V druhém paragrafu této části naší práce byl třídní vztah charakterizován jako vztah mezi těmi, kteří kontrolují pracovní prostředky, pracovní proces a pracovní produkt, a mezí těmi, kteří jsou této kontroly zbaveni, ačkoli jsou skutečnými výrobci statků. Právě tato kontrola pracovních prostředků, pracovního procesu a pracovního produktu je prvním aspektem či „výměrem“ třídního panství výměrem panství ekonomického. Vymezení třídního vztahu je zároveň vymezením vztahu ekonomického panství.
Jak vyplývá z výše uvedené definice, má ekonomické panství tří hlavní podvýměry. Tvoří je: 1. kontrola pracovních prostředků, 2. kontrola pracovního procesu, 3. kontrola rozdělování pracovního produktu. Tyto tři podvýměry vytvářejí jistý spjatý komplex jevů. Avšak Marx a Engels připisovali hlavní význam kontrole pracovních prostředků. Prerogativy této kontroly jsou obsaženy v různých formách vlastnického práva, typických pro každou společenskoekonomickou formaci. Tyto formy představovaly principy, podle nichž se vytvářely konkrétní vztahy panství a podřízenosti. Vlastnictví otroka, půdy a kapitálu - to byly tři vlastnické formy, které rozhodovaly o tom, jak vypadaly vztahy podřízenosti a nadřízenosti v pracovním procesu a při přivlastňování pracovních produktů.
Už v Ekonomicko-filosofických rukopisech z roku 1844, obsahujících nástin marxovské teorie odcizení, se objevují základní myšlenky, jež se týkají souvislostí mezi vlastnictvím a ekonomickým panstvím. Podle Marxe se dělníkovo odcizení v pracovním procesu projevuje v tom, že činnost, která určuje druhovou podstatu člověka a je jeho „přirozenou“ potřebou, tj. práce, je dělníkem pociťována jako vnější nutnost. Odcizení pracovního produktu se projevuje v tom, že výsledek dělníkovy činnosti — výrobek — se staví proti němu „jako nějaká cizí bytost, jako nezávislá moc“, i když přece není ničím jiným než dělníkovou prací fixovanou v předmětu, „…zvěcňuje se v něm, je to zpředmětnění práce“.[12]
V čem tkví příčina dělníkova odcizení? Ve vlastnických poměrech — odpovídá Marx. Odcizuje-li se dělníkovi produkt jeho práce, děje se tak proto, že si jej přisvojuje někdo jiný. Je-li pro dělníka pracovní proces odcizenou, vnucenou činností, děje se tak proto, že sama pracovní činnost nepatří dělníkovi, ale někomu jinému.
„Kapitalista s pomocí kapitálu vykonává svou vládu nad prací.“[13] Kapitál, neboli soukromé vlastnictví „podmínek k uskutečnění práce“,[14] je tudíž nástrojem panství nad pracovním procesem a pracovním produktem jiných.
Mechanismus tohoto panství byl Marxem podrobně popsán v dalších jeho pracích. Můžeme dokonce říci, že objasnění mechanismu ekonomického panství, vlastního epoše kapitalismu, bylo hlavním motivem Marxovy vědecké práce i jejím hlavním výsledkem. Podívejme se nyní ve zkratce, jak tento mechanismus vypadá.
Kapitalistický výrobní způsob se vyznačuje na jedné straně nahromaděním bohatství, které může být uvedeno do pohybu výrobou, na druhé straně pak nahromaděním svobodných rukou schopných pracovat. Sám majetek v podobě výrobních prostředků, surovin nebo peněz není ještě kapitálem. Stane se jím teprve ve chvíli, kdy je uveden do pohybu za účelem vlastního růstu. Aby k tomu došlo, musí existovat svobodná pracovní síla uvádějící do pohybu výrobní prostředky a zvětšující během výrobního procesu hodnotu vloženého kapitálu. Tato pracovní síla musí být svobodná ve dvojím smyslu: musí mít osobní svobodu disponovat sama sebou a musí být osvobozena od výrobních prostředků. Podmínka uvedená na druhém místě znamená, že zmíněná pracovní síla musí být zbavena vlastních výrobních prostředků, jimiž by mohla zajišťovat svoji existenci.
Pro kapitalistický výrobní způsob je charakteristické, že nejen předmětné statky, ale i sám výrobce, či spíše jeho „čistá“ schopnost vyrábět, jeho „pracovní síla“ se stává zbožím. Cena tohoto zboží, jako cena každého jiného zboží, je určována jeho hodnotou a kolísáním nabídky a poptávky na trhu, v tomto případě na trhu práce. Hodnota pracovní síly je hodnota uchování a reprodukce dělnické rodiny.
V kapitalistickém výrobním systému tak proti sobě stojí vlastník podmínek, za nichž se uskutečňuje výroba, a vlastník pracovní síly, jenž je schopen uvést tyto podmínky do pohybu. Výroba se rozbíhá proto, že je uzavřena svobodná smlouva mezi dělníkem a kapitalistou, v které je uvedeno, kolik hodin bude dělník pracovat a co za to dostane. Je to smlouva formálně svobodná. Dělník může přijmout práci, nebo nemusí. Může se nechat zaměstnat u kapitalisty X, nebo u kapitalisty Y.
„Dělník, jehož jediným pramenem výdělku je prodej práce, nemůže však opustit celou třídu kupců, tj. třídu kapitalistů, nechce-li se odsoudit k smrti hladem. Nepatří tomu nebo onomu buržoovi, nýbrž buržoazii, třídě buržoazie; a je už jeho věcí, aby si našel pána, tj. kupce v této třídě buržoazie.“[15]
Ekonomické donucení nahrazuje v kapitalismu jiné formy donucení, které existovaly v dřívějších formacích. Otrok sám je zbožím i pracovním nástrojem, se kterým může pán dělat co chce; robotující rolník připoutaný k půdě a svému pánovi je na něm přímo a osobně závislý. O závislosti svobodného dělníka rozhoduje tržní mechanismus a ekonomické donucení.
Nechá-li se někdo najmout do práce, znamená to, že se zříká práva na kontrolu své pracovní činnosti. Co, jak a kde bude dělník činit, to závisí na jeho zaměstnavateli. Ostatně — v důsledku odcizení — je dělníkovi obyčejně lhostejné, co a jak bude dělat. Chápe svoji práci jako způsob, jak získat určité množství peněz a nikoli jako tvorbu jistých hodnot, na nichž by byl osobně zainteresován. Aby dosáhl tohoto cíle, podrobuje se tovární disciplíně, která nebere zřetel ani na jeho důstojnost, ani na jeho pohodlí, ani na potřebu tvořivě se vyžít.
Dělník se zříká nejen práva na samostatnost při práci. Zříká se rovněž práva na produkt vlastní práce. Ten se stává majetkem vlastníka výrobních prostředků. Buržoazní ekonomové v tom nespatřovali ani nic zvlášť divného, ani nic, co by dělníka poškozovalo. Za svou práci přece dostává ekvivalent — mzdu. Kapitalista nebere dělníkovi produkt, který vytvořil, jako si otrokář přivlastňoval práci otroků a feudální pán práci rolníků (ať už přímo ve formě „bezplatné“ práce na panském, nebo zprostředkovaně formou naturálií a osobních služeb). Kapitalista pouze „spojuje“ různé výrobní faktory a produkt tohoto spojení mu pochopitelně patří.
Ústředním bodem marxovské ekonomické teorie je objasnění mechanismu, který umožňuje kapitalistovi přivlastňovat si hodnotu vytvořenou dělníkem, tj. mechanismu, který je pro tento způsob výroby specifický.
„Tajemství“ kapitalistické výroby spočívá v tom, že dělník ve formě mzdy dostává ekvivalent hodnoty pracovní síly, nikoli však hodnoty své práce. Neboť: „…hodnota pracovní síly a hodnota vytvářená v procesu její spotřeby jsou... dvě různé veličiny“.[16] Přistoupíme-li k této věci nejjednodušším způsobem, můžeme říci, že během pracovní doby vytvoří dělník větší hodnotu, než jaká je jeho mzda. Tento přebytek zvaný „nadhodnota“ shrábne kapitalista. Tvorba nadhodnoty je podstatou kapitalistické výroby, její přivlastňování podstatou kapitalistického vykořisťování.
Tím, že kapitalista disponuje nadhodnotou, činí dělníka závislým na sobě v „dalším“ nebo spíše v „dalších“ výrobních cyklech. Vytváří se tak základ stálého vykořisťování a podřízení dělnické třídy. Neboť dělník v továrně „vyrábí hodnoty, které znovu slouží k tomu, aby velely jeho práci a s pomocí této práce vytvářely nové hodnoty“.[17]
Rozšířená reprodukce kapitálu je rozšířenou reprodukcí vztahů panství a podřízenosti. Závěr Marxových úvah je tento: neexistuje kapitál bez námezdní práce a kapitalista bez námezdního dělníka. Existence jednoho je podmíněna existencí druhého. Kapitalistický systém panství spočívá na spojení těchto dvou stránek výroby a těchto dvou tříd.
V kapitalistickém pracovním vztahu existuje nepřekonatelný protiklad zájmů dvou jeho stránek, dvou tříd. Předně proto, že si kapitalista přivlastňuje nadhodnotu vytvořenou dělníkem ve výrobním procesu. Za druhé proto, že velikost této nadhodnoty je nepřímo úměrná velikosti dělnické mzdy. Při dané sumě hodnot rozdělovaných mezi kapitalistu (ve formě zisku) a dělníka (ve formě mzdy) může být toto dělení pouze takové, že zvětšování jedné části se děje na úkor druhé. Když Marx uvažoval o možnostech zlepšení dělníkovy materiální situace v důsledku vývoje kapitalismu, napsal:
„Ani situace nejpříznivější pro dělnickou třídu, co nejrychlejší růst kapitálu, i kdyby sebevíce zlepšila materiální existenci dělníka, nezruší protiklad mezi jeho zájmy a zájmy buržoy, zájmy kapitalisty. Zisk a mzda jsou si stejně jako dříve nepřímo úměrné.“[18]
Námi popsaný mechanismus třídního vykořisťování je mechanismem „kontroly nad rozdělováním produktu“ jako jednoho z uvedených aspektů ekonomického panství, specifickým pro kapitalismus vjemu vlastní. Do této kontroly patří ještě jiné jevy (např. skutečnost, že kapitalista také produkt prodává a tím v určitých hranicích ovládá rovněž trh). Nicméně kontrola nad rozdělováním produktu je tím nejdůležitějším aspektem. Jejím prostřednictvím se realizuje materiální privilegovanost kapitalisty a materiální vykořisťování dělníka.
Marx postřehl, že tento aspekt ekonomického panství je stupňovatelný. Vykořisťování dělnické třídy a privilegovanost kapitalistů mohou být kvantitativně různé. Mají na to vliv dva faktory: stav pracovního trhu (nabídka pracovní síly a poptávka po ní) a boj dělnické třídy proti vykořisťování. Podobně Marx postřehl i to, že stupňovatelný je rovněž ten výměr ekonomického panství, který jsme vymezili jako „panství nad pracovním procesem“. Jak v Kapitále, tak i v jiných dílech nalezneme úvahy o anglickém továrním zákonodárství, které přispělo ke „zlidštění“ vztahů podřízenosti dělníků v pracovním procesu. Jestliže si však uvědomíme, že zasahování do pracovních vztahů a do vztahů rozdělování je nepřímo zasahováním do vlastnického práva, pak je nám zřejmé, že i kontrola pracovních prostředků je stupňovatelná. Z toho tedy plyne, že stupňovatelné jsou všechny tři podvýměry či složky ekonomického panství.