Marxovo rozlišení výrobních způsobů tvoří historickou vývojovou řadu od méně vyvinutých a produktivních k vyvinutějším a produktivnějším. Byly vyabstrahovány z analýzy velmi různorodých a složitých historicky známých způsobů hospodaření. Tvoří tudíž abstraktní analytické kategorie, a to ve dvojím smyslu: předně proto, že vždy existovaly v konkrétních formách s mnoha vedlejšími znaky, jež byly v utvořených obecných kategoriích pominuty; tyto konkrétní formy za druhé částečně plynuly z faktu, že různé typy výrobních způsobů, zvláště typy „historicky sousedící“ (např. feudální a kapitalistický), existovaly zároveň vedle sebe nebo se prolínaly.
Otrokářský, feudální a kapitalistický výrobní způsob jsou takové typy, které zřídkakdy (jestli vůbec někdy) existovaly jako typy zahrnující celou výrobu dané společnosti. Vedle latifundií římské aristokracie přece existovala drobná rolnická hospodářství; vedle středověkých anglických velkostatků se rozvíjely manufaktury a domácký průmysl. Proto můžeme hovořit pouze o dominaci nějakého výrobního způsobu v historicky určité společnosti.
Další komplikaci způsobuje skutečnost, že vedle pěti základních typů výrobního způsobu existuje v mnoha historických obdobích ještě šestý. Je jím malovýroba. V tomto typu hospodářství jsou výrobní prostředky vlastnictvím bezprostředního výrobce, který s nimi pracuje. Jemu také náleží pracovní produkt. Je to takový výrobní způsob, ve kterém se setkáváme pouze s jednou třídou, nikoli tedy se dvěma antagonisticky situovanými třídami.
Existence tohoto výrobního způsobu vedle některého ze způsobů dominujících (který kromě toho může žít v symbióze s jedním z „historicky sousedících“ výrobních způsobů) je dalším činitelem, který komplikuje obraz výrobního systému určité společnosti. Proto J. Hochfeld navrhuje vytvořit tři zvláštní teoretické kategorie vztahující se na tyto složité situace: 1. kategorii výrobního způsobu jako „jednoduchého modelu“, který by sloužil rozlišení prostých typů výroby; 2. kategorii ekonomického systému společenskoekonomické formace, která by zahrnovala jak dominující, tak spoluexistující výrobní způsoby, jež jsou určitým způsobem spjaty, a proto se navzájem modifikují; 3. kategorií ekonomické soustavy, která se vztahuje na reálné soustavy dominujícího a spoluexistujících výrobních způsobů modifikovaných svou symbiózou a různými vedlejšími činiteli existujícími v konkrétních společnostech.[5] Tyto komplikace ve sféře ekonomických soustav se promítají rovněž do reálné podoby třídní struktury. Ta je obyčejně složitější, než by to vyplývalo z analýzy čistých typů výrobního způsobu. Tak např. v kapitalistické společností mohou vedle kapitalistů a dělníků existovat třídy spjaté s ještě přežívajícími pozůstatky feudálního výrobního způsobu. V souvislosti s tím se třídy spjaté s dominujícím výrobním způsobem obvykle nazývají základními a třídy spjaté s výrobním způsobem, který zaniká (nebo naopak, který se teprve rodí), třídami vedlejšími.
Dále je zde třeba upozornit na to, že starý (např. feudální) výrobní způsob se postupně přeměňuje v nový (kapitalistický). V tomto procesu se feudálové postupně přizpůsobují kapitalistům a z robotujících rolníků se stávají malovýrobci nebo zemědělští dělníci. To vše může trvat desítky let. Tím je vyvolána existence celé řady skupin patřících více nebo méně (z hlediska svých znaků) do některé třídy, stávajících se nebo přestávajících být jejími příslušníky.
Trvalá existence malovýrobního hospodářství vede i k dalším komplikacím celkového obrazu, např. k tomu, že se mezi třídou malovýrobců a třídou kapitalistů objevují „hraniční skupiny“ (jejich hraniční ráz spočívá v tom, že mají jak některé znaky společenského postavení kapitalisty, tak některé znaky společenského postavení malovýrobce).
V každém případě je konkrétní obraz třídní struktury určité společnosti mnohem složitější, než jak by to vyplývalo z abstraktních kategorií a „čistých modelů“ výrobního způsobu. Je však komplikován ještě jedním činitelem, který je zde zapotřebí také připomenout. V určitých typech výrobního způsobu nepůsobí pouze lidé, které můžeme zařadit do jedné ze dvou základních tříd. To se vztahuje zvláště na kapitalistický výrobní způsob. Vedle dělníka a kapitalisty zde existuje námezdní duševní pracovník, který plní řadu různých a nezbytných funkcí. (Masově se objevuje rovněž v institucích patřících do nadstavby, o nichž se zmíníme dále.) A tak sám kapitalistický výrobní způsob vyvolává vedle základních antagonistických tříd rovněž existenci jiných skupin obyvatelstva (nazývaných obyčejně vrstvami).
Avšak závěrem této části úvah je třeba zdůraznit, že typ výrobních vztahů, který je abstraktní, protože je zredukován pouze na několik podstatných znaků, a s ním spjatý typ třídních vztahů mezi základními třídami, tvoří nejdůležitější nástroj marxistické teoretické analýzy, zvláště pak analýzy mocenských poměrů. Koncepce třídního panství je především koncepcí vzájemných vztahů mezi dvěma základními třídami, které jsou zkoumány z hlediska relace svých nejdůležitějších znaků rozlišených už v „jednoduchých“ modelech výrobních způsobů a výrobních vztahů.