Pojem jako je konsensus (projev shodné vůle obou stran) nebo naopak konflikt se v našem úvodu objevil už několikrát, dokonce jsme hned na počátku konstatovali, že politická věda se v posledních desetiletích zaměřuje zvláště na zjišťování a řešení politických konfliktů. Uvedli jsme také, že lidé, na rozdíl od jiných živočišných druhů, mají sice citlivou nervovou soustavu, ale nejsou vybaveni různými vrozenými reflexy či pudy. Nemají například, na rozdíl od zvířat, dostatečný pud sebezáchovy a podobně. Umí se ovšem přizpůsobovat a umí myslet. To obojí jim umožňuje přejímat kulturně zprostředkované vzory chování svého okolí, tedy absolvovat v určitém věku proces socializace, při němž si osvojují normy chování okolní společnosti. Úspěšná socializace umožňuje dosáhnout nutného minima shody mezi různými jednotlivci. A o společnosti pak můžeme hovořit tam, kde všichni občané se shodují v jistých základních hodnotách a normách. Přes tento základní konsens (pomineme-li výjimky, které se z nejrůznějších příčin socializovat nedokáží) neexistovaly a neexistují mezi lidmi ovšem nikdy zcela shodné názory na všechny sociální situace, na otázky, jako je rozdělování hodnot, na způsob organizování společnosti či správy veřejných statků a podobně. Společenský konsens nevedl nikdy k harmonii, naopak: ponechával a ponechává vždy dost prostoru nejen k osobním, ale i k sociálním a politickým konfliktům a o ty nám v této souvislosti jde. Čím komplikovanější struktura společnosti, čím heterogenněji složené její skupiny, tím větší možnosti konfliktních situací.
Konflikt byl dlouho chápán jen jako výraz vztahů, které „nejsou v pořádku“, či jen jako protipól spolupráce, jako „předspolečenský agresivní pud“‘ jako „nemoc v sociálním „organismu a podobně. Naproti tomu se objevovaly hlubší názory, které jednostranně negativní výklad korigovaly. Konflikty byly — s odkazy na Herakleita či Kanta — nazírány také jako „dialektická součást jednoty“, bylo shledáváno, že sama lidská práva, „tvořivá změna okolního světa“, přináší konfliktní názory a situace. Celá řada autorů vidí proto dnes v konsensu a v konfliktu dvě stránky téhož lidského spolužití, ba někteří zdůrazňují dokonce pozitivní roli konfliktů, bez nichž by údajně nebylo vývoje. „Konflikt je motor společenského vývoje,“ konstatoval Marx, ale podobně také v současnosti i liberál Dahrendorf: „Konflikty přinášejí nutnou změnu struktur.“ Marxista Marcuse, který konstatoval, že „konflikty pomáhají strukturálním změnám“, dokonce svým způsobem idealizuje umění konflikty řešit a stěžuje si, že za „pozdního kapitalismu jsou bohužel konflikty pomocí integratívních mechanismů podchycovány, a tak ztratily svou strukturu měnící funkci“.
Výsledky moderní politické vědy ovšem ukazují, že i v tomto případně není skutečnost jednostranná. Různost a konfliktnost názorů a zájmů „nevede v každé společnosti a za každé situace k sociálním změnám, nýbrž může právě tak dobře plnit i integrativní funkci“ (L. A. Coser). Soudí se, že konflikt „je formou socializace“, ale také „výrazem dynamiky a aktivity skupin, což může mít pozitivní i negativní stránky, přičemž obě — konflikt i kooperace — mají stejně důležitou společenskou funkci“ (G. Simmel).
Konflikty tedy není třeba zbožňovat a zbytečné konflikty vítat. Je třeba je analyzovat a pomáhat jejich rozuzlení.
Sociální a politické konflikty, o něž nám v této souvislosti jde, jsou vyjadřovány růzností zájmů a „zájmy nejsou jen tam, kde je protiklad“, jak se domníval Hegel, nýbrž všude, kde je život a spor o „společné hodnoty“. Konflikty obvykle nevznikají mezi dvěma zcela cizími subjekty, civilizacemi, nýbrž zvláště tam, kde existuje jistá společná názorová báze a spor je veden o její aplikací, interpretaci či změnu (spor o porušení hranic může být jen tam, kde obě strany uznávají roli hranic a mají podobné představy o tom, kde vedou).
Mnohdy je tomu tak, že blízkost (politická, ideologická) obou svářících se stran jen konflikt zesiluje, stejně jako nadměrné angažování se, vášně, emoce anebo strach o holou existenci (například u politiků, kteří jsou na své funkci příliš materiálně závislí), že i velikost skupin hraje značnou roli (čím menší či slabší skupiny, tím často radikálnější v případě sporu).
O jaké konflikty vlastně převážně jde? Pomineme-li konflikty osobní (v rodině či mezi rodinami), které mohou mít často sociální příčiny, ale politický dopad jen v určitém méně vyvinutém typu společnosti, jde především o konflikty třeba náboženské (např. Irsko), klasicky sociální (např. neokorporativní: mezi odbory a podnikateli) ‚ klasicky politické (mezi politickými stranami či uvnitř nich), rasové (viz Jižní Afrika a jinde) ‚ ideologické (charakteristické pro vývoj v komunistických státech)‚ hospodářské, mezi zaměstnáními či průmyslovými odvětvími, ekologické, tedy konflikty o vztah k životnímu prostředí, národní, mezinárodní či meziblokové a podobně.
Jedná se buď o konflikty vyrovnaných partnerů (např. katolíci — protestanti) či velkých s malými (SSSR — ČSFR) nebo o spor celku a části (Bonn versus Bavorsko). Norský vědec J. Galtung dělí konflikty na 1. intrapersonální (uvnitř uzavřených skupin); političtí psychologové tak označují rozporné názory jednotlivce, 2. interpersonální (mezi skupinami), 3. intranacionální (uvnitř národních celků či států), 4. internacionální (mezi takovými celky).
V nedemokratických společnostech vedou obvykle konflikty k vytváření dvou, mnohé v podstatě zjednodušujících a těžko smiřitelných stran či bloků. Ve společnostech demokratických se konflikty často kříží v nejrůznějších formách a málokdy to vede k rozštěpení společnosti na dva nepřátelské tábory.
Důležitou dělící čarou je použití násilí či ozbrojené moci. To nelze ani v moderních konfliktech vyloučit. Všude tam, kde je však násilí už použito, je překročen mezník, za nímž je jakékoli řešení konfliktu podstatně svízelnější.
A. Nejdůležitějším předpokladem, jak konflikt řešit, je smět o něm mluvit! Otevřená společnost, v níž názorový pluralismus je samozřejmostí, je nezbytnou podmínkou. Všude, kde jsou konflikty zamlčovány, tabuizovány či řešeny jednostranně centrálními příkazy, jejich explozivita jen roste. Úkolem politiky je konflikty nikoli zakrývat, nýbrž odhalovat, analyzovat a zpřehledňovat jejich příčiny, jakož i snažit se měnit dosavadní nedostatečné podmínky či vytvářet nové normy, které vzniku konfliktů zabraňují. „Každý sociální konflikt je současně bojem o hodnoty, o nárok na větší společenský statut, na moc a o přístup k prostředkům“ (L. A. Coser). Bez pomoci moderních sdělovacích prostředků a jimi zprostředkovaných, co nejobjektivnějších informací, bez práce statistiků, sociomatematiků, bez promyšleného výzkumu veřejného mínění a bez prognostických variant různých možných řešení je odstraňování konfliktů nemyslitelně.
Prvním úkolem je tedy konflikty objevovat a informovat o nich. To není ostatně tak obtížné, rozdílné zájmy se za správných politických podmínek dostávají ke slovu mnohdy samy. Obtížnější je zájmy objektivizovat, zbavit nánosu emocí, nepodporovat vytváření strnulých, nepřátelských představ jedné strany o druhé. To se daří v každé politické kultuře poněkud odlišně a všude nikoliv hned od počátku, nýbrž teprve po určité době působení politického vzdělávání jak prostřednictvím škol a k tomu vytvářených informačních a pedagogických institucí, vědeckých pracovišť, tak i tisku. Sporné otázky nemají být diskutovány nárazově (například jen v předvolebním období), nýbrž diskuse o společenských problémech má probíhat ve společnosti permanentně.
B. To už souvisí s druhým úkolem, kterým je legalizování konfliktů. Při vznikání sociálních a politických konfliktů nejde o chaos individuálních zájmů, nýbrž o prosazující se zájmy skupinové. Nikdy také struktura společenských zájmů nesestává jen ze zájmů kontroverzních, nýbrž i ze zájmů společných, integrativních. Daný politický systém musí vytvářet prostor pro to, aby se nositelé zájmů mohli svobodně organizovat, za své zájmy bojovat a nedostávali se přitom na okraj legality či mimo rámec politického systému. Jen tak mohou nositelé zájmů programově zahrnovat také zájmy integrativní. Jen tím, že konflikty jsou transparentní a alternativní návrhy nestavěny mimo zákon, je možně, aby jejich nositelé nalezli a posílili skupinovou identitu a odstraňovali vnitřní komplexy či napětí, pocity ohrožení či slabosti, které obvykle vedou k zablokování názorů, neústupnosti, k radikalismu, k zostřování stanovisek. Jak zřejmo, práce se sociálními konflikty je především psychologicko-politické povahy.
C. Třetí nezbytností je v této souvislosti institucionalizování politických mechanismů, které pomáhají řešení politických konfliktů. To znamená především rozvíjet sám princip pluralismu, dbát o přísnou dělbu moci a rozšiřovat práva opozice a všech kontrolních orgánů, udržovat a posilovat svobodu názorovou a informační, vytvářet speciální instituce zaměřené na pomoc při řešení konfliktů jak v oblasti justiční (např. nejvyšší soud pro posuzování otázek ústavních a sporů politických, správní soudy, speciální soudy pro spory sociální a podobně), tak v oblasti parlamentní (anketní komise parlamentu, ad hoc komise kontrolní či vyšetřovatelského charakteru, kvalifikované sociální výbory a podobně) i v oblasti exekutivní (vybudovat například smírčí funkci státu pro spory při tarifních jednáních, posilovat kompetenci ministerstev, organizačně i finančně zajišťovat instituce zabývající se prací informativní a politicko-výchovnou pro všechny vrstvy obyvatelstva i generační skupiny).
D. Bylo by ovšem naivní se domnívat, že konflikty sociálního a politického druhu se v každém případě podaří vyřešit smírnou cestou, realizovatelnými kompromisy, a to dříve, než dojdou spory na ostří nože. Zvláště v oblasti hospodářsko-sociální je třeba počítat s nátlakovými akcemi, to znamená vytvořit také za účasti všech složek politické struktury katalog nátlakových instrumentů, které jsou považovány za legální a určit závazně i podmínky, za nichž mohou být jednotlivé instrumenty použity (stávky — lokální, oborové, generální; protestní omezení práce, například správních úředníků, speciální možnosti a hranice protestů v oblasti zdravotnictví, bezpečnosti a podobně; možnosti a hranice protiopatření ze strany podnikatelů; demonstrace, jejich schvalování a průběh; zákony pro výjimečný stav a přesné určení podmínek, za nichž mohou být nasazeny bezpečnostní složky atd.).
E. To všechno souvisí také s promyšlenou ochranou demokratického systému. Na toto téma jsou značně rozporné názory. Ve většině států jsou vytvářeny zvláštní bezpečnostní složky zabývající se ochranou ústavy. Jako všechny podobně složky inklinují často k nadměrnému špiclování politických odpůrců, kteří se vymykají z běžného politického spektra, nezřídka jsou samy tyto složky příčinou politických sporů. Nejlepší ochranou demokracie je její úspěšná činnost! Zůstává-li demokratický systém bez očividných úspěchů v oblasti politické a zvláště sociálně hospodářské, ztrácí-li se většinový konsensus, ozývá-li se masově volání po autoritativním režimu a podobně, je obvykle už pozdě — a demokracii nemohou na čas (dokud se nezdiskredituje i režim „silné ruky“) zachránit ani pluky policie.
Kdy smí vlastně ovládaní „legitimně“ povstat proti vládnoucím? Podle různých autorů z historie tehdy, porušuje-li vládnoucí „boží přikázání a zotročuje poddané“, podle přirozeného práva tehdy, porušuje-li vláda základní lidská práva nebo „koná-li proti ústavě a přijatým zákonům“. To všechno je ovšem teorie, praxe, např. revoluční, se často neptá na ústavu a zákony a už vůbec ne na „boží přikázání“ — chce je změnit. O to těžší je kdykoli souhrnná odpověď na úvodní otázku. Ostatně málokdy jsou porušována práva všech, málokdy se bouří všichni či opravdová početní většina a konečně neodemokratické revoluce v bývalých komunistických státech v Evropě ukazují, že ani nemusí být porušována ústava či zákony, ty už byly dávno diktaturám přizpůsobeny, a že i porušování lidských a občanských práv bývá dnes subtilnější než v diktaturách minulosti a že aktivně opoziční skupiny tvoří jen malou menšinu všeho obyvatelstva — a přesto může dojít k celkové konfrontaci s vládnoucí mocí, přestane-li mít spolehlivé zázemí v řadách svých původních a kdysi početně i politicky značně silných stoupenců.
Tam, kde lid povstane a hroutí se moc, nelze předem dostatečně plánovat průběh dalšího vývoje. Podle Dahrendorfa nastává nejprve euforie z nového, pak kocovina, pak chaos! — a nebezpečí, že dřívější nespokojení s minulou autoritou volají po nové a často ji najdou v řadách nových vládnoucích či mimo ně. V dějinách, které píší vždy vítězové, se tento průběh revoluce objevuje už podstatně zkrášlen. Pro teorii z toho vyplývá jediné: období chaosu — hospodářského i politického — musí být minimální, má-li nová moc položit pro svou budoucnost spolehlivé základy! Anarchisté a někteří umělci ovšem tvrdí, že chaos je tvůrčí. Pokud jde o politiku, nevěřte jim.