Castro mi onehdy řekl, že být revolucionářem je jeho posláním. Když jsem se ho zeptal, co tím míní, řekl:
„Je to proto, že nemohu snášet nespravedlnost.“
Uvedl mi příklad ze svého dětství a mládí. Pochopil jsem, že mi vypráví o sobě a o tom, jak se pokoušeli špatně s ním nakládat. Na odpovědi se mi líbilo, že tento člověk - který bojoval a stále bojuje za všechen lid a jehož jediným zájmem je zájem všech - mi nejdříve ukázal svůj osobní hněv, svůj soukromý život.
Nedal si nikdy nic líbit, jak mi řekl, oplácel ránu ranou, takže ho málem vyloučili z gymnasia. Představil jsem si ho v patnácti létech: malý výtržník a tvrdý chlapík, nezkrotný, ale ztracený.
Tento syn statkáře chodil do internátní školy v Santiagu a prázdniny trávil na statku svého otce v Oriente. Jeho starší bratr se už s potěšením chystal nastoupit dráhu jejich otce. Ale ani Fidel, ani jeho mladší bratr Raúl nevěděli, co pohledávají na světě.
Fidel tehdy doufal, že mu z nesnází pomůže poznání. Věda ho osvítí, pochopí sám sebe, zdolá v sobě hnízdo zmijí, zmatenou prudkost, kterou se zalyká.
Odjel do Havany, studoval, byl zklamán. Pochopil nesmyslnost slov, profesoři mluvili, aby zmateným mladíkům nic neřekli.
Pokud jde o základní otázky, které trápí mladého člověka při vstupu do života, měli se na pozoru, aby na ně neodpověděli. Svědčí o jeho duševní průbojnosti, že nedostatečnost osnov a přednášek pocítil jako záměrnou nespravedlnost, kterou musí snášet. Chtěli ho ponořit do marnivé a podlézavé nevědomosti. Myslím, že tehdy poprvé vyjádřil svou hlubokou myšlenku, nepopíratelný zdroj veškeré své budoucí činnosti: ať jsou přírodní činitele jakkoli důležité, zlo postihující lidi pochází zase od lidí.
Líní a mrzutí tyrani, kubánští vládcové ostrova, nedůvěřovali vědění, protože vedlo k podvratné činnosti. Úpadek vyššího školství byl záměrný; ve snaze zajistit, aby kubánské hospodářství zůstalo málo vyvinuté, snažili se produkovat na Kubě jen málo vyvinuté lidi.
Castrova prudkost není zuřivostí, projevuje se v klidu neochvějnými rozhodnutími. Nedal by si to líbit, i kdyby měl svrhnout kastu, která ho chtěla mrzačit.
Toto rozhodnutí by bylo u někoho jiného zůstalo pouhými slovy. Co zmůže jeden mladý člověk sám proti společnosti?
Ale toto rozhodnutí se stalo praktické a později účinné dík tomu, že zároveň objevil navzdory svým profesorům, rodině a třídě, že týž režim ze stejných důvodů uplatňuje stejné omezení vůči studentům, jimž odpírá vědu, vůči dětem na venkově, které zbavuje škol, i vůči pracujícím, jimž odměřuje chléb.
Tato jednotná koncepce kubánských problémů se později stane Pravdou revoluce. V roce 1952 to byla pouhá předtucha. Její předčasné objevení málem Fidela přivedlo do záhuby.
Mladý muž ani na okamžik nezapochyboval, že všichni jeho druhové a vůbec všichni obyvatelé ostrova sdílejí jeho hněv. Protože vřel v něm, vřel všude. Z optimismu podcenil skepticismus svých krajanů; rezignace, vedlejší zplodina útlaku, maskovala jejich niternou vzpouru.
Chopit se zbraní, s tím každý vyčkával, až začne jeho soused. Castro si pomyslel: „Já začnu.“ Zaútočí na kasárna v Moncadě, to bude jiskra, v dalším okamžiku vypukne všeobecné vzbouření.
Nevypuklo. Castro byl odsouzen. Ve vězení a potom ve vyhnanství přemýšlel.
Odborníci tehdy rádi přičítali neštěstí ostrova macešské přírodě nebo uspořádání dějin. Spolehlivý revoluční úsudek přiměl Castra hledat viníky mezi lidmi.
Strašlivý mechanismus způsobuje velké ztráty společnosti. Je zřejmé, že je zapotřebí jej změnit, ale to se neděje. Co nám v tom brání? Zájmy kubánských velkostatkářů a zahraničních kapitalistů? Zajisté. Ale kolik jich je? Jaká síla podrobuje podvyživené a nezaměstnané ubožáky, zkrátka celý ostrov choutkám hrstky boháčů a sráží Kubánce obličejem do prachu, přesvědčuje je, že se svému nevolnictví musí podrobovat jako osudu? Je to armáda, napadlo jej. Kubánská armáda je nejhorším nepřítelem národa.
A proč se korupce zdála být v posledních padesáti létech přímo zákonem Kuby? Kdykoli rozhořčení demokraté, vedení nějakým Grauem nebo Príem, uskutečnili kampaň proti zkorumpované vládě a proti prodejnosti úředníků, kdykoli žádali lid o důvěru a slibovali reformy, bezúhonné ministry a neúplatné úředníky, zklamali tuto důvěru, nesplnili své sliby.
Na začátku byli poctiví, ale brzy se stávali stejně chamtivými a zkorumpovanými jako ti, které vyhnali. Přejímajíce totiž moc, osvojovali si i bezmocnost. Vůdcové si rozdělovali tituly, pocty, byty pro ministry, ale brzy si uvědomovali, že se jim nedostalo pravomocí vlády. Požadovali je někdy od velkostatkářů, kteří odpovídali: „Přijďte si pro ně.“ Odhrnuli závěs a za ním stáli vojáci. Ministři bez moci spatřili moc bez ministerstev, holou sílu.
Neměli ve skutečnosti žádnou možnost jednat, odňali jim řízení, v čele země byli zase tím, čím předtím v opozici - mluvky.
Lid už reptal jako papoušek děvčátka Zazie: „Povídáš, povídáš, to je všechno, co umíš.“
Ale když odhalili podvod, bylo už příliš pozdě, byli by bývali museli odstoupit už v den svého volebního vítězství nebo se raději o zdání moci nikdy neucházet. Jakožto rukojmí vládnoucí třídy stali se spoluviníky komedie pro voliče, kryli tajnou diktaturu latifundistů.
Mladí i staří se vraceli mlčky nebo v šeptaných rozhovorech k dávnému kubánskému snu. Budou jednoho dne vládnout ostrovu čestní, přísní a neúplatní muži? Proč se to ani jednou nestalo, přestože se neustále a často dokonce brutálně střídaly politické osobnosti?
Vyhnanec, hloubající v Mexiku o kubánské armádě, už pochopil, jaké jsou skutečné příčiny korupce Kuby.
Kolonie, říkal si, mají alespoň jednu výhodu před polokolonií: nevyskytuje se tam politická korupce, protože tam nejsou politikové, které by bylo možno korumpovat. Kupují se pohlaváři, kteří jsou jednoduše zrádci. Ale polokolonie je sama o sobě lží, protože její tajnou pravdou je kolonizace. Proto všechna slova lžou, je nutno převést všechny koloniální transakce do demokratického jazyka. „Svobodnou smlouvou“ se bude označovat to, co se ve skutečnosti nazývá „jednostranným závazkem“.
Je tedy úkolem polokoloniální „vlády“, i když je počestná - totiž v prvních měsících - falšovat již tehdy jazyk, překrucovat slova svého lidu. Zrazuje ústavou. Očekává ji zrada, vyplývající z povahy věcí. Když si to uvědomí, pociťuje už únavu z elegantního zaprodávání proti své vůli, ujme se odvážně svého úřadu a požaduje za to odměnu.
Ne, pomyslel si Castro, Kubánci se nerodí jakožto zloději a vyděrači. Korupce se rodí z bezmocnosti a ta zase z přeludu svrchovanosti, který zakrývá naprostou závislost našeho hospodářství. Jediná síla zabraňuje, aby tato mystifikace nebila do očí: armáda, která je sama další mystifikací, protože jejím skutečným, skrytým posláním je odstranit moc, kterou zdánlivě podporuje.
Gándhí chtěl rozbít soustavu kast.
Néhrú kdesi říká, že tento přesvědčený přívrženec nenásilnosti měl skutečně revoluční intuici: hledal základní kámen, na němž stála celá stavba, a našel jej, byla jím kasta páriů. Od té doby už na ni nepřestal útočit, věnoval tomu veškerý svůj čas a síly v přesvědčení, že jestliže se rozpadne, zhroutí se i celý systém.
Tak si počínal také Castro; armáda byla kamenem, který bylo nutno rozbít. Tyto úvahy ho přiměly stanovit si jiný cíl, ale toho si nikdo nepovšiml: v Havaně i v Mexiku si mysleli, že útočí na Batistu, ačkoli o toho už mu šlo jen z poloviny.
I kdyby se byl kubánský generální štáb chopil iniciativy, i kdyby byl svrhl tyrana a povolal lid do zbraně, byla by zůstala armáda veřejným nepřítelem číslo jedna: byla by zkazila tyto budoucí demokraty stejně jako jejich předchůdce, v příhodné chvíli by se byla vytasila s tyranem ze svých řad, který by je nahradil.
Pokud jde o bezúhonnost, po níž se lidem na Kubě stýskalo, Castro by byl neprolil ani kapku své krve, aby ji vrátil prohnilým politikům. Dával v sázku svůj život, aby ji zaručil novým vedoucím skupinám a založil ji na skutečném výkonu moci, to jest na opět vydobyté nezávislosti.
Rozhodl vrátit se sám, nebo téměř sám na ostrov, aby tam porazil 50 000 ozbrojenců, kteří jej očekávali.
Uznával však nyní svůj omyl. Pokusit se o převrat ve městech, kde vládne armáda, znamená mlčky počítat s podporou některých vojenských živlů, to znamená spolčovat se, a tedy prohrát. Při odvetném utkání, které začínalo, byl Castro lépe poučen, věděl, že se pouští do boje na život a na smrt, a rozhodl se zaútočit na nepřítelovu slabinu: bude se bojovat daleko od měst, v přírodě.
Půda je nepřítelem klasických armád, je vždycky příliš rozlehlá pro vojáky, kteří se tam ztrácejí. V polích se tito velkomožní páni povyráželi, obklíčeni samotou: bylo možno stanoviště přepadat jedno po druhém, zajímat jejich posádku.
Kdyby generální štáb vyslal posily, jaké nesnáze by to způsobilo! Je zapotřebí zajistit spoje, zásobování, postupovat krok za krokem. Země se chvěje při těchto těžkopádných přesunech, které však nikdy nepůsobí velké škody vzbouřencům.
Castro a jeho druhové, chráněni přirozenými opevněními, je nechají přijít až k sobě. A prapory vojska se nabodnou na nože Sierry.
Řekl jsem už, jak vypadala válka na začátku. Byl to „nápadný” útěk kolem horských vrcholků. Když Castro zaútočil na kasárna nebo se pohyboval se svým létacím táborem po Sieře Maestře, řídil se stejnou zásadou: načnout práci a potom vyčkávat. Byl v tom jen jediný rozdíl: tentokrát se zařídil tak, aby vydržel čekat dlouho.
Zpočátku se nemohli spoléhat na nikoho. Zásluhou prvního průvodce, který jim nabídl své služby, by je byli málem chytili, protože byl zaprodán armádě.
Několik rolníků jim pomáhalo. Viděl jsem nedávno jednoho z nich, který té malé jednotce poskytl pomoc a podle všeho ji zachránil před smrtí. Je to major, statný stařec se šedivým vousem. Při pohledu na něj uhodneme, že tito spojenci z prvních dob všichni náleželi k nejuvědomělejší části rolnické třídy.
Ti nepochybně uměli číst a snažili se získat informace. Ostatní - málo početní v Sieře nebo na jejích prvních výběžcích - nedůvěřovali. Co vlastně chtějí ti lidé? Nikdo je nezná. „Způsobí nám jenom trampoty.”
Na začátku, když se chtěli některého rolníka vyptat na pohyb vojska, na směr cesty, museli ho zajmout, protože jinak tento nešťastník odhodil motyku a utekl, jakmile se v dálce ukázali tito podezřelí lidé.
A přece bylo od této chvíle rozhodnuto: kubánská revoluce bude rolnická, nebo nebude vůbec. Tato nevyhnutelnost vyplývala spíše z věcí než z lidí a nic se proti tomu nedalo podniknout.
V dálce bezmocně ležela města. Venkov vnutil vzbouření svou formu ještě dříve, než se na něm začal podílet. Když se vzbouřenci rozhodli přepadávat rozptýlené malé venkovské posádky, útočili na nepřátele rolníků, stávali se sami rolníky svým způsobem života, žádali o pomoc rolníky, které chránili.
Ukázalo se, co potřebuje partyzánská válka: má-li se pohyblivá jednotka znenadání objevit, dorážet, zmizet, znovu se objevit a druhý den udeřit o dvacet mil dále, musí mít možnost bezvýhradně spoléhat na venkovské obyvatelstvo, nic jiného nepotřebuje.
Půda je stejně rozlehlá pro dvacet vzbouřenců jako pro jednotku pravidelné armády. Budou tam naprosto ztraceni, ale samota žoldnéřova je definitivní.
Bude-li žoldnéř zraněn, zahyne uprostřed polí. Chce-li vzbouřenec zvítězit, musí být jeho osamělost prozatímní; opuštěná příroda, jíž prochází žoldnéř, aniž spatří živou duši, se pro něj musí stát místem naplněným spojenci.
Castra a jeho lidi nikdy nenapadlo ovládnout rolníky terorem a to jim slouží ke cti. Kdyby jim bylo nic jiného nezbývalo, byli by raději zmizeli.
Ale takový zločin by byl nejneomluvitelnější politickou chybou. Zemi terorizovaly Batistovy jednotky a přineslo to jediný výsledek: měly kolem sebe prázdno.Odvetný teror vzbouřenců by nebyl o nic úspěšnější. Naopak, v těchto prvních měsících visel jejich život na vlásku. Zrada průvodce je naučila, že jediné udání může revoluci v zárodku zničit. Zbývalo jediné řešení; získat lásku. Revoluci bylo nutno svěřit do rukou tří miliónů lidí.
Ale bylo obtížné odstranit jejich nedůvěru, ledaže by revoluce dokázala, že se uskutečňuje v jejich zájmu. Od války v roce 1895 se zapřisáhli, že už městům nebudou tahat kaštany z ohně.
Mladí vzbouřenci byli advokáty, lékaři, ekonomy, novináři, tedy lidmi z města. Bylo na nich, aby se na to zapomnělo.
Aby se rolníci stali vzbouřenci, udělali ze sebe vzbouřenci rolníky: účastnili se polních prací. Nestačilo znát potřeby lidu a bídu venkovanů, bylo zapotřebí je i zakoušet a bojovat proti nim. Rolník jim bude naslouchat tím ochotněji, čím více v nich bude poznávat sebe: zručné seknutí mačetou, které náležitě uřízne stvol, vykoná víc než dlouhý projev.
Partyzánská válka, vyžadující tyto nové svazky mezi revolucionáři a lidem, vešla konečně ve známost svým skutečným jménem - lidová válka.
Castrovo myšlení samočinně směřuje k souhrnu, od části k celku. Rychle pochopil tento náhlý zvrat perspektiv: symbióza lidu a jeho obránců vyvolá lásku ke vzbouřencům, ale třebas ne ještě k revoluci.
Rozhodl se porazit pravidelnou armádu, aby měl volné ruce a uskutečnil pozemkovou reformu. Ale při bližší úvaze si uvědomil, že nezíská naprostou podporu mas, nestane-li se revoluce jejich společným zájmem.
Bylo zkrátka zapotřebí porazit armádu, aby se uskutečnila reforma. Ale bylo zapotřebí ihned uskutečňovat, nejen slibovat reformu, měla-li být poražena armáda.
Byl to bludný kruh jen zdánlivě: když Castro přešel od abstraktního plánu k realitě, prostě si uvědomil, že se život těchto ubožáků bud nezmění, nebo se bude měnit každým dnem a jejich přičiněním. Pustil se tedy do podněcování jejich vzpoury, stavěl jim před oči jejich vlastní požadavky.
Pochopili rychle: zakrátko viděli příčinu svého neštěstí v latifundiích, pachtech, částečné nezaměstnanosti, monokultuře. Vzbouřenci nevydávali reformu za laskavý dar budoucí vlády lidu; stále jim vysvětlovali její naléhavost a národní nezbytnost. Neříkali jim „země se k vám zachová šlechetně“, nýbrž „zahubí-li národ vás, zahubí sebe“. Poprvé od začátku století se na ostrově cítili doma, cítili se občany.
Zahájená reforma povzbudila jejich důvěru ke vzbouřenecké armádě, vojenské úspěchy jejich důvěru v reformu. Protože se bojovalo za ni, každé střetnutí přibližovalo její hodinu, a dokonce každá z těchto šarvátek byla Reformou na pochodu.
Jakmile potřeba pozná své příčiny a požadavky, dovrší se. Toto sebeuvědomění, dosud negativní, bylo rychlé a všeobecné. V této nové fázi války se rolníci změnili: tito rezignovaní lidé přijali za své plány vzbouřenců, vytyčili je jako své vlastní požadavky a svým způsobem oni „radikalizovali“ vzbouřence.
Pozemková reforma, to byla partyzánská válka. Ale partyzánská válka byla skutečnou reformou; lid podporoval převrat a bral jej za svůj, přeměňoval tyto vzbouřence buržoazního původu v revoluční rolníky.