Ekonomické panství není sankcionováno a upevňováno pouze panstvím politickým. Tutéž roli — i když jinými prostředky — plní rovněž panství ideologické. Dodává-li první z nich určitým výrobním poměrům status poměrů pravoplatných, pak druhé je prohlašuje za žádoucí a spravedlivé. Děje se tak formováním ideologické soustavy, v níž určitý hospodářský systém je považován za nejlepší z možných, za takový, který skýtá všem největší naděje. Děje se tak dále takovým šířením této soustavy, že ji postupně vyznává většina společnosti.
Zmíněná ideologická soustava není ovšem ničím jiným než praxí panující třídy, zobecněnou z hlediska jejích zájmů. V tomto smyslu je teoretickou reflexí, nadstavbou nad její každodenní činností. „Vaše ideje... jsou výtvory buržoazních výrobních a vlastnických vztahů“ — psali Marx a Engels v Manifestu komunistické strany.[29]
A v jiné práci konstatovali:
„Myšlenky vládnoucí třídy jsou v každé epoše vládnoucími myšlenkami, tj. třída, která je vládnoucí materiální silou společnosti, je zároveň její vládnoucí duchovní silou. Protože vládnoucí třída má k dispozici prostředky materiální produkce, disponuje zároveň prostředky duchovní produkce, takže si tím zároveň zpravidla podřizuje myšlenky těch, kterým chybějí prostředky duchovní produkce. Vládnoucí myšlenky nejsou nic jiného než ideový výraz vládnoucích materiálních vztahů, jsou to vládnoucí materiální vztahy pojaté jako myšlenky; je to tedy výraz vztahů, které právě z jedné třídy dělají třídu vládnoucí, tedy myšlenky jejího panství.“[30]
Ideologické panství pramení nejen z určitého monopolu panující třídy na ideologickou činnost (vlastnictví vzdělání, času, kontrola materiálních prostředků šíření myšlenek apod.), ale i z toho, že ideologie nové panující třídy je, alespoň v první fázi existence jisté formace, výrazem zájmů všech tříd, s výjimkou předcházející panující třídy; je vyjádřením a nositelem historického pokroku. V článku nazvaném Ústavní otázka v Německu, napsaném roku 1847, se Engels zamýšlí nad problémem, která z tehdy existujících tříd se může stát mluvčím a reálným motorem vývoje tehdejšího Německa, a dospívá k těmto závěrům:
„Shrňme, co jsme řekli. Šlechta je příliš zchátralá, maloměšťáci a rolníci celým svým životním postavením příliš slabí, dělníci nejsou ještě zdaleka dost zralí, aby mohli v Německu vystoupit jako vládnoucí třída...
Jak se z této ubohosti dostat? Je jen jedna cesta. Jedna třída musí natolik zesílit, aby na jejím vzestupu závisel vzestup celého národa, aby na jejím pokroku a rozvoji jejích zájmů závisel rozvoj zájmů všech ostatních tříd. Zájem této jedné třídy se musí v daném okamžiku stát zájmem národním, tato třída sama v daném okamžiku představitelkou národa. A tu se pak tato třída a s ní většina národa dostane do rozporu s politickým status quo... Nutný důsledek toho je pokojné nebo násilné odstranění status quo. Na jeho místo nastoupí vláda třídy, která v této chvíli zastupuje většinu národa, a pod její vládou začne nové stadium vývoje.“[31]
Buržoazie rozvíjející průmysl, pokračuje Engels, „je jediná třída v Německu, která získala pro své zájmy alespoň velkou část zemědělských podnikatelů, maloměšťáků, rolníků, dělníků, ba dokonce i menší část šlechty, a sjednotila je pod svými prapory... Potřeby továrníků představují tedy potřeby celé buržoazie a těch tříd, které jsou v dané chvíli na buržoazii závislé.“[32]
Ideologické panství neupevňuje pouze panství ekonomické. Tutéž funkci plní rovněž vůči panství politickému. Jsou to dvě odlišné, leč spjaté funkce. Upevňováni ekonomického panství spočívá v tom, že se o daném ekonomickém systému tvrdí, že přináší prospěch všem. Upevňování politického panství se projevuje tím, že činnost vlády je vydávána za výraz zájmů všech tříd. Tak se zprostředkovaně upevňuje i ekonomický systém.
Prohlašovat stát za „netřídní“ nebo „nadtřídní“ orgán je jedním ze základních úkolů ideologie panující třídy. To, že masy toto přesvědčení sdílejí, je reálným projevem jejího panství. Proto činnost státu, který je zárukou určitého systému a tudíž určitých vztahů ekonomického panství a vykořisťování, získává souhlas „celku“.
Závislosti mezi politickým a ideologickým panstvím se však neredukují na posvěcování prvního druhým. Existuje i závislost obrácená. Politické panství upevňuje panství ideologické. Státní orgány jsou totiž rozsévači ideologie panující třídy a hrají významnou roli pří jejím vštěpování. Každý státní orgán propaguje ten typ společnosti, jehož je nadstavbou. Ve svých důležitých normotvorných aktech se státní orgány odvolávají na obecné ideologické principy, které tyto akty pouze „realizují“ a „prakticky aplikují“. Některé státní orgány nebo instituce mají přímo za úkol indoktrinovat občany určitou ideologií. Takové poslání plní například státní školy.
Tuto závislost vyjádřil snad nejvýstižněji Gramsci, když mj. napsal:
„… Jestliže stát usiluje o vytvoření a udržení určitého typu kultury a určitého typu občana (a tím rovněž určitého typu soužití a individuálních vztahů), pak musí rovněž usilovat o eliminaci určitých zvyků a určitých postojů a o rozšíření jiných — právo je pak (vedle školství a jiných výchovných institucí) nástrojem k dosažení tohoto cíle... Stát musí být fakticky chápán jako vychovatel.“[33]
Na jiném místě Gramsci píše, že stát je takovým spojením různých oblasti praktické činnosti, „s jejíž pomoci vládnoucí třída nejen ospravedlňuje a udržuje svou moc, ale získává k tomu i aktivní souhlas ovládaných.“[34]
Celkově vzato, v Gramsciho pojetí je třídní panství, neboli „hegemonie“, založeno na dvou základních prvcích: na síle a ideologii, násilí a vůdcovství. Proto se podle jeho mínění v přístupu ke státu musí přihlížet nejen k tomu, že je aparátem donucovacím, ale i k tomu, že je to aparát, jehož prostřednictvím plní panující třída svou „funkci hegemona“, tzn. funkcí ideově kulturního vůdcovství. Výkon této funkce jí umožňuje získávat aktivní podporu „závislých tříd“.
Gramsciho úvahy nás přivádějí k závěru, že v situací, kdy existuje „aktivní souhlas ovládaných“, se zmenšuje role násilí jako prostředku udržení třídního panství. Není je potřeba používat proti těm, kteří „podporují“ systém; zůstává v záloze pouze proti případným nespokojencům nebo vzbouřencům. A tak rozsah používání násilí je zpravidla nepřímo úměrný rozsahu ideologického panství.