Je lepší stavět na cukru než na písku? Kuba získala trpkou zkušenost o své křehkosti. Cukrem se vydala do rukou Američanům a skrze něj pociťovala odraz působení světa na Ameriku.
Podle vývoje událostí a krizí ji její pán buď povzbuzoval k vyšší výrobě, nebo výrobu brzdil. Zpočátku ji povzbuzoval, až z ní vytřískal pět miliónů tun v roce 1925.
O pět let později ji neomaleně vehnal do malthusiánství; Hawley-Smootovy tarify znamenaly strop a ostrov se vrátil k někdejšímu číslu dvou miliónů. Sedmnáct let trvalo, než bylo znovu dosaženo čísla z roku 1925. Pět miliónů v roce 1947, všechny rekordy překonány v roce 1952 - sedm miliónů. A krize z nadvýroby jako bezprostřední důsledek.
Objevil se Batista a usoudil, že je zapotřebí nakládat s výrobou jako s horečkou a dosáhnout co nejdříve poklesu. Za jediný rok se výroba snížila ze sedmi na čtyři milióny: Lze uhodnout, že lék byl horší než nemoc.
Je možné, že „optimální“ množství je někde mezi čtyřmi a pěti milióny. Ale tím se nic nemění na tom, že kubánský cukr je vrtkavé povahy; stálost abstraktního „optima“ neznamená bohatství; náhlé a násilné otřesy působí ničivě.
Kubánci však dosud nechápali, že hypertrofie cukru zničila nebo zfalšovala celou strukturu jejich společnosti. Tento druh monokultury nejenže neprospívá spravedlivému rozdělení národního důchodu, ale přímo vytváří bohatství jedněch z bídy druhých.
V roce 1900 se Kuba právě vymanila z feudalismu. Její hospodářství bylo na přechodu: málo velkých panství, málo průmyslu, nepočetná buržoazie, mnoho řemeslníků a zejména zemědělců.
Tato fáze národního vývoje bývá často nazývána „předkapitalistickou“, zejména Kubánci samými. Cukerní dohody urychlily proměnu tím, že změnily její směr. Industrializace a průmyslová koncentrace byly od začátku zabrzděny.
Naopak, ke koncentraci pozemků přispíval příliv amerického kapitálu a druhotně i výkyvy „kvóty“, které ničily méně bohaté pěstitele. Velké podniky pohlcovaly malé, které už nemohly odolávat, a tak se zaokrouhlovaly.
Je pravda, že v posledním půlstoletí kubánští majitelé v plné míře získali nazpět kubánskou půdu. V roce 1939 připadalo na americké podniky 55% sklizně, na kubánské 22%. Později se tento poměr obrátil: nyní připadá 62% sklizně na Kubánce a 36% na Američany.
Ale přesto se urychluje koncentrace; 161 podniků vlastní nebo kontroluje 184.000 caballerií (jedna caballerie se rovná asi třinácti hektarům), tj. 27% veškeré půdy.
Majitelé jsou nepřítomni, žijí v Havaně nebo v New Yorku, cestují po Evropě. Jejich správcové rozdělují práci mezi nádeníky, jimž se mzda vyplácí čtyři měsíce, od prosince do března. Pak se mohou jít oběsit. Je nutno vydržet osm měsíců nic nedělat; zadlužují se jednou u vesnického kupce, podruhé u zaměstnavatele. Když se po osmi měsících zase ukážou, je jejich budoucí plat předem pohlcen těmito půjčkami na úrok.
Tuto půdu bez lidí, obdělávanou lidmi bez půdy, nazývají Kubánci jménem, které označovalo antické velkostatky, jsou to „latifundie“. Jako v době Římanů vyznačují se nepřítomností majitele, extenzívním obděláváním a obrovskou rozlohou ladem ležící půdy.
Cukr to všechno vyžaduje? Ano i ne. Pěstování cukrové třtiny předpokládá za jakéhokoli režimu koncentraci půdy, ale jenom cukerní dohody vyžadují „latifundie“.
Je v zájmu USA, jak jsme viděli, aby jejich zemědělci za jistých podmínek živili tyto specialisty, kubánské rolníky. Monokultura vynáší dvojnásob: nejdříve tím, co produkuje, a potom tím, co brání sázet.
Budou-li Kubánci sít rýži a pěstovat rajčata, co si počnou zemědělci na kontinentě? Američané si samozřejmě nepřáli, aby cukrová třtina pokryla ostrov až k pobřeží, měli strach z nadvýroby, z přesycení trhů a z krizí. Proč sahat na vaše celiny, říkali. Naprosto panenská půda je přece tak pěkná. Přijímejte objednávky cukru od nás a od těch několika zákazníků, které vám povolíme, a sázejte a sklízejte cukrovou třtinu podle svých závazků. Jinak nechť ostrov zůstane přírodě, ponechte jej slunci a moři.
Velkostatkářům připadala tato rada rozumná. Čím méně se o třtinu staráte, tím je lepší.
Řekl jsem, že po sedmi létech se rostliny spálí, aby se vrátila síla vyčerpané zemi. Ale šest let po sobě se seká stejný stvol a pahýl doroste, každým rokem od prosince vyzývavě očekává černý srp, „mačetu“.
Proč se dřít na kousku půdy? Proč pracovat s centimetrem a pokrývat ostrov miniaturami, stačí-li jediný pohyb oplodnit tisíce hektarů a poskytnout majiteli panství sedm let štěstí? Také sedm let cest. Sťatá cukrová třtina zase ožije a nabízí se témuž noži. K čemu je tu zapotřebí majitele? Nic se nemění, správce postačí.
Všechna hlavní města znala ty bledé tlusté muže, umořené stále, dokonce i v Paříži, vzpomínkou na subtropické vedro, před nímž utíkali. Tyto polotovary, podobně jako jejich cukr, přijížděly do Evropy rafinovat se: jeden z nich znal všechny německé známky, jiný historii naší rodiny Gobelinů.
Na ostrově zůstávali barbary - i v nepřítomnosti -, protože pustošili s nevybíravou chamtivostí obvyklými prostředky nejúrodnější pozemky a ponechávali zbytek půdy křoviskům.
Ze 180 000 caballerií, které vlastnili nebo kontrolovali, bylo obděláno sotva 120 000. Přáli si produkci pružnou a obezřetnou, která by přesně sledovala vrtošivou křivku kvóty.
Specializace ostrova se zamlouvala jeho zahraničním ochráncům a kubánskému majiteli přinášela výhody. Co požaduje extenzívní hospodaření? Skupiny zemědělských dělníků, kteří třetinu roku pracují a potom se až do příštího roku vyženou.
Pěstování více druhů plodin, kdyby se naneštěstí rozvinulo, by vyžadovalo - jako tomu bývalo kdysi v jiných oblastech ostrova - „intenzívní“ techniku, snaživou přítomnost pěstitelovu, musela by se vybudovat celá síť statků a dvorů, člověk by už nebyl doma pánem.
„Latifundisté“ - tak se jim zde říká - se obávali, že rolníci by se zatvrdili, lépe si uvědomili svá práva. Sekáči třtiny se někdy rozhněvali, ale byli to hodní lidé, kteří neuměli číst a pracovali ostatně za skývu chleba.
Systém „latifundií“ a dobrovolná sterilizace Kuby jdou ruku v ruce: bludný kruh cukru to vyžaduje, uplatňuje svůj vliv do konce i na nejstarší podniky na ostrově, na „ganaderie“.
Chov dobytka zavedlo Španělsko před válkou a byl až do konce XVIII. století hlavním zdrojem obživy ostrova.
Třtinové plantáže nad nim zvítězily, chov ustoupil na druhé místo, přizpůsobil se svému přemožiteli a toto vítězství dokonce podnítilo oživení a rozvíjení této staré koloniální tendence. V roce 1958 vynesl chov dobytka 100 miliónů dolarů a poskytoval práci 100.000 lidem. Vzhledem ke svým dobrým službám považovali chovatelé za správné, že na ně připadá 68% kubánské půdy.
Mezi 300.000 hektarů, které si přiřkli, se samozřejmě našlo všechno, pozemky úrodné i méně úrodné. Ale hrstka velkých vlastníků půdy šmahem odsuzovala jedny i druhé k neplodnosti.
Po těchto rozsáhlých prostorách se toulal dobytek, zatímco na kontinentě bohatli pěstitelé rýže, rajčat a červených fazolí. Bez jediného gesta, bez jediného slova americký imperialismus za pomoci svých kubánských spojenců upevňoval feudální poměry, jejichž odstranění předtím předstíralo jeho vojsko.
Chovatelé dobytka i plantážníci sloužili zájmům Yankeeů i sobě, když odrazovali tuto zemi od industrializace.
USA se obávaly konkurence, velkostatkáři se obávali porušení vnitřní rovnováhy: kdyby se dovolil vzrůst průmyslové buržoazie, kdyby zemědělští dělníci odcházeli z venkova do továren, jak by to dopadlo?
Tito mocipáni vydírali ve jménu Ameriky, která se do toho nepotřebovala vměšovat. Opakovali ve svých novinách a komisích: „Dejte si pozor na odvetu!“ Napadlo-li někoho založit podnik, vykřikovali: „Zbláznili jste se, sníží nám kvótu.“
Všechny kubánské vlády se shodovaly v tom, že zneužívaly institucí. Pod libozvučným názvem svobody obchodu umožňovaly celní předpisy invazi amerických výrobků na trh. Národní banka, soukromé banky i úvěrové ústavy zvýhodňovaly stavebnictví a tak obracely jiným směrem normální tok kapitálu, odnaučily Kubánce investovat do průmyslu, přeměnily příslušníky maloburžoazie- nejprve proti jejich vůli a později s jejich souhlasem - v majitele budov nebo bytů, v rentiéry.
Myšlenky se rodí z praxe: když přesvědčili tyto lidi, že jejich neštěstí je nenapravitelné, že železný zákon se zvláštní platností pro Karibské ostrovy zakazuje Kubáncům sázet rajčata nebo samostatně vyrábět vlastní plnicí pera, vyvodili si závěry sami: neprobouzejme spící půdu, nechme ostrov hynout a jeho odlesněnou půdu pukat na slunci; pryč s pěstováním různých druhů plodin a s industrializací, ukládejme svůj kapitál ve stavebnictví a svobodu spatřujme v odříkavosti.
Už v roce 1949 byla propaganda tak dokonalá, že jeden prodavač mi vzal z rukou hřeben, který jsem si chtěl koupit: „Tenhle ne, pane, je vyroben u nás!“
Celý systém samozřejmě spočívá na neuvěřitelně skromných mzdách. Nelze nadlouho prodávat - ani za vysoké ceny - zemědělské výrobky za stroje, ledaže jsou pracovní síly na venkově skutečně zadarmo. Nezaměstnanost a vysoká porodnost jsou nepostradatelnými pomocníky: vzrůstá-li nabídka pracovních sil při nezměněné poptávce, začne mít každý menší požadavky než jeho soused a průměrná mzda směřuje k nule.
V této kombinaci hraje jistou úlohu analfabetismus: má-li se lid dát ochotně ochuzovat a zároveň přitom obohacovat bohaté, je výhodnější udržovat jej v nevědomosti.
Naučit číst znamená naučit posuzovat. Nebudou tedy lid ničemu učit, především mu nepostaví školy.
Když Castro získal moc, byla pro nedostatek místností polovina učitelů na trvalé bezplatné dovolené. Vrátili se do práce, ale bude nutno jejich počet ztrojnásobit a ještě to nepostačí. Zkrátka, před rokem 1959 bylo 45% Kubánců analfabety a 45% Kubánců bylo rolníky. Domnívám se, že oba tyto údaje zhruba zahrnují stejné lidi. Nevědomost nebyla následkem bídy; bídu a nevědomost způsobili vládcové ostrova zároveň.
Kuba je méně vyvinutou zemí, říká se v Evropě: Obdivuji stydlivost tohoto termínu. Méně vyvinutá - nikdo nenese vinu. Snad je to klimatem. Nebo možná půdou. Kdo ví? Nebo netečností obyvatel. Rozhodně to způsobuje příroda, projevila se jako macecha, skoupá, nebo příliš hýřící svými dary, jen ať se odpovědnost nepřičítá lidem.
Za svého zdejšího pobytu vidím naopak všude zločin lidí, bije do očí: právě vyděračství a násilí nutily Kubánce k extenzívnímu hospodaření, které nejvíc ničí půdu a nejvíc ohlupuje pracující. Násilí a vyděračství je odsuzovaly k částečné nezaměstnanosti, neboť odmítaly střídat plodiny, odsuzovaly je k nezaměstnanosti, protože odmítaly dát jim továrny.
Ve jménu svých zájmů jistí lidé zastavili dějiny Kuby v roce 1902 a dolarovými injekcemi dali dohromady její zaostalé hospodářství. Kuba je méně vyvinutou zemí, uznávám to. Ale je to tím, že jejímu vývinu zabránily jiné země, které měly spoluviníky na ostrově.
Tato spoluvina je nepostradatelná; zachránila zdání i puritánství si uchovalo čisté svědomí. Řekl jsem, že někteří plantážníci na začátku devatenáctého století naléhali na Američany, aby se ostrova zmocnili a anektovali jej.
Vláda USA věděla o tomto pokušení, ale nikdy mu nepodlehla, velký národ nezapře své zásady. Když se okolo roku 1900 vyskytli nevděčníci, kteří vytýkali osvoboditelské armádě, že otálí na Kubě, Washington se rozhořčil: země svobody prolévá svou krev, aby darovala svobodu jiným, ne aby ji odňala.
Americká armáda nakonec skutečně odtáhla, když byla koloniální opatření provedena. Amerika poskytla malému národu svrchovanost, ale cukerní dohody jej zároveň oloupily o hospodářskou nezávislost.
Washington plně uznával nezadatelná práva Kuby, ale zbavoval ji prostředků, jak je uplatnit. USA o něco později vybudovaly svou autoritu na cukerním vyděračství. Tato hrozba děsila majitele půdy, není jisté, zda lekala rolníky. Příliš trpěli svými skutečnými nesnázemi, než aby k nim přidávali ještě pomyslné trampoty. Kdyby se jednoho dne rozhněvali tito realisté, bylo by marné mávat před nimi „kvótami“ a volání k pořádku by muselo být účinné a hmatatelné.
Síla. Ale jaká? Dokonce i v době Plattova dodatku by ozbrojená intervence USA byla vypadala nevhodně. Jaký by mělo smysl dávat tomu korunu? Naštěstí měli kontinentálci spojence na ostrově.
Právě v této souvislosti se ukazuje veškerý význam dohody, uzavřené obratem ruky a nikdy nevypovězené, mezi demokratickými kapitalistickými puritány a mezi přenáramně katolickými statkáři této agrární země. Tito latifundisté olupovali zemi a lidi nejenom v zájmu yankeeských výrobců, ale také k vlastnímu prospěchu, a bylo tedy samozřejmé, že si zřídili donucovací a potlačovací orgány. Armáda byla kubánská.
Její velitelé pocházeli ze statkářské aristokracie a sdíleli její předsudky. Vojáci byli žoldnéři, rolníci umoření bídou nebo nezaměstnaní, kteří se zaprodali tomu, kdo nabídl nejvíc. Padesát tisíc mužů, kasárna na každé křižovatce, ve městech i na vesnicích.
Tato armáda vlastně neposlouchala kubánského šéfa státu, ať jím byl kdokoli, ale propůjčovala se. Ve skutečnosti to byla holá moc velkostatkářů. Podporovala určitý režim, dokud její skuteční páni na tom měli zájem.
Potom, když nadešel čas, smetla tento domek z karet nebo vyhlásila svou neutralitu a nechala jej svrhnout. Jiný jej nahradil, nechali podle libosti žvanit nové vládce, ale jejich dny byly sečteny.
Tak sloužily politické instituce jako zástěrka kubánské skutečnosti, maskovaly vojenskou diktaturu, kterou vlastníci půdy uplatňovali vůči bídě dokonce i v demokracii.
Pod šňůrami a nacionalismem armády z povolání se skrývala dvojí trvalá úloha: někteří z jejích důstojníků, tím jsem si jist, se vznášeli v oblacích, aby neviděli, že chrání proti lidu svou kastu a zároveň cizí imperialismus. Nejcyničtější z nich se museli usmívat: Yankeeové ze zlomyslnosti přinutili kubánský lid platit nákladnou národní armádu, která jej hlídala. Velitelé si ostatně nekladli otázky často. Byla to armáda cukru, toť vše.
Neměla se co plést do spolčování velkých feudálů s cizinou. Svou existencí zajišťovala, že třtina je a zůstane osudem ostrova.
Po dobrém či po zlém Indie patřila Angličanům, dokud tam byly jednotky Jeho Veličenstva. Kuba nikdy „nepatřila“ USA; důkazem toho byla tato národní armáda, ustavená základními zákony kubánské demokracie, aby zaručovala pořádek, instituce a nezávislost země.
Zvláštního ocenění zaslouží tento trik: vojsko bylo nejpádnějším výrazem a oporou národní svrchovanosti. Armáda, která z této svrchovanosti vznikla, se svou existencí, původem a věrností nevědomky stávala bucharem, který svrchovanost drtil.
Puritáni z Washingtonu vládli. Ale jejich ruce nebylo nikdy vidět, mohli dokonce bez přílišného úsilí zapomenout na tyto jednotky, jimž neveleli a které možná nikdy neviděli, a považovat své zázračné zisky za důkaz boží přízně.