Mnoho autorů konstatuje, že marxovské pojetí společnosti vychází z toho, že práce je „druhový“ znak člověka, který ho vyděluje z ostatní přírody.[1] Práce, tzn. účelná, vědomá činnost, prováděná s pomocí umělých orgánů nástrojů, „vytvořila“ člověka jako zvláštní druh živočicha, umožnila, aby se příroda stala objektem jeho zásahů a stvořila rovněž jeho „umělé prostředí“, jež je podmínkou existence lidské kultury.
„Tato koncepce svérázné existence lidského druhu je základem systému, v němž se výrobní vazbě — jako nejvšeobecnější a ve svých obecných rysech absolutně opakovatelné vazbě sociálního života lidí — připisuje zvláštní role. Teze o roli, jakou plní v sociálním životě tato vazba, nevede však — na rozdíl od vulgárních interpretací marxismu — k žádné thorii o jednosměrné determinaci všech společenských jevů ‚ekonomickým faktorem‘ a není ani žádnou verzí ‚teorie faktorů‘. Tato teze se však stala v rukou tvůrců marxismu nástrojem, s jehož pomoci konstituovali řadu sociologických kategorií a nastínili určitý systém souvislostí mezi nimi.“[2]
Tento systém kategorií a tvrzení, týkajících se jejich vztahů, zahrnuje především kategorii „výrobních sil“, jež označuje historicky určitou úroveň výrobních nástrojů a lidských dovednosti zacházet s nimi, jakož i kategorii „výrobních vztahů“, označující mezilidské vztahy v pracovním procesu. Výrobní síly a výrobní vztahy jsou dvěma složkami — či lépe řečeno — dvěma aspekty výrobního procesu, který je tak složitější teoretickou kategorií. Mezi dvěma stránkami či aspekty výrobního procesu dochází k určitému typu zákonitého vztahu, který O. Lange ve svém díle Politická ekonomie nazval „základním sociologickým zákonem“.[3] Je to „zákon závazného souladu výrobních sil a výrobních vztahů“, neboli zákon určitého souladu dvou stránek výrobního procesu; takového jejich souladu či „vyrovnání“, že k výrobě jako takové může vůbec docházet.
Ve vzájemném působení výrobních sil a výrobních vztahů byly Marxem za hlavního činitele uznány výrobní síly, a to proto, že se rychleji mění. Nástroje a výrobní postupy se nepřetržitě zdokonalují, zatímco výrobní vztahy, jež mají trvalejší formy a jsou utvrzeny zvyky nebo právními předpisy, jsou konzervativnější a brání se změnám. Nástroje zdokonalené pouze do jisté míry a nové výrobní postupy mohou fungovat v rámci nezměněných výrobních vztahů; avšak dojde-li ve vývoji výrobních sil k převratným změnám, vyžaduje jejich využiti kvalitativně nové výrobní vztahy (Marx uváděl jako příklad z této oblasti nutnost vzniku nových výrobních vztahů po vynálezu parního stroje a tkalcovského stavu). Nově nastolené výrobní vztahy se pak stávají činitelem urychlujícím rozvoj nových výrobních sil, až se po určité době znovu změní v jejich brzdu a musí jim být opět přizpůsobeny.
Tento obraz vzájemných závislostí mezi výrobními silami a výrobními vztahy bychom mohli nazvat obrazem závislostí příčinně funkcionálních, protože je v nich zdůrazněna jak příčinná závislost obou činitelů, tak i funkcionální role, jakou plní druhý, odvozený činitel vůči své příčině. Může to být jak role eufunkční (příznivá existenci, dobré činnosti a vývoji), tak i disfunkční (nepříznivá dobré činnosti a vývoji). Tento způsob pojetí vzájemné závislosti a „vzájemného působení“ jevů je pro Marxe typický a projevuje se i v jeho chápání řady jiných otázek.
Rozlišuje se pět historických typů výrobního způsobu: prvobytně pospolná společnost, otrokářství, feudalismus, kapitalismus a socialismus. Tyto typy jsou charakterizovány specifickou úrovní výrobních sil a jim odpovídajícími výrobními vztahy. Tři z nich — otrokářství, feudalismus a kapitalismus — jsou antagonistické a dva zbývající neantagonistické. V antagonistických výrobních způsobech mají výrobní vztahy jeden zvláštní znak: jsou to vztahy založené na soukromém vlastnictví výrobních prostředků. V těchto vztazích se „ustaluje princip určitého způsobu panství jistých lidských skupin nad samotnou pracovní činností, disponování pracovními prostředky, přivlastňování a rozdělování pracovního produktu, jakož i dědění práv, jež jsou s tím spjata. Dodržování tohoto principu střeží systém sociálních norem a sankcí. Každý výrobní způsob je charakterizován jistým sobě vlastním typem tohoto principu.“ [4]
A tak se v antagonistických výrobních způsobech setkáváme s dělbou na ty, kteří kontrolují pracovní prostředky, pracovní proces a pracovní produkt, a na ty, kterým je tato kontrola odepřena, ačkoli jsou bezprostředními výrobci statků. Tyto dvě skupiny lidí představují antagonistické sociální třídy. V otrokářské společnosti je tvoří otrokáři a otroci, za feudalismu feudálové a rolníci, za kapitalismu pak kapitalisté a dělnici.
Antagonistický charakter vztahů mezí těmito třídami vyplývá z objektivní protikladností jejich sociálních pozic. Základem protikladnosti těchto pozic je soukromé vlastnictví výrobních prostředků. Jedni je vlastni a druzí jsou jich zbaveni. Tento základní rozdíl mezi nimi je zdrojem řady jiných společensky závažných rozdílů. V samém výrobním procesu se projevuje vedoucím postavením jedněch a podřízeným postavením druhých; v procesu rozdělování vytvořeného produktu se projevuje vysokým podílem vlastníků a nízkým podílem bezprostředních výrobců. Tato poslední skutečnost pak vede k řadě dalších společenských důsledků, které můžeme označit jako nerovnost šancí dosáhnout vzdělání, uchovat si zdraví či využívat kulturní bohatství.
Souhrn všech těchto činitelů determinuje formování rozdílných obsahů ve vědomí dvou antagonistických tříd. Jsou to obsahy převážnou měrou protikladné: u jedněch převládají prvky afirmace existujících sociálních vztahů, u druhých naopak prvky jejich negace.
V marxovské teorii mají tedy znaky třídního postavení specifickou strukturu, jež je podmíněna příčinnými závislostmi. Základní znak (vztah k výrobním prostředkům) determinuje řadu jiných znaků, které se ve výrobním procesu redukují na dva: na kontrolu pracovního procesu a na kontrolu pracovního produktu. Souhrn těchto tří znaků je pak základem rozdílů v dalších znacích sociálního postavení a v psychologických vlastnostech. Tak se vytváří určitý řetěz příčin a účinků, ve kterém jeden znak podmiňuje několik jiných, a ty opět mnoho dalších. Třídní vztah je však podstatně vymezován třemi prvními znaky (kontrolou pracovních prostředků, pracovního procesu a pracovního produktu). Další znaky jsou druhotné a jejich soubory můžeme připsat pouze třídám jako celku, jako znaky, které mezi jejich příslušníky převládají. Nemusí však charakterizovat každého jednotlivého příslušníka třídy.