Realizátory ekonomického panství jsou příslušníci třídy. Průmyslníci bezprostředně kontrolují pracovní prostředky, pracovní proces a pracovní produkt. Je pravda, že Marx ve III. díle Kapitálu zdůrazňuje, že část této kontroly, jmenovitě kontrola pracovního procesu, může být předána placeným správcům firmy. Ti jsou však přímo, právně i fakticky závislí na kapitalistech.
Jinak celá záležitost vypadá v rovině panství politického a ideologického. Jejich realizátory nejsou kapitalisté. Existence státu jako zvláštního aparátu, který se specializuje na vydávání a exekvování zákonů (a na řadu jiných druhotných činností, např. na vybírání daní), znamená existenci souborů lidí, odlišných od třídy kapitalistů, souborů, které mají zvláštní práva a povinnosti.
S existencí státu spojoval Marx především existenci byrokracie jako zvláštní sociální vrstvy. Marx dokonce postřehl, že tato vrstva tím, že bezprostředně vykonává moc, může usilovat o realizaci svých specifických zájmů (např. o to, aby úředníci měli zvláštní materiální a jiné výsady).[35] Zrod parlamentní demokracie a vznik politických stran vyvolal v život další, nové odvětví společenské dělby práce. Objevil se typ stranického politika vystupujícího v parlamentech, tvořícího kabinety, organizujícího volby a formujícího veřejné mínění. Ve svých analýzách politických událostí ve Francii v letech 1848—1851 Marx výrazně rozlišuje tuto skupinu a nazývá ji „politickými a literárními představiteli tříd“. Tvoří ji novináři, poslanci zákonodárných shromáždění a ministři střídajících se kabinetů. Marx přitom výslovně uvádí, že neběží jednoduše o příslušníky jednotlivých tříd, jež reprezentují. Jejich sepětí s třídami je dáno korelací jejich politických názorů se zájmy jednotlivých tříd a nikoli jejich individuálním sociálním původem nebo aktuální třídní příslušností.
O Hoře čili politických reprezentantech maloměšťáctva napsal toto:
„Právě tak si nesmíme představovat, že všichni demokratičtí představitelé jsou shopkeepers nebo že pro ně horují. Svým vzděláním a svým individuálním postavením mohou být od nich na hony vzdáleni. Co z nich dělá představitele maloměšťáka, je to, že nemohou v duchu překročit hranice, které maloměšťák nemůže překročit v životě, že jsou proto teoreticky hnáni k týmž úkolům a řešením, k nimž maloměšťáka prakticky ženou materiální zájmy a společenské postavení. Takový je vůbec poměr mezi politickými a literárními představiteli určité třídy a třídou, kterou představují.“[36]
Marx rovněž postřehl, že mezi řadovými členy třídy a jejími ideology a vůdci může dojít k politickým neshodám.
„Dělba práce, o které jsme už dříve zjistili, že je to jedna z hlavních sil dosavadních dějin, se pak projevuje i u vládnoucí třídy jako dělba mezi duševní a hmotnou prací, takže uvnitř této třídy vystupuje jedna část jako myslitelé této třídy (aktivní tvořiví, konceptivní ideologové této třídy, kteří si za hlavní pramen obživy zvolili vytváření o rozvíjení iluze této třídy o sobě samé), kdežto druzí mají k těmto myšlenkám a iluzím spíše trpný a receptivní postoj, protože jsou aktivními členy této třídy ve skutečnosti a mají méně času k tomu, aby si vytvářeli o sobě iluze a myšlenky. V rámci této třídy se z tohoto jejího rozštěpení může vyvinout dokonce určitá protikladnost a nepřátelství mezi těmito dvěma částmi, ale tato protikladnost sama sebou přestává, jakmile dojde k praktické kolizí, kdy je ohrožena sama třída...“[37]
Obecně se dá říci, že Marx odlišoval: 1. panující třídu od skupiny řídí, kteří se profesionálně věnují politice v zájmu této třídy; 2. panující třídu od skupiny lidí, které zařazoval do „byrokracie“, tj. především do výkonného aparátu státu. Kromě toho postřehl, že mezi pánující třídou a jejími politickými představiteli a mezi panující třídou a relativně nezávislou byrokracií může docházet ke konfliktům.
Zároveň však často formuloval svoje soudy, aniž by provedl tato rozlišení, nebo tak, že zmíněné soudy upozorňovaly na konvergenci dvou znaků: třídní příslušností a členství ve skupině politiků nebo byrokratů. V jeho době bylo jistě u mnoha osob toto spojováni odůvodněné. Neméně důležitý je však i postřeh, že jde o znaky rozdílné. Obecně se ale dá říci, že marxovské „modely“ skupiny politických představitelů i skupiny byrokratů přihlížejí k tomu, že jejich členy jsou jak příslušníci panující třídy, tak i lidé, kteří stojí mimo ni.
Je třeba zdůraznit rovněž skutečnost, že politickým a ideologickým představitelům třídy připisoval Marx neobyčejně důležitou sociální funkci: vytváření ideologie a politického programu třídy. Třída jako celek dospívá pouze k odhalení jistých svých praktických potřeb vyrůstajících z jejích každodenních zkušeností. Naproti tomu její političtí a ideoví představitelé dodávají těmto živelně se rodícím pocitům formu politického programu a soustavné ideologie. Tuto problematiku role politických a ideologických představitelů třídy propracoval v marxismu jak Lenin — pokud jde o vůdce dělnické třídy[38] — tak rovněž Gramsci, pokud jde o vůdce všech tříd, které panují nebo se na toto panství připravují. Podle Gramsciho tvoří politická strana a její vůdcové „kolektivní vůli“ tříd.[39]