Protikladnost pozic, jež ve výrobním procesu zaujímá panující a podřízená třída, jakož i vykořisťování podřízené třídy je základem, na němž si tato třída uvědomuje vlastní zájmy a přistupuje k boji proti vykořisťování a existujícím poměrům. Tento proces nazval Marx — maje na mysli proletariát — přeměnou „třídy o sobě“ ve „třídu pro sebe“.[50] Marxova myšlenka postupnosti tohoto procesu, jakož i myšlenka, že existují různé druhy uvědomění proletariátu v jednotlivých etapách přechodu od „třídy o sobě“ v „třídu pro sebe“, byla později šířeji propracována Leninem v jeho teorii „uvědomění trade-unionistického“ a „uvědomění třídního“.[51] Lenin rozeznával rovněž tři roviny třídního boje, jež odpovídají námi rozlišeným třem aspektům třídního panství: rovinu boje ekonomického, politického a ideologického.
Největší význam má boj politický, který je základním nástrojem zrušení aktuálního třídního panství. Za rozhodující formu politického boje považovali Marx a Engels revoluci jako nelegální a ozbrojenou likvidaci existujícího politického a ekonomického pořádku. Jak o tom však svědčí jejích práce, připisovali velký význam rovněž legálním formám boje vedeného ještě v rámci kapitalistické společností. To proto. že tento boj je a) školou politického uvědomění a politické organizace proletariátu, b) nástrojem oslabení všech tří aspektů třídního panství buržoazie, c) možným nástrojem pokojné přeměny kapitalistické společnosti v socialistickou.
Podmínky vedení legálního boje jsou v kapitalistické společností specifické. Kapitalistický řád zvítězil pod hesly politické rovnosti a demokracie. Typickým politickým systémem se v této formaci stala demokratická parlamentní republika, čímž je tento politický systém v rozporu se systémem ekonomickým, v němž neexistuje rovnost, neboť v něm jako v každém jiném třídním uspořádání vládnou vztahy podřízeností a nadřízeností, vztahy vykořisťování.
„Hlavní rozpor této ústavy je však v tom: — psal Marx o francouzské ústavě z roku 1848 — třídám, jejichž společenské otroctví má zvěčnit, tj. proletariátu, rolnictvu, maloburžoazií, dává všeobecným hlasovacím právem politickou moc. A třídě, jejíž starou společenskou moc sankcionuje, buržoazii, odnímá politické záruky této mocí. Vtěsnává její politické panství do demokratických podmínek, které každou chvíli napomáhají třídám nepřátelským buržoasií k vítězství a ohrožují samy základy buržoazní společnosti.“[52]
Proto existují — jak jsme o tom jíž psali — dva hlavní způsoby politického panství buržoazie: a) prostřednictvím ideologického panství, b) prostřednictvím politického násilí (odepření volebního práva, diktatury různého typu apod.). Je pochopitelné, že existuje možnost tyto dva prostředky panství různě kombinovat.
Základním nástrojem boje podřízené třídy proti existujícímu třídnímu panství jsou její organizace, hlavně politické strany a odbory. V závislosti na okolnostech mohou působit buď legálně, nebo ilegálně. Je pochopitelné, že jejich činnost nemusí být vždy úspěšná. Avšak v každém případě je zorganizování podřízené třídy formou akumulace politické síly, která později může být vržena do boje. Proto vedle politické síly panující třídy, jež pramení z rozvinutých aspektů třídního panství (zvláště z panství ekonomického), existuje politická síla třídy podřízené, plynoucí z jejího uvědomění a z její organizace.
V různých bojích se politické síly protikladných tříd navzájem střetávají. Výsledek boje závisí — jak psal Marx „na vzájemném poměru sil“[53] — a to ať jde o požadavky, které je možné realizovat Ještě v rámci kapitalistického řádu (např. tovární zákonodárství), či ať jde o změnu tohoto řádu.
Je třeba znovu zdůraznit onu rozdílnost prostředků, z nichž čerpá svoji politickou sílu třída panující a třída podřízená. Tuto rozdílnost akcentovalo mnoho teoretiků marxismu. Tak např. Kautsky, když polemizoval s vulgárními názory o převaze „ekonomiky“ nad „politikou“, které v otázce, jež nás zde zajímá, vedly k tvrzení, že buržoazie je vždycky silnější než proletariát, neboť všecko závisí na místě zaujímaném třídou v ekonomickém systému, napsal: „Historický materialismus vůbec neprohlašuje, že ekonomicky silnější a tedy bohatší je vždy také silnější společensky“.[54] Jakkoli nadsazoval, když zároveň kategoricky tvrdil, že „kapitalisté se stávají stále silnější v ekonomice a proletáři — v politice“,[55] přesto v prvním tvrzení měl zřejmě pravdu. V opačném případě bychom museli přijmout názor, že likvidace panství buržoazie je absolutně nemožná.
Dojde-li k boji o svržení systému, může vláda, hájící určitý sociální pořádek, použít k potlačení politické síly proletariátu násilí. Především takový vývoj událostí předvídali Marx a Engels. Nevylučovali však, že by mohla nastat situace, v níž vláda bude stále více podléhat rostoucímu politickému vlivu dělnické třídy a bude postupně a pokojně ovládnuta jejími politickými představiteli. V takovém případě může dojít k „pokojné revoluci“, neboli k likvidaci starého ekonomického systému a třídního panství buržoazie. Za takové situace mohou, ještě vystoupit různé jiné síly hájící starý pořádek (např. armáda), jež se budou snažit zbavit zrevolucionizovaný parlament nebo vládu moci. Jedno je však třeba zdůraznit: Marxovy a Engelsovy analýzy vedou k myšlence, že mohou nastat různé konkrétní situace.[56] Ve zmíněných analýzách se více nebo méně výrazně objevují následující tvrzení, jež jsou z teoretického hlediska velmi důležitá:
1. Demokratická politická soustava umožňuje vést politický boj v rámci kapitalistického systému, a to jak o jeho dílčí změny, tak i proti němu samotnému (proto se buržoazie nejednou vzdává politické demokracie ve prospěch diktatur různého druhu).
2. Proti politické sile panující třídy shromažďuje podřízená třída svoji politickou sílu. Zdroje těchto dvou sil jsou odlišné, to však předem nerozhoduje o jejich potenciální velikosti (či „váze“).
3. Revoluce má dva aspekty. V souvislosti s tím má slovo „revoluce“ v Marxových a Engelsových úvahách dva významy. Jeden z nich se vztahuje na obsah sociálního převratu, to znamená, že označuje likvidaci určitého společenskoekonomického systému (pochopitelně, že prostřednictvím likvidace politického panství). V druhém se vztahuje na formu převratu a označuje nelegální (z hlediska existujících zákonů) a ozbrojené dobytí moci.
V určitých případech se tyto dva významy mohou vztahovat na dva aspekty téhož jevu, v němž jsou oba tyto aspekty spojeny. V tom případě běží o společenský převrat (změnu typu panství) nelegální cestou za použití násilí. Leč může dojít i k tomu, že se oba aspekty „oddělí“. Pak jde o společenský převrat provedený legálně a bez použití násilí. Tehdy se dá hovořit o „pokojné revoluci“.