V Marxových a Engelsových dílech nacházíme popisy různých způsobů realizace politického panství buržoazie. Na základě těchto popisů můžeme zkonstruovat několik typů tohoto panství a ukázat mechanismy vlastní každému z nich. Dva základní typy, které bych zde chtěl rozlišit, je možné nazvat „panstvím přímým“ a „panstvím nepřímým.
„Přímé“ politické panství nespočívá samozřejmě v tom, že třída jako celek bezprostředně vládne. To je nemožné a z hlediska našich dosavadních úvah jistě zřejmé. Způsob politického panství, označený zde jako přímý, spočívá v tom, že třída dosahuje politického vlivu na vládu prostřednictvím svých politických představitelů. Tito političtí představitelé jsou pod vlivem třídy a vláda zase pod jejich vlivem. Jinak je to možné formulovat ještě takto: vláda je pod rozhodujícím vlivem zorganizovaného tlaku a vyslovovaných požadavků panující třídy; dělá to, co od ní tato třída očekává nebo žádá.
Konkrétní mechanismy vedoucí k takovému typu politického panství bývají různé; může to být prostě census, který skýtá pasivní i aktivní volební právo pouze představitelům panující třídy; mohou to být mechanismy ideologického působení na masy, které mají volební právo; mechanismy ekonomického tlaku na „svobodné“ voliče nebo vládu; mechanismy korupce, které uplatňuje panující třída vůči politikům, kteří mají reprezentovat jiné třídy apod.
Klasikové upozorňovali někdy na jeden, jindy na několik zároveň působících mechanismů politického panství buržoazie. Podívejme se, co napsal např. Engels ve své rané korespondenci z Anglie:
„Viděli jsme, že koruna a Horní sněmovna ztratily svůj význam; viděli jsme, jak se rekrutuje všemocná Dolní sněmovna; nyní vzniká otázka: kdo vlastně v Anglii vládne? — Vládne majetek. Majetek umožňuje aristokracii ovládat volbu poslanců z venkova a z malých měst; majetek umožňuje obchodníkům a továrníkům určovat poslance pro velká a částečně i pro malá města; majetek umožňuje těm i oněm zvyšovat svůj vliv korupcí. Panství majetku je v zákonu o reformě výslovně uznáno v podobě censu.“[40]
V Zásadách komunismu, které jsou rovněž Engelsovým dílem, je úloha censu ještě více zdůrazněna. Mechanismus třídního panství („přímý“), který je tam popsán, vypadá takto: voliči jsou pouze ti, kteří mají kapitál; tito buržoazní voliči volí buržoazní poslance a tito poslanci volí vládu, která je pochopitelně zjevným představitelem zájmů buržoazie.
V pozdějších pracích napsaných poté, kdy bylo zavedeno všeobecné volební právo, zdůrazňují Marx a Engels jiný mechanismus přímého panství. Spočívá v tom, že lid, který ještě nemá vlastní reprezentanty a především vlastní ideologií, volí do parlamentu buržoazní představitele. Je to — dá-li se tak říci — mechanismus politického panství prostřednictvím panství ideologického.
O tomto mechanismu je několikrát poznámka v Třídních bojích ve Francii, kde je politické panství buržoazie prostřednictvím jejích politických stran fungujících ve společnosti popisováno jako výsledek všeobecného volebního práva.
„Buržoazní panství jako výron a výsledek všeobecného hlasovacího práva, jako výslovný akt svrchované vůle lidu, to je smysl buržoazní ústavy“ — napsal Marx.[41]
A na jiném místě konstatuje Engels:
„A konečně vládne majetná třída přímo prostřednictvím všeobecného hlasovacího práva. Dokud utlačená třída, v našem případě proletariát, není ještě zralá k tomu, aby se sama osvobodila, do té doby bude ve své většině uznávat nynější společenské zřízení jako jedině možné a politicky bude chvostem třídy kapitalistů...“[42]
Popsaný mechanismus politického panství, v němž buržoazní ideologie ovládá masy a třída buržoazie prostřednictvím svých představitelů formuje rozhodnutí vlády, považovali klasikové za typický pro kapitalistickou formací. Proto mnohokrát tvrdili, že parlamentní republika je politickým systémem vlastním buržoazní společností.
Může však existovat ještě jiný mechanismus přímého panství, a to mechanismus násilí. V Osmnáctém brumairu Ludvika Bonaparta Marx popisuje, jak parlament, zvolený celým národem a tvořený ve své většině politickými představiteli buržoazie, schvaluje výjimečné zákony a udržuje politické panství už nikoli prostřednictvím ideologického panství, nýbrž silou: prostřednictvím armády, národní gardy a policie. Přechod k tomuto typu panství byl důsledkem rychlé radikalizace pařížských pracujících mas, tedy důsledkem skutečnosti, že se zhroutilo ideologické panství v politicky neuralgickém bodu země.
Všechny tyto případy jsem nazval „přímým panstvím“, a to proto, že vláda dělala vždycky to, co od ní požadovala třída kapitalistů, vystupující prostřednictvím svých politických představitelů. Avšak politické panství může mít rovněž takovou formu, že vláda vůbec neposlouchá mínění třídy kapitalistů, ani jejích politických představitelů. Realizuje zcela vlastní záměry, které jsou často v rozporu se záměry politických představitelů panující třídy. Nicméně zajišťuje a chrání její ekonomické panství. V takovém případě máme co činit s „nepřímým panstvím“.
Popis takové situace nalezneme rovněž v Osmnáctém brumairu. Ludvík Bonaparte byl v konfliktu se zákonodárným shromážděním, které bylo svým složením i svými názory „buržoazní“. Jednal zpravidla obráceně, než jak si to přálo Národní shromáždění, kromě jiného proto, aby je postupně zbavil reálného vlivu a poté je ponížil v očích společnosti. Nakonec dosáhl svého: zlomil „politickou moc buržoazie“, tzn. její přímý vliv na počínání vlády.
Neznamenalo to však, že bylo svrženo třídní panství buržoazie. Přímý vliv buržoazie byl zlomen proto, aby absolutní, císařská moc mohla zajistit její klidné ekonomické panství.
„...Její vlastní zájmy jí (buržoazii W. W.) přikazují, aby se zachránila před nebezpečím samovlády… že pro záchranu její neporušené společenské moci je nutno zlomit její politickou moc; že soukromí měšťáci mohou dále vykořisťovat ostatní třídy a těšit se nerušeně z majetku, rodiny, náboženství a pořádku jen pod podmínkou, že jejich třída bude odsouzena k stejné politické nicotnosti jako ostatní třídy.“[43]
V popsané situaci se objevil ještě jeden faktor, který Marx považoval za nutné zdůraznit. Můžeme jej označit jako pasivní souhlas třídy s tím, jak se výkonná moc vypořádala s její aktivní politickou elitou. Marx píše, že „mimoparlamentní masa buržoazie“ měla už dost politikaření svých představitelů, dost zmatků vyvolaných tímto politikařením, a proto, zůstávajíc pasivní v rozhodujícím zápase mezi parlamentem a Napoleonem III., jakoby „prohlásila nedvojsmyslně, že dychtí po tom, aby se zbavila svého vlastního politického panství, aby se zbavila těžkostí a nebezpečí panování“.[44]
Námi rozlišené panství „přímé“ a „nepřímé“ je možné chápat jako „ideální typy“. Ve skutečností může existovat řada politických systémů, pro něž jsou charakteristické smíšené rysy. Nastíněné typy však jsou určitými analytickými modely, jež se dají zkonstruovat na základě dědictví klasiků a mohou být použity i na analýzu jiných situací, než jaké přímo popsali Marx a Engels.
Na tomto místě chci upozornit, že zmíněné typy se objevují v marxovských analýzách týkajících se již zformované buržoazní společnosti. Marx a Engels zanechali i jiné analýzy vlád „bonapartistického“ typu: (tzn. vlád, které jsou ve svých rozhodnutích nezávislé na zorganizované podpoře a vyslovovaných požadavcích tříd nebo třídy). Avšak tyto analýzy se týkaly společností, které byly v přechodném vývojovém stadiu od feudální ke kapitalistické formaci. Námi popsaná analýza bonapartistické vlády se vztahuje na zformovanou buržoazní společnost. Je pravda, že Engels předpokládal, že vláda Ludvíka Bonaparta zvěstovala konec buržoazního řádu a rychlý přechod k socialismu (v důsledku proletářské revoluce). Tento předpoklad se nesplnil. Bonapartistický typ vlády můžeme tedy chápat jako takový typ, který se může objevovat v různých vývojových obdobích kapitalistické formace (což dokázala historie), a nikoli pouze na jejím počátku nebo konci. Takto jako typ, nespjatý pouze s určitými obdobími, byl zde také popsán.
Naproti tomu platí, že je to typ, který se objevuje v obdobích, kdy je ohroženo třídní panství buržoazie. Tehdy — aby se toto panství uchovalo — je likvidována demokracie jako forma politického panství buržoazie a ke slovu přichází typ „přímého“ politického panství. V tomto typu panství přejímá „císař“ a jeho skupina funkci politických představitelů panující třídy. Jsou však představiteli „samozvanými“.
Shrnujíce výše uvedené myšlenky, musíme zdůraznit, že základním obsahem kategorie „politické panství“ není — přes běžnou intuici a dokonce přes některé Marxovy formulace — to, jací lidé a prostřednictvím jakých procedur vydávají a exekvují zákony, ale to, jaký je obsah těchto zákonů, zkoumaný z hlediska ekonomických poměrů.
Jiná věc je, že tyto zákony byly nejednou vydávány proto, že se vláda (to jest ti, kteří vydávají a exekvují zákony) ocitla pod velmi silným vlivem třídy, které zákony zajistily výsady. Zrušení privilegované pozice jedné třídy a zajištěni výsad jiné třídě je přece základním obsahem sociální revoluce. Avšak ne vždy se musí takováto revoluční přeměna zákonů dít cestou přímé politické aktivity zainteresované třídy. Nejednou ji může uskutečnit vláda usilující o zavedení nových poměrů v zemi, přičemž příčiny tohoto úsilí mohou být různé (např. snaha ekonomicky a vojensky posílit zemi). Historie zná mnoho případů, kdy panství určitých zákonů nebylo vybojováno třídou, která na tom měla největší zájem, ale bylo této třídě jakoby „darováno“ vládou (jež vůbec nebyla pod jejím rozhodujícím vlivem). Taková situace se zdá být pravidlem všude tam, kam byl kapitalismus do značné míry vnesen zvnějšku ještě dříve, než vznikl živelně vnitřním vývojem. Elementy takové situace existovaly v Německu a klasikové to ve svých pracích zdůrazňovali. Proto můžeme říci, že rozlišení dvou jevů, tj. zajištění práv a přímého vlivu na vládu — i když není v Marxových a Engelsových úvahách všude provedeno (protože to vždycky nebylo zapotřebí) — je však v některých z nich zcela zřejmé, a to právě tam, kde rozlišení bylo nutné.
Některé Leninovy práce týkající se Ruska vnucují myšlenku, že je zapotřebí provést dokonce ještě další rozlišení. A. Jasińská, když analyzuje Leninovy názory na úkoly proletariátu v demokratické revoluci, dospívá k závěru,[45] že Lenin revoluční diktaturu proletariátu a rolnictva považoval za prostředek realizace přechodného třídního panství buržoazie. A tak politická aktivita jedněch tříd vede k politickému panství jiné třídy. V souvislosti s tím vzniká potřeba rozlišovat nejen to, kdo (jaký soubor lidí) vládne a jaké zákony vládnou, ale i to, která třída je politicky nejaktivnější a panství které třídy je realizováno.