Snad zvláště tématem politických stran je třeba se zabývat poněkud šířeji, už proto, že v Československu existuje po desetiletích vlády jedné strany, jakási averze proti „stranickosti“ a že společenská úloha společenských stran není často hodnocena objektivně a správně ani mnohými jejich nekvalifikovanými zakladateli.
Politické strany neexistují odjakživa a nebudou také asi navěky. Nicméně jejich dosavadní role v moderních demokraciích je zatím nezastupitelná.
Zastoupení dílčích politických zájmů je ovšem záležitostí starou jako politika sama. Po staletí to byla různá personální seskupení určité části aristokracie, určité rodiny či dynastie, církevní hierarchie, dvorního klanu apod., která hrála roli politických protivníků v boji o moc. Teprve s proniknutím občanských vrstev do sféry feudální politiky vznikly první politické strany jako víceméně — reprezentace tříd. V anglickém parlamentě — v době Cromwellově — začali takzvaní nositelé paruk, wighs, zastupovat aristokracii a druzí, torrys, velkoburžoazií. Teprve později začala vznikat názorová seskupení i uvnitř jednotlivých sociálních tříd. Ve Francouzské revoluci tak vznikla druhá tradiční dvojice: umírněných — girondistů a radikálů — jakobínů. V obou případech však reprezentující třídu občanskou. V průběhu 19. století se v Evropě v řadě zemích ustavilo politické trojrozdělení na „pravici“, střed a „levici“ (původní pojmenování je dílem inspirováno zasedacím pořádkem ve francouzském konventu, kde royalisté seděli vpravo a jejich kritikové vlevo). Představiteli tohoto dělení byly v Evropě strany konzervativní, liberální a demokratické. A ke konci 19. století se dále štěpí demokraté: část s nejrůznějšími přídomky (národní, liberální apod.) je přičítána středu, levici obsazují nové strany dělnické; sociální demokraté, socialisté, komunisté.
Ve 20. století stran ve světě podstatně přibylo, nejen početně; rozšířila se totiž i typologie o strany fašistické a různé další, ať již jde o struktury a názorové odstíny či jen o nová označení, jako jsou strany konzervativně liberální, liberálně demokratické, sociálně liberální, nacionálně konzervativní či nacionálně liberální, vznikají v poslední době nové strany ekologické apod. posledním vývojovým stupněm tohoto druhu dělení je rozpad světového komunismu na strany komunisticko-konzervativní a reformně komunistické mnoha odstínů.
Obecně viděno, vyvíjely se politické strany od a) jakýchsi zájmových zastoupení buď ad hoc či dlouhodobějších k b) stranám programovým (zvláště dělnické hnutí vneslo do dějin politických stran prvek pevných dlouhodobých programů) a dále k c) stranám „ideologickým“‚ tedy stranám s komplexním světonázorovým zaměřením.
Zvláště po Říjnové revoluci v Rusku se urychlila snaha mnoha politických stran ve světě nestát jen na bázi pragmatických programů, nýbrž i na ujasněném světonázorovém základě.
Typologie politických stran ve světě se stává dnes už těžko přehledná, rozdíly nalezneme nejen v otázkách členské základny (strany členské či jen volební seskupení), ale i ve společenské orientaci (strany honorací, elit nebo strany integrativní, „lidové“), v otázkách výstavby aparátu a vnitřní struktury (strany s pevnými kádry, s „nomenklaturou“‚s aparáty či bez nich).
Jednotlivé strany lze těžko při jejich dělení klást horizontálně vedle sebe, překrývají se názorově i programově, mizí postupně klasické rozdělení na pravici a levici, snad nejpřehlednější je rozdělení do růžice podle dvou souřadnic: podle osy vnitřní i vnější demokratičnosti na strany s trendem buď spíše demokratickým či autoritativním (nebo diktátorským) a podle osy programového dělení na strany „levicové“ (s propracovanějšími sociálními cíli, s větším sklonem k etatismu apod.) a „pravicové“ (zdůrazňující spíše odpovědnost jedince za sebe sama a diktát trhu jako téměř všerozhodující element...).
Valná většina politologů se shoduje v tom, že politickým stranám dodnes zůstávají tři klasické politické funkce.
1. Především funkce integrativní, to znamená, že poskytují lidem určitého státu, kteří podobně smýšlejí, jsou podobně motivováni, nacházejí se v podobné sociální situaci nebo vycházejí alespoň ze stejných tradic atd., ucelenější politickou filozofii anebo alespoň politicko-ideovou bázi pro jejich politické aktivity, ať už je podstatou této báze třeba křesťanský humanismus nebo liberální republikanismus či sociální cítění a angažování, nebo všeobecná a oprávněná starost o udržení lidského druhu v stále se zhoršujícím životním prostředí. Politická strana má však dát lidem možnost se i prakticky a organizačně spojit ke společným aktivitám pro snadnější hledání politického konsensu „mezi svými“ a koneckonců k vytvoření masové politické instituce, která může prakticky bojovat o podíl na politické moci. Toto spojení a nový konsensus nejsou ovšem nikdy dokonalé a úplné, vždy zůstává (ba má zůstat!) prostor pro odchylky, podskupiny, „křídla“, „frakce“ či pro osobité jednotlivce, pokud neopustí zcela rámec základní ideové báze. Hranice tohoto rámce jsou v moderních politických stranách stále obtížněji definovatelné. Dlouho převládal názor, že na základě politických filozofií a podobností prakticko-politických metod a třídního pozadí existuje jakési klasické trojrozdělení na strany dělnické, malo- a velkoburžoazní, které za „dobrého politického počasí“ dostávají podobu stran socialistických, liberálních a konzervativních a za „špatného politického počasí“ se ze socialistů pak stávají komunisté, z vrstev maloměšťáckých fašisté a z konzervativců strany autoritativní, monarchistické ap. Skutečnost 20. století však ukazuje, že i toto schéma je už dlouho značně zjednodušující a v mnohém nepoužitelné.
2. Na druhém místě je funkce rekrutivní (výběrová). Politicky orientované zájmové sdružení, jakým je politická strana, má možnost vytvořit výběrová kritéria a dát v praxi možnost „nejschopnějším“ profilovat se, vyniknout, dokázat své řídící kvality. To znamená zájmy seskupení personifikovat a profesionalizovat. Tato funkce je ovšem často v praxi velmi zploštělá, většinou jen na umění rétorické. Často se v oblibě mnohdy povrchního členstva prosazují převážně populisté; vzezření a chování jsou významnějšími kritérii než moudrost a originalita. Rekrutivní funkce vede v řadě soudobých politických stran nepřímo k byrokratické tendenci, k vytváření stranických aparátů a s tím spojená profesionalizace k existenci nomenklaturních záloh apod. Ukazuje se stále častěji, že politická úspěšnost není totožná jen s intelektem, s mírou vzdělanosti či s kvalitou charakteru. Nejúspěšnější politici bývají často spíše směsí zkušeností, vytrvalosti, dobré intuice — i schopnosti se přizpůsobit. Některé politické strany se snažily zavést rotační princip v obsazování významných politických funkcí. Pokusy se objevily jak za Chruščova v Sovětském svazu, tak za „kulturní revoluce“ v Číně, ale i u různých „zeelených“ stran v západní Evropě a jinde. Prakticky nikde se však tento princip trvale neprosadil, buď byla touha mocných po časové neomezenosti své moci větší než předsevzetí, anebo se politické publikum nehodlalo loučit s osvědčenými a úspěšnými vůdci.
3. Třetí funkcí politických stran je funkce zprostředkovatelská. Zájmy, představy, přání určitého politického seskupení, ale i politické metody, způsob řešení otázek a představy o personálním obsazení politických úřadů mají být pomocí politické strany prosazeny v příslušných mocenských orgánech státu. Zvláště legislativa má orientovat svou práci podle rozvržení sil, podle většiny či většin vytvořených politickými stranami. S touto přirozenou funkci reprezentativní demokracie je spojena řada problémů a otázek. Politikové a právníci zabývající se ústavním právem, otázkami voleb, volebním řádem a podobně, se dělí — zjednodušeně viděno — na dvě názorové školy. Ta první, ve 20. století spíše slabší, dávala nadále i v masových a vztahově komplikovaných společnostech moderního typu přednost přímé demokracii všude, kde to bylo technicky jen trochu možné. Přívrženci této školy definují obvykle také úžeji roli poslance jako bezprostředního zástupce určité skupiny voličů či určité lokality, jako zástupce svým voličům víceméně přímo odpovědného, odvolatelného atd.
Přívrženci druhé školy upozorňují nejen na komplikovanost politických vztahů v dnešních společnostech, ale i na povinnost stran předkládat všestranné globální řešení společenských konfliktů a zdůrazňují roli poslance nejen jako bezprostředního zástupce skupiny voličů, nýbrž jako politicky tvůrčí osobnost, která je a má být odpovědná jen svému vlastnímu svědomí. V praxi ovšem vede postupně tento názor, stejně jako růst a praxe stranických byrokracií, k tomu, že vazba mezi voličskou bází a politickou špičkou se oslabuje, politický mandát je často překračován a z původních přání a představ voličské báze se nakonec — jako při hře na tichou poštu — stává něco zcela odlišného.
Zdá se, že politická aktivita občanů, například mnohde v Evropě, povede opět k renesanci metod přímé demokracie. Ostatně nová výpočetní a i spojovací technika poskytují dosud zdaleka nevyužité šance k zjišťování skutečných představ voličské základny o nejrůznějších obecných i detailně lokálních otázkách.
Měly, mohly vůbec mít, či mají dodnes všechny či alespoň některé strany „třídní charakter“?
Orientace politických stran uprostřed 19. století (a dříve) na určité sociální třídy je očividná. Početní rozsah příslušné třídy nehrál volebně valnou roli, strany orientované na aristokracii, velkoburžoazii či někde i na vrstvy měšťanské bývaly volebními zákony zvýhodňovány. Pro jeden poslanecký mandát jim obvykle stačil daleko menší počet voličů než stranám orientovaným například na početně rozsáhlé dělnictvo. Svou členskou strukturou byly ovšem i tehdy politické strany málokdy čistě „třídní“. Téměř všechny měly na svém čele garnituru intelektuálů, zvlášť u takzvaných dělnických stran byl tento rys příznačný — a pochopitelný. Od chvíle, kdy se jednak prosadilo jednotné a rovné volební právo, kdy začal mizet konfrontační charakter politiky pramenící z „dělnické otázky“, která ovlivňovala 19. a začátek 20. století a kdy se začala moderní společnost odlišněji a komplikovaněji strukturovat, než předpokládala většina teoretiků uprostřed minulého století, začala mizet jednoznačná orientace politických seskupení na sociální třídy. Dá se trochu zjednodušeně říci: jak začaly mizet jasně vymezené třídy, nemohly zůstat ani třídní strany.
V současné době musí být každá omezující orientace na jednu jedinou třídu pro každou politickou stranu sebevražedná. Nejenom proto, že samo pojetí třídy ve starém slova smyslu je ošidné: autoři snažící se vymezit — například podle marxistické metody — dělnickou třídu, narážejí na stále větší problémy, kým či kde taková třída začíná, kým či kde končí; může stejný vlastnický vztah k výrobním prostředkům vůbec ještě integrovat různorodé vrstvy námezdně pracujících, „dělnickou třídu“? Nebo snad jen manuálně pracující, jejichž počet spíše klesá než roste, představují nadále tuto třídu? Atakdále. Ale i proto, že orientace na úzce vymezenou třídu by nikdy nevedla ke kýženému cíli —k vítězství, k převzetí mocenské odpovědnosti či k podstatnému podílu na ní. Proto prakticky všechny strany mají tendenci charakterizovat se jako „lidové“ a cílevědomě se orientují na „břicho společenské pyramidy“, která ve skutečnosti už dávno není pyramidou (viz tabulka č. 3), tedy na vrstvy střední, které představují nejpočetnější volební zázemí.
I strany, které se tu a tam charakterizují jako „třídně orientované“, se této tendenci nemohou vyhnout. Odlišné zůstávají jen způsoby tohoto zaměření na střední vrstvy, akcenty volebních programů, různost generační orientace či metod politické agitace.
Tato „nadtřídní“ orientace takzvaných lidových politických stran ovšem nevylučuje různost faktického napojení na tu či onu vrstvu či společenskou třídu. Je nabíledni, že „hospodářská lobby“ například v SRN má blíže ke stranám křesťansko-konzervativním nebo liberálním než k sociální demokracii a že naopak vládnoucí křesťansko-liberální koalice ještě dlouho nedožene intimní vztahy mezi SPD a většinou odborů. Zvláště v otázkách hospodářské, finanční, daňové a sociální politiky se jakési stále existující „třídní akcenty“ nadále projevují.
Všechny zmíněné problémy související jak se společenským zaměřením, tak i s funkčností politických stran, vedou k narůstající krizi této dosud nejdůležitější politické instituce moderní doby. Někdejší přehledná seskupení, orientovaná na určitou vrstvu obyvatel a prosazující několik všem srozumitelných cílů, odlišných dostatečně od programu stran konkurenčních, přestávají existovat. Vznikají místo toho převážně strany integrativní, „lidové“, od nichž se očekává předkládání a uskutečňování komplexních společenských programů. Volič nalezne proto jen málokdy stranu, s jejímiž záměry se může zcela ztotožnit; obvykle pak preferuje takovou, která alespoň v některých, v jeho očích mimořádně důležitých programových bodech, jej uspokojuje. Mnohé, s čím nesouhlasí, musí vzít mlčky na vědomí. „Kupuje“ tedy obvykle jen dílem chtěný „software“ vždy s přívažkem mnohého, co jej buď nezajímá nebo na co má názory odlišné. S tím vzniká jistá tendence zabývat se raději monotematicky tím nejdůležitějším buď pro celou společnost nebo dokonce jen pro určitou lokální oblast. Tedy tendence vedoucí ke vzniku nových společenských hnutí. Rostou a osamostatňují se také voličské skupiny dříve v této samostatné podobě takto neexistující, jako jsou například studenti nebo důchodci, umělci apod. I to vede ke změnám ve struktuře politických institucí. Vznikají proto často:
A. občanské iniciativy nejrůznějšího druhu zdůrazňující obvykle lokální, zájmově omezené nebo mimořádně aktuální otázky. Za příklad slouží v sedmdesátých a osmdesátých letech vznikající organizace ochránců životního prostředí bojujících například proti stavbě konkrétních atomových elektráren či proti zřizování nových skládek odpadu ve svém okolí. Organizovali se takto přívrženci nových lokálních dopravních sítí či odpůrci té či oné techniky, někde se úspěšně politicky organizovali i odpůrci určitých nových daní atakdále. Tyto iniciativy v některých případech přerostly v nová
B. politická hnutí. Sám pojem „politické hnutí“ není v politice 19. a 20. století ničím novým. Obvykle vedly k jejich vzniku důsledky rozsáhlých změn, kterými různé společnosti prošly po dovršení vzniku národních států a po uskutečnění industriální revoluce.
1. Známe především tradiční politická hnutí, jakými bylo například dělnické hnutí v 19. století, které nalezlo obvykle svůj konečný výraz v odborových organizacích námezdně pracujících zaměřených proti normám starého asociálního myšlení. Jako plod tohoto hnutí vznikla také celá řada původně „dělnických“ politických stran. Dostatečně známé je také mezinárodní revoluční hnutí, vyrůstající radikálně z hnutí dělnického a později degenerující převážně v nástroj sovětského stalinismu a jeho mocenských cílů.
Vznikají také hnutí nacionalistická, pramenící z národní a sociální nespokojenosti širokých vrstev a přerůstající v některých státech v podobu evropského fašismu, odporujícímu takzvané „chaotičnosti“ a „slabosti“ (mladých) demokracií.
Svého druhu hnutím byli také odpůrci koloniální politiky, organizující obvykle svůj boj za národní osvobození a proti koloniálnímu útlaku v národním rámci, ale s četnými spojenci v celém světě.
Taková hnutí, dá-li se vůbec najít společný jmenovatel, byla velmi rozporná, jednou pokroková a humánní, jindy strašná ve své antihumánnosti. Společné jim snad bylo jen to, že se snažila obvykle na základě pevně vyhrazené ideologie, v mezinárodním měřítku, změnit takzvaně liberálně lhostejnou tvář světa. Všechna inklinovala svým způsobem k netolerantnosti, k jednostrannosti, k centrismu a k radikalismu, jakož i k zesílení role státu ve všech oblastech společenského života.
2. Nová, netradiční hnutí se začala objevovat v druhé polovině 20. století. Vyrůstala obvykle z různých občanských iniciativ v hnutí masová, obvykle necentralistická bez mezinárodní proorganizovanosti. Z nejznámějších jsou to především hnutí ekologická ve státech takzvaného prvního světa, ne vždy zcela ideologicky jednotná, přerůstající v řadě zemí v nové politické strany „zelených“.
V řadě zemí zasáhla do vývoje politického života významně i hnutí generační, např. studentská. Ať již máme na mysli Francii či západní Německo na konci šedesátých let, nebo později lidovou Čínu apod. Tato hnutí jsou přirozeně relativně krátkodobá, jejich příslušníci však později často ovlivňují atmosféru etablovaných politických struktur.
Jiným takovým hnutím, zatím méně vlivným, je politický feminismus. Ve svém vlivu rostoucí jsou hnutí seniorů („šedých panterů“).
Mimořádně masové s mezinárodními vazbami bylo a dílem ještě je hnutí mírové, politicky velmi heterogenní, s různorodými vlivy jak liberální, tak komunistické politiky, ale i se silnými rysy náboženskými.
Charakteristickou stránkou všech byl nebo je monotematismus, vědomé koncentrování pozornosti na jeden základní problém a někdy i jakási „lhostejnost“ vůči tradičním politickým směrům.
V Evropě, východně od Labe, prožíváme dnes existenci hnutí neodemokratických, nesených dílem mladšími generacemi, zaměřených obecně protitotalisticky, obvykle nenásilnými ve své činnosti, ale názorově radikálně kritickými. Tato hnutí, nejprve početně omezená na aktivní odpůrce totalitních režimů, byla hlavními iniciátory revolucí v roce 1989, v některých státech se přetvořila v masové hnutí revolučních změn, prakticky ve všech prochází čtyřmi „revolučními fázemi“ (euforie, rozkol, jakobínství a chaos, volání po autoritách; C. Brinton) a postupně přepouští pole klasickým politickým strukturám.
Všechna tato netradiční hnutí inklinovala obvykle k tomu hovořit za všechny své generační vrstevníky či stejně postižené ať už diktátem průmyslového rozvoje, politickým patriarchátem či jinou generací, konzervativním myšlením či totalitou; později však, ve chvíli, kdy jsou postavena před úkol nejen bourat staré, nýbrž vytvářet účinné komplexní koncepce k přestavbě společnosti, se politizují, štěpí a jejich části dostávají obvykle podobu klasických — názorově vyhraněných — politických stran.
Zdá se tedy, že se žádná široká národní či mezinárodní hnutí, ani s tím často spojená iluze o vzdání se boje o moc, o „nepolitické“ politice nebo o takzvaných mravních imperativech stavěných nad praktickou politiku, nedožívají dlouhého věku. Zanechají po sobě obvykle v politické kultuře toho kterého státu významné stopy, ale klasická struktura zájmových organizací v takzvaném předparlamentním poli a existence politických stran se zdají být zatím ničím nenahraditelné.
Další existence politických institucí souvisí — v každém státě poněkud jinak — nejen s otevřenými společensko-politickými otázkami, ale i s vývojem a tendencemi v chování voličů. Voliči se obvykle postupně učí volební aritmetice a chápou, že hlasy darované například stranám, které zůstávají bez většího vlivu, jsou zbytečně ztracené (absolutně či relativně, podle druhu volebního zákona), že větší počet takových stran přispívá často k politickému chaosu a že bývá lepší dát hlas té či oné tradiční straně, která je ochotna určitý, voličem sledovaný politický zájem, zahrnout — byť dodatečně — do svého programu a která má oprávněnou naději na podíl na moci. To vše vede obvykle k posilování stran takzvaně etablovaných a už tak dostatečně silných. Kromě toho volič dříve či později pochopí — a tak tomu bude jistě i v nových mladých demokraciích — že svým hlasem nerozhoduje jen o zvolení určité osoby či různých aktuálních řešení, nýbrž také o posílení určité tradice a politické filozofie a že ne vždy souhlasí název nových stran či jejich program opravdu s tím, co si pod tím volič původně představoval. Chaotické a nepřesné interpretace pojmů, jako například „liberální“ či „levicové“, „pravicové“ a podobně — jak se právě projevuje často nyní u nás — voličskou orientaci na čas podstatně ztěžuje.