Hospodářský vývoj v novověku, zvláště pak industrializace a její důsledky, vedly a dodnes vedou k stále větší členitosti moderní společnosti. Není to už dávno jen ovládaná masa a nepočetná třída vládnoucích. Různé společenské skupiny si vybojovávaly stále větší podíl na politických rozhodnutích a pod tlakem této participace společnosti na správě věcí veřejných se měnila také její střechová organizace — stát. Ze státu vrchnosti se vytváří právní stát zajišťující rovnost všech občanů před zákonem a nadto ze států právních se mnohde již vytváří stát sociální, pomáhající zajistit také materiální podmínky pro určitou rovnost občanských možností a šancí.
Ze společnosti velkých sociálních tříd vzniká společnost mnoha užších sociálních vrstev, které mají na jedné straně společné integrativní zájmy a jsou v mnohém také nově konzumně zglajchšaltovány, na straně druhé však mají i velmi specializované a odlišné názory a požadavky. Celkově zřetelná dlouhodobá vývojová tendence jde od úzkých vládnoucích menšin a ovládaných většin k rozšiřování vrstev podílejících se na vládě až k vládě demokraticky se tvořících většin — snad s dosud nedořešeným problémem, jak zajistit práva menšin a „okrajových“ sociálních skupin.
Někdejší znázornění sociálního rozvrstvení společnosti — pyramida, je už jen pouhým symbolem, skutečná skladba vyspělé společnosti vypadá jinak. Na několika příkladech z Německa to ukazuje tabulka.
Do ideálních rozvrstvení má i tato společnost ještě daleko. (Ideálním tvarem sociálního rozvrstvení by měl být vlastně kruh s minimálním počtem nejbohatších a nejchudších vrstev, tedy společnost bez krajních sociálních rozdílů s naprostou převahou dobře situovaných středních vrstev, nikoli však rovnostářsky násilně deformovaná. Ideálním tvarem generačního rozvrstvení je obdélník, znázorňující společnost udržující počet svého obyvatelstva na daném stavu bez kojenecké úmrtnosti, bez většího výpadku jednotlivých ročníků se značnou délkou života a podobně.)
V sociálním rozvrstvení existují sice široké střední vrstvy, avšak také jistá tendence k sociální rozpolcení společnosti v důsledku posledního technologického vývoje, který vyžaduje na jedné straně stále kvalifikovanější (a také dobře placené) pracovní síly, na straně druhé stále větší počet nekvalifikovaných a sociálně slabých.
Společenské pyramidy nejsou ovšem rozděleny jen horizontálně na společenské třídy nebo vrstvy, nýbrž současně i vertikálně, podle jiných, nejen sociálních měřítek. Takto rozvrstvená společnost hledá sama přirozené vazby například na zájmové organizace a spolky s nejrůznější orientací jak tradiční (spolky kulturní, sportovní, náboženské apod.) či generační (pro mládež nebo naopak pro seniory) nebo „moderní“ (ekologické, feministické a jiné), ale i na organizace se zaměřením sociálně hospodářským (odbory, živnostníci, zaměstnavatelé).
Všechny tyto vazby pramenící ať z horizontálního či vertikálního dělení společnosti mají svou značnou důležitost. Zájmové organizace a spolky, z nich zvláště pak organizace v hospodářsko-sociální oblasti, to jest např. odbory a podnikatelská sdružení, ovlivňují podstatně dění v takzvaném předparlamentním poli. Více jak 80 procent všech politických iniciativ, později v zemském či celostátním měřítku projednávaných nebo zpracovávaných legislativními či exekutivními orgány či státním aparátem, vzniká např. v SRN z popudu zájmových spolků všeho druhu, obvykle nejprve v lokálním měřítku.
V západním Německu je více jak 200 tisíc podobných oficiálně registrovaných zájmových sdružení, spolků či organizací. Jejich síla spočívá obvykle v monotematickém zaměření, tedy mnohdy s fundovanou znalostí své věci, často jsou také finančně nezávislé, ba silné. Jejich slabinou je často lokální omezení vlivu, úzký stupeň demokratizace (ovlivnění místní honorací a podobně). Absolutně valná většina těchto organizací není sama o sobě politicky mimořádně závažná. Výjimkami, jak již řečeno, jsou odbory, podnikatelské organizace a do jisté míry německá specialita, organizace vysídlenců z východní Evropy.
U nás zatím celá tato předparlamentní scéna téměř chybí, mnohé tradiční spolky již dlouho neexistují, ostatní jsou značně apolitické, odbory byly dlouho zestátněny, nyní jsou pro nadcházející úkoly — zdá se — nepřipraveny jak ideově, tak organizačně, ale i materiálně; sociální iniciativy zdola téměř neexistují atd.
V západním Německu prožívají sice odbory také svou krizi členské základny, tedy mají i finanční problémy jako v mnoha ostatních zemích, nicméně mají ve svých řadách stále ještě 9,5 miliónu členů, tj. asi 38 % všech zaměstnaných, mají značné tradice již z konce 19. století, jsou oborově seskupené, ale politicky jednotné a hlavně v průběhu posledních čtyřiceti let si vybojovaly a zákonně prosadily celou řadu ustanovení, která jim umožňují nejen spolurozhodovat o sociálně personální politice podniků, vést spolu s podnikateli tarifní jednání, která rozhodují — v podstatě bez zásahu státu — o růstu mezd a platů, o délce pracovní doby, o sociálních vymoženostech na pracovištích a podobně. V komplexu velkých uhelných a ocelářských závodů mají dokonce i dílčí práva spolurozhodování o hospodářské politice těchto závodů. Nesahají příliš často k protestním opatřením, brání se spontánním a roztříštěným stávkám, rozhodnou-li se však ke stávce, bojkotu či podobným opatřením, jsou na ně materiálně dobře připraveny a jejich krok zůstává zřídka bez pozitivních výsledků.
Dobře organizované celky odborářů, živnostníků, podnikatelů a dalších nejsou ovšem samy, kdo usilují o vliv na politickou scénu jak v „předparlamentním poli“, tak i skrze své „lobby“ přímo v parlamentě. Vedení těchto organizací tvoří jen část těch, kteří se politickým vývojem intenzívně zabývají a také na něj mají nejsilnější vliv, tedy jen část skupiny, které se často říká „politická třída“. Do této skupiny patří všichni ti, kteří buď vzhledem ke své funkci (například funkcionáři politických stran, zájmových organizací, velkých hospodářských podniků a další) nebo vzhledem ke svému zaměstnání či osobním zájmům (například novináři, finančníci, daňoví odborníci, podnikatelé, mnozí právníci, intelektuálové apod.) jsou silněji a bezprostředněji zainteresováni na politickém vývoji či na různých jeho oblastech než všichni ostatní. Je to tedy svým způsobem také jakási „elita“, která ovšem mnohdy nepasuje do různých teorií o společenských elitách. Je to spíše ona část veřejnosti, jejíž hlavní vlastností je, že je na změnách politických norem silněji závislá existenčně, materiálně i jinak než ostatní části obyvatelstva, proto také o úzké kontakty s politickou scénou více než druzí usiluje, pokud není sama dokonce její částí, a snaží se o její ovlivnění.
Pokračujícími změnami společnosti se pravděpodobně (číselné údaje jsou řídké a sporné) tato „politická třída“ rozšiřuje. Také u střádalů, vlastníků akcií či cenných papírů stoupá zájem o politické souvislosti úměrně s růstem jejich kont; ale — zdá se — že aktivní zájem o politiku roste i mezi učiteli a vědci či umělci; z důvodů spíše ideových než materiálních. „Politickou třídou“ v širokém slova smyslu tedy rozumíme onu nikoli vždy mlčící část veřejnosti, část, která z různých pohnutek se o politiku nejvíce zajímá a hledá také cesty, jak ji spoluovlivnit.
Nejde tedy o „elitu“ podle kritérií, které se elitami obvykle zabývají. Jaká jsou tato kritéria? Za klasické společenské elity byly dlouho považovány „vyšší sociální skupiny, důstojnický sbor a šlechta“, podle poněkud jiných měřítek „všichni, kteří měli zvláštní zájem na udržení své politické či hospodářské moci“ nebo v idealizované podobě ti, kteří jsou „společenskými vzory“, nebo ti, kteří vlastní mocenské pozice nejen hierarchické, ale i dichotomně rozdělené („šedé eminence“ apod.). V moderním pojetí teorie elit je elita chápána jako protiklad pojmu „masa“. Při její charakterizaci už nehraje stěžejní roli vlastnictví vnějších či jiných mocenských prostředků či „vyvolenost“, odvolávání se na tradice a podobně, nýbrž „kvalifikace a výkonnost“, obvykle bez různých etických či politických postulátů. Je to často určitá idealizace špičkových jedinců, například vědců, techniků, průmyslových kapitánů a mnoha jiných osobností s mimořádnou společenskou prestiží.
K. Mannheim varoval před idealizací elit s poukazem na to, že i dnes, v moderních demokraciích, hrají nadále roli „tři druhy selekce, to je původ, vlastnictví a výkon“ — a to obvykle v tomto pořadí, anebo jako kombinace všech tří. Ani moderní teorie elit nejsou obvykle schopny své tvrzení přesně vyčíslit, hovoří jednou o stu, jednou o několika stech rodinách, které například „určují osudy Ameriky“ a podobně.
K. W. Deutsch ponechává stranou „klasické druhy selekce a zdůrazňuje správně informovanost jako základní vlastnost skutečné politické elity v moderním slova smyslu a říká: „Nikoli špičky hierarchií jsou ti nejlépe informovaní, nýbrž ta střední skupina, která má jak k špičce, tak i základně mocenské pyramidy stejně daleko, a která právě na základě své pozice má v informačním procesu své přednosti.“ I jiní autoři jsou toho názoru, že informovaná a o informace se zajímající část veřejnosti hraje v době přechodu z industriální společnosti k společnosti postindustriální tu nejdůležitější roli.