Hlavním cílem následující řady přednášek je snaha přispět — informací, pojednáním i komentováním různých tendencí z oblasti politického systému, k celospolečenským debatám o našich současných politických problémech.
Domnívám se, že je nezbytné zabývat se nejprve definováním základních pojmů, které jsou často různě, někdy i mylně vykládány, shrnutím zákonitostí, pokud se v politice objevují, rozborem demokratických společenských procesů a institucí, existencí rozporů a konfliktů ve společnosti, jakož i možnostmi jejich řešení, a výhledem na otázky, které před námi po všech změnách, jimiž procházíme, budou nezbytně stát.
***
Každý soubor názorů, představ, případně systémů, který aspiruje na to být považován za vědu, se musí samozřejmě vědecky legitimovat. Tedy říci, co je objektem jeho zkoumání, jakých nástrojů či metod používá a k čemu to všechno má sloužit. Nejinak je tomu i se souborem názorů a metod, který si říká politologie či politická věda nebo podobně.
Pár úvodních tezí, charakterizujících politologii jako vědu, je tedy nezbytných. Předesílám raději, že patřím k těm, kteří tento vědní obor nepřeceňují, spíše naopak. Pochybnosti o vědeckosti politologie jsou tu a tam na místě už proto, že je to vědní obor relativně mladý a metodologicky nevyzrálý. Kromě toho také proto, že sám objekt jeho zájmu — politika, je generaci od generace nově nazírána a chápána. Říká se proto o politologii, že jejím nejcharakterističtějším rysem je její věčná honba za upřesněním předmětu vlastního zkoumání (H. Naschold).
Kromě toho žádný z vědců nikdy nebyl a není imunní proti vlivům zkoumaného objektu, tedy politiky, ve všech jejích podobách. Subjektivismus v chápání předmětu, v používaní metod, stanovení cílů, není v tomto případě—více než v jiných společenských vědách — možno zcela vyloučit.
Politologie v úzkém slova smyslu (to jest nikoli jako celý historický komplex systematických či vědeckých zájmů o politiku, nýbrž jako nově se konstitující vědecký obor) vznikla na přelomu 19. a 20. století v odlišných podobách v USA a v Evropě. Na našem kontinentě (zde trvale silněji zatížena různými ideologickými vlivy) vznikala spíše jako věda o státě jako mocenském nástroji a o jeho funkcích.
V Evropě měla vždy neskromnou tendenci být nejen vědou charakterizující formy a kvality politických jevů, nýbrž především vědou vysvětlující hned i obsah a kvalitu těchto jevů. Její výsledky nedosahovaly proto, hlavně v první polovině 20. století, zdaleka vytyčených cílů. V USA vzniká politologie pod vlivem silného vlivu neopozitivismu a pragmatismu („Harwardská škola“; William James, Frank Schiller) jako věda věcně střízlivá spíše deskriptivně orientovaná na přesná zjištění, změření a analyzování základních faktorů politických jevů, méně jako věda vše vysvětlující či hodnotící. Proto tam byla také od počátku doma silnější orientace na věcné prameny, například na statistické údaje, proto také mimořádné rozvinutí demoskopie, sociometrie, později i kybernetické zpracovávání rozličných údajů, tvorba modelových variant, například budoucího vývoje a podobně. Evropská politická věda tedy dlouho spíše „filozofovala“ nad politickými jevy, americká je spíše přesněji popisovala, později i rozebírala.
Ostatně i personální obsazení vědeckých pracovišť v USA a v Evropě je odlišné. V USA byla již uprostřed tohoto století převážná většina teoretických pracovníků orientována politologicky už od svého studia. Také týmová práce nebyla už tehdy ničím neznámým. V Evropě ještě v sedmdesátých letech byla většina vedoucích pracovníků v tomto oboru převážně vystudovanými právníky, historiografy, případně ekonomy; tím byla dána také dlouho určitá jednostrannost jednotlivců v pojetí problémů a metodologie na různých pracovištích.
Zatímco v anglické jazykové oblasti brzo zdomácněly jednotící názvy »political science« nebo „politologie«, v jiných jazykových oblastech, jako například v německé, jsou dodnes k vidění nejrůznější názvy politologických kateder či pracovišť, a to nikoli jako nahodilý zmatek, nýbrž spíše coby snaha vyjádřit už volbou názvu svůj přístup k problematice.
„Politická věda« či „politické vědy« — označení vsugerovávající názor, že politologie je „političtější“ než ostatní společenské vědy — navazuje jistě jinou představu než například „věda o politice“; naopak označení „vědecká politika« podporuje opět iluzi, že sama politika je či může být totožná s objektivní vědou. I zde se však postupně prosazuje neutrální německé „Politikwissenschaft«, do češtiny ne zcela přeložitelné použití obou substantiv vedle sebe bez zvláštního akcentu na první či druhou slova polovinu.
Namístě je pochopitelně otázka: to teprve ve 20. století vznikaly politické problémy, které bylo či je nezbytné řešit — mnohdy i s pomocí teoretiků? Jistěže nikoli. Co svět světem stojí, nebo přesněji od chvíle, kdy lidé začali žít v organizovaných společenstvích, existují například trvalé zájmové konflikty mezi jednotlivci, skupinami, vrstvami, jazykovými pospolitostmi, národy či státy, existuje hledání co nejvýhodnějšího způsobu organizace jednotlivých lidských skupin a způsobu rozdělování materiálních statků i mocenského vlivu; celé dějiny politiky nejsou vlastně ničím jiným než trvalým hledáním nových — danému stavu, danému rozložení sil a daným hodnotícím měřítkům odpovídajících norem. Všechny existující vnitropolitické vazby, modely podílu na mocí, úpravy hospodářských, společenských nebo kulturních problémů, formy států, správní organizace či společenské systémy, nejsou ani dnes ničím jiným než i nadále nepříliš dokonalými kompromisy. Těžko tomu bude kdy v podstatě jinak, nikdy však podobné hledání zřejmě neustane.
Od počátku stáli při těchto úkolech vedle praktických politiků (mnohdy proti nim) také zástupci teorie. A můžeme tak proto hovořit i o politických teoriích nebo politické vědě v nejširším slova smyslu v průběhu celé existující historie.
Problémy, které stály v různých časech v popředí zájmu, byly ovšem značně odlišné, stejně i kladení otázek a způsoby jejich zodpovídání. Proto hovoříme často o esenciálním přístupu k politice u některých antických filozofů, o teologickém přístupu, který zavládl — po vítězství monoteismu — v Evropě na celé jedno tisíciletí, o racionalistickém přístupu zvítězivším v novověkých státech, případně i o ideologickém přístupu v posledním století a o výhoncích jakéhosi nového metapolitického přístupu v posledních letech, přístupu nespokojenému s jednostrannostmi z dědictví osvícenectví.
Soudobá politologie je tedy svým způsobem posledním výsledkem vývoje a dlouhodobé dělby práce ve společenských vědách za uplynulé dva až tři tisíce let — bereme-li v úvahu dostupné informace, vztahující se k těmto problémům, například ze známé historie Evropy.
Nejprve to byla obecná filozofie, která si kladla vedle základních otázek například lidské existence či otázek o lidském myšlení, také, ne vždy, otázky povýtce „politické“. Záhy jí v tom pomáhaly opět jiným druhem zkoumání mezitím osamostatnělé klasické společenskovědní disciplíny, jako historiografie, právní věda či později věda hospodářská. A ještě později to byla zvláště sociologie sahající svými kořeny sice až do 17. století, ale rozvinutá o dvě století později, která se zabývala problémy nejen přirozených, nýbrž i politicky motivovaných skupin lidí, jejich chováním a mezilidskými vztahy. Také psychologie, pedagogika a jiné společenské vědy hrály v tomto směru nejen analytickou, ale hlavně politicko-výchovnou roli. S rozvojem civilizovaného světa, s růstem množství společenských problémů i s objevováním nové komplikovanosti politických otázek zvláště ve státech hospodářsky vyspělých, tedy urychleně po industriální revoluci, vznikala zřejmě nutnost nové vědy specializované tentokráte výslovně na politiku.
Politická věda nevznikla však hned v té podobě, jak ji známe dnes a o jaké budeme hovořit. Má za sebou v průběhu více jak jednoho století zhruba tři vývojové stupně. Vznikla v západní Evropě, jak už řečeno, spíše jako „science of government« (nebo v Německu jako „Staatskunde“, tedy věda o státě) a zajímala se především o způsob fungování státního systému a vládních aparátů. Společnost jako samostatný politický faktor pro ni ještě převážně neexistovala.
Teprve vývoj na počátku tohoto století, jako důsledek takzvané „dělnické otázky“ v 19. století a bouřlivý rozvoj dělnického hnutí, přinesl „orientaci participační«. Tedy zájem o vliv a nároky společnosti, hlavně co se týče podílu na státní moci, se stal jejím stěžejním bodem. Řečeno jednoduše: „stát versus společnost“. To bylo hlavním tématem nové orientace. Orientace na analýzu vnitropolitických faktorů, jako jsou: sociální stratifikace společnosti, její vliv na politickou organizovanost, programatika politických stran, zájmových organizací, sociální a mocenské spory a podobně. Tato participační orientace je ostatně dosud jednou z hlavních náplní politické vědy, bez ní si nelze vůbec představit přístup k takovým oblastem činnosti, jako je například sociální politika, efektivnost politických programů, konkurence společenských systémů a mnohé jiné.
Teprve poslední dvě až tři desetiletí existuje nový klíčový úkol, který si politologie dala, úkol především analyzovat a pomáhat řešit společenské konflikty. Zvláště v zahraničně politické oblasti se stala tato orientace úspěšnou. Bez pozitivního vlivu politické vědy na politickou praxi — na Západě i na Východě, co se racionálního přístupu k otevřeným problémům týče, by neproběhla tak relativně mírně například dekolonizace a svět by v době bipolarity a studené války vypadal zřejmě ještě podstatně hůře, než jak tomu bylo ve skutečnosti.
***
V této souvislosti chci jen okrajově učinit poznámku o několikerém absolutním i relativním zpoždění politického myšlení, tedy i vědy o politice, ve srovnání s jinými oblastmi lidské činnosti. Především je to všeobecné opoždění společenských věd vůči vědám přírodním, v politologii pak obzvlášť znatelné. Na jedné straně člověk už nahlédl do atomového jádra a umí s ním ničivě i tvořivě pracovat, na straně druhé není schopen vyřešit prazákladní vztahy mezi individuem a obcí. Skeptikové dokonce tvrdí, že „za posledních 25 století není závažnějšího pokroku v řešení sociálních otázek“ (F. Capra). Dále je to zpoždění teorie za požadavky praxe. Ve chvílí, kdy vyspělý svět sotva zvládl řešení důsledků proměny světa po industriální revoluci, nemá odpověď na otázku, jak dál v postindustriálním vývoji, aniž by zničil samy přírodní základy své budoucí existence; ve chvíli, kdy hlavní konflikt století: Východ—Západ je „řešen“ spontánním rozpadem komunistického systému (věda či promyšlená politická praxe druhých k tomu přispěly vlastně málo) a kdy vítězství hospodářského liberalismu je považováno téměř za politický všelék, není ani dostatečných teoretických modelů, ani dost ochoty (jako důsledku racionálního myšlení či kritického politického vědomí) k řešení problémů ve vztahu Sever—Jih ve světě. Příkladů by však bylo možno uvést podstatně více. Ostatně, proč chodit daleko: zatímco například existenční otázkou ČSFR je problém energetiky, není dosud ani stopy po vědomém hledání dlouhodobé koncepce. Výsledky současných protitotalitních revolucí vůbec přinášejí zatím spíše: „obecnou destabilizaci a dezorientaci“..., „vyústění ve všeobecný chaos“ ...‚ „nové ideologizování“, „moralizování“ (R. Dahrendorf) než střízlivé a pragmatické řešení konkrétních problémů.
Zajímáme-li se o současnou strukturu politických věd, nalezneme vedle samozřejmého praktického rozdělení na problémy vnitro- a zahraničně politické stále zřetelnější odlišení politické vědy teoretické a politické vědy praktické, aplikované (užité, úzce orientované na politickou praxi). Zvláště tato užitná část zdůrazňuje další typický rys dnešní politologie, to jest její integrativní charakter.
K dnešní politické vědě patří totiž stejně tak aspekty například politicko-filozofické, politicko-sociologické, jako politicko-ekonomické nebo politicko-psychologické a jiné. Zjednodušeně se dá snad říci, že zatímco filozofie například zkoumá vývoj, formy, rozpornosti lidského myšlení, zajímá politickou vědu spíše vliv idejí na organizování lidské společnosti; zatímco úkolem historiografie je přednostně zachycovat ve vší konkrétnosti uplynulé události, zajímají politickou vědu spíše důvody jejich vzniku, opakovatelnosti či tendence z nich vyplývající; zatímco právník obvykle vykládá a používá v praxi právní normy či připravuje jejich změny, pokouší se politická věda spíše analyzovat moc, kterou dané normy umožňují; zatímco ekonomická teorie se zajímá o souvislosti a zákonitosti hospodářských procesů s akcentováním jejich racionálního využití, studuje politická věda spíše vliv hospodářského rozvoje na společnost v souvislosti s rozložením politických sil; a konečně zatímco sociologie se zabývá „lidmi mezi lidmi“, zajímají politologii hlavně společensky organizované a politicky činné skupiny a lidé v nich atd. Proti takovéto interpretaci lze mít sice mnohé námitky, nezdůrazňují například dostatečně hloubku a rozvinutost jednotlivých společensko-vědních oborů (jakož i rozšířenou multidisciplinárnost všech sociálních věd), ale poukazují snad dostatečně na mimořádnou integrativnost politologie a na roli syntézy v její práci.
Vzhledem k takové strukturovanosti politické vědy ji ne všichni autoři politologických statí považují za samostatnou vědní disciplínu, někteří v ní vidí jen jakýsi — případ od případu — multidisciplinárně orientovaný výzkum, jiní opět zdůrazňují specifika v její metodologii a hovoří například o „vědě o řízení společenských a politických procesů“ (K. W. Deutsch), pro jiné je pouze jakousi zvláštní specifikací sociologie (M. Weber, R. Dahrendorf).
Pokusíme-li se už teď o předběžnou pracovní definici . můžeme konstatovat, že politická věda je (co se objektu zkoumání týče i vypracovaností svých teorií, ale i svými metodami] široce strukturovanou společenskou vědou s integrativním charakterem usilující o výzkum politiky v celé její mnohotvárnosti, a to s cílem vysledovat nutnosti a možnosti, nebo zjistit zákonitosti organizované společnosti a pomáhat politické praxi při řešení společenských konfliktů a při hledání společenského konsensu.
Bylo by jistě nespravedlivé podezřívat většinu teoretiků ve světě z toho, že odvozují svá stanoviska či odpovědi na zkoumané otázky z názorů jim blízkých politických seskupení (ač i to se děje), že jsou tedy vědomě politicky straničtí. Zde zřejmě výjimky potvrzují spíše opačné pravidlo. Nicméně existuje, jak víme, jen nepatrně otázek, v nichž by se většina teoretiků shodovala. V čem spočívá tedy ona různost vědeckých názorů současné politologie?
Názorová různost spočívá jednak v tom, že neexistuje jedna jediná absolutní pravda v politických idejích a v politických procesech, ba že i ke shodným cílům mohou vést politicky odlišné cesty a jednak v tom, že každý z teoretiků je současně, jako každý člověk, svými zkušenostmi, názory, sociální realitou, která ho obklopuje, znalostmi a mnoha jinými faktory formovaná osobnost, hledající správné odpovědi ve spektru v sobě již zakódovaných informací. (O neimunnosti vědce vůči politickým vlivům a o mimořádném vlivu subjektivních faktorů na politickou vědu jsem se již zmínil.)
Podle řady autorů zabývajících se touto problematikou existuje možnost rozdělit generelně dnešní politickou vědu do asi tří názorových škol či skupin podle základních světonázorových i metodologických odlišností.
a) Skupina normativně ontologická; podle jiných „konzervativní“, podle dalších, převážně příznivců „prakticko-filozofická“ je skupinou těch, kteří — jak název školy již napovídá — jsou přesvědčeni o existencí jedině možných a z hlediska lidské existence také nutných norem, které je sice možno rozvíjet, přizpůsobovat, nikoli však v zásadě opouštět. Tyto normy (myšlení, chování, tedy i politické praxe) jsou pro jedny výsledkem převážně křesťanské tradice, pro druhé výsledkem osvícenectví a humanismu, pro další pak výsledkem celého historického vývoje lidstva. Přívrženci této skupiny (mezi vědci jsou často uváděni: Hannah Arendtová, Leo Strauss, Hubert Spiró, Hans Maier a další; z politiků obvykle jako výrazné příklady R. Reagan, M. Thatcherová a jiní) — ač i mezi nimi jsou samozřejmě značné názorové rozdíly i rozdíly v zaměření jejich práce — jsou často přesvědčeni o existenci absolutní pravdy i ve společenských procesech, o možnosti a nutnosti rozlišení mezi „světem dobra“ a „říší zla“ a předpokládají, že dosavadní vývoj světa nebyl jen hrou náhod, nýbrž jakýmsi „vyšším záměrem“ pro většinu z nich pak religiózního charakteru. Dobré je tedy převážně to, co odpovídá „dobré morálce“, osvědčeným institucím a cílům, špatné jsou naopak nevyzkoušené cesty, utopie a podobně. „Člověk... a společnost nejsou laboratorní preparáty pro výzkum. Celý smysl božské vůle není nikdy vcelku přehledný, nicméně existuje; je tedy třeba řešit jen konkrétní, nutné problémy a stát přitom na osvědčených principech.“ (H. Maier).
Přiznejme, že každý z nás, konfrontován s novou skutečností, civilizací, společností se nejprve utíká k nacvičeným hodnotícím vzorům a čím je nová skutečnost cizejší, tím opatrnější či negativnější je také náš úsudek. Ostatně: stát ve sporu o názor bez pevné filozoficko-historicky vzniklé báze je těžké, někdy až nemožné. Nicméně je stěží možno jen s tímto přístupem k věci vystačit. Může třeba zahraniční politika v konfliktu dvou převážně odlišných partnerů vůbec pozitivně fungovat, najít řešení a vyhnout se násilí na základě jen normativně ontologického schématu? Myslím, že nikoli.
Svým způsobem patří k této konzervativní škole vlastně i dogmatičtí komunističtí teoretikové či politici. I oni předpokládají existenci jediných (pro dobro lidstva a úspěšnou budoucnost) možných norem, byť diametrálně odlišných svým vznikem i svými výsledky od norem konzervativců západních.
b) Skupina empiricko-analytická, podle jiných „kritickoracionální“, „neutrální“, „neo pozitivistická“, „moderní“ atd. je naopak skupinou politiků i teoretiků (např. Karl Deutsch, Karl Popper, Helmut Schmidt, Bruno Kreisky a mnozí další), kteří vycházejí (opřeni filozoficky o pozitivizmus 19. století a o kritiku spekulativního idealismu či náboženského dogmatismu) z toho, že objektivní pravda ve společenských procesech na rozdíl od zákonů přírodních neexistuje, že není obvykle jednoty mezi záměry a skutky, mezi cíli a prostředky a že jediným pravdivým kritériem je empirie, kterou je třeba neúnavně znovu a znovu objevovat a definovat. Žádná metafyzika pro ně nemůže být náhražkou analytické vědy. Cílem je bezpředsudečnost, nestrannost, víra v možnosti pokroku; praxí se stává často sociální reformismus.
Na rozdíl od prvé skupiny vycházejí přívrženci této školy z toho, že společenská realita světa není „vyšším záměrem“ ‚ spíše produktem nedokonalého vývoje, který je možno a nutno měnit, a to „logickým, gradualistickým postupem, tedy reformou, která je lepší než revoluce“, a že hlavním cílem je „novým nutnostem otevřená a vnitřní konflikty odhalující a řešící společnost“ (K. Popper). Má se za to, že bez takového filozofického přístupu by například nemohly být vyřešeny hlavní sociální problémy v etapě industriální revoluce, která svět, společnost i její normy zatím nejvýrazněji změnila, a že ani stěžejní konflikty 20. století mezi Západem a Východem a mezi Severem a Jihem nejsou dlouhodobě řešitelné pouhým odmítáním cizího vývoje, nýbrž vlastním otevřením se novým pohledům a řešením. Odpůrci zprava i zleva předhazují této skupině oportunismus, ztrátu hodnot, povrchní účelovost a podobně.
c) Poslední je pak skupina kriticko-dialektická, nazývaná též „levě sociální“ ‚ „marxistická“ nebo „neomarxistická“. Jako její hlavní protagonisté jsou často uváděni Georg Lukas, Erich Fromm, Herbert Markuse, Heinrich Horkheimer, Jürgen Habermaas a jiní. Tato skupina vyčítá prvé nikoli trvání na normách vůbec, nýbrž konzervativnost a druhé nikoli otevřenost, nýbrž oportunismus. Sama pak vychází z toho, že sociální realita světa je výsledkem zákonitého dějinného procesu, který vysvětlit předpokládá chápat ho v jeho historických souvislostech a v jeho geopolitickém celku. Vychází často (nikoli vždy) z hegeliánské dialektiky, aplikuje, často s výhradami, Marxe, zdůrazňuje nutnost historického myšlení. Kritičnost pohledů na nedokonalé současné systémy má za výchozí vědeckou povinnost a objevování „historicky podmíněných pravd“ ve společenských procesech a jejich aplikací s cílem „beztřídní“ nebo „nenásilně ovládané společnosti“ za dlouhodobý úkol moderní politické vědy. Je to skupina velmi členitá, inklinující často spíše ke kriticko-polemickým studiím, méně k empirickým pracím.
***
Samozřejmě, že podobné dělení na tří názorové školy je značně schematické a nemůže celou škálu existujících názorů postihnout. Identifikovat tu či onu skupinu s existujícími politickými směry či stranami by asi bylo v řadě jednotlivostí možné, vcelku by to však ještě celou problematiku více zjednodušovalo, než je už tak nezbytné. Mezi zastánci jednotlivých škol jde mimo jiné i o nové pokračování starého sporu o roli vědy: je úkolem vědy pouze objevování nových poznatků, které mají být v praxi (v tomto případě politické) předkládány bez jakýchkoli hodnotících soudů a rozhodování ponecháno jen v rukou politických reprezentantů, anebo může nebo dokonce má věda předkládat své hodnotící soudy, které teprve každý vědecký poznatek ozřejmují, zařazují — a tak vykonávat i názorový vliv na politické struktury? Nebo musí snad dokonce vědec, pojímá-li svou práci jako etický úkol, trvat na svém právu rozhodovat s pomocí nových vědeckých poznatků o vývoji světa neméně, než praktický politik či organizátor hospodářských procesů?