Všichni na Kubě dělají rozdíl mezi vzbouřenci (bojujícími vojáky) a příslušníky hnutí odporu (příslušníky ilegálního hnutí ve městech). Také já jsem se naučil rozlišovat.
Zpočátku jsem se v tom však nevyznal. Bezvousí i vousatí, myslel jsem si, se museli stejně rozhodovat, vystavovat se stejnému nebezpečí, osvědčit stejnou věrnost, která jim působila stejné starosti a nepřátele. Přesto mé nevinné klábosení turisty, obvykle vyslechnuté se zájmem, někdy vyvolávalo nepříjemný pocit. Přelétl mráček.
Jednoho dne se mne na tiskové konferenci zeptali, zda podle mého názoru má kubánská a čínská revoluce společné rysy. Nejdříve jsem zdůraznil rozdíly a potom jsem mluvil o polokoloniálním režimu, který charakterizoval ostrov za Batisty a Čínu za Čankajška. Zdálo se, že všichni souhlasí.
Ale když jsem bez zlého úmyslu naznačil, že jedna i druhá revoluce mi připadá rolnická, že vůdcové v obou případech osvobodili města po lidové válce, kterou vyhráli v horách a v polích, někteří z mých přátel rozhodně prohlásili, že jsem se zmýlil.
Revoluce, podle bezvousých, vyšla z města. Sám Castro, ačkoli je docela zarostlý, studoval v hlavním městě a zvolil povolání člověka městského; v jiných dobách by se byl věnoval svobodnému povolání advokáta. A potom, bral jsem příliš na lehkou váhu ilegální odpor, který se organizoval v Santiagu, Havaně a Santa Claře. Rolníci, dodávali moji přátelé, se připojili až později.
Několikrát jsem byl svědkem týchž diskusí: jedni tvrdili, že rolníci bojovali málo nebo špatně, druzí naopak prohlašovali, že města nic nepodnikla a vzbouřenci zvítězili jen dík podpoře venkova.
Mlčel jsem; za těmito slovy jsem vyciťoval ne neshodu, ale rozdílný postoj k reálnějšímu a většímu problému. Dnes se mi zdá, že jsem pochopil jeho smysl: ilegální pracovníci i vojenští vzbouřenci sdíleli odhodlání dovést až do konce svůj program, přítomnost je spojuje. A také budoucnost. Ale nemají stejné vzpomínky.
Styky byly navázány už v roce 1957. Vzbouřenci ze Sierry provedli průzkum mezi přáteli v Santiagu, Santa Claře a hlavním městě. Bylo nutno vytvořit ilegální organizaci.
Tak se zrodilo ve všech městech tajné hnutí nazvané M 26-7, tj. Hnutí 26. července. Toho dne, o čtyři roky dříve, Castro zaútočil na kasárna v Moncadě. M 26-7 bylo určováno vztahem k němu, o tom nebylo pochyby. Ale už volbou svého jména hlásalo věrnost intelektuálovi, člověku městskému, pučistovi. Zkrátka někomu, kdo už neexistoval.
Ať je tomu jakkoli, musím v jedné věci dát za pravdu tomu z mých přátel, který hájí města: v nich se nejdříve uplatnil vliv Sierry.
Po několika měsících mělo už M 26-7 své mučedníky a venkov dosud nic nepodnikl, aby se probral ze své otupělosti. Bylo to zcela pochopitelné: příliš často oklamaní rolníci byli nedůvěřiví, vyžadovalo času přesvědčit je.Ve městech, spoutaných policajty a žoldnéři, se právě následkem této nemohoucnosti vyskytoval největší počet těch, kteří se bouřili.
Jeden z našich nejlepších přátel, Oltusky, ministr ve 27 létech, se do hnutí odporu dostal skrze náboženskou krizi, která ho postavila proti jeho rodině i proti němu samému.
Začal vášnivě číst všechno, co mu přišlo do rukou. Vůbec se nezabýval společenskými vědami, historií a ekonomií. Různá náboženství a metafyzika byly jeho jediným problémem až do chvíle, kdy porozuměl, že naprosto není možno pochopit jedno bez studia druhého.
Bral jednu knihu po druhé, dotazoval se nejbystřejších hlav Kuby, a obojí ho zklamalo, protože přesně nevěděl, co očekává. Tato zkušenost v něm zanechala celkový nedobrý pocit, neurčitou, ale silnou nechuť k jeho ostrovu. Nakonec se vždy odvrátil od systémů. Jasně cítil, že nevyhovují ani jemu osobně, ani národu. Ale každá přečtená kniha mu poskytovala nové důvody, pořád ještě abstraktní, k odsouzení diktatury.
Mnoho jeho tehdejších druhů, a zejména mnoho jemu neznámých krajanů dospělo různými cestami ke stejnému negativnímu závěru: „Je něco shnilého v království kubánském.“ Vření této osvícené maloburžoazie bych nazval politikou zdechlé krysy. Je cítit zápach hniloby, hledá se zdechlina krysy, ale v městech bezpočet následků zakrývá příčiny, mrtvé zvíře vždycky vyklouzne.
Na začátku roku 1957 tito mladí lidé nevěřili bezvýhradně Castrovi. Srovnávali-li jej s Josém Martím, národním hrdinou, musel jim dokonce připadat poněkud otřepaný; vždyť celé dějiny ostrova nebyly ničím jiným než bojem odvážné buržoazie proti feudálním poměrům.
Měšťané byli vždy poraženi, ale přece vtiskli století svou pečeť a mladí měšťané z roku 1957 se poznali v této měšťanské historii.
Zato lidová historie postrádá odstínů, uráží krasoduchy svou vulgárností, jde věcem na kloub, toť vše. Není Fidelova taktika, ptali se, příliš průhledná? Může oklamat nepřítele, i když se jmenuje Batista? Nerozmýšleli se však příliš dlouho; jejich velkou zásluhou zůstává, že se připojili, ačkoli nevěřili . . . Konečně se naskytla příležitost sblížit se, spojit svůj hněv, organizovat se, a té využili.
Aby bylo možno změnit bezmocná odmítavá stanoviska v jediné nezdolné odmítnutí, bylo nutno začít přitakáním. Říci ano Castrovi. Oddat se tomuto vzdálenému lučištníkovi, který tak málo překážel a vystřeloval své šípy v horách. Byl to pouhý mýtus, symbol národní Jednoty a opět nalezené národní energie, sloužil jim jako záminka, aby se všichni zřekli ducha skupinkaření, soupeření, řevnivosti, vzájemné nedůvěry.
M 26-7 mělo dvojí poslání: sbíralo ve městech na nákup zbraní pro vzbouřence a udržovalo vření městských mas ilegálními tiskovinami, několika manifestacemi, které zasadily úder a rozešly se, aniž po sobě zanechaly stopu.
Červencové hnutí vymyslelo a uskutečnilo únos závodníka Fangia z haly jeho hotelu v předvečer mezinárodního závodu. Obyvatelé kubánských měst dva roky agitovali, sbírali peníze, kupovali zbraně a rozváželi je, našli dokonce čas na nábor. Ze Santa Clary do Trinidadu jsme jeli podél úpatí Sierry cestou, kudy jezdíval několikrát za měsíc Oltusky. V roce 1958 se tudy proháněli policajti v autech a vojáci. Zastavovali vozidla, bylo potřebí vymyslet si záminku u každého zátarasu. Odbočit ze státní silnice bylo možno jen jediným způsobem, využitím střídání hlídek. Bylo nutno všechno propočítat, aby byl člověk v pravou chvíli na správném místě.
Někdy ho doprovázel další příslušník hnutí odporu. Zatelefonovali do jednoho hostince u silnice nedaleko Sierry a objednali si pečené sele. Oba velmi mladí mužové vzali s sebou své velmi mladé ženy a poprosili je, aby zasedly k prostřenému stolu. Sami nasedli do auta k „projížďce před jídlem“, vnikli po vedlejších cestách do hor, setkali se s některým vzbouřencem, upozornili ho na zásilku zbraní a převzali novou objednávku.
„Samozřejmě,“ řekl mi s jakousi lítostí, „chybělo nám hrdinství vzbouřenců.“ Zdá se mi příliš skromný.
Policie a armáda usmrtily za dva roky 20 000 lidí: 1.000 při posledních bojích v Sieře a 19 000 ve městech. M 26-7 zaplatilo velmi draze navrácení hrdosti hlavnímu městu a několika důležitým menším městům.
Policie a armáda samozřejmě mučily. Nebylo to nic vědeckého, rozumí se, mluvím o méně vyvinuté zemi. Ale činily se, měly vzory, dělaly, co mohly: Franqui nemá pěkné vzpomínky na jedno takové menší mučení, docela hloupé a primitivní - tvrdé rytmické údery na spodní část lebky.
„Myslel jsem, že zešílím.“
Jedna z nejpopulárnějších žen revoluce byla zatčena s bratrem a snoubencem. Už je neuviděla, ale jednoho dne jí přinesli dva talíře, na jednom z nich byly bratrovy oči a na druhém snoubencova varlata. S oblibou se vyklešťovalo. Výslechy byly tak svědomité, že mučený při nich umíral, aniž odpověděl. Střílelo se na dvorech věznic. Franquiho vyvedli sedmkrát na popravu; čekal v chladu úsvitu a pak jej zase odvedli nazpět, byl to vtip. Mnozí z mých nových přátel byli podrobeni výslechu třetího stupně, mohou srovnávat postupy a techniku.
Ty, jimž se podařilo proklouznout zatahujícími se sítěmi, probouzela za svítání úzkost. Při takovém způsobu života se nervy opotřebovávají; všichni mi řekli:
„Vítězství tak rychle neodstraní vzpomínky. Zůstáváme napjatí, neklidní, bude zapotřebí let, abychom opět nalezli rovnováhu.“
Já osobně si více vážím této obtížné odvahy než vojenského hrdinství. Bojuje sama a beze svědků proti všemocnému nepříteli, který chce svou oběť zhanobit.
A přece Oltusky a dalších dvacet lidí se mnou mluvilo o vzbouřencích s pokorou. Pochopitelně, neboť muži ze Sierry první projevili odvahu, tu odvahu, na které záleží. Muži ze Sierry veleli, začali a vytrvali.
Bez nich by se bylo všechno zhroutilo; rok závisel osud ostrova na nich. Ale policie, šílená strachem, stále více mučila a vraždila. Proč tedy proslulé násilí režimu nepostavilo na roveň riziko a zásluhy všech vzbouřenců?
Podle mého názoru je příčina jednoduchá. Když se M 26-7 vytvořilo, samozřejmě souhlasilo, že ilegální hnutí odporu bude podřízeno ozbrojenému povstání. Na začátku tato závislost neznamenala mnoho, vždyť vzbouřenci měli tak malý vliv! Vždyť byli tak daleko a bylo jich tak málo! Kdyby upadli do nástrahy nebo podlehli, mohli si mladí příslušníci buržoazie představovat, že organizace, rozvětvená ve všech městech, je přečká a zdárně splní jejich úkol. Nepodlehli, přibylo jich, dobyli prvních vítězství.
Bylo už jasné, že se podjali úkolu osvobodit zemi a jsou schopni úspěšně jej uskutečnit. V povstaleckém táboře došlo ke změně v poměru sil, M 26-7 získalo nepříjemnou zkušenost: podřízenost, jejíž zásadu schválilo, se stala skutečností, organizace bude existovat jen závisle.
Nebyla to ničí vina. Castro z vrcholků Sierry zakazoval sabotáž a terorismus, jediné možnosti pronásledovaných příslušníků hnutí odporu. Zakazoval to ne proto, aby mladé příslušníky buržoazie zbavil možnosti skutečně bojovat, ale z prostého přesvědčení, že dělníci, málo početní v M 26-7, by vůbec nesabotovali. Bylo ostatně zapotřebí vyhrát válku pokud možno bez zpomalení výroby. Terorismus nebyl vhodný. Několik studentů se pokusilo zmocnit se presidentského paláce, v němž bydlel Batista. Byli na místě zabiti nebo popraveni druhý den.
Castro tedy pouze propůjčoval svůj hlas rozsudku, který sama revoluce vynesla nad svými přívrženci ve městech. Byli to nepostradatelní pomocníci, kteří však neměli překračovat svou funkci: získávat peníze a zbraně. To bylo vše.
Přes naprostou oddanost revoluci nebyli tito mladí lidé z měst zdaleka tak radikální jako sám Castro. Nebo spíše setrvávali na stanoviscích, která Fidel už dávno překonal.
V roce 1958 vzniklo napětí, chvílemi dokonce dramatické, mezi příslušníky hnutí odporu a mezi vzbouřenci. Styky byly příliš vzácné, než aby odhalily jejich rozdílné názory, ale vedoucí obou skupin se při setkání cítili nesví.
Oltusky organizoval zásobování vzbouřenců v provincii Las Villas. Koncem války byl vyrozuměn, že Che Guevara v čele svých jednotek spěje usilovným pochodem k Sieře. Nebylo stanoveno žádné místo schůzky, mělo k ní dojít někde v horách.
Sešli se. Bouřlivě. Guevara jedl za 45 dnů jedenáctkrát; byl ve velmi špatné náladě a neskrýval svou nedůvěru k mladíkovi, který mu sliboval potraviny. Ten se naopak předtím lopotil a všemožně snažil; nyní byl podrážděn tímto podceňováním a obával se, aby hlad nedohnal vzbouřence k násilnostem. Domníval se, že se setkal s dobrodruhem, Guevara ho na oplátku považoval za kontrarevolucionáře.
Mýlili se oba. Radikální při rozhodování, rázný jako voják při jeho uskutečňování, Guevara byl neobyčejně vzdělaný a po Castrovi jedním z nejbystřejších mozků revoluce. Viděl jsem jej: jenom šílenec by si mohl myslet, že vlídnost a humor, které projevuje vůči pozvaným, předstírá jen v přijímací dny. Jsou to jeho skutečné pocity, přestože se projevují jen s přestávkami.
Ale když se v roce 1958 sešel s Oltuskym, nic jej nepřimělo k ústupkům, ani hlad, ani zasmušilá odvaha, která raději počítá s nejhorším a připravuje se na to.
Oltusky byl mladší a měl respekt k tomuto bojovníkovi už legendárnímu, ale byl stejně tvrdošíjný jako on. Proti Guevarovi ho stavěly zkušenost s terorem ve městech, situace a lidské vztahy, které jej utvářely, spíše než zájmy nebo ideje.
Ve městech se lidé naučí obezřetnosti, trpělivosti a ohledům: neodmítal pokračovat až do konce, ale po etapách a pomalu. Zkrátka, prvotním návykem vytvářejícím charaktery byl spíše reformistou než revolucionářem, ačkoli sledoval stejné cíle jako revoluce.
Když se setmělo, rozhovor se přenesl na pozemkovou reformu. Oltusky si přál, aby se půda rozdělila mezi rolníky. Ale byla v něm obezřelost, buržoazní prozíravost, která považuje reformy za důkladnější, zavádějí-li se postupně, obával se, aby se revoluce neukvapovala a nevrhla se střemhlav po neznámých cestách, byla v něm opravdová péče o národní zájem a možná i velmi stará stopa nepatrného pohrdání, které v každé zemi chovají města vůči analfabetům z venkova. Všechny tyto důvody způsobily, že navrhoval vyčkávat: půda se rozdělí hned po vítězství, každý dostane svůj díl, ale ten, kdo půdu obdělává, bude pouze jejím uživatelem: majitelem se stane až po dvou létech, udrží-li výrobu nad předem stanovenou úrovni (obvykle nad průměrnou úrovní předchozích let).
Guevara se nepokrytě rozčilil; náleží-li půda rolníkům, ať se jim odevzdá. Hned a bez podmínek. Jakým právem uplatňují vůči venkovanům tato podceňující opatření maloměšťáci, kteří vůbec nerozumějí obdělávání polí? Protože umějí číst? Nejdůkladnější vzdělání se mění v pouhý papír a slova, setká-li se se skutečným revolučním uvědoměním. Rolníci si zaslouží naprostou důvěru, uskutečňují revoluci a uvědomují si to, proto výroba neklesne.
Oba muži diskutovali do rána tak vášnivě, až nechtě dokázali jeden druhému, že přece jen zůstávají bratry. Oba intelektuálové, kteří se neshodli v ničem, projevili hluboké vzájemné pochopení, společnou zálibu v idejích a sporech.
Tato ostrá a nelítostná diskuse byla ostatně vzájemným zkoumáním. Vzbouřenec i příslušník hnutí odporu pokračovali v tomto průzkumu až do konce a každý si pomyslel při pohledu na druhého: bude nutno dobře vycházet s tímto zvláštním tvorem.
Jak si lze představit, oba tito mladí lidé akce kromě toho probděli noc jako intelektuálové, totiž úplně zbytečně. Ani jeden, ani druhý nebyli oprávněni rozhodovat.
Otázka byla definitivně rozřešena na začátku léta roku 1959, když byla vyhlášena reforma. Jak uvidíme, oba muži dostali za pravdu zároveň.
V roce 1958 byla diskuse ukončena příjezdem nákladních aut s potravinami: Guevara se přestal mračit, jeho muži se najedli a Oltusky u něho stoupl v ceně.
Vzbouřenec skutečně získal právě v diskusi důvody, aby si vážil příslušníka hnutí odporu. Ten si sice ponechal své rozlišování a výhrady, ale především se pokusil pochopit svého odpůrce, prokázal svou nezaujatost a inteligenci uznáním opodstatněnosti stanoviska vzbouřenců.
Tím, čím byl, učinila Guevaru válka. Vtiskla mu svou vlastní neústupnost, revoluce mu poskytla svůj smysl pro naléhavost a svou rychlost. Byl starší než Oltusky, ale zdál se novější. V rozhovoru s ním si příslušník hnutí odporu uvědomil, že jeho záliba pro pomalý, nepřetržitý postup je možná jen vštípeným názorem; brzdily ho a možná zdržovaly předsudky, které zdědil po předchozí generaci. Ve všech jemnostech městského člověka, které v sobě mladý muž pěstoval, nakonec spatřoval v nejlepším případě staré harampádí a v nejhorším případě naději zabránit pomocí průtahů reformám.
Vyhrál, postavil smysl pro přesné rozlišování do služeb radikalismu. Jeho štěstí spočívalo v tom, že byl jedním z prostředníků, že měl přímé styky se vzbouřenci dříve, než se dostali k moci. K tomu, aby je dostihl a udržoval s nimi krok, musel mít jen dvě ctnosti, nejzákladnější, ale také nejvzácnější: inteligenci a dobrou vůli.
Dobrá vůle určitě v M 26-7 nechyběla. Ani inteligence. Litovat bylo nutno především toho, že bylo málo styků.
Jednomyslná revoluce proti Batistovi byla rozdělena na dva úseky, které se vyvíjely odděleně a neznaly se. Postupně s tím, jak vousáči sílili a bezprostředně ohrožovali města, vzrůstala nerozhodnost pravice v hnutí odporu; vousáči podle ní usilovali o rozdělení majetku a stáli v čele selské vzpoury.
Také na krajní levici zachovávali zdrženlivost. Mnozí mladí lidé mi řekli, že zpočátku v Castrovi viděli velkostatkářského syna, který se opírá o reakční rolnictvo a připravuje se nastolit pravicovou diktaturu. Zkrátka, co Castro vlastně chtěl? Kým byl?
Jeden z jeho druhů z mládí, který koncem roku 1958 očekával v Havaně se všemi ostatními příjezd vítěze, si vzpomínal na nervózního zachmuřeného mladíka, kterého nezkrotná pýcha hnala k nejobtížnějším úkolům; stačilo tehdy, aby nějaký podnik měl pověst neuskutečnitelnosti, a pustil se do něho.
Cožpak to nejsou předpoklady, z nichž se může zrodit tyran, pomyslel si jeho druh? Vyprávěl mi nedávno o svém zneklidnění a řekl mi: „Víte, nejvíc mě zneklidnilo, že na Kubě je ze všeho nejobtížnější vykonávat moc a nebýt ani zaprodancem, ani tyranem.”