Úvahy obsažené v Třídních bojích ve Francii, v Osmnáctém brumairu Ludvíka Bonaparta i v jiných pracích nám umožňují, abychom provedli ještě další důležitá rozlišení. Jde o rozlišení mezi různými druhy zájmů a mezi zájmy a politicky zformovanou „vůlí“ třídy.
V Marxových a Engelsových úvahách můžeme rozlišit přinejmenším tyto druhy zájmů: 1. „organické“ zájmy třídy, 2. zvláštní zájmy třídy, 3. partikulární zájmy různých třídních „oddílů“ či vrstev tvořících složky panující třídy.
Když Marx píše, že třídní panství znamená „vnucovat celé společnosti podmínky existence své třídy jako zákon, jímž je nutno se řídit“[46] a podrobit celou společnost podmínkám zajišťujícím jí výdělek, pak má na mysli především zájmy organické, tzn. zájmy založené na možnosti těžit ze systému vztahů, v nichž si panující třída přivlastňuje hodnoty vytvořené třídou podřízenou.
Když naproti tomu Engels v jiné práci prohlašuje (postulativní formou), že německý buržoa „... musí svou třídu učinit vládnoucí třídou (čili — W. W.), svůj zájem rozhodujícím zájmem v zákonodárství, správě, justici, zdaňování a zahraniční politice“,[47] pak má na mysli jak zájmy organické, tak i řadu zájmů zvláštních, takových, jako je příslušná celní politika, daňová politika apod. V rámci zajištění určitého sociálně ekonomického systému mohou mít tyto druhy politiky různou formu, např. pamatovat pouze na maximální příjmy kapitalistů, nebo rovněž na vývojové potřeby země (což bezprostředně nemusí být totéž), nebo také na zájmy jiných tříd a vrstev obyvatelstva.
Kromě toho existuje ještě další možnost: v rámci zajišťování systému může vláda favorizovat zvláštní zájmy jedné složky panující třídy. V Osmnáctém brumairu Ludvika Bonaparta Marx konstatuje, že během restaurace měli rozhodující vliv na vládu velcí pozemkoví vlastníci, k jejichž zájmům politika vlády nejvíce přihlížela; naproti tomu v době červencové monarchie měli takovýto vliv velcí bankéři a vláda přihlížela k jejich zájmům (velké vlastníky a bankéře chápe Marx v tomto případě jako dvě složky třídy kapitalistů).[48]
Druhé, velmi důležité analytické rozlišení se týká vůle třídy (čili v normálních podmínkách vůle jejích politických představitelů) a organických zájmů třídy.
Napoleon III. chrání kapitalistický systém, to znamená, že reprezentuje organické zájmy buržoazie, i když všechna jeho konkrétní opatření nejsou taková, jak by si je představovali političtí představitelé zasedající v Zákonodárném shromáždění. Naopak, snaží se ze všech sil, aby tyto představitele zbavil moci a vnutil jim i celé zemi svou vůli. Kromě toho týž Napoleon III. byl zvolen presidentem a tedy obdařen mocí především pomocí rolníků, kteří v něm viděli reprezentanta svých zájmů a budoucího realizátora „napoleonských idejí“. Napoleon pochopitelně vůbec nereprezentoval zájmy drobného rolnictva, jež se za jeho vlády dostalo do ruinujícího soukolí kapitalistického hospodářství.[49] Z této analýzy plyne, že něco jiného jsou třídní zájmy a něco jiného aktuální vůle třídy (a to jak ta, která je vyjadřována politickými představiteli — v případě buržoazie — tak ta, která je vyjadřována celou třídou ve volbách — v případě rolnictva); něco jiného jsou reálné zájmy a něco jiného představy o nich. Touto problematikou se široce zabýval Lenin ve vztahu k vědomí a zájmům proletariátu.