Lidé ovšem nejenže vyrábějí a vstupují do výrobních vztahů, ale tvoří rovněž právní normy, sociální a politické organizace a ideologie. Tato sféra činnosti a společenských vztahů není odtržena od výrobní sféry a není na ní nezávislá. Podobný zvláštní a zákonitý (kauzálně funkcionální) vztah, jaký existuje mezi výrobními silami a výrobními vztahy, se objevuje i mezi výše zmíněnými sférami. V práci Oskara Langeho byl nazván „druhým základním sociologickým zákonem“.[6] Je to zákon nutného souladu mezi „základnou“ a „nadstavbou“. „Základna“ a „nadstavba“ jsou dva aspekty „společenskoekonomické formace“ jako nejobecnější marxovské teoretické kategorie vztahující se k souhrnu poměrů určité společnosti.
Když Marx podával obecný nástin své teorie, chápal vztah základny a nadstavby takto:
„Celkový výsledek, k němuž jsem dospěl a který, když už ho bylo dosaženo, mi pak byl při studiích vodítkem, se dá stručně formulovat takto: Ve společenské výrobě svého života vstupují lidé do určitých, nutných, na své vůli nezávislých vztahů, výrobních vztahů, které odpovídají určitému vývojovému stupni jejich materiálních výrobních sil. Souhrn všech těchto výrobních vztahů tvoří ekonomickou strukturu společnosti, reálnou základnu, na níž se zvedá právní a politická nadstavba a které odpovídají určité formy společenského vědomí.“[7]
„Základnu“ a „nadstavbu“ můžeme chápat jako kategorie méně nebo více složité. V jednodušším pojetí jsou základnou pouze výrobní vztahy typické pro danou společenskoekonomickou formaci, tzn. takové, které v ni dominují; nadstavbou jsou formy vědomí a organizace, které vyrůstají na jejich základě a upevňují je. V pojetí složitějším tvoři základnu souhrn výrobních vztahů, tzn. nejen vztahy vládnoucí, ale i jiné, které je doprovázejí (což vede k tomu, že první i druhé existují ve formách specificky modifikovaných). Analogicky s tím tvoří pak „nadstavbu“ obsahy vědomí a organizační vztahy vyrůstající z této složité základny a upevňující ji. V jednodušším pojetí by součástí nadstavby kapitalistické společnosti, která má ve své základně pozůstatky feudálního hospodářství, byly např. pouze strany reprezentující zájmy kapitalistů. Ve druhém pojetí by do ní patřily rovněž strany reprezentující feudály.
S tím souvisí, že společenskoekonomickou formaci můžeme chápat jednodušeji nebo složitěji. Když O. Lange nejjednodušším, tj. nejobecnějším způsobem definuje kategorie marxovské sociologie, vymezuje společensko-ekonomickou formaci jako sepětí určitého (jednoho) typu výrobních vztahů a určitého typu nadstavby.[8] J. Hochfeld, který vychází rovněž z kategorií nejjednodušších, a proto nejobecnějších, přechází však postupně k jejich konkretizaci a v souvislostí s tím definuje společenskoekonomickou formaci takto:
„Společenskoekonomickou formací nazýváme souhrn sociálních vztahů určitého místa a času, který se vyznačuje zvláštním ekonomickým systémem (nazývaným rovněž ekonomickým základem nebo základnou) a ideologicko-institucionální nadstavbou, která je tomuto systému funkcionálně podřízena. V ekonomickém systému dominuje jistý výrobní způsob, který je pro danou formaci charakteristický; jak jsme však už upozornili, tento dominující výrobní způsob doposud existoval v určitém svazku s jinými výrobními způsoby, a proto je on sám, i jiné výrobní způsoby s ním spjaté, modifikací svých ‚ideálních typů‘. Jak tyto reálné formy výrobních způsobů, jež jsou ve srovnání se svými modely modifikovány, tak i jejich varianty diferencované v důsledku některých vedlejších kritérií jsme nazvali ekonomickými soustavami.
Následujíce Marxe a Engelse, nazýváme ekonomickým základem nebo základnou formace nikoli pouze dominující (a existující v reálné, modifikované podobě ekonomické soustavy) výrobní způsob, leč celý ekonomický systém dané formace. Formace je totiž určitým vnitřně vyváženým a zharmonizovaným celkem, a to díky zákonitému spojení jednotlivých soustav svého ekonomického systému, díky hlavní roli, kterou v tomto spojení hraje dominující výrobní způsob, a rovněž díky funkcionální podřízenosti ideologicko-institucionální nadstavby ekonomické základně. V tomto celku je vůdčím principem sepětí jednotlivých soustav ona hlavní role dominujícího výrobního způsobu.[9]
Chci zde zdůraznit, že takové pojetí „nadstavby“, kdy jsou do ní zařazovány pouze obsahy vědomí a organizační formy, které vyrůstají z dané základny a zároveň slouží jejímu posílení a upevnění, zavedl poměrně nedávno Josef Stalin.[10] Chtěl tím zabránit tomu, aby do nadstavby byly včleňovány takové formy vědomí, jako jsou exaktní vědy nebo některá umělecká díla, jež bezprostředně neslouží upevňování dané základny. Avšak tím, že z nadstavby vylučoval uvedené jevy, vyloučil z ní zároveň ideologické obsahy a organizační formy existující na základě určitých výrobních vztahů, leč plnící vůči ním disfunkční roli: v kapitalismu např. vědomí revolučního proletariátu a jeho organizační formy (politické strany, vzdělávací spolky apod.). Stalin navrhoval, aby tyto formy byly zařazeny až do nadstavby budoucího (socialistického) typu společnosti, jehož zvěstovateli a realizačními nástroji právě jsou. Marx a Engels je však jednoznačně včlenili do nadstavby soudobé (kapitalistické) společností. Podobně to učinilo i mnoho jiných marxistických teoretiků, např. Antonio Gramsci.[11]
Stalinův návrh má svoje kladné stránky. Avšak vylučování disfunkčních prvků nadstavbového typu, které vyrůstají z dané základny, má určité nevýhody, a to z hlediska celkové analýzy jevů, jež jsou součástí dané formace, a zvláště pak z hlediska analýzy těch společností, v nichž obsahy vědomí a organizační formy, které jsou vůči základně disfunkční, trvale existují vedle prvků eufunkčních. Proto se zdá výhodnější zařadit do nadstavby všechny obsahy vědomí a organizační formy. jejichž zdrojem je daná základna, o rozdělit je takto: a) na ty, které dané základně slouží (eufunkční), b) na ty, které usilují o její likvidaci (disfunkční).
Teoretické kategorie výrobního způsobu, třídní struktury, základny o nadstavby, jež jsme zde uvedli, umožňují analýzu různých typů společenskoekonomických formací. V této analýze můžeme rozlišit tři roviny.
První z nich je rovina změny typu formace, přetvoření jednoho typu společenských poměrů v jiný. Této problematice věnovali Marx a Engels velmi mnoho pozornosti. Patří do ní teorie sociální revoluce.
Druhá z nich je rovina „fungování“ určité formace, její každodenní činností, pří které se tvoří v různých oblastech života jisté, pro danou formaci typické mezilidské vztahy. Této rovině věnovali klasikové rovněž mnoho pozornosti. Zvlášť důkladně analyzovali a popsali fungování hospodářství, které je typické pro kapitalismus.
Konečně třetí je rovina změn ve fungování téže formace nebo, jinak řečeno, rovina modifikací některých jejich sociálních vztahů, aniž by se přitom měnil jejich typ. Tato rovina spojuje prvky analýzy prvního a druhého typu.
Při popisu marxistické koncepce třídního panství se soustředím na rovinu druhou. Půjde mi o to, odhalit ty podstatné vztahy, jež rozhodují o určitém typu sociálních poměrů existujících v rámci společenskoekonomické formace.