Tematikou knižnice Foundations of Modern Sociology, v níž je vydávána tato kniha, jsou společnosti a jejich skladebné části zkoumané z mnoha různých hledisek a v mnoha různých rovinách. Některé práce se zaměřují především na malé skladebné prvky, jako je rodina nebo místní komunita, jiné zase na specifická témata, jako např. teorii a metodu zkoumání. Tato kniha je určitou krajností v tom smyslu, že se zabývá nejširší jednotkou zpravidla sociologicky zkoumanou - celou společností. Je samozřejmé, že existuje obrovské množství typů společností, počínaje primitivními společnostmi velmi malého rozsahu a konče současnými mnohonárodnostními společnostmi Spojených států a Sovětského svazu. Na přibližně stejném vývojovém stupni kromě toho existuje velmi mnoho variací, počínaje např. askriptivní rigiditou tradičního Indického kastovního systému a konče relativní otevřeností a mobilitou čínského impéria. Pokusíme se v této studii vnést určitý řád do tohoto nesmírně složitého problému.
Zkoumání společností jako celků naprosto nevyčerpává možnosti empirické aplikace pojmu sociální systém. Mnoho sociálních systémů jako místní komunity, školy, obchodní a příbuzenské jednotky nejsou společnostmi, jsou to spíše subsystémy společnosti. V dostatečně pluralistickém světě může také mnoho sociálních systémů, které jsou „dílčími“ systémy z hlediska pojmu společnost, být součástí více než jedné společnosti. Nejjednodušší případy představují vzájemně se prolínající členství. Tak např. emigrace užší rodiny má za následek, že se tato rodina během doby stane strukturální jednotkou nové společnosti. Mnoho příbuzných však zůstane ve „staré vlasti“. Ti pak spolu s migrující rodinou nepochybně tvoří sociální systém, který proniká nebo přesahuje do dvou nebo více společností. Totéž lze říci o obchodních firmách, odborných společnostech, církvích a jiných organizacích, které mají své pobočky ve dvou nebo více zemích. A konečně, v jistém smyslu ani společnost není nejširší sociální systém, protože je součástí ještě širšího mezinárodního či mezispolečnostního systému.
O pojmu společnost pojednáme podrobněji v následující kapitole. Zatím se omezíme na konstatování, že společnost je relativně nejsoběstačnější typ sociálního systému. Společnost vnitřně integruje více nutných prvků nezávislé existence než např. jednotky typu obchodní firmy, které jsou příliš specializovány, nebo „křesťanství“, které je organizováno příliš volně a nemůže proto fungovat jako samostatná společnost. Jednotky společnosti, jsou-li diferencovány a děleny, více závisejí na ostatních jednotkách stejné společnosti než na jednotkách jiných společností.
Z důvodů, o nichž se zmíníme dále, je společnost v prvé řadě „organizována politicky”, jak říká Roscoe Pound. Musí pěstovat jak pocit komunity, tak určitou „korporační sílu“, zpravidla vládní, a musí nastolit relativně účinný normativní řád na svém území.
Při zkoumání společností budeme sledovat vývojové i komparační hledisko. Z vývojového hlediska je člověk chápán jako integrální část organického světa; lidská společnost a kultura může být úspěšně analyzována v obecném rámci životního procesu. Bez ohledu na to, je-li použito adjektivum „biologický“ nebo ne, je vývojový princip uznáván jako platný pro svět všeho živého. Musí tedy obsahovat i sociální aspekt lidského života. Základní pojmy organického vývoje jako variace, selekce, adaptace, diferenciace a integrace ve vhodném přizpůsobení sociální a kulturní tematice jsou hlavním předmětem našeho zájmu.
Sociokulturní vývoj, právě tak jako organický vývoj, postupoval přes variace a diferenciací od jednoduchých ke stále složitějším formám. Na rozdíl od dřívějších představ nepostupoval však podle jednoduché, přesně definovatelné linie, ale na každé úrovni se projevoval mnoha různými formami a typy.[1] V dlouhodobém hodnocení se však ukazuje, že formy, na pohled stejně životaschopné v daném stadiu a za daných okolností, nemají stejnou schopnost ovlivňovat další vývojové přeměny. Nesmírná variabilita lidských vzorů činnosti je vlak stále jedním z nejdůležitějších faktů světa člověka.
Vidíme-li skutečnost v tomto světle, dostáváme čtyři vzájemně závislé, i když v jistém směru nezávislé, aspekty teoretických problémů, před nimiž stojíme. Za prvé, musíme použít obecného pojmového schématu sociálního systému, který je základem jakékoli sociologické analýzy bez ohledu na velikost a funkční význam vztahového systému vzhledem k ostatním systémům.
Za druhé se musíme zabývat problémy společnosti, jež vznikají proto, že společnost je typem sociálního systému, který má daleko větší vliv na jednání než ostatní systémy a má tedy zvláštní rysy vyžadující zvláštní analýzu. Předmět našeho zájmu - studium společností - není totožný s obecným zkoumáním sociálních systémů.[2]
Za třetí se musíme zabývat vývojovými přeměnami společností jak z hlediska celku, tak z hlediska jejich hlavních strukturálních částí. Zajímá nás sled měnících se strukturálních vzorů, které charakterizují společnosti jako sociální systémy v průběhu jejich vývoje a kromě toho, s jistým omezením, daným nedostatkem znalostí a místa, také procesy uskutečnění přechodu od jednoho typu k druhému. Doufáme, že se nám v tomto směru podaří vytvořit určité, poměrně ucelené řádové vzory.
Konečně musíme vzít také v úvahu variabilitu jako problém sice odlišný, ale současně souvisící s problémem vývojového sledu a vývojových stadií. Pouhá skutečnost, že kulturní, fyzické, biologické, psychologické a sociální prostředí společností i ostatních sociálních systémů je vysoce proměnné, je dostatečným důvodem předpokládat, že společnosti, které při své autonomii jsou ve stavu vzájemné závislosti s faktory prostředí, se budou také značně odlišovat. Při výzkumu tohoto druhu je důležité pokusit se specifikovat variace různých vývojových stadií, jejich příčiny a možnosti dalšího vývoje.
V následující kapitole uvedeme velmi hrubé - a pokusné - schéma, v němž bude dosavadní vývoj společností rozdělen na tři stadia: primitivní, přechodné a moderní. V této knize budeme analyzovat pouze první dvě kategorie, přičemž větší část analýzy bude věnována přechodným společnostem, částečně proto, že vykazují větší množství významnějších variací než primitivní společnosti, částečně proto, že příbuzná disciplína - sociální antropologie - se zabývala primitivními společnostmi velmi rozsáhle a velmi podrobně. Existuje mnoho antropologických studií o primitivních společnostech, a to jak v přístupu srovnávacím, tak vývojovém. Přechodné společnosti však byly studovány hlavně archeology, historiky, lingvisty a jinými odborníky, zaměřenými spíše na určité civilizace nebo určité aspekty sociokulturní struktury než na zcela obecná srovnání.
Autor připravuje pokračování této knihy, které vyjde v knižnici Foundations of Modern Sociology pod názvem Systém moderních společností. Materiál je rozvržen tak, aby obě knihy mohly být čteny nezávisle na sobě, jsou vlak do značné míry koncipovány na základě jediného rámcového empirického problému. Studium obou svazků přispěje k ujasnění charakteristických rysů zde vyjádřeného problému. Současně také vysvětlí důvody rozdělení obecných úvah o sociálním vývoji do dvou dílů.
Podle autorova názoru mají hlavní organizační vzory společností typu, který je oprávněně považován za moderní, společný původ ve společnostech západní Evropy vzniklých ze středověkého základu, vytvořeného po zániku západní říše římské. Hlavní strukturální rysy moderních společností souvisejí tedy s tímto zdrojem původu, i když často obsahují velmi důležité strukturální inovace (variace) ve starších západoevropských systémech neznámé. „Nejvyspělejší“ z těchto společností jsou Spojené státy a Sovětský svaz, jejichž odvozenost z evropských vzorů je očividná, a Japonsko, jehož modernizace byla jasnou reakcí na prudký vliv evropsko-amerického systému, přestože vliv domácích prvků byl jistě také velmi důležitý.
Teze, jež zdůrazňuje jediné centrum původního rozvoje moderního společnostního typu na západě, vytváří určité problémy, pokud jde o objektivitu badatele, který je součástí hodnoceného systému. Zdůraznění skutečnosti společného původu však na druhé straně přináší výhodu - možnost zkoumat hlavní moderní společnosti jako jeden systém, tj. sociální systém daleko širší o diferencovanější než jakákoli jednotlivá společnost.
Nezdá se nám, že by rozmanitost primitivních a přechodných společností mohlo být obecně o účelně chápána jako skladba větších systému v tom smyslu jako moderní systém. Tento rozdíl je přirozeným dělítkem tematiky obou knih. Nabízí kromě toho řadu podnětných interpretačních problému, které budou osou našeho výkladu o vyspělejších přechodných společnostech, problémů, jejichž význam klasicky demonstroval Max Weber.
Okruh variací vyspělých přechodných společností byl velmi široký. Představme si rozdíly mezi čínskou mí v období jejího rozkvětu, indickým kastovním systémem, Islámskými říšemi a říší římskou. Všechny tyto společnosti měly velmi vysoce rozvinutou civilizaci. Proč tedy nedošlo k modernizaci v některé „východní” vyspělé přechodné civilizaci? Jaká konstelace faktorů naproti tomu byla příčinou toho, že modernizace vyrostla z největší strukturální regrese v dějinách hlavních společností, tj. z „pádu“ západní říše římské a návratu jejího území do víceméně „archaických“ sociálních podmínek „temna“? Vůdčí myšlenkou naší analýzy nebude tedy systematická teorie, ale historicko-interpretační pohled.
[1] V biologické teorii je variace považována za rozhodující faktor vývoje, působící v každé vývojové rovině. Protože první sociální evolucionisté přehlédli základní význam tohoto faktoru, nedospěli ke skutečně vývojovému pohledu.
[2] Srov. Ticott Parsons, Social Systems and Subsystems, v připravované International Encyclopedia of the Social Sciences.