Druhým výměrem třídního panství je panství politické. Spočívá v právním zajišťování jistých ekonomických poměrů, tudíž v zajišťování ekonomického panství. Bez příslušných státních zákonů se nemůže určitý typ panství nad pracovními prostředky, pracovním procesem a pracovním produktem plně rozvíjet, ani získat převahu nad jinými typy hospodářských vztahů, jakkoli se formoval už v lůně dřívějších vztahů. Teprve tehdy, když je státem a právem zajištěno fungování nového ekonomického systému a když jsou takto zajištěny rovněž pozice a výsady nové třídy, můžeme hovořit o plné realizací ekonomického panství.
Proto Marx a Engels v Manifestu konstatovali, že třídní panství buržoazie znamená „vnucovat celé společnosti podmínky existence své třídy jako zákon, jímž je nutno se řídit“[19], podrobit celou společnost podmínkám zajišťujícím jí výdělek. Engels na jiném místě napsal, že „občanská právní ustanovení vyjadřují jen právní formou ekonomické podmínky života společnosti“.[20]
Orgánem politického panství určité třídy je stát. Ten „realizuje“, jak píše Engels, třídní panství. Stát je soubor lidí vydělených ze společnosti, kteří vystupují jako členové nebo funkcionáři určitých institucí a mají proto jisté zvláštní prerogativy. Prvním jejich úkolem je vydávat rozhodnutí, která jsou pro všechny občany státu závazná. Druhým jejich úkolem je exekvování těchto rozhodnutí. Každý takový úkol je v rámci státního aparátu obyčejně vykonáván odlišnými soubory lidí. Na první úkol se specializují vládci, vlády a parlamenty, na druhý administrativa, policie a armáda.
V Marxových a Engelsových pracích se výrazně projevují dva aspekty pojetí státu: 1. jako zvláštního souboru lidí, 2. jako určitého souboru norem, které tito lidé střeží a jež mohou žít mnohem déle než jednotlivé soubory bezprostředně vládnoucích lidí. Jako zvláštní soubor lidí není stát totožný se společností chápanou jako souhrn „všech občanů“. Avšak jako soubor norem regulujících chování všech občanů je stát aspektem organizace společnosti. „Stát je uspořádání společnosti“[21] - píše na jednom místě Marx. Tuto myšlenku přejímá a výstižně rozvíjí ve svých dílech Gramsci, když konstatuje, že rozlišení „občanské společnosti“ a „politické společnosti“ (převzaté Marxem od Hegela) je rozlišením „metodickým“ a nikoli „organickým“.[22]
Stát je přece v jistém smyslu organizátorem a regulátorem života společnosti i tehdy, když určité životní oblasti ponechává „soukromé“ činnosti občanů. Je to totiž soukromá oblast z rozhodnutí státu. Proto — jak píše Gramsci — je svobodná konkurence rovněž určitým druhem „státní reglementace“,[23] neboť ji stát povoluje a podporuje, zatímco jiné typy hospodářských vztahů jsou zakázány nebo omezeny.
Jestliže tedy stát chrání jisté poměry — a v třídní společnosti jsou to vztahy ekonomického panství a ekonomického vykořisťování — pak tím zároveň plní funkci organizátora, strážce a základního nástroje třídního panství.
V závislosti na tom, jaký typ ekonomických poměrů je státními zákony „organizován“ a „chráněn“, rozlišovali Marx a Engels různé typy státu. Engels napsal: „Otroctví je první formou vykořisťování, vlastní antickému světu; po něm přichází nevolnictví ve středověku a námezdní práce v nové době.“[24] Několik stran před tím konstatoval: „Tak byl antický stát především státem otrokářů k potlačování otroků, jako byl feudální stát orgánem šlechty k potlačování nevolných a poddaných rolníků a moderní zastupitelský stát je nástrojem k vykořisťování námezdní práce kapitálem.“[25]
Typ státu je závislý na typu vztahů ekonomického panství, které zajišťuje, a nikoli na politické formě své organizace a fungování (nikoli tedy na tom, zda jde o konstituční monarchii nebo republiku; zda volební právo je všeobecné nebo omezené apod.). Marx měl na mysli různé politické systémy ve Francii v letech 1797—1850, když napsal:
„Žádná z nesčetných revolucí francouzské buržoazie počínaje rokem 1789 nebyla atentátem na pořádek, protože všechny nechávaly nedotčeno třídní panství, otroctví dělníků, buržoazní pořádek, i když se měnila politická forma tohoto panství a tohoto otroctví.“[26]
V téže práci na jiném místě odlišuje Marx „převrat buržoazní společnosti“ od pouhého převratu její aktuální „státní formy“.[27]
I když se Marx a Engels soustřeďovali na určení třídního obsahu státu, nepopírali, že stát plní i úkoly všenárodní. Konstatovali spíše, že zvláštní role státu spočívala právě v takovémto spojování všenárodních funkcí s funkcemi třídními, že funkce strážce třídního panství může být vydávána za funkci všenárodní (je to zřejmé např. na obhajobě vlastnictví „vůbec“, což znamená jak ochranu osobního vlastnictví, které slouží k uspokojení určitých individuálních potřeb, tak vlastnictví výrobních prostředků, jež je nástrojem třídního panství).
Svou funkci garanta určitých sociálních poměrů (včetně vztahů ekonomického panství) plní stát prostřednictvím dvou druhů činnosti: jednak tím, že stanoví zákony, a za druhé tím, že používá násilí proti lidem, kteří tyto zákony nedodržuji nebo se proti nim bouří. Používání násilí je podstatným rysem státu. Jím se stát stává orgánem třídního politického útlaku.
U klasiků je termín „třídní útlak“ používán ve dvou základních významech. Předně je tímto termínem mnohdy označován sám fakt zajišťování určitých ekonomických vztahů, jež je možné nazvat nejen vztahy vykořisťování, ale i útlaku (třeba už proto, že proletář je v nich „článkem“ vystaveným kapitalistově kontrole, která je často brutální). Tento druh útlaku, který bychom mohli nazvat ekonomickým, se kryje s ekonomickým panstvím. Za druhé, a to je nový prvek v našich dosavadních úvahách, termín „útlak“ označuje útlak politický, projevující se v otevřených vystoupeních státních orgánů pořádku (administrativy, policie a armády) proti těm, kteří „nedodržují zákony“, tzn., že vystupují proti existujícím společenským poměrům. Majíce na mysli živelně se rodící negativní vztah podřízené třídy přinejmenším k některým aspektům třídního panství (projevující se ve stávkách, manifestacích, povstáních apod.), Marx a Engels zdůrazňovali právě tento charakteristický rys státu. Velký důraz na něj kladl rovněž Lenin ve svých analýzách situace v carském Rusku. U klasiků se zpravidla hovoří o útlaku ekonomickém a politickém najednou.
„Podle Marxe — psal Lenin — je stát orgánem třídního panství, orgánem utlačování jedné třídy druhou, vytvořením ‚pořádku‘, který tento útlak legalizuje a utvrzuje, přičemž krotí konflikt tříd.“[28]
V Marxových a Engelsových dílech můžeme najít zmínky ještě o třetím druhu „útlaku“, jmenovitě o zvláštní formě politického útlaku. Jsou jím různé „profylaktické akce“ vlády, jejichž cílem je nepřipustit ke slovu a k politické činnosti ty skupiny, které jsou vůči existujícímu společenskému pořádku v opozici. Patří mezi ně zákaz činnosti dělnických stran, příslušné volební řády zbavující tyto strany možnosti získat větší počet hlasů, zákazy shromáždění ztěžující politickou agitaci apod.
A tak vidíme, že politický útlak může mít různé formy. Je třeba zdůraznit, že tento útlak chápaný jako použití násilí ze strany státního aparátu proti projevům nespokojenosti a vzpourám podřízené třídy se nemusí zjevně manifestovat, i když je vždy v činnosti státu „potenciálně přítomen“. Strach z represí může být příčinou, že podřízená třída od vystoupení proti existujícím poměrům upustí.
Nejdůležitější je však to, že v marxovské teorii je politický útlak ve vztahu k zajišťování určitých práv jevem odvozeným. Proto skutečnost, zda se projevuje či nikoli, není pro existenci politického panství rozhodující. Uplatnění násilí je totiž pouze jedním z nástrojů udržování třídního panství. Druhým nástrojem, který je může zastoupit (a obyčejně se projevuje zároveň), je panství ideologické.