetiku kapitalistické společnosti. Když T. Parsons vystupuje jako zastánce „sociálnfho pořádku“ a zdůvodňuje jej jako „přirozenou formu“ společnosti, sankcionuje tím mocenské vztahy v USA.
Stejně abstraktní, nehistorickou a idealistickou je i „teorie sociálního jednání“. T. Parsons, podobně jako jiní buržoazní sociologové, vytyčuje teorii blízkou tradicím německé „systematické sociologie“. Ústředním pojmem jeho teorie je pojem „sociálního jednání“. „Sociální jednání“ je aktivita „zaměřená na dosažení cílů v určitých situacích prostřednictvím normativně regulovaného vynakládání energie“. Toto jednání předpokládá existenci jednajících osob, určitých podmínek, vztah jednajících osob k těmto podmínkám. Sociální jednání jako celek se, podle T. Parsonse, skládá ze tří navzájem neredukovatelných, ale vzájemně se proplétajících „systémů“: ze „systému osobnosti“ (jímž jsou myšleny individuální motivy a reakce na vnější podmínky), ze „sociálního systému“ (v němž dochází na základě vzájemné součinnosti mnoha osobností ke vzájemnému proplétání jejich úloh), z „kulturního systému“ (který představuje souhrn hodnot, věr a symbolů, určujících směr činnosti). Každý z těchto systémů se dále dělí na řadu typů, které ve svém souhrnu vytvářejí neobyčejně složitý a diferencovaný systém kategorií. Tento složitý analytický aparát je však překvapivě abstraktní a nehistorický. T. Parsons také nezkoumá konkrétní zákony vývoje různých společenskoekonomických formací. I když uznává, že „sociální systém“ a „interindividuální vztahy“ jsou nezávislé na vědomí jednotlivých osobností, nepřekračuje jeho teorie hranice abstraktního psychologického objasňování společenského pohybu.
Za jediný prostředek, s jehož pomocí lze vytvořit systematickou teorii v sociologii, považuje T. Parsons a jiní buržoazní autoři strukturně funkcionální metody. Tato metoda sama o sobě není zcela nová; problém vztahu struktury a funkce byl vytyčen již dříve v přírodních vědách, zvláště v biologii. Radcliffe-Brown například přímo ukazoval na biologický předobraz pojmu „sociální funkce“. „Sociální funkci sociálně standardizovaného způsobu jednání nebo způsobu myšlení definuji,“ psal, „jako její vztah k sociální struktuře, jejíž existenci a trvání tato jakkoli podporuje. Analogicky jsou v živém organismu fyziologické funkce srdečního tepu nebo vylučování žaludečních šťáv jejich vztahem k organické struktuře.“
Jestliže je ovšem každá společnost uceleným sociálním organismem, lze pak právem hovořit o jeho funkcích v.jejich souvislosti se specifickou strukturou tohoto organismu. Strukturně funkcionální zkoumání se objevuje všude tam, kde se hovoří o společenské úloze těch či oněch jevů nebo institucí (například o struktuře výrobních sil, o funkci státu v souvislosti s charakterem jeho třídní podstaty), nebo o problému vzájemných vztahů mezi vědou a ideologií. Strukturně funkcionální přístup nemůže sám o sobě rozhodnout o výsledcích zkoumání. Buržoazní sociologové však podávají tento způsob zkoumání jako všeobecnou metodu, jejíž pomocí je možno objasnit všechny společenské procesy. Ve skutečnosti však nemůže strukturně funkcionální metoda dospět dále než ke konstatování vzájemných souvislostí jevů a nemůže dát odpověď na otázky, proč jsou tyto souvislosti právě takové a ne jiné, ukazuje spíše na následné než příčinné souvislosti. Odpověď na tyto otázky ve skutečnosti předpokládá podřízení strukturně funkcionální analýzy společenských jevů obecnější teorii, která je s to objasnit její dynamiku. Protože buržoazní sociologové takto nepostupují, stírají kvalitativní rozdíly mezi jednotlivými společenskoekonomickými formacemi. Jedním ze základních pojmů Parsonsovy teorie je již zmíněný mechanistický, neurčitý pojem „sociální rovnováha“. K nastolení této „sociální rovnováhy“ jsou zaměřeny všechny funkce společenského systému. Třebaže z koncepcí těchto teorií vyplývá, že není možno přenášet pojem funkcionální jednoty nevelkých primitivních společností na velké, složité a vysoce diferencované kulturní společnosti, přece často není tento požadavek ve skutečnosti plněn. Idea „celostnosti“ společnosti vede nakonec k zastírání objektivních rozporů a třídního boje, které jsou s existencí třídní společnosti spjaty. Není těžké pochopit, že absolutizace stability a neproměnnosti společenského zřízení nebo kultury v sobě obsahuje apologetickou politickou tendenci. Z výkladu „funkcionalistů“ je možno vyvodit závěr, že jakmile je dlouhou dobu existující sociální systém funkcionálně ucelený nebo jakmile dosáhl stavu „rovnováhy“, stává se patrně ideálně uspořádaným systémem. Tak plní idealistická sociologická teorie ideologickou funkci obrany kapitalismu.
Hyperbolizace významu funkcionální metody navíc přímo splývá s bojem proti pojmu příčinnosti, který již dávno vede pozitivismus. Jelikož funkcionální závislost neukazuje genetické souvislosti jevů, je redukce příčinné závislosti na závislost funkcionální zásadně neodůvodnitelná. Ve svých poznámkách k Šuljatikově knize odmítá V. I. Lenin názor, že pojem funkcionální závislosti je popření závislosti příčinné. Funkcionální závislost nemůže nahradit příčinnou souvislost. Buržoazní sociologie tak v podstatě jen podřizuje své filosofické argumenty eklektickému hledisku „pluralismu“ s jeho teorií „mnohosti faktorů“. Prostým výčtem různých faktorů nelze však odhalit reálný zdroj vývoje. Tento výčet neukazuje, který z nich v daném konkrétním případě nebo v konečném souhrnu určuje podstatné rysy jevu nebo procesu.
S T. Parsonsem se v naší vědecké a populární literatuře posledních let setkáváme poměrně často. Jeho názory poznamenaly sociologické myšlení. Interpretace jeho úvah v literatuře zůstávala zpravidla u popisu, konstatování a nebyla marxisticko-leninskou analýzou. Pro marxisty je však kritická analýza a konfrontace buržoazní teorie základním předpokladem vztahu. Jde o dvě zásadně odlišné, protikladné teoreticko-ideologické soustavy, filosofická východiska i metody.
Parsonsův sociologický názor i metodologické přístupy se formovaly poměrně dlouhé období. Lze vysledovat některé tendence, které jsou podstatné pro rozvoj strukturálního funkcionalismu, které se zároveň promítají v pojetí společnosti jako sociálního systému. Jeho dílo v posledním období soustřeďuje své úvahy v těchto otázkách na společnost jako sociální systém a jeho chování. Přitom se v Parsonsově díle promítají i nadále původní zdroje analytických a funkcionálních koncepcí, Weberovo pojetí „ideálního typu“ apod. Na jeho tvorbu působí nové okolnosti rozvoje buržoazního sociologického myšlení, vliv skutečnosti dnešního světa, teoretická i ideologická potřeba jej z určitých hodnotových pozic vysvětlit a reagovat na protikladný teoretický a společenský systém naší současnosti představovaný marxismem a socialismem. Snaha po komplexnosti, celistvosti, aplikace změny i „historismu“ určitých proudů i tendencí soudobého buržoazního sociologického myšlení je výrazem i těchto skutečností.
Jádrem Parsonsova pojetí společnosti jako sociálního systému je vzorový normativní a hodnotový řád. Společenské systémy tvoří celek, nejsou však nikdy zcela integrované, což platí zvláště pro rozvinuté organismy, v nichž se projevuje mnoho vztahů a variací. Ve společnosti existují zdroje napětí i odchylky, ale zároveň existují procesy, které je neutralizují. Systém neustále směřuje ke stabilitě, rovnováze a zachování sebe sama. Základním zdrojem inteligence systému podle T. Parsonse je přijetí hodnot, institucionalizace, přizpůsobování. Hodnotové závazky jedince, jejich trvání je spojeno především s kulturním systémem jako prostředím společnosti.
Problémy sociální změny se v Parsonsově díle intenzivněji objevují zvláště v posledním období jeho činnosti. Dochází k závěru, že zdůraznění komparace ho samo postavilo před problém společenského vývoje. Rovněž tak rozvíjí názor, že vývojový princip, platný pro svět všeho živého, musí obsahovat i aspekt lidského života. Zdůrazňuje, že nové poznatky v biologických vědách od dob Herberta Spencera byly příčinou vzniku zcela nových představ o základní spojitosti obecného organického vývoje s vývojem sociokulturním.
S pojmem změna, vývoj, soudobá buržoazní sociologie pracuje poměrně běžně. Rozhodující není však pouze uznání či neuznání, ale především obsah těchto kategorií. Obdobně tomu je s pojmem pokrok. Při studiu Parsonsova díla a jeho srovnávání s dialektickomaterialistickým pojetím těchto kategorií vynikne jejich obsahová rozpornost.
Pro T. Parsonse je změna postupnou evoluční formou přizpůsobování systému, integrace jeho části s cílem rovnovážnosti a stability. Základní složkou změny je tedy adaptivní schopnost a proces diferenciace. Zvyšování adaptivity je aspektem vývojového cyklu změny. T. Parsons podtrhuje, že jeho snahou bylo, aby základní kritérium „vyspělosti“ společenského systému bylo shodné s kritériem v biologických teoriích, a považuje proto za „vyspělejší“ takové systémy, které projevují větší zobecnělou adaptivní schopnost. Od „starších evolucionistů“ se chce T. Parsons odlišit zdůrazněním vývojové tendence, která je slučitelná s představou, že existuje značná rozmanitost a rozvětvenost vývojové linie. Změna je tedy výsledkem působení více činitelů; odmítá stroze názor o určující roli jediného faktoru. Rozlišuje dvě hlediska hierarchie složek sociální struktury: hierarchii nutných podmínek a hierarchii kybernetické kontroly a řízení, přičemž je váže k základním složkám sociálního systému.
I v marxismu je změna, vývoj, výsledkem působení mnoha různých činitelů dané společenské struktury, materiálního a ideálního, objektivního a subjektivního charakteru, jejich význam a místo, funkce a role vyplývají z materialistického pojetí dějin. Kritika marxismu-leninismu, která prolíná buržoazní sociologii (kritika marxismu jako ekonomismu a mechanického determinismu), jako by tento teoretický systém byl založen na determinaci jednoho faktoru, neodpovídá skutečnému obsahu této teorie. V těchto intencích nahlíží na marxismus i T. Parsons (např. v této knize problém tzv. kulturní nezávislosti na čase).
Tendence buržoazní sociologie k postižení společnosti v její celistvosti a změně přinesla řadu pokusů o vytvoření dějinného schématu a charakteristiky jednotlivých vývojových stupňů společnosti. T. Parsons se k tomuto proudu připojuje svou klasifikací vývoje společnosti na primitivní, přechodné a moderní stadium. Předěly mezi hlavními stadii vyplývají podle T. Parsonse z vývojových změn hodnotových prvků. Změna primitivní společnosti ve společnost přechodnou je podmíněna vývojem ve sféře jazyka, který je součástí kulturního systému. Předěl mezi přechodnou a moderní společností je založen ve sféře institucionalizace normativního řádu a právního systému. Moderní společnost klade zároveň důraz na rozvoj státně mocenských vztahů. Moderní průmyslová společnost se vytváří na rozvinuté univerzální hodnotové orientaci, na víře v existující zákonný pořádek. Vzorem moderní společnosti (jako sociálního systému) jsou pro T. Parsonse Spojené státy americké.
Přechodná a moderní společnost je stratifikovaným systémem. Při analýze společnosti primitivního typu T. Parsons zdůrazňuje, že nejvýraznější zdroj změny vzniká tam, kde striktní rovnocennost statusu příbuzenských skupin je porušena a možnost vývoje závisí na stupni diferenciace, preference a institucionalizace. Dochází k závěru, že nejpravděpodobnějším výsledkem takového vývoje bude stratifikovaná společnost. Stratifikaci přitom vymezuje jako uspořádání složek systému do hodnotové stupnice, která představuje prestiž a diference. Z této stupnice vyplývají i jednotlivé „třídy“.
Ve Spojených státech a ve vyspělých kapitalistických zemích vůbec je v Parsonsově pojetí stratifikovaná společnost společností „třídní“. Jsou pro ni charakteristické neurčité rozdíly mezi třídami a velká mobilita.
Parsonsovy úvahy a jejich teoretické části i bohatý empirický materiál a srovnávací přístupy nevedou a ani nemohou vést, vzhledem k jeho hodnotovému systému, k postižení podstaty dějin procesu a tedy i stupni vývoje společenských řádů. Zde selhává i strukturně funkcionální metoda. Přístup k historii se ukazuje ve skutečnosti nehistoricky. T. Parsons se ovšem od historismu, historické metody (typu Marxe i Hegela) jako dogmatu distancuje, neboť, jak uvádí, historismus vždy popírá možnost nebo význam obecné analytické teorie pro vysvětlení časově následných sociokulturních jevů.
Materialistické pojetí dějin, vytvořené Marxem a Engelsem, ve skutečnosti znamenalo vytvoření celistvé teorie společnosti, která umožnila postihnout nejen její strukturu a podstatu, ale vědecky také vyjádřila zákonitosti společenského vývoje a odhalila dějinné nutné síly. Společenskoekonomická formace se pak stala základní klasifikační kategorií dějin.