Problematika stupňovatelnosti politického panství nalezla své specifické vyjádření v koncepci „třídní rovnováhy“, kterou rozvíjel Engels. V této koncepci — či spíše v jednotlivých myšlenkách roztroušených na různých místech — je rovněž vyjádřeno mnohoaspektové pojetí politického panství, jež je pro marxistické myšlení tak charakteristické. Pochopení těchto myšlenek je nemožné bez analytických rozlišení, která jsou vlastní úvahám klasiků a na něž jsem se snažil v této kapitole poukázat.
V několika svých pracích se Engels zmiňuje o tom, že v historii existovala taková období, kdy docházelo k „třídní rovnováze“. V těchto obdobích získávala státní moc jistou „samostatnost“, tzn., že byla nezávislá na požadavcích a tlaku jednotlivých tříd. Uveďme Engelsovu nejobecnější formulaci této situace, která zároveň ukazuje, jaká konkrétní období měl na mysli.
„Výjimečně se však vyskytují období, kdy jsou bojující třídy téměř v rovnováze, takže státní moc jako zdánlivý zprostředkovatel nabývá na čas jakési samostatnosti vůči oběma. Tak absolutní monarchie 17. a 18. století, kde jsou šlechta a měšťanstvo vzájemně vyváženy; tak bonapartisrnus prvního a zejména druhého francouzského císařství, který štval proletariát proti buržoazii a buržoazií proti proletariátu. Nejnovější případ tohoto druhu, kde vládci i ovládaní vypadají stejně směšně, je nová německá říše bismarckovského národa: zde jsou navzájem udržování v rovnováze kapitalisté a dělníci a stejně napalováni ve prospěch zchátralých pruských krautjunkerů.“[62]
Z této formulace není ještě příliš zřejmé, jaké konkrétní jevy má Engels na mysli, hovoří-li o „rovnováze“ bojujících tříd. Máme však k dispozici rozvinutější podoby této myšlenky, a ty nám přibližují empirický obsah, který zmíněný autor vkládal do svých teoretických formulací.
Na základě empirických popisů je možné dospět k závěru, že tam, kde se hovoří o rovnováze tříd, jde buď o „rovnováhu politických sil“, nebo o „rovnováhu zájmů“, a často o obojí najednou.
Když Engels píše, že příchod Napoleona III. k mocí byl výsledkem toho, že „proletariát ještě nemohl vládnout ve Francií“ a „buržoazie toho už nebyla schopna“,[63] pak sugeruje vznik rovnováhy politických sil těchto dvou tříd. „Rovnováha sil“ zde znamená — jak se zdá —rovnováhu sociálně politických vlivů, avšak ani ne tak rovnováhu tvořící se ve svobodné hře legálně existujících stran - reprezentantů tříd (což se může projevovat v počtu poslanců soupeřících stran, kteří byli zvoleni do parlamentu), jako spíše v blíže neurčené (a těžko přesně zachytitelné) připraveností tříd hájit či uskutečňovat svoje požadavky. Jako příklad takového chápání „rovnováhy sil“ může sloužit tento Engelsův výklad z jeho úvodu k Marxovým Třídním bojům...
„Buržoazie... žádající... klid a bezpečnost pro svoje peněžní obchody; proti ní proletariát sice poražený, ale stále ještě hrozivý, kolem něhož se stále víc a více seskupovala maloburžoazie a rolníci — stálá hrozba násilného výbuchu, který pří tom všem neskýtal vyhlídky na konečné řešení — to byla situace jako stvořená pro státní převrat... Ludvíka Bonaparta.“[64]
Zdá se, že o podobné, jakkoli v pokojnějších podmínkách existující rovnováze politických sil hovoří Engels v tomto fragmentu:
„V Prusku... existuje vedle stále ještě silné velkostatkářské šlechty poměrně mladá a zejména velmi zbabělá buržoazie... Vedle obou tříd však existuje rychle se množící, intelektuálně velmi vyspělý, den ze dne více se organizující proletariát. Nalézáme zde tedy vedle základní podmínky staré absolutní monarchie — vedle rovnováhy mezi statkářskou šlechtou a buržoazií — základní podmínku moderního bonapartismu: rovnováhu mezí buržoazií a proletariátem.“[65]
Tyto formulace však jasně neodpovídají na jednu důležitou otázku: máme rovnováhu politických sil chápat jako jejích rovnost, nebo jinak? Zdá se, že některé formulace sugerují, jako by síly buržoazie a proletariátu nebo buržoazie a feudálů byly rovné, a proto se mluví o rovnováze. Avšak souhrn úvah klasiků nás vede k závěru, že — aniž by se vylučovala možnost vzniku takové situace — je třeba rovnováhu chápat šířeji (mimochodem řečeno tak, jak je chápána v soudobých politických vědách): jako stav, v němž dvě strany disponují určitým potenciálem sil a každá z nich je schopna nepřipustit takovou zrněnu aktuálního uspořádání, která by znamenala její neprospěch. Při takovémto chápání se v rovnovážném stavu mohou ocitat síly politicky nerovné.
Na zmíněný typ rovnováhy se mohou vztahovat Engelsova slova o „kompromisu“ mezi šlechtou a buržoazií v Německu.
„Zatímco ve Francii a v Anglii buržoazie natolik zmohutněla, že mohla svrhnout šlechtu a stát se vládnoucí třídou ve státě, německá buržoazie dosud takovou sílu nemá. Má sice určitý vliv na vládu, ale tento vliv musí ve všech případech, kdy dojde ke střetnutí zájmů, ustoupit před vlivem statkářské šlechty.“[66]
Jiným příkladem může být engelsovská analýza anglických dějin první poloviny 19. století. Hovoří se v ní o tom, že „v Anglii buržoazie nikdy neměla všechnu moc ve svých rukou“, neboť „průmyslové a obchodní buržoazii se ještě nepodařilo vytlačit pozemkovou aristokracii úplně od politické mocí, a už se na scéně objevil nový soupeř, dělnická třída“.[67]
Všeobecné volební právo a vlivy dělnické třídy (jakkoli reformisticky naladěné) způsobily, že od té doby angličtí buržoové „sdíleli moc s dělníky“. Ani v tomto případě neznamená „sdílení moci rovné vlivy, ale běží o určitý vliv dělnické třídy při rozhodujícím politickém vlivu buržoazie.
Ve všech námi uvedených příkladech šlo o „rovnováhu politických sil“, i když se často dotýkaly rovněž otázky „rovnováhy zájmů“. V úvahách klasiků byly tyto problémy obyčejně navzájem spjaty. Politická síla třídy je přece využívána hlavně proto, aby byly uspokojeny její požadavky. Toho může být dosaženo příslušným zákonodárstvím. Proto můžeme rovnováhu zájmů nazvat rovněž „rovnováhou práv“ (tím, že se stanoví příslušné právní normy, vytvářejí se podmínky pro realizaci zájmů).
I v tomto případě může slovo „rovnováha“ — teoreticky vzato — označovat dva různé stavy: 1. rovné uspokojení zájmů, 2. přihlédnutí k zájmům dvou tříd, nikoli však ve stejné míře.
V Marxových a Engelsových analýzách se obyčejně setkáváme s tímto druhým typem „rovnováhy zájmů“. Ale zdá se, že tento typ rovnováhy se může vyvíjet v rovnováhu prvního druhu. Vhodný konkrétní příklad nám poskytují německé dějiny 19. století a jejich Engelsova interpretace. V předmluvě ke své Německé selské válce se znovu zabývá rolí bonapartistických vlád a O Bismarckově době píše toto:
„Odstranění feudalismu, vyjádřeno pozitivně, znamená nastolení buržoazních poměrů. A tou měrou, jak padají výsady šlechty, stává se zákonodárství stále více buržoazním.“[68]
Tato formulace konstatuje, že feudální zákonodárství přerůstá v buržoazní a že ekonomicko-právní systém v Německu se vyvíjí z jednoho typu v jiný. Dále se zde hovoří o tom, že tato změna práv vede od nadvlády zájmů feudálů k nadvládě zájmů buržoazie.
Chápání tříd ní rovnováhy ve dvou aspektech, tj. jako rovnováhy politických sil a rovnováhy zájmů, staví před nás otázku, zda jsou tyto dva aspekty shodné. Existuje vždy izomorfisrnus těchto dvou druhů rovnováhy? Odrážejí se rozdíly v politické síle dvou tříd adekvátně také v rozdílné váze jejich zájmů? I když si klasikové tento problém neuvědomovali, přesto jejích konkrétní úvahy nás vedou spíše k negativní odpovědi na tuto otázku.
„Rovnováha politických sil“ mezí buržoazií a proletariátem za Napoleona III. (nezávisle na tom, zda ji budeme chápat jako koexistenci rovných či nerovných sil) neměla přece žádný korelát v „rovnováze zájmů“ mezi těmito třídami. Zákonodárství druhého císařství téměř vůbec nehájilo zájmy dělníků. Na druhé straně „rovnováha zájmů“ mezi feudály a buržoazií za Bismarcka nebyla zdaleka výsledkem toho, že by se nejprve vytvořila příslušná rovnováha politických sil mezi těmito třídami. Engels neustále opakuje, že buržoazie byla slabá a zbabělá a že nikoli díky jí, nýbrž díky vládě bylo postupně zaváděno buržoazní zákonodárství.
Dospíváme zde k otázce role, jakou Engels připisoval bonapartistické vládě v okamžicích třídní rovnováhy: Byla to role, dá-li se to tak říci, aktivního organizátora politické rovnováhy. Formulace, které máme k dispozici, často sugerují myšlenku, že Napoleon III. i Bismarck připouštěli nové formy organizace proletariátu, aby je později využili jako strašáka proti buržoazií, kdyby dostala chuť likvidovat jejich moc. A tak absolutní státní moc může napomáhat tomu, aby se vytvořila a udržovala určitá „rovnováha politické síly tříd“.
Podobně — jak to jasně vyplývá z předchozích úvah — může být vláda iniciátorem a organizátorem ,,rovnováhy zájmů“. Bismarck zavedl takové zákonodárství, které bylo přijatelné jak pro junkery, tak pro buržoazií; do jisté míry odpovídalo rovněž zájmům dělníků.
Závěrem těchto úvah o problematice „třídní rovnováhy“ je třeba zdůraznit jednu otázku. S výjimkou případu úplné „třídní rovnováhy“ v aspektu zájmů (práv) nevylučuje její existence současné panství určité třídy. Jestliže se s politickou rovnováhou mezi buržoazií a proletariátem setkáváme za Napoleona III., pak není pochyb, že k ní dochází v období třídního panství (ekonomického a politického) buržoazie. Podobně k rovnováze (spíše zájmů než politické síly) mezi šlechtou a měšťanstvem ve francouzské absolutní monarchii — jak ji jako příklad uvádí Engels — dochází v období, které z hlediska zákonů, jež jsou v něm závazné, můžeme kvalifikovat jako období třídního panství feudálů.
Na tomto pozadí se dá určitým způsobem interpretovat pojetí „samostatnosti“ státní moci bonapartistického (absolutistického) typu. Na tomto pozadí je rovněž možné v určité formě pochopit problém „samostatných zájmů“ byrokracie, armády nebo administrativy, tj. lidí, kteří jsou specializováni na výkon mocí. Existencí takovýchto zájmů připomínali klasikové mnohokrát.
„Samostatnost“ absolutní moci spočívá v tom, že samostatně při-jímá státní rozhodnutí. Avšak tato rozhodnutí jsou vydávána pro společnost. Nezávisle na tom, jak a kým jsou vydávána, vytvářejí nové sociální poměry, nebo modifikuji či akceptují sociální poměry existující. Vždy jsou tedy v zájmu nějaké třídy, neboť se vždy vztahují na aktuálně existující třídní uspořádání; jsou eufunkční nebo disfunkční vůči určitému typu ekonomického panství.
Je ovšem pravda, že některá z těchto rozhodnutí mohou být vůči jistým jevům ekonomického panství „neutrální“. Stát vydává mnoho zákonů, jejichž společenský dosah a společenská váha jsou různé. Vláda může zvyšovat nebo snižovat platy důstojníků a úředníků — a přistupujeme-li k otázce ze širšího hlediska — vytvářet pro vrstvu byrokracie nebo vrstvu vojáků z povolání zvláštní výsady. V tom případě realizuje jejich specifické, dílčí zájmy. Činnost vlády se však nikdy neomezuje pouze na to. A i kdyby nějaká bonapartistická nebo byrokratická vláda vydávala jenom zákony, jejichž cílem by bylo zvětšovat výsady „císařské kliky“ nebo státní byrokracie, pak by zároveň musela „pouze“ akceptovat jiné zákony týkající se ekonomiky. Ta totiž nemůže fungovat v „právním vakuu“. A už tehdy, když by vláda akceptovala jakékoli hospodářské zákony, realizovala by nejen vlastní, byrokratické zájmy, ale i zájmy nějaké společenské třídy nacházející se „mimo“ vládu. V Marxově pojetí se „byrokratické vlády“ a „třídní panství“ navzájem nevylučují; mohou existovat současně. Jsou to dva různé druhy „moci“.