III. Politika a ideologie

1. Ideologie — ujasnění pojmu

Se subjektivismem v politice souvisí také problém, s nímž jsme donedávna, vlastně svým způsobem dodnes, měli a máme mimořádně co dělat: vliv ideologie či ideologií. Zenit jejich vlivu je snad již za námi, spolu se studenou válkou, to tvrdí mnozí (E. Bender se domnívá, že nastal „konec ideologického věku“), nicméně je nezbytné ujasnit si přesto i tento pojem a odpovědět na otázky, co je to ideologie, zda je vůbec politika bez ideologie možná, zda má ideologie pouze negativní charakter, jak a proč se ideologie vyvarovat a podobně.

Původně termín ideologie razili ve Francii v 18. století někteří autoři (zvláště Antoine Destutte Tracy) jako součást „nové pedagogiky“ v rámci tažení proti náboženským dogmatům. V tomto smyslu byla tedy ideologie typickým produktem osvícenství, a jak tomu bývá často, měl i tento pojem na počátku jiný obsah než později. Ideologie se měla stát vědou o tom, jak učením a rozšiřováním objektivní pravdy a správných myšlenek vytvářet „nového člověka“, nepoplatného dogmatům, pověrám a mýtům. Tedy jedna z podob snu starého téměř jako lidstvo o tom, jak vytvořit člověka dokonalého.

Ve stejné době se zabývali podobně ideologií také vědci, např. v Německu (Paul von Holbach; Helvetius) a v jejich pracích se poprvé objevila formulace spojovaná s ideologií dodnes: falešné vědomí. Také tito autoři byli názoru, že neobjektivními informacemi, dogmaty a mýty se v lidech vytváří nedokonalá či zkreslená představa světa, tedy světonázor, který nutně může či snad musí vést i k mylné politické praxi.

O necelé století později převzal jejich názor v podstatě i K. Marx, ale dodal, že jde vždy o „historicky podmíněné“ falešné vědomí — v dějinách téměř všudypřítomné. Napsal: „Ideologie je společensky nezbytné zdání skutečnosti a pravdy, tedy subjektivismus historicky nutný.“ Vysvětloval to mimo jiné takto: „Při změně ekonomické základny proměňuje se pomaleji nebo rychleji také celá obrovská nadstavba. Při sledování těchto přeměn se musí stále rozlišovat mezi změnami materiálních, ekonomických, výrobních podmínek, které lze přírodovědně přesně konstatovat, a právními, náboženskými, uměleckými nebo filozofickými, tedy zkrátka ideologickými formami, jejichž prostřednictvím si lidé tyto konflikty uvědomují.“

Až potud nelze mít námitek, je to jedna z možných interpretací pojmu ideologie. Námitky začínají teprve tam, kde Marx z tohoto soudu vytvořil třídně orientovanou teorii vycházející z toho, že míra omylnosti i škodlivosti falešného subjektivismu a nedokonalého či zkresleného názoru o světě je různá: menší u třídy „nastupující“, pokrokové; větší u třídy, „jejíž role se již dohrává“. Lenin využil této Marxovy „historické stranickosti“ a povýšil ideologii, v souladu se svým pojetím revoluce, na „vědomý nástroj třídního boje“ nutný „k posílení bojového odhodlání proletariátu“. Tedy z „falešného vědomí“ se stal prostředek k vytvoření stranického fanatismu nutného k revolučnímu vítězství. Stalin už pouze dotáhl tuto tezi ad absurdum tvrzením, že pouze dělnická třída má právo na objektivní historickou pravdu; tedy eo ipso její předvoj, to je komunistická strana (případně jen její vůdcové) jsou vlastně neomylní.

Později se zabývá ideologií také jiný německý vědec T. Geiger, který střízlivě formuluje definici ideologie takto: „Ideologii je třeba chápat jako vědecky neprozkoumaná tvrzení o skutečnostech, či popisování skutečnosti, a z toho vyvozované závěry.“ Na jiném místě píše: „Ideologií se stává sociálně a historicky omezený souhrn vědomostí o politických normách, hodnotách a myšlenkách.“ To je, myslím, dodnes použitelná definice ideologie. Geiger se domnívá, a zřejmě správně, že ideologii v politice si netřeba přát, čím méně je jí, tím lépe, nicméně že jde o faktor hluboce lidský, a tedy asi i v politice neodmyslitelný.

Přirovnává ideologii vlastně k tomu, proti čemu měla na počátku bojovat, k „systémům víry“, které zvláště v obdobích politických napětí svým způsobem „chrání“ proti znejistění před jinými názory, a to tím, že vědomě nebo nevědomě zjednodušují obvykle podstatně složitější realitu.

Německý sociolog T. Gehlen k tomu později napsal: „Ideologie jsou v moderním, nepřehledném světě zřejmě nevyhnutelné.“ A K. Popper dodává: „Čím menší, slabší nebo ohroženěji se cítící skupina, tím více ideologie, tím více orientace na dogmata.“ Tedy přehnaná ideologie jako svého druhu komplex politické méněcennosti?

Ideologie, ať „revoluční“ nebo „konzervativní“ či „liberální“ přizpůsobují vidění politických problémů, vidění světa vůbec svým potřebám, ať již nevědomě: jednostranností svého pohledu, svých zájmů nebo svých znalostí, nebo vědomě: přizpůsobením výkladu světa svým záměrům a programům. Zde se pak z ideologie začíná stávat již politická propaganda. Ani jedno ani druhé nelze ponechat bez kritiky, byť v prvém případě je možno mít pro to i jisté porozumění.

V každém případě je třeba nabídnout proti každé ideologii celistvější a objektivnější vidění reality, nikoli jen protiideologii. A to je samo o sobě jedním z nejtěžších politických úkolů. Boj proti ideologiím, proti nimž není imunní nikdy nikdo z nás, je tedy jednak podmíněn rozsahem vlastních znalostí, jakož i subjektivní ochotou je použít, ač mohou být třeba i v náš neprospěch. Zde se bludný kruh subjektivismu a egoistických zájmů v politice zase uzavírá.

Jak řečeno, dá se snad předpokládat, že máme do jisté míry již ideologii v její nejkrajnější podobě, tedy v podobě stalinistického povyšování polopravd na jedinou platnou víru, už za sebou. Nicméně nebezpečí ideologizování nezmizelo a stará dogmata a mýty (například náboženského charakteru, je-li jimi aktuálně politicky argumentováno) působí nadále a k nim se přidávají nová a s nimi také ti, kteří by je byli ochotni roubovat na praktickou politiku. Ale nezmizeli, však to vidíme i nyní u nás, ani ti, kteří třeba v službě dobré věci jsou ochotni sahat k polopravdám a vydávat je opět za svého druhu neomylné.

2. Ideologické souvislosti

Ideologie nemají vždy a jen negativní rysy. Přinášejí s sebou i něco, co chybí každému pouhému pragmatismu. Přidávají totiž k politické analýze i kousek vlastního přání, někdy snad iluze, jindy kousek utopie nebo alespoň vize a jen tak ovšem tvoří přitažlivý záměr, plán a cíl. Politika, která by pouze předpokládala opakující se procesy bez vyšších cílů, beze změn a bez vytvoření nových skutečností, nadlouho nikoho neuspokojí. Jinými slovy: „Ve všech politických teoriích a plánech jsou obsaženy vedle empirických také ideologické elementy a ty nelze hodnotit vždy jen negativně. Bez spekulativních představ by zpravidla vyšly hypotézy pro empirickou práci dost zkrátka“ (Klaus von Beyme).

K. Popper říká něco podobného, a to takto: „Každá věda obvykle negeneralizuje jen na základě sbírání jednotlivých faktorů, nýbrž staví hypotézy či domněnky, a ty se pak snaží doložit nebo je popírá.“ Jinými slovy: nikdo, ani solidní vědec, není nikdy zcela osvobozen od vlivu ideologického myšlení. To činí celý problém ještě komplikovanějším.

Tam, kde je ideologiím dáváno příliš prostoru, a to je všude, kde není ochota či schopnost realitu znovu a znovu kriticky a objektivně zkoumat a charakterizovat, či tam, kde je ideologie dokonce vědomě za „celou pravdu“ vydávána nastupují jako politické nemoci: emoce, víra, přesvědčení (z disciplinovanosti u těch, kteří dané ideologii věří) nebo oportunismus, předstírání či vědomá lež (u těch, kteří se určité idelogie, zvláště je-li vládnoucí, bojí).

Na emoce v politice — jak již řečeno — jsou různé názory. Už jsem řekl, že je nepovažuji za zcela vylučitelné, člověk není počítač, nicméně je si třeba přát omezit při všech politických procesech či rozhodováních jejich vliv na nejmenší možnou míru. Každý politik, který hraje na struny citu, by nám měl být hned od počátku podezřelý. Tím spíše politik, který patří „k našim“, ne k odpůrcům. Podobné je to s vírou v programy, osoby či instituce. „Věřit matce straně“ se říkávalo v době nejrozbujelejšího stalinismu, dnes se tak hloupá hesla už neobjevují. Objevují se však o to více spontánní hlouposti, spojující vytyčené cíle převážně s vírou v sympatické osoby či populisticky se podbízející politiky. Politické vztahy ke kolektivu, skupině, straně, státu nebo dokonce k politicky silným jedincům nelze nikdy romantizovat a identifikovat se vztahy k fyzickým, nám blízkým osobám, k matce, rodičům, dětem a podobně. Za rodiči mohu, ba musím mnohdy stát, i když nemají v něčem pravdu — hájit omyly svých politických partnerů tímto způsobem však nelze! Naopak. V tom smyslu je platonovské „stát je rodina ve větším“ už dávno překonáno.

A ještě jedna důležitá souvislost s ideologií, která nedělá tyto otázky lehčími: právo na vlastní názor. Ve svobodné společnosti musí mít každý právo na vlastní názor, byť by byl součástí ideologie opačné než právě vládnoucí, nebo ideologie, která není v souladu s demokratickými principy. Takové názory je možno, ba nutno, popírat protiargumenty a úspěšnou a přesvědčivou praxí, nikoli však pronásledováním či diskriminováním jejich nositelů. Možnost postihu může nastat teprve tehdy, snaží-li se nositel takových názorů některé z nich prakticky realizovat v rozporu s danými zákony. Z tohoto hlediska nemá řada západních demokracií čisté svědomí, viz například zákaz různých povolání pro členy takzvaných levicově či pravicově „extrémních“ politických stran v SRN a podobně, a měli bychom to také vědět.

Jde tedy o zásady, které je třeba připomínat zvláště v pohnutých dobách revolučních či porevolučních. Například, že v politice žádný sebeupřímnější cit, žádná sebepevnější víra a žádné „přesvědčení nemůže nahradit věcnost, kritický racionalismus, realisticky viděnou a prováděnou politiku. „Věř v politice především sám sobě a svému úsudku a nemáš-li o něm valné mínění, doplňuj si informace ze všech stran,“ řekl při jakési přednášce velmi výstižně západoněmecký politik E. Eppler. A k tomu bych sám dodal: a místo víry v toho či onoho si udržuj kritickou distanci i k těm, kterých si vážíš nejvíce, ba zvláště k nim — k odpůrcům ji přece už máš.

Jeden ze spolutvůrců kritického racionalismu K. Popper kdysi řekl: „Zjišťování skutečností a stanovení hodnot jsou dvě zcela rozdílné záležitosti — a je třeba je vždy přísně oddělovat.“ Vidět nepřikrášlenou skutečnost je jedno, měnit pak tuto skutečnost podle svých vlastních hodnot to je obvykle dlouhodobé úsilí — podobné Max Weberově definici politiky — a nejvhodnější cestou bývá podle Poppera „gradualistická technologie“, to jest reformní postup v otevřené společnosti, která je schopna svým uspořádáním (existencí opozice a podobně) přiznat nedostatky, odhalovat chyby, odkrývat konflikty, aby mohly být vůbec řešeny.

Realistická politika to není tedy vzdávání se původních ideálů a upuštění od tvořivého hledání nových přístupů, metod a cest a už vůbec ne kopírování cizích vzorů (jak to bylo dosud, ale je i dnes), nebo jen výměna jednoho ideologického mustru za druhý, nýbrž empirie pragmatismu plus aktivní dalekojdoucí vytyčení cíle jako orientace pro dostupnou, střízlivou politiku malých kroků, která v zásadních otázkách vždy počítá s nutností konsensu uvnitř většiny společnosti.

Problém ideologie nás bude potkávat jistě i nadále a těžko s ní budeme někdy definitivně vyrovnáni. V moderní politickovědní teorii existuje celé spektrum názorů na tento problém. Například mnozí pozitivisté tvrdí, že vlastně všechny hodnotící soudy jsou ideologické (v politice — jak už víme — přece nelze určovat kvalitu, aniž bychom řekli z hlediska koho se tak děje). Neideologické je prý jen empirické konstatování faktů. Političtí psychologové dodávají: nikoli všechny hodnotící soudy jsou ideologií, nýbrž jen ty, které mají přímý vztah k současným politickým procesům. Přívrženci „kritické teorie“ říkají, že ideologie je falešné, každodenní vědomí masy... a nedokonalost jednotlivců — a přičítají vinu hlavně povrchním masovým médiím a průmyslu masové kultury. A ve všech těchto tvrzeních je nepochybně kus pravdy. Kritičtí racionalisté shrnují krátce, ale jasně: ideologie je každé dogma, každá jednostrannost.